2. Tour de Christchurch

Tsunami!!!! Nebojte nespláchla nás přílivová vlna, ale na druhou stranu nás málem odfoukl vítr. Úvod přeskočím a rovnou se vrhneme do Zélandského vyprávění, protože světe div se, už tady budeme v pondělí měsíc a my dnes (je čtvrtek večer), můžeme s klidným srdcem říct, že se nám povedlo vymanit z Libereckého (v našem případě Christchurchského) prokletí. Až dnes se nám totiž povedlo konečně slavnostně opustit město, které nás pořád stahovalo k sobě zpátky. No a kdybych vám hned na začátku řekl, kde teď zrovna sedím, zkrátil bych si vyprávění.

Tuším, že minule jsme přestali u dosednutí letadla na jižním ostrově a zvoláním do prázda. Levou nohou, když už jsme na té druhé polokouli, jsme vystoupili z letiště a rovnou nasedli do taxíku a se všemi našimi taškami se nechali hodit do New Brightonu, hned u oceánu, kde jsme měli naše první týdenní ubytování. Bylo krásné, pohodlné, moderní, čisté a voňavé a my litovali, že ho máme jen na týden. To bylo pondělí, my hned večer zasedli k počítačům a ještě za tepla se jali žádat přes počítač o čísla sociálního pojištění, abychom neztráceli čas. Plán byl totiž takový, že během prvního týdne zařídíme pojištění, telefony, banku a nákup auta, abychom neplatili nehorázné sumy za ubytování a mohli se rovnou přesunout do auta a vyrazit někam ven. Vygenerovat naše čísla pojištění bylo kupodivu velmi snadné a ještě večer jsme si odškrtli první položku ze seznamu. Teď se mi vybavuje jeden z našich prvních článků, kde jsme popisovali svatou trojici a vybavil si, jak to nakonec bylo v Kanadě jednoduché a jak moc nás to potrápilo tady. Rovněž první večer jsme ještě obepsali nějaké inzeráty na auto. Na druhý den ráno jsme tak nečekaně domluvili první prohlídku, kterou si klučina vymínil hned v sedm ráno, protože pak musel jet do práce. Pásmová nemoc nepásmová nemoc, ráno za zvuku budíku jsme se oblékli a bez snídaně vyrazili pěšky asi dvacet minut od nás. Chlapec měl zpoždění. Na udané adrese jsme tak sami okukovali zvenku první dodávku, bílou vysokou a značně jetou. Mě hned svítily oči, Zuzka už z patnácti metrů hlásila, že tohle teda fakt ne. Klučina přijel nakonec asi o čtvrt hodiny později a při vystupování rovnou vytahoval startovací kabely (byla to startovací baterie, ale funguje to stejně a je to uchopitelnější na představu), že auto stojí od podzimu (takže asi tak května / června). Otevřel nám lehce zasmrádlé a těžce vybydlené auto, připíchl kabely a jeho zázrak kupodivu hned nakopl. Nabídl nám, jestli se chceme jet projet a my vzhledem k tomu, že měl propadlou technickou, strávili jsme na Zélandu ani ne dvanáct hodin a byli značně nevyspalí se jen nechali vyvézt od něj. Nakonec jsem si za to na parkovišti taky sedl a odvezl nás zpátky na místo startu. Hned jsem si tak prvně osahal řízení na druhé straně a bylo to zábavné. Dopředu jsme kluka prosili, aby mě hlídal, říkal mi kudy mám jet a stejně jsem si hned při první možnosti pustil místo blinkrů, stěrače. No auto stálo za prd, my ho naštěstí odmítli a pěšky se pěkně vrátili domů. Během dopoledne Zuzka napsala na další dvě auta a paní nám hned napsala. No a to se rovnou začali dít věci.

Namísto rychlé odpovědi, kde máme hledat další auta se paní zeptala Zuzanky, jestli má ráda koně, že si všimla na její profilovce fotky s koněm. Začaly si psát a z paní vypadlo, že má za městem farmu a že chová asi třicet koní. Dále se nás zeptala, jaké máme plány, že zrovna se akorát chystá do města, že by nás případně mohla vyzvednout, hodit do města, abychom si mohli zařídit co potřebujeme během jejích pochůzek a pak že nás hodí k sobě. No jaká to náhoda. Neodmítli jsme a asi za půl hodinky už čekali venku na odvoz. Přiřítila se paní ve čtyřkolce, naložila nás do auta a vydala se s námi do centra. Hned z kraje z ní vypadlo, že se jmenuje Mariška, pochází z Holandska a na Zélandu, že už je 26 let. My během pochůzek skočili vyřídit telefonní čísla, lehce se podivili nad cenami a velikostmi datových tarifů a za povzdechnutí, že s tím nic neuděláme, si obstarali naše nová čísla. Druhý bod seznamu byl odškrtnutý. Asi za dvě hodinky, se ozvala Mariška, že by nás teda mohla vyzvednout. Po cestě k ní jsme pokračovali v koňské debatě a povídání o Kanadě a našich prvních dojmech ze Zélandu a po přijetí k ní jsme nevěděli, zda máme dřív jít koukat na koně nebo auta. Mariška nám otevřela nejprve první dodávku, na kterou jsme se jeli původně podívat. Byla to Toyota, měla mít vysokou střechu, ale po zběžném nahlédnutí dovnitř nám došlo, že ač se pyšní přídavkem high top, tak moc vysoká není a určitě se v ní nepostavíme. Také z Maryšky vypadlo, že auto / auta vlastně nejsou její a že je prodává pro dvě slečny, které u ní na podzim nějakou chvilku pracovali. Prolezli jsme i druhé auto a to bylo o něco lepší. Ale pořád jsme se nemohli zbavit pocitu, že to nějak není ono. Hlavně finančně to nebylo ono, protože obě slečny majitelky, měli absolutně scestnou představu o ceně a inzerovali je extra drahé. Jedno za 18 tisíc dolarů, druhé ještě o 500 dražší. Mariška nám nicméně vrazila klíče od aut do ruky, že ať se jedeme projet, že ona si mezitím zařídí něco kolem koní. Tázavě jsme se ptali, jestli nepojede s námi a ona vlastně ani nechápala, proč se ptáme, že se snad zase za chvíli vrátíme, ne? Holt jiný kraj a my jsme stále podezřívaví Evropané. Odkroutil jsem si tak další dvě projížďky a pomalu řízení na druhé straně začal přicházet na chuť. Jediné, co je i po měsíci divné, je přesvědčit mozek, že ta varovná kontrolka, co mi svítí v hlavě, že se dívám na druhou stranu je chybná a já se koukám správně. Případně přesvědčit oči, že i když mozek otočil hlavu na správnou stranu, tak musí odvést svoji práci a podívat se pořádně a ne jen tak čumět do blba. Ale už se to všechno lepší. Tedy projeli jsme obě auta, obě byla jízdně v pohodě a to druhé dokonce i vevnitř trochu hezčí a lépe zařízené. Nicméně stále nízké a druhé navíc krátké. No prostě to nebylo ono. Po zkušební jízdě jsme se tak ne moc obchodně svěřili, že to nějak není ono a že to moc nevidíme, nicméně kdyžtak dáme ještě vědět. No a v tu chvíli přispěchala Mariška s nápadem číslo tři a pravila: „no a nebo si můžete koupit auto jinde, klidně prázdný a můžete si ho u mě postavit, když mi trochu pomůžete.“ Co totiž prý dělá, je takzvaný woofing, neboli poskytnutí střechy nad hlavou a jídla za pár hodin práce denně. My poděkovali, že to případně zvážíme a ozveme se.

Pořád byl druhý den v městě a my už měli za sebou tři auta a nabídku bydlení a trochu práce. Ze svaté trojice nám zbývala banka a nečekaně se z toho vyklubala pěkná osina v prdeli. Tady totiž nemůžete nakráčet na pobočku a vykřiknout, že chcete účet. Musíte nejdřív pěkně zažádat na internetu a pak se nechat bankou pozvat na pobočku, aby si vás moli ověřit. První část jsme udělali vcelku rychle, neb jsme měli nějakou představu co chceme a výběr nebyl zase tak velký a všechny banky jsou v podstatě stejné. Obratem nám přišel e-mail, že se nám do pěti dnů ozvou s termínem schůzky. Tady mi začínají dny maličko splývat, ale veskrze jsme další dny trávili tím, že jsme obepisovali inzeráty na auta, jezdili se autobusem na nějaké dodávky koukat a k tomu trochu hledali práci. Čas letěl pěkně rychle. Někdy ve čtvrtek se nám ozval pán na dodávku, kterou v nedávné době zlevnil a asi tři dny se nám na naší pobídku neozýval. Nicméně nakonec napsal a my zvažovali, jestli se vůbec chceme na auto jet podívat, protože to byla v podstatě prázdná skříň s nějakými původními skříňkami. ALE! Zlevnil auto asi ze 16 na 11,5, psal, že před tisícem kilometrů se udělala repase motoru a hlavně, že auto je vysoké, a tím myslím tak,že se v něm člověk postaví. Jeli jsme se tak podívat. Dopředu chlápek ještě psal, že auto týden nestartoval a že s tím počká až přijedeme, aby nám ukázal studený start. Když přijedeme, akorát pána přistihneme, jak ho z venku omývá zahradní hadicí, aby se pěkně blýskalo. Nakoukneme dovnitř a překvapí nás, že vevnitř jsou moc pěkné skříňky s vyřezávanými okrasnými lištami, že je na střeše solár a sakum prásk ani zrnko rzi. Pán pyšně odklápí víko motoru a ukazuje nám, co všechno se dělalo a co všechno se vyměnilo a ukazuje nám účtenky za opravy a že do auta nasypal skoro 10 tisíc za opravy. My na to, proč tedy auto prodává a on, že se budou se ženou stěhovat do Austrálie, že on ho chtěl postavit pro sebe a vzít s sebou, ale že žena by byla mnohem raději, kdyby bylo auto v hajzlu a ne u nich před barákem. U toho měl vyloženě smutný pohled, ale z zpovzdálí vše kontrolovala žena. Auto před námi nakopl a vyslal nás na projížďku, zase samotné. My obkroužili blok, vymetli pár děr, zhodnotili, že jede pěkně, nic nikde nebouchá a že se řídí dobře. No nebudu to protahovat. Na správná místa secvaklo vše co mělo, včetně místa, kde budeme moci auto dodělat / předělat a my si plácli. Teď zpětně můžeme zhodnotit, že očividně uplynula dostatečně dlouhá doba, co jsme stavěli v Čechách naší Lavinu, protože přátelé, prohlašujeme, že už nikdy více, prosím! Doma nám to případně připomeňte. Jo, akorát ještě pán později bokem tak, aby ho žena neslyšela, dodal, že až budeme odjíždět, auto od nás koupí zpátky. Na místě jsme si plácli rukou, že si v pátek pro auto přijedeme.

Taková koupě auta na Zélandu je pak další zajímavá a pro Evropana docela nezvyklá věc. To si takhle přijdete vyzvednout auto, majitel mrkne, že máte peníze, dá vám do ruky klíče a vymění je s vámi za peníze. To je, prosím pěkně, vše, co oficiálně potřebujete. Vám si pak stačí dojít na poštu a tam prohlásit „auto je moje, napište ho na mě!“ My k tomu přidali to, že jsme si vyžádali aleaspoň extra stručnou smlouvu, že ten a ten prodal auto za tolik a tolik tomu a tomu a dva podpisy. Ten, co auto prodává, pak doma sedne k internetu a napíše kamsi (inspektorát nemají, tak asi vládě, nevím. Oddělení, co spravuje auta), že auto prodal. Ten co auto kupuje, pokud má zélandský řidičák udělá po internetu to samé, akorát, že on auto koupil. My museli na poštu. Na poště jsme si vzali do ruky formulář, vyplnili pár řádek, odevzdali paní na přepážce a ta zdarma v systému přepsala majitele a vydala nám novou kartičku, že je zaplacená silniční daň. Žádná kontrola smlouvy, žádné plné moci, žádní dva lidé najednou, žádný techničák, nic. Prostě prohlásíte, že auto je vaše a paní řekne ano, auto je vaše. No a tím vám představujeme naší novou Tsunami. Ještě předtím, než jsme našli tu naší, jsme přemýšleli nad novým jménem a protože Kanadská Hondička to na jméno nedotáhla, museli jsme na tom trochu zapracovat. No a když v Čechách máme Lavinu, která se táhne, jako smrad, ale nic ji nezastaví, u protinožců, když máme japonské auto, musí to být analogicky stejně smrtelně nebezpečná, nezastavující se, Tsunami. Toyota Hiace, 1997 (o rok mladší než Lavina), 2.4L benzín s vysokou střechou. Náš domov.

No aby to ale nebylo tak jednoduché, museli jsme si ho nejdříve postavit a tím začalo naše malé, soukromé, čtrnácti denní peklo. Peklo vyplněné ježděním po hobbymarketech, potřebách pro karavany, odpoledních šichtách, bezbožným rozhazováním peněz na všechny strany a jedním snad světlým bodem na konci. V pátek, první týden jsme na zkoušku vyrazili na první mikro výlet do kopců nad městem udělat první fotku našeho nového domova a to byl po zbytek pobytu v Christchurch jediný výlet. Vlastně kecám. Jedno dopoledne jsme byli ještě v místní botanické zahradě a jednou na koních. V sobotu jsme tedy zatím jen tak na zkoušku udělali první kolečko po obchodech. Vlezli jsme do alá Hornbachu, okoukli materiál a malinko zaplakali nad cenami. Na druhý pokus jsme vyrazili do jiného obchodu, kde nás přivítali sympatičtí prodavači a povedlo se nám hned uhrát něco jako velkoobchodní slevu. Dokonce nám jí nabídli sami od sebe. Ukázali jsme na fotce cenovky z předešlého obchodu, chlapík je porovnal s jejich cenami, zahloubal se, zadatloval do počítače a hrdě prohlásil, že je schopen nám dát nabídku lepší. Závěrem nám vytiskl slevovou nabídku na všechno zboží u nich, která platila dokonce celý měsíc. Malinkou nevýhodou bylo, že měli dobrý výběr dřeva, ale zbytek tak slavný nebyl. Ale nevadí, my to nakombinovali. Následně jsme zamířili do potřeb pro karavany a hned zjistili, že v ten den mají slevy! Neváhali jsme a hned tak zakoupili novou ledničku, která je ve výsledku obří, ale bude super a dobíjecí stanici. Je to velká baterka s měničem napětí, nezávislými okruhy na nabíjení různých věcí a možností dobíjení přes solár. Dnešní technologie dokonce postoupila natolik, že regulátor dobíjení má stanice už v sobě a není potřeba mít složitější solární systém. O pár kilo (dolarů) lehčí jsme se radovali, jak nám to hezky vychází a doma ještě za tepla se dali do vymýšlení vnitřního uspořádání Tsunami, aby nám co nejvíce vyhovovalo. K tomu jsme zakoupili první basičku piva a v podstatě celou jí u toho vymýšlení vypili v autě sedíc na podbězích a házejíce jeden nápad přes druhý. V neděli jsme nakoupili dřevo a překližku a připravili se na bitvu s časem. První týden ubytování byl u konce a my se po přemýšlení rozhodli dopřát si ještě jeden týden pohodlného bydlení v jiném ubytování. Výhodou bylo, že dokud nebudeme bydlet na koňské farmě nastálo a nebude tam jíst, stačí majitelce pouze hodinka práce denně. V pondělí ráno jsme tedy znovu zabalili kufry, všechny naše věci naházeli do auta a přejeli do dílny.

Několik prvních dní se slilo do jednoho velkého čekání a upoceného stavění rámu postele. Než jsme vymysleli konstrukci, všechno naměřili, nařezali na správné rozměry a definitivně doladili podobu, byla to hrozná agónie a náš start se neskutečně vlekl. Samozřejmě jsme (jsem) několikrát proměřil a něco uřízl špatně a zásoby dřeva se postupně tenčili. Nicméně to nakonec jakš takš sedlo a až do konce, jsme nemuseli koupit jediný další kus dřeva. Jak se ale čas táhl a práce nám moc nešla od ruky, bobtnalo naše zoufalství, že snad z města nikdy neodjedeme a celý náš pobyt strávíme stavěním dodávky. Na začátku jsme si vzali do hlavy, že auto postavíme za čtrnáct dní a skoro po týdnu jsme to dotáhli tak akorát k rámu postele. To vše za opakování Zuzančiny mantry „čtrnáct dní.“ Někdy před koncem druhého týdne na Zélandu muselo padnout důležité rozhodnutí, zda objednat další týden ubytování a nebo se přesunout na farmu, kam se nám jít bydlet úplně nechtělo. Spaní pro hosty měli zařízené v plechové boudě, kde bylo zázemí pro koňáky s vybydleným obývákem plným myší a zatuchliny, záchodem se studenou sprchou, co už své lepší dny měla dávno za sebou, garáží, ve které byla dílna a dvěma pokoji v ne moc lepším stavu. No zkrátka myšárna. Na druhou stranu jsme měli vidinu ušetřených tisíce dolarů, třech jídel denně o které se nemusíme starat a méně přejíždění. Rozhodli jsme se do toho jít a v pondělí se přesunuli.

Další, co bylo potřeba zaopatřit do auta byla matrace do postele. Na doporučení Marišky jsme zajeli do jednoho z obchodů a celkem rychle vybrali a dokonce nechali matraci zdarma rozřezat na požadované rozměry, aby nám sedla do auta a my mohli různě měnit zasedací pořádek. Drobný problém nastal v okamžiku, kdy jsme chtěli ušít i povlaky. Teda on by to problém nebyl, ale za daný úkon si obchod řekl o dalších tisíc dolarů k ceně a dobu dodání asi tři týdny. S díky jsme odmítli s tím, že přeci musíme sehnat nějakou jinou švadlenku, která to zvládne rychleji a levněji. Jak jsme se ale přepočítali. Obepsali jsme snad všechny ve městě a všichni nás obratem poslali do háje, že buď takové věci nedělají, nemají čas nebo chtějí totální raketu a nebo nám případně nabídli zhotovení asi za dva měsíce. Rozhodli jsme se tak povlaky neřešit, že se to nakonec vyřeší samo. No a taky že ano. Po pár dnech se ozvala jedna ze švadlenek, které jsme psali mezi prvními, že se omlouvá, že nemohla zareagovat dříve a že pokud jí matrace přivezeme ještě ten den, přes víkend nám potahy ušije a za docela normální cenu. Z víkendu nakonec bylo asi pět dní, ale výsledek stojí za to. Auto s profi potahy hned vypadá mnohem lépe a nám to snad nakonec přidá něco na prodejnosti.

Poté, co jsme se přestěhovali ke koním a začali dělat čtyři hodiny pro Marišku, začaly nám poměrně rapidně docházet síly a naše odpolední šichty na autě začaly připomínat nejzábavnější šichty na Kolagenu. Během dopolední jsme střídali různé práce kolem koní a zahrady. Kromě nějakého uklízení měla pro nás Mariška přichystáno uklízení koňinců ve výběhu, nějaké tahání dřeva, odklízení harampádí, sekání trávy, voskování sedel a sem tam nějakou práci s koňmi samotnými. Zuzka například měla každý den za úkol odchytit ráno jednoho z koní a nasadit mu masku, aby si nespálil ještě víc svůj spálený čumák. Jedno dopoledne jsme strávili přípravou koní na soukromou vyjížďku začátečníků a následným pěším doprovodem. Jiný den ke koním přijela skupina školních výrostků, kteří se rozdělili do skupin a postupně se seznamovali s různými dovednostmi jako jak vodit koně, jak je vyčistit a trochu se i projeli. My se Zuzkou dostali na starost představit čištění koní a musím říct, že se nám to docela povedlo. Jedno ráno jsme se probudili a konstatovali, že docela fouká vítr, ale že holt ke koním se musí tak jako tak. Na začátku jsme byli varováni, že se tak jednou za dva měsíce stane, že se stádo ve výběhu splaší a celá třicetičlenná grupa se rozběhne proti člověku. Že si s tím nemáme lámat hlavu, nemáme se moc hýbat a že to bude dobrý. No a v onen větrný den šla Zuzka do výběhu sama a během první chvilky se jako na potvoru na ní celé stádo rozběhlo tak, jak bylo předpovězeno. Koně se splašili díky silnému větru a všude kolem poletujícímu písku z písečných dun ve výběhu. No a tak tam Zuzka stála, čekala, co se bude dít, rozhodně rozpažila ruce a jediným silným zvoláním celé stádo uklidnila, jako zaříkávačka koní. Když se poté dala do sběru hoven, a někdy po dvaceti minutách vítr začal nametené hromady svévolně odfoukávat z lopaty, rozhodla se, že je to už trochu moc a práci ukončila. Večer jsme se zpětně dozvěděli, že přesně tam, kde jsme byli řádil celý den orkán, co okolo nás po městě rozfoukával střechy a shazoval stromy. No my si říkali, že trochu foukalo. Obecně vzato za ten týden bydlení na farmě jsme prohloubili naše dovednosti a už se těšíme, až je později zúročíme. Vše kolem koní bylo krásné, ale naše ruce byly každý den vytahanější a vytahanější. Vždy po obědě na nás padla totální únava a nejraději bychom si dali siestu. Akorát, že na to nebyl čas neb se muselo jít dělat na autě.

Jo a jednou jsme si dovolili vynechat pracovní odpoledne, protože jsme dostali za odměnu vyjížďku na koních. Mariška nás vyvezla asi na dvě a půl hodinky kolem komína do místního lesa a k oceánu. Zábavné na tom bylo, že jsem si odbyl svůj první pád z koně. Vlastně dva. Během prvního cválání jsem se asi tak tři vteřiny po rozběhnutí koně ocitl na zemi, ani vlastně nevím jak. Kůň se rozběhl a pak na fleku zastavil. Já tak pokračoval hnán dopřednou energií a v mžiku se ocitl poněkud mimo sedlo v plavém letu. Svůj krátký let jsem naštěstí zakončil dlouhé mládí nacvičovaným judistickým kotoulem a přes bok přistál do měkkého písku. Ve vteřině jsem byl zpět na nohách a jal se chytat koně, který zůstal metr za mnou tam, kde se zastavil. Kupodivu se mi nestalo vůbec nic. Hned jsem svůj pád okomentoval, že to byly zcela ideální podmínky na to si odkroutit své prvenství. Já nasedl a cválali jsme dál. Vše bylo v pohodě. Teda asi tak na patnáct minut a další pěknou písčitou cválací rovinku. Světe div se, nastala zcela identická situace. Později jsme vyhodnotili, že jsem si s daným koněm nerozuměl a na moji pobídku k přibrzdění, aby se nelepil na koně Zuzky, reagoval poněkud hystericky zastavením na fleku. No. Aspoň jsem si ten den trochu zalítal.

Náš stanovený den D (Zuzkou stanovený den D) se blížil přímo raketově a dodělanost auta termínu příliš neodpovídala. V pátek jsme se tak dohodli s Mariškou, že k našemu pobytu přidáme ještě víkend a že v pondělí pojedeme stůj co stůj. Ona by nás tam klidně nechala déle, což nám i nabízela, ale my zoufale nechtěli protahovat naše stavební utrpení. Někdy v sobotu jsme měli kompletně hotovou postel a připravený korpus kuchyně. Jediné co zbývalo (po snížení našich nároků a odsunutí části prací na někdy později) bylo vyřešení vodo instalace. Aby člověk mohl dostat na Zélandu certifikaci „Self contained“ tedy soběstačný vůz, který může parkovat na více místech, musí splňovat spoustu náležitostí, které jsou samozřejmě pruda. Nejvíce detailů je pak zapotřebí dodržet u instalace vody a nakládání s vodou odpadní. My poučeni spoustou videí a studiem odborných předpisů vyrazili na „poslední“ nákup, abychom koupili vše potřebné na vodu. Už na jistotu jsme jeli do karavanového obchodu, který byl přes celé město, že tam nakoupíme a trochu se s nimi poradíme. Jaké nemilé překvapení nás čekalo, když se nás ujal jiný pán, než obvykle a začal s námi jednat značně odtažitě. Já bych napsal, že to byl arogantní kokot, který nenávidí svojí práci a nenávidí turisty, co si do obchodu s vybavením na stavbu aut přijdou nakoupit a pro radu. Zuzka by řekla, že asi nebyl moc nápomocen. No byl jsem už asi přetažený. Nicméně výsledek byl takový, že jsme z obchodu odešli s nepořízenou a s dalšími vráskami na čele, jak to uděláme. O jedno přání do vesmíru později a zjištění, že stejný obchod je asi tak deset minut cesty od koní, o kterém jsem do té doby nevěděl, jsme zakotvili v příslovečném ráji. U dveří nás přivítal milý pán, který se zeptal co sháníme. My mu řekli, že potřebujeme udělat vodu a on se usmál od ucha k uchu, že máme štěstí, že zrovna on takové systémy navrhuje a staví a že je zrovna v obchodě na záskok. Během čtyřiceti minut nám tak před našimi zraky seskládal celý systém včetně návodu, jak to později poskládat. My tak v neděli večer slavnostně umístili do auta kuchyňskou linku včetně vodního systému.

Po čtrnácti dnech, kdy jsme opravdicky začali na autě dělat, jsme tak slavnostně vyluxovali auto a naposledy přenesli tašky do auta. Tentokrát už ale na stálo a od 16. září tak poprvé kompletně vybalili. Jaká to byla úleva být zase „doma.“ Tady si už určitě říkáte, že bylo vše připraveno a my mohli vyrazit na cesty. Nene. Město nás pořád odmítalo pustit, protože pokud si pamatujete na začátku, jak jsem říkal, že nám banka nabídne termín schůzky k založení účtu do pěti dnů, tak my pořád čekali už více než čtrnáct dní. Nakonec se nám po telefonické urgenci, kdy nám jedna ze zaměstnankyň situaci poradila vyřešit přechodem k jiné bance, povedlo domluvit termín na středu. Auto už bylo ale naložené, naše rozhodnutí vyjet v pondělí pevné a my dostali možnost ozkoušet bydlení v autě v testovacím dvoudenním režimu v blízkosti města. Přejeli jsme za město k oceánu a zcela vyřízení, ale šťastní poprvé na noc ulehli do postele v autě. Tak dobře jsme se nevyspali od odjezdu z jezera před dvěma měsíci. Středeční schůzka v bance přes drobné zádrhele nakonec dopadla dobře a my po třech a půl týdnech pro tuto chvíli nadobro minuli ceduli oznamující konec města! Dodatkem dodám, že stále ještě s nefunkční elektrikou. Tedy bez palubních světel, funkčního čerpadla a dobíjení ze soláru pouze se záložním kanystrem s vodou a přenosnou lampičkou. Ale pro nás to v tu chvíli bylo hotové a obyvatelné. Hlavně že jsme byli už zase na cestě za novými dobrodružstvími, o kterých vám budeme povídat příště.

H.