1. Fušál, země zaslíbená

Nemám rád psaní úvodů. Jsem lajdák, vše nechávám na poslední chvíli a věřím ve spontánnost. Toto přesvědčení samozřejmě pramení jen a jen z lenosti. Úvody jsou pak pro mne peklem, kde pykám za to, že si nejsem schopen udělat nějakou osnovu a zamyslet se, o čem vlastně chci psát. Mé svědomí, Zuzanka, pak na mne zatlačí, že je na čase se dát do psaní a my si povídáme, co že by v dalším článku mělo být. Já bych to vzal hopem a ona mne nabádá, že nesmím zapomenout na tohle a na tamto. No a já pak nevím, zda vám vyblít hned všechno najednou nebo předstírat, že se nějaké věci ještě nestaly, abych si to schoval do dalšího vyprávění. A tak pak zasednu a nevím. Třeba teď, po delší době, se toho děje kolem nás zase hodně a já bych vám to rád vyblil hezky všechno přes sebe, dokud to je čerstvé a nezabíhal do detailů. U počítače totiž sedím už v našem novém dočasném ubytování na Zélandu, jsme tu už skoro týden a tempo jsme nasadili vražedné. No ale o tom vám vyprávět ještě prý nemám, protože jsem vás nevzal na Fušál, do země zaslíbené, kde budou párky, chutné koblížky a bude tam hojnost všemožných laskomin. Ba dokonce i malé sáčky s hořčicí. (pusťte si Červenýho trpaslíka a budete v obraze).

Čtvrtý říjen. Den, kdy se uzavřelo naše kanadské dobrodružství. Den, kdy jsme si vyrazili odpočinout od odpočívání a ve Vancouveru nasedli do letadla směr Fidži. Den, kdy jsme se nicneděláním vymanili z opožděnosti a přeskočili do budoucnosti. Tak dlouho jsme v letadle letěli proti času, až jsme se vyloupli v budoucnosti. Teda tak to chápu já. V Tichém oceánu se někde těsně před Fidži láme časové pásmo z jednoho dne do druhého a překročením pásma, se člověk posune o 24 hodin. My tedy, přestože jsme v letadle strávili asi deset a půl hodiny se na druhém konci vyloupli 6. října ráno. No a dobrodružství nám začalo ještě před vkročením na novou půdu. Před odletem ještě v Kanadě jsme si zarezervovali ubytování. Dlouho jsme se Zuzkou váhali, zda zvolit variantu pobytu na jednom z malých ostrůvků kolem hlavního ostrova s drinkem v ruce a nohama v bělostném písku nebo na hlavním ostrově v džungli. Nejdříve jsme chtěli mořskou pohodu, ale pročítáním a hledáním ubytování jsme pojali podezření, že skončíme v jedné velké turistické pasti obklopeni horou úslužných neupřímných domorodců a bandou německých turistů. Zde si dosaďte kteroukoliv jinou národnost, kterou si představíte zářivě bílou, nebo spáleně rudou, jak kolem vás na plech opilá vrávorá, huláká a v all inclusive restauraci si cpe do kabelky extra porci hranolek. Nic proti, ale my to nechtěli. Vybrali jsme si tedy ubytování uprostřed hlavního ostrova asi 80 kilometrů od letiště v horách, kde by měli mít koně, za barákem řeku a možnost půjčení si kajaků. Drobný problém byl, že po provedení rezervace jsme si vyžádali vyzvednutí na letišti a ubytování s námi přestalo komunikovat. Teda ne že by s námi předtím komunikovali. Rezervaci jsme udělali na bookingu, ten nám jí potvrdil, přes jejich portál jsme kontaktovali majitele a jali se domlouvat zmíněný odvoz. No a pak nic. Asi čtrnáct dní se nám nikdo neozval a my tak nevěděli jestli to na poslední chvíli zrušit a vrátit se k variantě ostrovy nebo to risknout a případně se tam nějak nechat odvézt jinak. Nemyslete si, že jsme takové dámičky, že bychom to nezvládli se tam sami dopravit, ale vzhledem k tomu, že jsme pak pokračovali na Zéland, byli jsme obtěžkaní dohromady přes sto kilo zavazadel a s tím se vám úplně dopravu na poslední chvíli shánět nechce.

Asi dva dny před odletem se nám povedlo přes mapy sehnat telefonní číslo do ubytování, které ovšem bylo zcela jiné, než uváděl booking. U toho jsme si také bohužel přečetli recenze, kde jsme se dozvěděli, že někdy v červnu majitele objektu okradl teď již bývalý provozovatel a oni byli nuceni zavřít a dát se do rekonstrukcí. No bezva! Napsali jsme tak na uvedené číslo z map a dali se do řeči s neznámým člověkem, který nám nakonec odvoz tak nějak potvrdil. Nám se ale dlouho nedařilo, jako velmi nedůvěřivým lidem, propojit oficiální rezervaci z bookingu s člověkem ve zprávách. Žili jsme v představě, že si klidně můžeme psát s bývalým provozovatelem, co se z nás bude snažit vytáhnout nějaké peníze. No nicméně jsme přistáli v Nadi, prošli celnicí a v půl šesté ráno jsme se vyloupli před letištěm. Odvoz jsme měli domluvený na šestou hodinu. Začali jsme procházet mezi čekajícími řidiči a vyhlížet našeho, který by měl mít cedulku s naším jménem. Žádný tam nebyl. My trpělivě čekali a v duchu vymýšleli varianty, co budeme dělat, když se neobjeví. Zde se už hrálo i o to, že zrušit pobyt nešlo, protože by se už platba strhla tak jako tak a my neměli záložní plán. Dobře to ale dopadlo a asi ve čtvrt na sedm se objevil náš řidič.

Zde další drobná vsuvka, kdy jsme v recenzích četli, že nějací jiní lidé měli také smluvený odvoz z letiště, který byl prý nakonec velmi neortodoxní, kdy si řidič během jízdy udělal několik mezi zastávek, při jedné z nichž zákazníci skončili se živou sovou na klíně. Nás řidič zavedl k omlácené Toyotě Prius, kde v kufru měl už naložené nějaké další věci a jal se tam vmačkávat naše čtyři tašky a dva příruční batohy. Vtipné. Do auta k nám pak ještě přisedla paní. Z té vypadlo, že je nová provozovatelka a že nás přijela osobně přivítat. U toho teda z ní jen tak mimochodem vypadlo, že vlastně neví, kam jedeme, protože na „hotelu“ nikdy nebyla! Dále z ní vypadlo, že hotel dostali do péče před týdnem, jsme jejich první hosti a že s náma moc nepočítali. He he! Vypadlo z ní, že přístupy k bookingu jim zatáhl původní provozovatel a naší rezervace si všimli majitelé pozemku pár dní zpátky a že jsou technicky ještě zavření, ale bylo jim hloupé nás odmítnout, když už tu rezervaci máme. No nemáme my to štěstí?

Těch osmdesát kilometrů jsme nakonec zvládli asi za dvě a půl hodiny s asi jen dvěma zastávkami bez sov na klíně. Zato s neskutečně živým vyprávěním Moriny, nové provozovatelky s indickými kořeny, která nám neúnavně popisovala, co všechno vidíme kolem sebe, vyprávěním o jejím životě, tím, že jsou oba s manželem (někým jiným než řidičem) právníci a že provozování ubytování si vzali jen tak jako přivýdělek a další podnikatelský záměr. Posledních asi dvacet kilometrů pak byla jen štěrková cesta, kdy postupně začaly mizet baráky kolem cest a přibývat farem a hezkých polorozpadlých chýší a baráčkůch splácaných ze všeho možného, co zrovna bylo k sehnání. Samotné ubytování pak bylo v kopcích a skládalo se z několika rozličných budov. Hlavní budovy se zázemím, přístřešky, recepcí, místem na jídlo a pak asi šesti mini vilkami pro hosty. Bylo to tam moc hezké, jen bylo znát, že poslední opravy a údržba proběhla hodně dávno. Na místě nás pak přivítala paní hospodyně se synem a pan majitel se ženou, kteří na místo dorazili dohlížet na předání novým provozovatelům. Naše pidi vilka měla postel, mini kuchyňský kout se dřezem, zato bez možnosti vaření a záchodem se sprchou. Nic víc jsme ale vlastně ani nepotřebovali. Snídani jsme měli mít v ceně a že zbytek jídla si můžeme objednat a paní hospodyňka nám ho uvaří. Byli jsme jediní hosté. Koně nikde, řeka pod vilkama. První dva dny jsme vlastně jen prospali a proflákali čekáním, kdy nás zavolají na další jídlo. Hospodyňka se synem na místě byli asi o celý jeden den déle než my a taky to tam vlastně vůbec neznali a s místem a chodem byznysu se teprve seznamovali. Jídlo, ale nakonec bylo super a bylo ho dostatek. Ve vaření se nakonec střídali paní hospodyně s paní provozovatelkou, která se za námi párkrát přijela podívat. U toho se také vyplatí zmínit, že veškeré časy byly uváděny ve Fiji time a že ten je velmi volně vykládatelný. Na dotaz v kolik bude oběd a večeře se nám dostalo odpovědi, že až to uvařím. Já na vás pak houknu. Nakonec vždycky houkla, ale nikdy jsme dopředu nevěděli, co budeme jíst. Většina jídel byla nakonec vždy nějaká alá indická žlutá směs s rýží nebo čínskými nudlemi. Někdy také s kasavou, což je kořen podobný bramborám.

Na místě v podstatě nebylo co dělat, ale jak jsem říkal, docela dlouho dobu nám to nevadilo a vystačili jsme si se spánkem, čtením, čekáním, až nás zavolají na jídlo a občasným popíjením lokálního piva Fiji Gold. Když nás nic nedělání omrzelo, vyslovili jsme přání, že bychom tedy rádi vyrazili na koně a slíbené kajaky, které měli být zdarma k půjčení. Kajaky nakonec vyhrabali dva, dětské a navíc bez pádel. No bezva. Když jsme se zmínili Morině, přispěchala, že nám je teda další den dojedou koupit a přivezou. Nepřivezli, že prý jediný krám, kde se dají koupit má zavřeno a otevře až po víkendu, kdy my tam už nebudeme. S koňmi to však prý bude lepší a že nám je tedy za velmi přijatelnou cenu na další den domluví. Ptala se také, zda chceme na půl hodinky nebo na hodinku. My řekli, že klidně na déle, ale hodina je prý maximum co dělají. No a taky, že se nejdřív musí dojít představit do vedlejší vesnice náčelníkovi, aby nám tu vyjížďku zařídili.

Další den jsme tak byli domluvení asi na devátou ráno, aby nebylo ještě takové vedro. Někdy v půl dvanácté Fiji time se ukázal drobný lokál se dvě koňmi. Na dotaz, jak to uděláme, když jsme s průvodcem dohromady tři, jsme dostali odpověď, že on vedle nás půjde pěšky. Hm, oka, to asi nebude vyjížďka snů. K tomu, že nás prý má vzít po zmíněné jediné příjezdové štěrkové cestě kus tam a pak zase zpátky. Nakonec to bylo ale príma. Koníci šli moc hezky, pán nám k tomu zase povídal, co vidíme kolem sebe, u toho zvládal jít docela svižně a domluvenou hodinu nám nakonec protáhl na dvě a místo návratu stejnou cestou zpět, to s námi stočil mezi pole a udělal kolečko. Na závěr jsme se zeptali, jak je to domluvené s penězma a paní hospodyňka prohlásila, že máme zaplatit rovnou koňákovi.

Jiný den přišla Morina, zda nechceme vzít na vyjížďku autem do vesnice. My řekli, že klidně. Domluvili jsme se, že vyjedeme zase někdy v deset dopoledne a nakonec vyjeli asi v půl druhé po o. Tentokrát jsme jeli velkou čtyřkolkou pana manžela, také indického původu, i s panem manželem a vyklubal se z toho nádherný den. Mysleli jsme si, že nás svezou autem zpátky z hor na pobřeží do vesnice, tam nás vykopnou, ať si dojdeme nakoupit do obchodu a že zase pojedeme zpátky, ale namísto toho jsme vyrazili ještě dále do hor neskutečně krásnou kopcovatou přírodou do scénické vesnice, kde lidi stále částečně bydlí v bambusových tradičních domech. Původně jsme ani neměli do vesnice vstupovat, protože to prý není domluvené a my tak vyrazili jen v kraťasech a tílkách. Na Fidži totiž stále poměrně hodně dbají na tradice a ty vyžadují se zaprvé dohodnout s náčelníkem vesnice, že můžete vstoupit, což bývá turistům zpoplatněno a také k tomu musíte být náležitě oblečení. Nesmíte mít čepice, sluneční brýle, dámy v triku s rukávem a dlouhé šátko sukni sulu a pánové v dlouhých kalhotech nebo také se sulu, co se u chlapů nejmenuje sulu, ale nějak jinak. Je to ale vlastně to samé. Na Fidži je poměrně běžné, že chlapi chodí v sukni. Přijeli jsme tedy k vesnici v kraťasech, z dálky okoukli, udělali fotky a pak na nás začali mávat domorodci, že jestli chceme, tak, že můžeme jít dál. Když jsme říkali, že ale nejsme řádně oblečení, nakonec místňáci dali přednost vstupnému a pozvali nás dál i hala bala.

Fidži má britskou koloniální minulost a obyvatelé tak tvoří snad skoro z půlky indové, domorodci a pak naplaveniny. Je tu tak zastoupeno jak křesťanství, tak hinduismus i islám. Všichni umí tři jazyky a to fidžštinu, angličtinu a hindu. Jeden jazyk dobře a další tak nějak, ale všichni se mezi sebou domluví. Historicko kulturní rozbor přikládám proto, že domorodkyně, co nás provázela vesnicí byla pyšná na to, že zmíněné bambusové domy jsou postavené do tvaru kříže, aby byl při pohledu shora zřetelný. My to z blízka moc neocenili, ale asi to tak bylo. My na návštěvě byli zrovna ve svátek získání nezávislosti a místní tak posedávali před domy, společně slavili a pojídali. Na závěr nás pozvali i do jednoho z bambusových domů a bylo to tam moc hezké. My udělali pár fotek, vyslechli si výklad, poděkovali a vyrazili zase zpět domů.

Poslední celý den Zuzance nedalo a rozhodla se, že na vodu musíme za každou cenu a že pádla si nějak vyrobíme. Za pomoci jednoho z místních pracovníků našeho hotelu, který se věnoval stavebním úpravám kolem areálu jsme tak vytvořili jedno pádlo z hliníkové trubky s přidělaným kusem desky a druhé z dřevěné tyčky, která na jednom konci měla malé dřevěné prkýnko a na druhém elektrikářskou páskou přidělanou plastovou lopatkou. A fungovalo to. Teda jakš takš. Vyrazili jsme řekou proti proudu a dojeli jsme asi kilometr do místa, kde řeka procházela trochu sevřenější soutěskou. Bylo to velmi dobrodružné, protože místy byl docela silný protiproud a oba dětské kajaky konstruované na váhu do 35 kilo byly přetížením poněkud vratké. Ale byla to sranda a ani jeden z nás se nevyklopil. No a říční údolí bylo krásné.

Po celou dobu pobytu taky kolem nás vzhledem k ročnímu období těsně před obdobím monsunů hořelo spousta nechtěných ohňů, ale místní zůstávali klidní, že to časem samo zhasne. Zde v klimatickém okénku taky přidám, že nás překvapilo, že několik prvních dní byla vlastně v celku docela zima. U nás v horách to docela profukovalo, přes den to bylo na kraťasy a triko, ale večer vyloženě na dlouhé kalhoty s mikinou. Taky už někdy v sedm večer byla tma, jak v pytli. Za to se ale výborně spalo. Poslední dva a půl dne se však otočil vítr, respektive přestal a začalo být pěkné horko, které nepolevovalo ani v noci. Do toho bylo taky docela hodně komárů, ze kterých měla Zuzka panickou hrůzu neb na Fidži není nouze o horečku dengue. Tedy sprej proti komárům vždy po ruce v hutné vrstvě.

Článek se už zase docela natahuje, ale já bych dostal vyhubováno, že jsem ještě nezmínil tohle a tohle. Tedy ve zkratce bych dodal, že tím, že jsme byli nečekanými hosty to místy přinášelo zajímavé situace, kdy jsme zjistili, že první dva dny, nemít čirou náhodou vlastní povlečení, bychom spali ve starých, nevypraných (hodně hnusných, nebudu rozebírat) peřinách. Paní kuchařka nedbala moc na Zuzčiny jídelní restrikce a Zuzanka tak z pár jídel vybírala vepřové a hovězí, zato já poměrně hladce zkousl pár mořských plodů a ryb. Všichni na místě na nás byli hrozně milí, chovali se k nám domácky, místy byli všichni poněkud roztržití a zcela evidentně nepřipravení na hoštění lidí, ale přes to všechno a možná díky tomu jsme se tam cítili uvolněně, nenuceně a jako doma. Dále by se slušelo zmínit, že vykuk koňák to nakonec zahrál na obě strany a kdybychom se náhodou mezi řečí nezmínili, že jsme koně už jednou platili a tak je nechceme na konci pobytu platit znova, by skončil s dvojnásobným honorářem omaštěným navíc ještě dýškem. Celou dobu pobytu jsme se také snažili podat žádost o trvalý pobyt v Kanadě, u čehož jsme bojovali s internetem a nakonec zjistili, že to tak snadné nebude a budeme muset doložit spoustu dalších dokumentů a bude to pěkný voser. Jo a přišly nám výsledky jazykových testů, které jsme dělali před odletem a dopadlo to docela dobře. Já potřeboval v testech v každé části dosáhnout alespoň 7 bodů z 12 a skončil s konečným průměrem 9, což je pro primárního žadatele dostačující a Zuzka kromě jedné části, kde dostala 6 bodů si vedla také velmi dobře a mělo by to tak být dostačující. Jo a taky jsme v předvečer odjezdu dostali zcela nečekaně od Moriny na rozloučenou s jako prvními hosty dárek. Zuzka dostala zmíněný tradiční šátek sulu a já svojí první tropickou květinovou košili (řekl bych že havajskou, ale je fidžijská).

Závěrem tak shrnu, že na poslední noc jsme se přesunuli k moři blízko letiště, kam nás odvezla Morina s manželem, po cestě nám ještě ukázali jejich nový pozemek, kde budou stavět barák a kde plánují provozovat fajnové stanové ubytování (moderně se tomu dnes říká glemping) s výhledem na oceán. Také jsme si vyměnili kontakty a přísliby, že jsme vždy vítání zpět a oni naopak vítáni v Evropě. My večer před odletem po stopadesáté přebalili našich sto kilo věcí a v půl šesté ráno druhý den vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou klidný pěti hodinový let a my po zcela hladké bio security kontrole, ze které jsme měli hrozný vítr a ještě v Kanadě kartáčkem na zuby drhli vícenásobně naše pohorky a trekingové hůlky, se vyloupli na jižním ostrově Nového Zélandu v Christchurch. No a zde bych mohl hned navázat dalším vyprávěním, jak jsme přiletěli a co všechno jsme zažili a stihli, ale zaprvé by to bylo délkou textu k nepřečtení a za druhé se mi teď už nechce psát dál. Dneska mě to už neba. Tak jen doufám, že další článek napíšu co nejdříve, než zážitky po příletu stihnou vyblednout a být překryty dalšími neuvěřitelnými příběhy z naší produkce. A abych vás nalákal na příště, tak se s vámi rozloučím pouze jediným slovem: „TSUNAMI.“

H.