3. Kolem dokola

Déle se to už odkládat nedalo a tak se do toho rovnou pustíme. Sedíme se Zuzkou v knihovně, protože náš domov na kolech je no hádejte kde?! V prdeli? Nee, jen zase v servise. Na druhou stranu na to už měl asi nárok. Od posledního článku do dneška jsme asi měsíc cestovali po jižním ostrově a najeli skoro šest tisíc kilometrů a poměrně hlasitě se ozvaly brzdy, že by chtěly vyměnit. Tedy žádná tragédie, ale je to tak. Taky nám vyprší ve čtvrtek technická. Dnes se tedy dozvíme o kolik zase zhubneme a zda jsme prošli technickou. Pokud se u psaní budu flákat a natáhne se na několik dní, třeba vám to ještě stihnu dole v článku odvyprávět.

Pro pořádek a srovnání časové osy, my se teď nacházíme na konci našeho prvního cestování, jsme teď na několik týdnů zaparkovaní na jednom místě a jsme někde kolem našich prvních pracovních dní na třešňové farmě v Cromwellu. Tedy hned ve vedlejší vesnici Mount Pisa. A taky to vlastně není tak úplně farma, jakožto profesionalizovaná firma zaměřená na sběr třešní a jejich přípravu a transport po světě pro vlastníky sadů. Tedy něco jako přijedeme utrháme a pošleme tam, kam chcete. Vy jenom zaplaťte a pokud vám něco zbylo, my vám to pošleme, díky moc. Zuzka bude pro našeho nového zaměstnavatele zpracovávat mzdy pracovníků a já budu jedním z předáků na sadu. Předpokládám, že více vám odvyprávíme třeba po prvních pár dnech v práci. Zatím mám já za sebou dva tréninkové dny v minulém týdnu, Zuzka včera svůj první polo den v kanceláři, kde na ní vlastně tak úplně nebyli připraveni, přestože si ji pozvali, a tak jí jen představili, šoupli na prostudování nějaké papíry a pak se točila na židli. Přeháním, ale ten opravdový ostrý start jí čeká asi až ve středu nebo ve čtvrtek. Já mám dnes, v úterý, dostat svůj tým lidí a zítra v půl sedmé ráno máme ostrý start na prvním sadu. Jak to dopadne a zda jim neutečeme po prvním týdnu teprve uvidíme, ale snad to zvládneme. Třešňová sezóna je ale naštěstí velmi krátká a předpokládá se konec někdy v prvním únorovém týdnu. No ale pojďme se společně projet jižním ostrovem tak, jak jsme si naplánovali my a jak si má děravá paměť po měsíci pamatuje. Moje dobré svědomí mě k psaní přemlouvá už asi dva týdny, takže pokud bude něco chybět, určitě se ozve. Vy to možná ani nebudete vědět, protože mě to donutí dopsat. A nebo také ne, ale vy to stejně nepoznáte.

V pradávné době, někdy před měsícem a několik tisíc kilometrů méně zkušení cestovatelé v nedostavěném autě míjí ceduli oznamující konec města Christchurch. Ztrhaní, unavení s vytahanýma rukama, já s bolestí v zádech, bez tekoucí vody v autě, s nefunkčním dobíjením elektriky, zato ale plní elánu vyrážíme na jih. Daleko jsme nedojeli, protože navzdory urputné snaze konečně aspoň jednou vyrazit na čas, zase vyrážíme až po obědě (asi). Možná to bylo úplně jinak, ale už je to napsané takhle. Každopádně první zastávkou byl poloostrov Banks hned pod Christchurchem a v něm malý krásný záliv Okains Bay. V něm krásný, v tu dobu prázdný kemp s elektrikou hned na břehu oceánu. Cesta přes poloostrov, vzhledem k jeho členitosti a hornatosti byla trošičku zdlouhavá, ale nádherná. Poprvé jsme viděli kopce nejrůznějších odstínu zelené s pastvinami všude, s ještě větším množstvím ovcí na nich a spoustou epických průhledů dolů k oceánu. Bylo taky stále ještě značně větrno a místy se přes cestu, která se lámala přes hřeben táhly mraky tak husté, že nebylo vidět skrz. Nádhera. Moje duše se smyslem pro dramatičnost, vyhledávající větrná místa s výhledy plesala. Zuzka mě naopak musela krotit, abych hned s autem nesjel někam do řitě a neukončil naší cestu dřív než pořádně začne. Výhodou je, že minutím Chch, hlavně tady na poloostrově opadla doprava téměř na nulu. Sjezdem do našeho zálivu jsme poprvé pořádně vyzkoušeli naše, v té době ještě normálně fungující, brzdy a libovali si jak Tsunami pěkně šlape. Kemp byl takřka prázdný, voňavě uklizený a přes kraťoučký les hned u pláže. Při první procházce jsme hned omylem skoro zakopli o prvního lachtana. Stojíme na malé vyhlídce, přitočí se k nám cestující důchodci a dají se do řeči, kdy se dostaneme k tomu, jestli jsme viděli ty lachtany. My říkáme, že jasně, že toho u vstupu na pláž jsme viděli. Oni hned dodávají, že o takovém nemají ponětí, ale že tady hned pod vyhlídkou leží dva. Po cestě jsme si jich absolutně nevšimli a vážně přes ně málem zakopli. Prošli jsme kolem nich asi tak dva metry a oni si jen dál spokojeně leželi ve stínu pod stromy. Ještě doplním, že mám / máme trošku problém s určováním v češtině co je lachtan a co je tuleň. Jasně, můžete nám dát rady, že jedni jsou menší druzí větší, jedni, že by měli mít uši a druzí ne a že jsou jedni černí a druzí hnědí. Jenže v realitě se po skálách válejí lachtano-tuleni střední velikosti, jsou černo, hnědo, krémovo bílí a vypadají stejně. Teda pokud se nepostaví a nejsou jim vidět přední nohy. Hlavně v angličtině to dává trochu víc smysl. Tam je to seal a sealion a to přízvisko lion vám tak nějak automatcky k jednomu z těch zvířat sedne víc a k druhému méně. No a na koho to sedí míň, ten je seal! Jednoduchý jak facka.

Další den, možná dva, nevím, jsme se vyškrábali přes kopce zase nahoru a dolů a zjistili, že plně naložení v serpentinách máme rozkošnou a závratnou rychlost někde kolem padesátky, šedesátky, podle sklonu silnice. Ale my jsme na výletě a když se nekoukáte moc do zrcátek, tak se jede hezky. Ba ne, tam kde to jde, se snažíme vždy rychlejší auta pustit před nás. Ale jízdní styl kiwáků je teda za nás nic moc. Kdybychom chtěli brečet po Kanadě, řekli bychom, že tam na nás za celý rok nezatroubilo jediné auto, všichni nás všude pustili, drželi si bezpečný odstup a všichni se na nás usmívali a na Zélandu jezdí dementi. Teda dementy se stanou ve chvíli, kdy otočí klíčkem v zapalování auta. Jsou netrpěliví, lepí se na vás, obzvlášť kamiony, rozhodně vás nikam nepustí a když můžou, tak na vás troubí. No a nebo taky možná mají jen kopřivku z obytňáků, které jsou všude a pořád se chtějí jen někde kochat.

Katiki beach byla naše další zastávka a to pár hodin jízdy jižně od prvního spaní. Zastavili jsme na free kempingu hned u oceánu mezi jehličnany. Kolem nás byla dlouhatánská písečná pláž, docela divoké vlny a oceán otevřený do dálky směrem k Antarktidě. Tu noc jsem se šel jen tak ven vyčůrat a během mé chvilky jsem vlastně v tu samou chvíli viděl super úplněk (doteď vlastně nevím, co že to má přesně být), padající hvězdu a velmi slaboučkou polární záři (tu jižní, Aurora Australis). Na jedno čůrání dobrý výkon. Kousek od našeho spaní byl na výběžku maják a u majáku malá rezervace s volně se povalujícími lachtany a tuleni a obrovským množstvím různých mořských ptáků. Zuzka hned zaútočila foťákem a sama sobě zase trochu víc ztížila výběr příštího kalendáře. No ale jejími slovy, vyřčenými mými prsty, no nefoť to, když je to tak pěkný!

Další zastávkou byl Dunedin, kde jsme k našemu štěstí a s naší vděčností zůstali pár dnů u Martina, mého vzdáleného příbuzno-něco-jako bratrance. Martine děkujeme. Pod jeho dohledem a s nespočtem rad a trpělivostí, se nám povedlo dodělat v autě elektriku a poprvé si tak pustit tekoucí vodu a rozsvítit světla. Také se nám povedlo rozchodit solární panel a začít dobíjet baterku ze slunce. Vsuvka z budoucnosti je, že solár, který už na střeše byl, je dost malý a na kompletní nezávislost nám nestačí a my tak musíme jednou za tři dny baterku dobít ze sítě. Ale v hlavě už máme plány na dokoupení dalšího, většího panelu, který by už snad měl spotřebu, respektive dobíjení, zlepšit a vyrovnat, abychom si už vystačili s elektrikou úplně sami. Tak uvidíme. Kromě úžasných výhledů přímo z Martinova domu na město, pláž a oceán jsme navštívili rezervaci Purakanui, kde mají mnoho různých ptáků, včetně papoušků Kaka a přízemních, nelétavých, modrých ptáků Takahe. Takahe jsme neviděli, Kaka jo. Rezervace byla krásná a pokud člověk vychytal chvíli u příhodně nastrčených krmítek a projevil dostatečnou trpělivost, mohl sledovat shon ptáků předhánějících se u krmítka.

Poskytnutý azyl u Martina jsme zakončili úspěchem, kdy nás čekalo udělení certifikace soběstačného vozidla. Taková certifikace se hodí ve chvíli, kdy nechcete jezdit jen po kempech, ať státních nebo soukromých a chcete spát na divoko (spíš polo divoko) s klidným srdcem, že vám nedají pokutu. Auto pro to musí splňovat různé podmínky, jako tekoucí voda, záchod, co je přidělaný pevně k autu, nároky na větrání auta, odvětrávání odpadních vod, prostor na žití určitého počtu lidí a bla bla bla. Existuje k tomu ofiko dokument s požadavky, spoustou názorů na internetu jak to dělat a nedělat a docela velkou mlhou toho, co kde projde a ne. My se tak při stavbě auta snažili držet dokumentu, jak jen to jde a celou dobu trnuli, zda nás od atestace vyhodí nebo ne a kolik nás to pak ještě bude stát, to dostat do uspokojivého stavu. V neděli ráno tak jen spíš ze zvědavosti kontaktuji jednoho z místních komisařů, zda by měl někdy čas se nám na auto podívat a zkonzultovat kompletnost. Pán odpovídá obratem, že můžeme přijet klidně hned dneska v poledne. Přijeli jsme, z garáže se vykolébal starý pán v montérkách a mě začaly blikat v hlavě kontrolky, že pán je stará, pintlich, škola. Než se tak svévolně začne vyptávat na věci, které by nemusely být v pořádku, se iniciativně chápu ukazování jednotlivých částí vestavby, doplňuji použité rozměry a způsoby použití, hlavně aby se nedostal ke slovu. Po slovním kulometu doplněném frenetickým ukazováním konečně zmlknu. Pán jednou koukne, zeptá se, zda jsme auto stavěli sami, my potvrdíme, že ano, on kývne a pronese „dobrá práce. Tak chcete jenom tu konzultaci, nebo vám můžu rovnou za stovku vystavit ten certifikát?“ No naše obavy byly zkrátka liché, pán byl pohodář a my v hlavě pomyslně bouchli šáňo. Máme certifikaci! Ta se totiž úplně ze všeho nejvíc hodí ve chvíli, kdy auto chcete prodat, protože vám zvýší cenu.

Pár dalších dní jsme vyrazili dále na jih a objížděli místa hodná navštívení na doporučení Martina. Při odjezdu z Dunedinu začalo poměrně zostra pršet. Po pár hodinách jízdy jsme odbočili z hlavní silnice na štěrkovku a začali se přibližovat zpátky k oceánu. I přes deště byla cesta sjízdná v pohodě a my tak jen dodali Tsunami drsňácký zablácený kabátek. Zaparkovali jsme v menším zálivu Purakaunui Bay na louce obklopené pastvinami a za pastvinami zvedajícími se útesy pobřeží. Začali jsme se rozkládat vzadu v autě a nemile zjistili, že máme mokrou matraci u dveří do kufru. Že by přeci jen byly nějaké problémy s Tsunami? Já nás chlácholím, že to bylo určitě tím, že déšť byl opravdu prudký a že se asi dostala voda dovnitř skrz větrací průduchy v zadní části auta. Naštěstí během chvilky vysvitlo sluníčko a bylo vyřešeno.

Po cestě na jih od Christchurch a Dunedinu jsme si začali pomalu všímat, jak se postupně měnila krajina a pastviny. Severněji a blíže k městům jsme míjeli jednu pastvinu za druhou, které byly podle pravítka, bez jediného stromu nebo stínu na rovinách a níže naopak začali přibývat kopečky, sem tam lesy a hlavně ovce. Z nudnější rovné placky se tak stala hezká, vlnitá krajina. Z Purakaunui Bay jsme pokračovali jižně po malé silničce mimo hlavní silnici a motali se mezi všemi těmi ovcemi a kopci na dohled od oceánu až jsme opět na doporučení dojeli do vesnice Papatowai, kde byla malá galerie The Lost Gypsy. Usedlivší pár místních nomádů ze staré školy, asi finálně, zakotvila na jejich pozemku a postupně ho začali měnit na galerii. V jejich starém autobuse a dalších přístřešcích postupně celý prostor zaplnili různými pohyblivými dioramaty a důmyslně umístěnými knoflíky a páčkami a my si během hodinky vyhráli zkoumáním jednotlivých děl a hraním si s páčkami. Byl to takový milý punkovo industriální, nebetlémský betlém s často vtipným poselstvím. No byla to sranda.

V Curio bay jsme zakotvili v soukromém, krásném kempu na hraně útesu neb bylo potřeba zase po pár dnech zakotvit u elektřiny a hlavně sprch. Přeci jen už asi navždy zůstaneme jen polovičními nomády, kteří si rádi zajdou na keramický záchod a ocení, když můžou vyměnit vlhčený ubrousek s lavorem za teplou sprchu. Kromě našeho komfortu byl ale hlavní důvod návštěvy právě tohoto kempu to, že dole pod útesem se nacházel petrifikovaný les a v útesech jedna z posledních kolonií tučňáků žlutých. Možná se jmenují jinak, ale nemám tu Zuzku, aby mě opravila. Mají zkrátka mít žlutou šmouhu kolem očí, měli by být jedni z největších a všemožně jinak hustí. Hned jsme se tak vydali na pobřeží prozkoumávat les a vyhlížet tučňáky. Jenže s těmi je to složité. V tuto roční dobu někdy v říjnu a listopadu se nachází v období sezení na vejcích. No a to se pak ve dvojici střídají a je možné je spatřit jen na chviličku při rozbřesku a krátce po setmění, kdy střídají stráž a přebíhají z hnízda do oceánu lovit. Pro nás to tak znamenalo, že na první pokus jsme na foťák neulovili jediného. Dokonce jsme ani žádného nezahlédli. Poučeni prvním nezdarem jsme po siestě chtěli vyrazit na druhý pokus s dostatečným předstihem před setměním, abychom zabrali místa na pozorování. Při cestě na vyhlídku jsme konstatovali, že rozhodně nejsme sami a že na útesu začíná být docela lidnato. V jednu chvíli na nás začala volat skupinka turistů s foťáky. Já tomu nevěnoval pozornost a byl zcela zaměřen na můj úkol urvat nám místo na vyhlížení. V jednu chvíli tak Zuzka hlasitě vykřikla, když nás z mlází překvapil obří lachtan. Aha! Tak to volání turistů dávalo smysl a stačilo se jen zaměřit na to, že na nás volají „bacha lachtan!“ Tenhle roztomilý tří metrový lachtánek se začal proti nám rozbíhat neb se asi cítil odříznutý od cesty a my museli dát urychleně zpátečku a čekat, než se panáček rozhodne, kudy se vydá zpátky k oceánu. Nevím, asi chtěl taky pozorovat tučňáčky a vadilo mu se mačkat s davy. Dobře to ale dopadlo a my se dostali na naší pozorovatelnu. Koukneme na hodiny a konstatujeme, že máme asi tak hodinku do západu. Západ proběhne, davy se zahustí a tučňáci jinde. Zuzka viditelně smutná, že by měla zase odejít bez úspěchu se mračí, mě je zima neb citelně profukovalo. Asi tak po skoro dvou hodinách mrznutí na větru ale najednou začne dav šumět a ukazovat pod sebe dolů na pláž. No a je tam! První nedočkavý tučňák nebo tučňáčice sešla z kopce na skaliska před oceánem vyhlížet svého druha. Stojí, roztahuje křídla, aby se prohřála na posledních zbytcích sluníčka, které je už jen dole a vyhlíží. Vyhlíží, vyhlíží, závěrky cvakají a začíná nervózně vyhlížet. Před ní se totiž do oceánu vrátil i panáček lachtan, který začíná v zálivu kroužit a vyhlížet tučňáčky taky. Asi po dvaceti minutách, kdy z oceánu nevyšel nikdo a z útesu, kromě nedočkavého tučňáka taky ne a tak se jediný jedinec rozhodne to neprotahovat a skočit si do vody na večeři. Podívaná tak, minimálně pro nás, končí a my slavíme prvního tučňáka, kterého jsme viděli ve volné přírodě.

S tučňákem v zálivu jsme se ocitli v našem nejjižnějším místě a začali se přesouvat na severozápad do hor a k pobřeží namířenému k Austrálii. Předtím jsme ale museli udělat ještě další nákup nezbytných věcí, co k autu musíme mít, protože jsme v minulém kempu zjistili, že s prodlužovačkou, kterou máme si v kempu neškrtneme, protože u stání mají vždycky jen zásuvku pro karavany a ne obyč zdířku. Také jsme asi po patnácti stech najetých kilometrech konstatovali, že jsme mrňaví a jinak moderní, devadesátkové auto z Japonska, nemá nastavení výšky pásů a nás řežou do našich nedorostlých ramínek a krku. Z povídání s Martinem, kudy se máme vydat, mi utkvělo v paměti, když říkal, že jeho kamarád vtipně označil jedno z měst na cestě takovou Karvinou. No a mě to nedalo a museli jsme takovou pamětihodnost po cestě rozhodně prozkoumat. Invercargille je asi jedno z posledních měst na jihu a ukrývalo v sobě pro nás důležité Obi a potřeby pro karavany. Vjeli jsme do města a po projetí hlavní promenádou rozdělující město na půl, jsme pochopili tu Karvinou. Byla tam taková parádní brutalistická architektura. Správnou prodlužovačku jsme hned na druhý pokus sehnali a v oddělení pro kojence koupili naše chrániče na bezpečnostní pásy, které jsou k dětským krčkům plyšově hlaďoučké. Paráda.

Te Anau, městečko, které je vstupní bránou do Milford soundu, místa, kam se sjíždějí všichni turisti při jejich objíždění jižního ostrova. Tady jsme si opět vzali nádherný kemp se sprchami tak čistými, že Zuzka chvíli přemýšlela, že by se snad i do sprchy měla zout (neudělala to). Na další den ráno jsme si i my naplánovali výlet do MS, ale s tím, že si aspoň před tím, po cestě uděláme půl denní túru do hor. Z Te Anau vede do MS jen jedna cesta, ale stojí za to. Postupně se kolem nás začaly zvedat štíty hor, klikatit se hlavní údolí, kterým jsme projížděli a my asi tak po druhé, po třetí dělali na Zélandu wow. Pod výstupem na náš malý výlet na Key summit, jsme zastavili na parkovišti a hned při výstupu uviděli našeho prvního papouška kea. Hopkal po parkovišti od jednoho auta ke druhému a vynalézavě somroval jídlo od turistů, kteří jsou jeho největší zhoubou. Papoušci kea jsou hraví a zvídaví a zároveň trochu rošťáčtí, kdy mají v oblibě různě okusovat auta a batohy a to je pak často stojí život. My tak samozřejmě odolali a žádné jídlo z nás nedostal, zato jsme ale měli fotky. Výstup k vrcholu byl poměrně krátký, ale umožnil nám rozhled z větší výšky na jednotlivé štíty hor, které byly stále zasněžené. Při návratu k autu se na scéně ukázal další hráč a to v podobě nelétavého ptáka weka. Taková hnědá koule, velikosti slepice, která obecně působí vtipně a je taky velmi zvídavá. V jeden nestřežený okamžik nám tak i hopla do auta, asi aby zhodnotila kvalitu naší vestavby. Aby se dalo dostat do Milford soundu po souši, prorazili inženýři v poměrně pozdní době tunel skrz masivní štít hory. Nejlepší částí na tunelu ale je, že je jednosměrný, na obou stranách jsou světla a u fronty čekajících aut vždy krouží papoušci kea. Po cestě k moři tak na auto před námi přistáli hned asi tři a po cestě zpět nám jeden z papoušků přistál hned na zrcátku spolujezdce a trpělivě Zuzce pózoval celou červenou. Samotný Milford sound jsme, se Zuzkou konstatovali, že na celém výletu, byl nejnudnější. Uznáváme však, že tam byla tuna sandflies, které jsou na celém západním pobřeží jižního ostrova a jsou nejotravnější, nejkousavější věcí na Zélandu, a také proto, že kouzlo místa tkví asi v tom, si zaplatit loď a nechat se vyvézt po fjordech v okolí.

Po pár nocích jsme se museli stočit zpět k severu a hlavně si v Dunedinu vyzvednout naše papíry k certifikaci, které jsme si nechali poslat k Martinovi (opět děkujeme). Dali jsme si čaj, za okno vystavili zelenou kartičku s certifikací a vyrazili na sever směrem na Christchurch. Pospíchali jsme totiž za další atrakcí a to do Timaru. Města, kde hnízdí další tučňáčci a to tentokrát nejmenší, tučňáci modří. Po cestě dolů na jih jsme v Timaru už jednou byli a zjistili právě, že tam tuňáci jsou, ale kromě jednoho schovaného v hnízdě, ze kterého jsme viděli jen bříško, neviděli nic. Poučeni tak žlutým tučňákem jsme plánovali příjezd na západ slunce. Hnízda tučňáků se ve městě nachází u jednoho okraje pláže, který přiléhá k umělému břehu oddělujícímu nákladní přístav. Po příjezdu už byl celý břeh obsypaný turisty. Masu lidí na místě naštěstí usměrňovali dobrovolníci ministerstva životního prostředí. Stáli jsme tam, soumrak se zase zvětšoval, pořád se nic nedělo a začínalo se stmívat víc a víc a dělat vlastně spíš tma. Vzhledem k tomu, že byl pátek se tak projevil surrealistický obraz, kdy na konec mola projíždělo jedno tuningové auto za druhým a na chodníku stáli turisti s foťáky vyhlížejícími tučňáky. Opět v jednu chvíli to zašumnělo a malí panáčkové se začali kolébat z oceánu. I já uznávám, že nejmenší modří tučňáci jsou roztomilí a srandovní. Vždy ladně vypluli z oceánu, nemotorně se postavili na nohy, rozhlídli a pak ve stínech podél kamení začali postupně kličkovat ke svým hnízdům. No byla to sranda.

Od cesty na sever podél oceánu jsme se na dvě noci posunuli trochu více do vnitrozemí do Hammer Springs, termálních lázní, ve kterých jsme nebyli. Pořád mě v té době trápily záda a tak jsme se po okolí tak pošourávali. Krajina byla kolem taková podhorská, převážně lesnatá a v okolí kempu se nacházel krásný lesopark s jezírky. Povedlos se nám taky identifikovat jednu z příčin zatékání do auta, kdy přestavbáři před námi se s tím nemazali a jeden z kabelů ke světlům místo průchody vedli přímo skrz těsnící gumu, která tím pádem netěsnila. Povzbuzen svými předchozími pseudo elektrikářskými dovednostmi jsem tak nelenil, kabel přecvakl, protáhl a nasvorkoval. Zvládl by to i studen základní školy, ale já byl na sebe pyšný. Škoda jen, že to vlatně asi nepomohlo, protože když přijde opravdu prudký déšť, stále do auta vzadu trošku teče. Asi je někde ve spoji laminátové střechy a zbytku auta fuka v tmelení a chtělo by to projít a přetmelit. Po dvou odpočinkovějších nocích jsme se opět vydali na cestu a na noc zakotvili před Kaikourou v Peketě. Kemps jsme měli zase hned u oceánu, který v tom místě byl krásně divoký. Obecně jsme konstatovali, že tu voda má nádhernou modrou barvu, jakou jsme zatím ještě nikde jinde neviděli. V kempu nás pobavilo, když jsme si všimli, že tu sem tam také frčí „kanadský“ trend nechávání pěkných kamínků někde kolem kempovacích míst na zkrášlení a udělání radosti jiným. Zuzka si tak přivlastnila jedno nabarvené soukamení sestávající z žáby sedící na blatouchu. Od přilehlé Kaikoury jsme si slibovali, že to bude husté surfařské město, které bují životem, ale ve výsledku to za nic moc nestálo. Světlejší výjimkou tak pouze zůstalo, že u města vedla hezké procházkové kolečko přes útesy a zpátky podél vody se spoustou ptactva a již běžných tuleňů a lachtanů. Fotky z toho budou určitě nádherné.

Přes další zastávku spíš z nutnosti, která se nacházela ve vypuštěné přehradě, ze které se stal park, kde byli záchody hrozně daleko od aut a černých labutí na rybníčku, jsme dorazili do Momorangi Bay. Severní pobřeží směřující ke Cookovu zálivu oddělující oba ostrovy se nachází velké množství ostrůvků a fjordů. Momorangi Bay se nachází v jednom z nich. Jedná se vlastně jen o jeden kemp u silnice a na vodě kotviště pro lodě, ale místu za to vládl nádherný klid. Vzhledem k tomu, že jsme byli na místě dvě noci a od koupě auta jsme vozili do té doby nevyzkoušený předstan, naskytla se skvělá příležitost. Hned jsme se dali do stavby a nedbaje přihlížejících a naší premiéry poměrně snadno vyšvihli další místnost k autu. Provedení předstanu v těžce osmdesátkových barvách v odstínu hnědé, geniálně ladí k našemu cikánskému autu. Jediným nedostatek jsme našli v tom, že nám chybí víc kolíků a napínácích špagátů. Kromě pozorování zakotvených plachetnic v zálivu, je v MB hlavní atrakcí přítomnost nočních svítících červů, viditelných v noci. Ti se samozřejmě nachází i jinde, ale tady byly k vidění zadarmo a to pouze vkročením do lesa za kempem a projitím asi 15 minutovou procházkou. S příchodem tmy, jsme se tak na podívanou vydali i my a z 15 minut vykřesali určitě víc, než půl hodiny. Druhou noc jsme se vrátili znovu a Zuzce se za pomoci stativu podařilo celé červí kouzlo zachytit. Zajímavá totiž je, že glow worms, jak se jim tu říká, fungují na podobném principu, jako pavouci. Z těla vylučují sliz, který z nich skapává a tvoří takové kuličkovité provázky a brouci pak přes noc začnou svítit, aby na světlo přilákali jiný hmyz, který se pak zachytí do těchto slizo sítí. Pouhým okem je to přes den skoro neviditelné, ale když pak víte, kam se koukat, tak to vidět je. Délka sítí je pak asi jako článek až dva jednoho prstu dlouhá, tenoučká skoro jako vlas. V noci je pak vidět jen svítící zelená tečka. No a když to všechno přiblížíte foťákem a povede se vám fotka, tak celý tenhle mechanismus teprve pořádně spatříte. Když se na to koukáte, tak je to hezké, když to popisujete a čtete, jak celá tahle svítící paráda funguje, je to vlastně docela hnus. No ale i taková příroda dokáže být. Poslední zaznamenání hodnou příhodou zde byla pak scénka z komiksu, kdy Zuzka byla ráno svědkem, kdy z křoví vyběhl pták weka s něčím v zobáku. Vyběhla ven, doběhla k našemu autu, něco upustila a zase mazala zpátky. Zvědavost Zuzce nedala a hned se šla podívat. K našemu obrovskému překvapení weka vyslyšela naše včerejší přání vyslané do vesmíru, že nám chybí provázky ke stanu a druhý den ráno nám je přinesla. No fakt se to stalo! Přísaháme! Rovnou celý pytlík. Děkujeme weko, děkujeme. Možná někdy v budoucnu uděláme jednu výjimku a nějakou weku na tajňáka nakrmíme, abychom splatili svůj dluh k tomuto nelétavému druhu.

Ze severního konce jsme v podstatě po přímce zamířili konečně k západnímu pobřeží, které je věhlasné a všichni turisti tudy projíždí. V rychlosti jsme se zastavili v Nelsonu, kde byl uložen ocelový nárazník k našemu autu neb tady předchozí majitel dělal celkovou opravu motoru a nárazník sundal. Je vlastně náš, i když jsme nevěděli, že ho máme, ale když jsme dorazili na místo, zkonstatovali jsme, že je celý orezlý a olezlý a má totálně zarezlé šrouby, Taky by to bylo dalších asi padesát kilo navíc k naší váze a tak jsme ho nechali za námi s tím, že se třeba pro něj někdy vrátíme, ale pochybuji. Mohli jsme mít o něco víc hustě vypadající auto, ale nechtělo se nám s tím srát nebo platit někomu, aby nám ho namontoval. Budeme aspoň lehčí a nebudeme tak dráždit auta za námi naší pomalou jízdou.

Zastavili jsme ve vesnici Karamea. Ospalému místu, kde lišky dávají dobrou noc a z našeho pohledu ve vesnici bydlí jen důchodci a pár maníků, kteří se tam jeli schovat před světem a ruchem. Za ragbyovým hřištěm byl malý kemp pro pár aut, ale aspoň jsme vyprali. V jednu chvíli jsme si všimli přijíždějící dodávky. Jen tak zběžným pohledem jsme prohlásili, že to musí být Němci a ženská, že se určitě jmenuje teď už nevím jak, ale o deset minut později se s námi důchodci z dodávky dali do řeči a v první větě z nich vypadlo, že jsou z Německa a paní, že se jmenuje přesně tak, jak jsem odhadl. Vtipná náhoda. Nakonec jsme s nimi prokecali dobrou hodinku. Říkali, že si na druhý den zaplatili výlet offroadem do přilehlých jeskyní každý asi za dvě stě dolarů. My jsme tam měli namířeno také. Po přečtení recenzí na internetu jsme se dozvěděli, že se na místo jede po nezpevněné cestě asi 16 kilometrů a že doporučují dodávkami na cestu vůbec nevjíždět. Některé recenze však psali zase opak. My byli docela na vážkách vzhledem k našim předchozím zkušenostem z Rumunska, kde jsme se nechtěně ocitli s Lavinou na cestách, kudy jsme vážně jet nechtěli. Lavina jako správná čtyřkolka to dala, ale mé nervy byly docela napnuté. Tedy druhý den jsme zastavili s Tsunami na začátku cesty a dali se do čtení všech cedulí, které vjíždění dodávkám nebo přívěsům vůbec nedoporučovali, že cesta je úzká, velmi klikatá a chybí místa na míjení dvou aut. No vydali jsme se. Po pár sto metrech jsme minuli kontrolní bránu určující maximální výšku, pod kterou jsme se vešli ještě s asi dvaceticentimetrovou rezervou a v očekávání se vydali stoupat nahoru. V každé zatáčce jsme si říkali, tohle ještě není tak hrozné a vypadá to i docela v pohodě. Přišlo jedno štěrkové stoupání s roletou, druhé, třetí… Jeden přejezd mostu, druhý, zatáčka, zatáčka. Pořád napjatí jak struna. No a najednou jsme byli na posledním parkovišti. Čekali jste průser, že jo?! My taky. A on nakonec vůbec nikdy nepřišel a stav cesty jsme nakonec zhodnotili lepší, než kdejaká středočeská silnice. Samotné jeskyně jsou pak součástí koryta řeky, která si staletími různě vykotlala svojí cestu skrz skály a místy vytvořila nádherné skalní mosty, jinde přímo jeskyně. Celkově pak místo bylo pospojované sérií kratších procházek vždy kilometr, dva, tři dlouhých a během dopoledne jsme je nakonec prošli všechny. Oproti důchodcům, kteří za výlet zaplatili čtyřista dolarů, jsme tak zůstali ochuzeni jen o jednu část, která byla za bránou, ale dle fotek byla stejná, jako všechny ostatní.

Z Karamei, vedla silnice ještě pár kilometrů dál na sever po pobřeží, kde silnice zcela končí a u tábořiště začíná vícedenní trek podél oceánu přes hory. Jmenuje se to tam Kohaihai. Když jsme si mysleli, že oceán na východním pobřeží je divoký, vůbec se to nedalo srovnat s tím západním. To teprve byl divoký oceán s vlnami bušícími do pobřeží. Také se zde zcela změnila krajina, protože celé pobřeží bylo hustě zalesněné řekněme tropickým lesem. Všude kolem se kromě jiných stromů nacházeli kapraďové palmy a další nejroztodivnější vegetace. My se zde vydali na začátek treku a strávili celý den cestou tam a zase zpátky. Proplétání se lesem se střídalo s procházením po visutých lávkách, výhledy na řeky, malé vodopádky průhledy na oceán a tunami sand flies. Kdykoliv se člověk zastavil, hned byli u něj. Zkrátka kdo nebyl v pohybu, byl sežrán.

Z kouzelného lesa jsme se stočili po západním pobřeží zase dolů na jih připraveni dotáhnout naše kolečko do konce předtím, než se usadíme na sadu. Jednu noc jsme přespali u jezera Brunner u města Moana. Bezplatné tábořiště se nacházelo na břehu jezera za zbohatlickou vilouvou čtvrtí. Odměnou nám byl nádherný výhled na modré jezero Shuswapského stylu obklopeného horami.

Poslední zastávkou pak bylo město Franz Josef nacházející se pod stejnojmenným ledovcem. Do domnělého startu v práci nám zbývaly čtyři noci a my se je rozhodli strávit všechny tady. Ubytování bylo nejlevnější široko daleko a navíc nás čekaly tři dny těžkých dešťů. Jediný hezký den jsme podnikli cestu k výhledu na samotný ledovec po jedné straně úbočí pod ledovcem. Čekalo nás několik hodin cesty vzhůru a občasného šplhání přes kořeny a místy skály. Visutých lávek na cestě bylo asi šest a jedna delší než druhá. Odhadem nejdelší mohla mít klidně přes sto metrů. Na konci cesty pak byl odměnou výhled na ledovec. Poseděli jsme, posvačili a přihnaly se mraky a celý horský hřeben zahalila mlha až do konce pobytu. Perfektní načasování. Další den vzhledem k tomu, že začaly prudké deště, jsme zvolili odpočinkové aktivity. Jednou z nich bylo zaplacení si výroby vlastního pounamu. Pounamu je tradiční maorský šperk se spirituálním příběhem. Jedná se většinou o jadeit vybroušený do různých tradičních tvarů. Někdy pak může být vyroben i z kostí nebo dřeva. Nebo čehokoliv jiného. My šli na broušení kamenu. Na workshopu jsme si vybrali vlastní kámen, na bruskách jsme ho postupně vybrousili do žádaného tvaru, předleštili a pak ručně dohladili. Já Zuzce vyrobil srdíčko a od ní jsem dostal zelený, kapkovitý kamínek s linkou, která trochu připomíná obrys hřebene. I přesto, že jsme konstatovali, že se nám na místě moc nevěnovali a byla to spíš továrna na peníze, jsme byli nakonec se svými výtvory moc spokojení. Na třetí den jsme si schovali návštěvu chovné stanice ptáků kiwi. Ve volné přírodě je už bohužel prakticky nemožné je spatřit. Jednak to jsou noční tvorové a jednak je jich hrozně málo.

Závěrem jsme se asi pětihodinovým přejezdem přesunuli přes město Wanaka ke Cromwellu, kde se nachází naše dočasné bydliště. V té době nás svolávali do práce, že máme přijet o víkendu, protože má Zuzka v pondělí nastoupit do práce a já pak v úterý a ve středu mít dvě první školení, které budu potřebovat k práci já. No dopadlo to klasicky tak, že se začátek práce nakonec posunul asi o deset dní. První den jsme přijeli, na recepci kempu, který je součástí práce a nachází se hned vedle v sadu. Vybrali jsme si moc pěkné místečko za konci jedné z řad a byli celí nadšení, že tu zatím není moc lidí a můžeme se tu zašít. K naší smůle nám řekli, že to zatím není připravené a několik dní musíme přečkat v podstatě na parkovišti před hlavní halou. Až bude nátřask, mělo by se tu nacházet až sedm set lidí. V té době tu bylo docela liduprázdno, asi deset dodávek. I tak se nám ale nechtělo zevlit na hnusném místě a tak jsme se rozhodli ještě jednou vydat na pár dní prozkoumávat okolí. Cromwell se nachází v podhůří a směrem na západ k oceánu se pak tyčí vysoké zasněžené hory a města Queenstwn a Wanaka, každé na jednu stranu. Schválně jsme si tuhle oblast nechal na závěr a ne jen kvůli tomu, že je to naše prozatím finální destinace. Je to totiž podle nás zatím nejkrásnější část jižního ostrova, která nám, alespoň částečně, připomíná Kanadu.

Ve zkratce jsme se tedy v posledních čtyřech volných dnech podívali do Wanaky, kde jsme koupili naše nová kola, která nám tu doteď chyběla, jako sůl. Já si vyhlídl své kolo na inzerát přes internet. Když jsme se ho vydali okouknout, Zuzce pán během mé testovací jízdy jen tak mezi řečí nadhodil, zda taky nepotřebuje kolo a o chvilku později vyvezl z garáže jeden kousek i pro ní. Dokonce nám při koupi kol celkovou částku trochu zaokrouhlil a udělal dobrou cenu. Přes průsmyk jsme se ten samý den vydali do Queenstownu do cyklo obchodu dokoupit nosič na kola na zadní dveře, abychom se nějak vešli a neomlacovali jsme si náš opečovávaný, krásný interiér a rovnou si našli místo na spaní pro daný den. Z města jsme se vrátili asi tři čtvrtě hodiny zpátky do kopců a zabydleli se na noc v jedné ze zatáček s brutálním výhledem z hor na město a jezero pod námi. Ráno jsme se vydali na kratší zdolání jednoho z přilehlých vrcholů a pelášili zase směrem na sad. Poté jsme vyjeli naposledy na výlet a to k hoře Mount Cook, která je nejvyšším vrcholem Nového Zélandu. Cestou jsme projeli přes Lindis Valley plné zrovna kvetoucích lupin. Pod Mount Cook se nachází dvě jezera, jedno modřejší než druhé. Po cestě k hoře jsme schytali asi náš největší vichr, kdy to naším vysokým autem smýkalo z jedné strany na druhou a Zuzka se zcela reálně bála, že se převrátíme na bok. Nepřevrátili, ale nic příjemného to nebylo. Samotná hora se nám ukázala pouze na chvíli a konstatovali jsme, že je tam na nás strašně moc lidí a poměrně nadšeně jsme se vrátili zpět do kempu. U druhého jezera jsme druhý den podnikli ještě jeden půldenní výlet a vrátili se do údolí lupin k poslední noci venku.

Ráno se nám při přesunu domů na sad začaly ozývat brzdy. No paráda! Máme ani ne týden do konce technické a budeme muset ještě řešit tenhle výser! Po mrknutí na tachometr jsme napočítali, že objížděním jižního ostrova během prvního měsíce jsme ujeli skoro šest tisíc kilometrů a konstatovali jsme, že na to brzdy holt asi mají nárok a že nic jiného s tím asi stejně neuděláme. Oslím můstkem se tak vrátím úplně na začátek vyprávění, kdy jsme se teď v pondělí objednali do servisu. Hodně jsme se báli, že dostaneme termín za strašně dlouho a budeme muset do té doby jezdit s brutálně ojetými brzdami a bez technické. K našemu milému překvapení jsme pány v servisu ale ukecali hned na druhý den a dokonce s tím, že nám hned udělají i technickou. Tedy dávno jste pochopili, že už nesedím v knihovně, psaní textu mi zabralo nakonec hned asi čtyři dny a já vám závěrem můžu sdělit, že technickou jsme po opravě brzd dostali hned na první pokus a vyprší nám přesně na moje narozeniny v červnu! Posledním dovětkem, ať máme příště kde navázat vám povím, že už máme za sebou oba pár prvních dní a že vám o tom budeme povídat příště!

H.