4. Okénko do světa třešní

Na třešních už děláme více než měsíc, a tak by se slušelo vás konečně zavést do zákoutí tohoto byznysu. Už víme, že je to prostřední náročné, dynamické, že v něm teče spousta peněz, trhy jsou nevyzpytatelné, třešně mohou mít velikost pingpongových míčků a že dělat s lidmi, je „zábavné.“ To poslední samozřejmě, jako všichni ostatní, víme už dlouho, ale znovu jsme se utvrdili, že s medvědy a pumami, je nám asi lépe. Jo a taky nás baví dělat spolu a ne vedle sebe! To se projevuje hlavně ve chvílích, kdy máme každý volno jinak, a tak se zase potkáváme jen na pár hodin denně a než stihneme navařit, případně nakoupit a obstarat základní potřeby, je už zase nutné jít spát, abychom měli alespoň šest hodin spánku. A to se Zuzance a Jeníčkovi nelíbí, ne ne! Na druhou stranu, výhodou sezonních prací je, že dřív než si to stihnete uvědomit, jste za půlkou angažmá, jste přepracovaní a na podobné myšlenky nemáte energii a už zase vidíte světlo na konci tunelu. Takže vlastně všechno je tak, jak má být a jsme relativně spokojení a šťastní.

Začneme v kanceláři u Zuzky, kde neoplývám tolika interními informacemi a tím pádem to bude asi kratší a když vám to budu popisovat teď, neodfláknu to, jako mé konce článků! Na začátku sezóny začalo vedení do Zuzanky lít jednu informaci za druhou, ale zároveň ve stejném okamžiku jí do toho hodili a nechali jí, ať si poradí. Během pár dní se tak musela stát odbornicí na chod celé firmy, seznámit se s interními postupy a předpisy, naučit se ovládat systém zpracovávající mzdové podklady, tisíce kódů, zkratek, názvů věcí a do toho pomáhat odpovídat na maily totálně přehlcenému personálnímu oddělení. Každoročně se totiž náš zaměstnavatel na sezonu z asi deseti stálých zaměstnanců nabobtná k nějakým sedmi stovkám pracujících. Minulé roky to bylo mnohem méně, ale letos se rozhodli to rozjet ve velkém, přes zimu vyrostli a teď se kupodivu diví, že jim spousta věcí, které předtím šlo řešit během hodinky od stolu, hroutí mezi prsty, neb ukočírovat takový ansámbl vyžaduje mnohem detailnější plánování. Zuzka sedí v přízemí třídírny / balírny v kanceláří pro „Office ladies,“ jak se vznešeně jmenuje jejich společný chat. Tady totiž všechno řeší na Whatsappu. Hromadný chat tu existuje na všechno, jsou jich desítky, všichni píšou všude, je to nepřehledné a otravné. V týmu jsou v současné době čtyři. Zuzka jako mzdová účetní, co připravuje podklady a instrukce k vyplacení mezd, které odchází z Aucklandu, personalistka, fakturantka a recepční. První týden, dva, měla Zuzka peklo. Každý den nepřeberné množství informací, co zatím nedávaly smysl, spousty nesrovnalostí, než se ostatní články v systému taky zapracovali a pořád někdo, kdo se na něco ptá. Taky se z jejich kanceláře stal průchoďák, kam si každý chodil pro informace a moje milovaná žena, která má ráda svojí kancelář, aby mohla být v tichu a soustředit se na čísla, aby vše sedělo, z toho rostla. Naštěstí má neodolatelnou vlastnost totálně vypnout od okolního prostředí. Je to báječné do pracovního života, avšak ještě o něco zábavnější v životě soukromém. Ale já už dávno vím, že pokud neupoutám její pozornost, je to jako nahrávat zprávu do hlasové schránky. Nestěžuju si! Naopak my si spolu moc rádi pomlčíme a já se svými čtecími maratony, kde na mě Zuzanka nemůže třeba čtyři dny v kuse promluvit, nemůžu ani nic jiného namítat. Už mi zase ale utíkají myšlenky jinam.

Poté, co si všechno začalo pomalu sedat, přišly svátky. Bylo by to fajn, nebýt toho, že jsme měli každý volno jinak, kvůli jednotlivým zpracovatelským postupům. Já měl volno 24,25, Zuzka o den později a o den déle. Druhý zádrhel, pro všechny ostatní příjemný, byl ten, že jsme svátky měly zaplacené. Výpočet samotného výměru byl však náročný, protože se jednalo o určitou procentuální hodnotu průměrné denní mzdy jednotlivých zaměstnanců a každý tak dostal zaplaceno jinak. Jasně, že to excel umí spočítat raz dva, ale vymámit z někoho věrohodné údaje, které by se do něj mohly vložit je už horší. Následně pak ještě vše ručně zkontrolovat u sedmi set lidí, je dřina. Včera akorát Zuzka shrnula, že díky tomu, že už je po svátcích a do fungování firmy už pronikla, jsou její dny poměrně pracovně pohodové. Práce má tak akorát, aby jí dny utíkaly, každý den se stane nějaký průser, to aby práce nebyla příliš rutinní a její pracovní kolektiv je moc fajn. Stinnou stránkou tak akorát zůstává, že zase sedí na židli, u čísel se hrbí, z koncentrace zase zatíná ramena a ze zběsilého klikání myší jí opět začínají bolet ruce. Navíc po celém dni sezení přijde domů natěšená na nějakou fyzickou aktivitu a potká doma mě, který má za den v nohách něco mezi patnácti a pětadvaceti kilometry a je mentálně totálně vyždímaný a jediné na co se zmůžu, je si dát pivo, koukat do zeleně, abych restartoval mozek a co začne usínat někdy kolem půl osmé večer při prvním kontaktu s vodorovnou plochou.

Pojďme na třešně. Stejně jako v kanceláři, i na mě čekala před zahájením sezóny nalejvárna. Strávil jsem nejprve den na školení „jak být dobrým vedoucím“ s externí firmou. Sešlo se nás asi 16 budoucích vedoucích týmů z různých koutů světa. Španělé, Belgičan, Ital, Chilanka, Argentinky, Havajka, pár Kiwáků a další. Dostali jsme motivační přednášku korporátního stylu a druhý den jsme se dostavili na centrálu na nalejvárnu ohledně třešních samotných a jak je sbírat. Netušil jsem, jaké množství odrůd vůbec existuje a kolika špatnými způsoby je pak jde sbírat a kde všude číhá nebezpečí při sběru. Jak to tedy celé funguje? Každé odpoledne dostaneme zprávu, kdo se kam chystá druhý den, co budeme sbírat, jaká je cena za jeden nasbíraný kyblík, kdo nám bude dělat celý den na sadu šéfa a jak se tam dostaneme. Už samotné dostávání informací je některé dny velmi hektické. V hlavní části sezóny jsme se totiž dostali asi na 390 sběračů v jediný den. Rozrostli jsme se na nějakých 25 vedoucích týmů, kde máme někde mezi deseti a šestnácti sběrači. Zprávy často obsahují spoustu nepřesných informací, nebo se denní plány změní třeba ve čtyři ráno, to když se vedení rozhodne, že počasí je příliš špatné na sbírání. Nebo taky proto, že třešně přestaly dozrávat a my jim musíme dát den sluníčka navíc.

Většinou sbíráme od půl sedmé ráno. Sadů je asi kolem dvaceti, které musíme vysbírat za celou sezonu a jsou různě velké, někdy až gigantické. Jsou rozházené tady po okolí ve vzdálenosti zhruba od pěti minut do tři čtvrtě hodiny jízdy autem. Což znamená, že pokud se sbírá od půl sedmé, je tomu uzpůsoben čas odjezdu, ke kterému je třeba přidat pro mě ještě 15 minut předem navíc, abych pomáhal nasměrovat sběrače do správných dodávek a autobusů. Z toho vyplývá, že často vstávám ještě před pátou hodinou ranní, abych si stihl ráno udělat aspoň čaj a dojít si na záchod. V tu dobu je samozřejmě ještě tma tmoucí a Zuzanka vedle mě spokojeně pochrupkává, neb chodí do práce někdy na půl devátou. Tedy zamáčknout budík, při svitu telefonu se oblíknout, do všeho oblečení co tu mám neb tu po ránu bývá klidně i jenom pět stupňů nad nulou. Nabalit oběd na s sebou, přibalit věci do práce, vypotácet se z auta a zapálit pod konvicí s čajem. Protáhnout se, pokusit se do sebe natlačit alespoň trochu jídla a hurá hurá, už si to mažu na ranní sraz. Na zádech mám krosnu s deskama, náhradníma nálepkama pro sběrače, opalovacím krémem, modrou plachtou, na sobě péřovku, kulicha, žlutou reflexní vestu a v ruce táhnu dvacetilitrovej kanystr s náhradní pitnou vodou protože na většině sadů pitná voda není. Ověšený jako vánoční stromeček přicházím na parkoviště se služebními dodávkami, otvírám telefon a zjišťuji ještě jednou, čím že to jedeme na sad. Vyhlížím první členy mého týmu, kteří by na srazu měli být také čtvrt hodiny před odjezdem, ale většinou to stíhají na poslední chvíli. Jednotlivé dodávky řídí sběrači, kteří prošli školením řidičů a je jim aspoň pětadvacet. Každopádně někdy to je tedy s nimi za volantem docela dobrodrůžo. Sčítám jednotlivé lidi, kterých v týmu mám teď asi dvanáct. Měl jsem jich i víc, pak mi někteří odešli, pak mi zase přišli a teď už mi zase odešli. K tomu proč, se snad ještě dostanu. Všechny své duše jsem nahnal do dodávky, dokonce mám ideálně plný počet a čeká nás jenom jedna jízda. Někdy vedoucí jezdí dříve, aby si prošli před začátkem sběru sad a seznámili se s ovocem, někdy se musí jet víckrát, aby se na sad dostali všichni.

Uzívaní, pořád ještě vymrzlí stojíme před sadem. Řekněme, že jsme ještě na něm nebyli. Harvest manager, jeden z mých čtyř nadřízených, čeká u brány a vyhlíží žluté vesty, aby jim ukázal, co se bude sbírat. Bere nás do sadu, povídá, jak moc na hovno to bude den, protože je letos špatná sezóna a ovoci se moc nechce dozrávat nebo je příliš malé. Rozděluje nás do jednotlivých řad a ukazuje barvu ovoce, po které ten den půjdeme, maximální poškození, které ten den bude trh akceptovat a k tomu povídá spoustu dalších věcí. Před půl sedmou se vracíme k bráně, rozdělujeme si týmy mezi jednotlivé vedoucí a dáváme jim stejnou nalejvárnu. Náš zaměstnavatel se specializuje hlavně na export prvotřídního ovoce do Číny, Taiwanu, Hongkongu a částečně do Japonska. Přebytek nebo méně kvalitní ovoce pak na lokální trh, který se v podstatě po novém roce uzavřel. Tedy jdeme hlavně po velkých třešních. Nikdy se nesbíralo nic menšího než 22 milimetrů průměru třešně u stopky. My vedoucí na to máme pravítko s dírama. Jenže 22 a 24 milimetrů se prodávalo na lokální trh a teď už po takových třešních neštěkne ani pes. V současnosti v podstatě nesmíme jít pod 28mm. Instruuji tedy sběrače, že se řekněme bude sbírat ovoce velikosti 28mm a více. Pak jim ukazuju na pár třešních, co jsem předtím urval ze stromu, jakou barvu hledáme a jak by měl v celku barevnostně kýbl vypadat. Pak jim znovu připomínám, co je moc velké poškození. Že nebudeme sbírat třešně naklované od ptáků, nebudeme sbírat třešně prasklé od vody. To se může projevit ze strany, zespoda i shora a každé má svůj anglický název. Stejně tak jim znovu kladu na srdce, že každá třešeň musí mít stopku, ta stopka musí být celá a ne uštíplá v půlce, že všechno ovoce musí být rozdělené na jednotlivé třešně a ne po dvojicích nebo trsech, to protože si s tím třídící stroj neporadí a buď se zasekne, nebo takové ovoce vyhodnotí jako kazové a vyřadí ho do odpadu, za který farmář platí samozřejmě taky. Všichni mi všechno odkývou, jakože to je přece jasný, vezmou si ze stojanu žebřík a já je odvádím do nám přidělené části sadu. Do svého postroje na kýbl si nasadí prázdný kýbl, stoupnou si ke svým přiděleným stromům a začnou sbírat. Sbírají všechno a je jim to u prdele, protože jsou placení od nasbíraného kýble a ne od hodiny. Mě začíná šichta, protože je musím uhlídat a přinutit, aby sbírali požadované ovoce. Chodím tak řadou stromů sem a tam. Když je kratší den, nachodím tak patnáct kilometrů. Když se šichta protáhne nebo sad není kvalitní a hodně se přesouváme, nachozená vzdálenost se dostane i k 25ti kilometrům. V jeden krásný den jsem si urval svůj rekord 30 kilometrů na jednom sadu. Nahlížím do kýblů, koukám, zda sbírají správnou barvu a velikost, zda tam nehází bordel, zda po nich nezůstává moc ovoce na stromech, kolik ovoce jim upadlo na zem a jak moc u toho ničí stromy. Každá třešeň totiž neroste přímo z větve, ale z malého výhonku rostoucího z větve. Ani nevím, jak se to řekne česky, anglicky to je stem. Když ten výhonek utrhnete i s třešní, nic tam příští rok nevyroste a strom musí vynaložit více energie, aby znovu výhonek vytvořil. Sběrači se to samozřejmě snaží zamaskovat, od výhonků odtrhávají servané listy a pak přebytky hází k sousedům. Jenže oko zkušeného předáka hned pozná, pod kým je nakydáno, pod kým se hromadí listy, po kom stromy vypadají jako po vichřici a nebo naopak kdo záměrně přehlíží ovoce, co by se mu špatně sbíralo. Šesti kilový kyblík sběrači dokážou naplnit někde mezi pěti minutami a půl hodinou. Záleží na kvalitě sadu a šikovnosti rukou. Na plný kyblík každý sběrač nalepí svojí nálepku s čárovým kódem a unikátním číslem, které je přidělené každému jednomu sběrači a plný kýbl položí pod strom do stínu. V tu chvíli přicházím já se svojí ušmudlanou modrou plachtou, kýbl beru opatrně, avšak rychle, vysypávám na plachtu a chopím se kontroly kvality nasbíraného ovoce. Obecně vzato tolerujeme chyby kolem deseti procent. Koukám tak, kolik listů a bordelu se ve směsi nachází. Okem kontroluju barvu ovoce. Zda není moc světlé (něco jako moc tmavé neexistuje), zda není potlučené od toho, že to do kýble hážou příliš zhurta, zda není jinak poškozené a v první řadě, zda má správnou velikost. K tomu mám po ruce to pravítko. Ale taky už vycvičené oko. Když to dobře dopadne, vracím ovoce z plachty zpět do kýble, sběrač dostane pochvalu, že se mu to povedlo a od stromů si plné kýble odebírají nosiči, co kýble shromažďují na jedno místo a pak na traktorech, čtyřkolkách sváží na nakládací zónu, odkud ovoce putuje na kamionech do třídírny a balírny. Jenže jenže. Vzpomínáte si na to, jak jsem říkal, že sběrači jsou placení od dávání ovoce do kyblíku a kvalita není jejich hlavní motivace a že vám šestnáct lidí v extrémním případě dokáže vyprodukovat jeden kýbl za pět minut. To se z toho pak vedoucí týmu dokáže posrat a sběrači ví, že nemá sebemenší šanci vidět všechny kýble. V tu chvíli tak začíná hra na ojebávanou a nekonečné utrpení to nějak ukočírovat. Běhám celý den, jak hadr na tyči od kontrolování kýblů, sběračů, stromů, bezpečnosti, toho že dostatečně pijou, mají bezpečně postavené žebříky a nepadají mi z nich, nesnaží se to ojebávat příliš, zrovna nemají špatnou náladu, nechtějí si na něco stěžovat, nechtějí si stěžovat na sebe navzájem, nekradou si prázdné kýble, kterých je neustále nedostatek, nepřeskakují stromy a tak dokola a dokola. Většinou se to dá a myslím si, že mám dobrý tým, kterému můžu docela důvěřovat a vím, že udělají svojí práci dobře. Jenže někdy se vám někdo špatně vyspí nebo má hlad nebo se den předtím přetáhl nebo se posralo cokoliv jiného a už se sčítá jedno s druhým a kvalita jde pomalu, ale jistě do hajzlu. V tu chvíli na mě začne tlačit můj nadřízený a buzerovat mě, že sbíráme hovna a ne třešně a tlačí mě do toho, abych na svoje lidi byl nepříjemný já a ne on. Pochopitelně. No a to jsem pak nepříjemný, je z toho mrzeníčko a odchází mi lidi z týmu.

Na začátku sezony nikdo moc neměl představu, jak přísný má na kvalitu být a jak vysoko má nastavit standardy, aby bylo kam ubírat. Protože když tlačíte kvalitu moc vysoko, sběrači sbírají pomalu a pak se vám začnou bouřit, že Franta Pepa od vedle má víc peněz, protože jeho vedoucí není tak přísný. Do toho vás zjebe vedení, že jste moc přísní a musíte dát svým lidem více svobody. Tak to uděláte a za pár dní máte vedení zpátky, že jste se asi posrali, že za takový sračky v kýblech nikdo těm sběračům platit nebude. No a vy pak stojíte, čumíte a netušíte, co si o celé té srandě s třešněma máte myslet. Takže to je opravdu jedna velká hra na to, jak se kdo vyspí, koho máte daný den nad sebou, jaké máte štěstí nebo spíše smůlu na blbý sad, jak se vám tým vyspinká, jak se vyspinkáte vy a co všechno se vám který den vysere. Všichni dávno víme, že ideály neexistují, že každý den někdo dostane za něco zprcáno a je jen otázka, zda si tu krátkou sirku vytáhnete vy, váš sběrač, celý tým dohromady, vedoucí dne na sadu, jejich nadřízení nebo farmář, jehož je ovoce a on teď musí platit za půl tuny odpadu. No není to paráda? Jediné, co se tak během sezony garantovat dá je to, že si tu sirku každý den opravdu někdo vytáhne. Někdy i více najednou.

Článek už mám rozepsaný delší dobu a z prvního měsíce v práci je najednou pár posledních dní a já lovím z hlavy zábavné nebo zajímavé okamžiky, které by stály za zdokumentování. Zjednodušeně tak sepíši pár krátkých příběhů.

Jak mě píchla vosa
Někdy druhý týden v práci jsme se dostali na sad, kde jsme zatím nebyli. Od centrály se nacházel nějakých 45 minut jízdy autem u vesnice Clyde s honosným názvem El Pedregal. Jako každý den při nástupu na šichtu svému týmu přeříkávám možná rizika daného sadu a zmiňuji opět i bodnutí hmyzem a dál tomu nevěnuji žádnou velkou pozornost. Vesele si sbíráme, já zase pobíhám kolem stromů a shledám, že mi začíná být docela horko a rozhodnu se shazovat přebytečné vrstvy oblečení. Hodím na zem reflexní vestu, sundavám mikinu a koukám, že mi na vestě sedí vosa. Udělám si mentální poznámku, že si na to mám dát pozor, dovysvleču se a nandám vestu zpátky. Au! Sakra jsem dement a na vosu a mentální poznámku během asi tří vteřin zapomenu a hned mě vosa píchne do levého předloktí. Trochu to štípne a jinak nic. Říkám si, že když už jsem to svým lidem četl, že bych to mohl jít říct i jiným vedoucím týmů, aby si na to dávali pozor, že tu vosy zrovna okolí jsou. Dojdu do vedlejší řady a belgickému kolegovi Valentinovi říkám, že hele bacha, jsou tu vosy a mě jedna píchla, tak to řekni svým lidem. On poděkuje a starostlivě na mě mrkne a ujistí se, jestli jsem v pohodě a ptá se, zda jsem alergický. Já ho hned ujišťuju, že ne, že už mě v životě pár včel, vos i sršní píchlo a že nikdy z toho nic nebylo a že se cítím dobře.

Otočím se, udělám tři kroky a začnu si říkat, že se mi trochu začíná dělat divně. Potlačím svojí mužskou pýchu (naštěstí) a volám zpátky na Vala, že to přeci jen asi tak úplně v pohodě není a že si půjdu na chvilku sednout do stínu, aby mi mrknul na moje lidi. Posadím se a můj divný pocit mě ne a ne opustit. V ruce mě píchá, dělá se mi trochu horko a začíná mi bušit srdce o trochu rychleji a rychleji. Maličko znejistím a radši se natáhnu a volám na Vala, že to vlastně asi není dobrý ani trochu a ať jde pro pomoc. Asi tak během minuty se mi začne dělat zcela regulérně blbě. Srdce mi buší, jako o závod, začíná se mi dýchat hůř a hůř a cítím, že asi každou chvíli omdlím. Z posledních sil se snažím dát do kupy kloudnou větu a vymáčknout se, že v mém týmu mám silnou alergičku, která by měla mít u sebe ne jen antihistaminika, ale i injekci adrenalinu a ať pro ní jdou. Seběhne se kolem mě spoustu lidí, někteří volají sanitku a jiní jsou připravení s adrenalinem v ruce vypozorovat, zda mi ho mají píchnout nebo ne. Komické na tom je, že já vše stále všechno tak napůl vnímám a poslouchám absurdní telefonní rozhovor s nemocnicí, kde si volajícího předávají, jak horký brambor a jiní diskutují, zda mi teda ten adrenalin mají píchnout nebo ne. Do toho se pohybuju na tenké hraně mezi vědomím a bezvědomím a snažím se sám sebe uklidnit, abych se pokusil dýchat pomaleji a nutím se uvolnit svaly a zklidnit dech. Oči otevřené neudržím, ale pomaličku se mi z nejhoršího daří dostat. Mezitím kolegové jdou pro vlastní auto, že mě do nemocnice hodí sami. Nejhorší vlna náporu jedu se mi postupně daří dostat pod kontrolu a daří se mi opět začít dýchat trochu normálněji a postupně trochu uvolnit zatnuté svaly. Kolegové mi pomůžou do auta a jedna z harvest manažerek mě bere do nemocnice. V autě se mi už udělá lépe a kromě občasných samovolných stahů svalů se už vlastně cítím docela dobře. Doktor v nemocnici mě vyzpovídá, poslechne si mě a napíše mi antihistaminika na pár dní a kortikosteroidy asi na další tři dny, to kdyby se náhodou alergická reakce vkradla zpět. Bez milosti mi napíše pracovní neschopenku na odpoledne a že mám jet domů hajat. Nehádám se a později se se Zuzkou shodujeme, že jsem si úspěšně prodělal svůj první anafylaktický šok a že to byla asi tak na deset minut docela slušná jízda.

Jak jsme slavili Vánoce a Nový rok
Vánoční svátky přišly poměrně rychle dřív, než jsme si stačili uvědomit, že máme za sebou první měsíc v práci. Cítili jsme se se vyčerpaní a nadávali jsme, že budeme mít volno opět různě. Na Zélandu přes Vánoce mají svátek 25. a 26. Jenže, aby se stihlo ovoce zabalit a poslat, sběrači měli volno 24. a 25. Zbýval nám tak společně jen jeden volný den a na štědrý den musela Zuzanka do práce. Z nepřízně počasí jsem já nakonec dostal volno už i 23. a jako správná Popelka se dal do Vánočních příprav, které znamenaly zajet na nákup a připravit bramborový salát. Vyrazil jsem do totálně přecpaného krámu, propletl se hromadou lidí, pokorně vyčkal frontu u pokladen a po příjezdu domů si otevřel sváteční pivo a začal dumat, jak ten salát v našich polních podmínkách připravit. Vyhrála klasická varianta použití univerzálního kýble na nádobí. Krásný modrobílý skládací plastový kyblík, který ve všední dny používáme na mytí nádobí. Několika násobně jsem ho vydrhnul a za popíjení dalších a dalších piv se dal do příprav. Máme jeden jediný hrnec a to nijak velký. Na jednotlivé várky jsem tak uvařil brambory, mrkev i vajíčka a začal to tu všechno patlat dohromady. Pivo do mě teklo, přípravy se dařily a kromě toho, že mi chybělo takové to parádní krájítko na brambory jsem konstatoval, že to asi dobře dopadne. Nakonec salátu bylo asi tři čtvrtě dvacetilitrového kýble a byl schválen i mojí milovanou ženou. Možná byl vážně tak povedený a možná jsme už na cestě dostatečně dlouho, aby nám chutnal i kdyby byl nepovedený. Na Štědrý den jsem Zuzanku s hubičkou vyslal do práce a jal jsem se lenošit. Naštěstí v práci nebyla příliš dlouho a po obědě jsme se společně vrhli na přípravu řízků. Dlouho jsme také vymýšleli, kam vlastně Vánoce pojedeme oslavit, protože jsme se shodli, že u nás v kempu je slavit nechceme. Vyhrálo tak naše oblíbené tábořiště v Lindis passu, kde není signál a my doufali, že tam nikdo nebude. S navařeným jídlem a nijak zvlášť vánoční náladou jsme nasedli do dodávky a za necelou hodinku byli na místě a k našemu překvapení sami! Zabrali jsme nejlepší spot pod vzrostlým jehličnanem a začali vyndavat stolek a židličky a oblékat se do svátečního. Ve chvíli, kdy jsme všechno jídlo postavili na stůl, odložili dárky pod malý, třiceti metrový, stromeček a otevřeli láhev prosecca, vyloupla se první dodávka. No samozřejmě. Měli ale aspoň tolik slušnosti a postavili své auto úplně na druhý konec tábořiště. Myslím, že řízek se salátem nám už dlouho nechutnal tak, jako tyhle Vánoce! Přidávali jsme si asi dvakrát a chválili se za to, že jsme toho navařili, jako pro šesti člennou rodinu. Přecpaní, jsme si vyměnili naše skromné dárky a s napjatým výrazem sledovali toho druhého, co na to asi řekne. Já jsem dostal, vzhledem ke svým přetrvávajícím problémům se zády, masáž u fyzioterapeutky a báječný workshop výroby vlastního ginu. Zuzanka relaxační masážní balíček a malé drobnosti včetně její vlastní čelovky, aby mi nekradla tu mojí! Letos jsme se tak opět trefili do stejného dárku, jako loni na narozeniny, kde jsme se obdarovali vzájemně vyjížďkami na koních. Oslavili jsme společně první Vánoce v teplých krajích a shodli se, že na sněhu nebo aspoň v zimních měsících, nás ty Vánoce ale baví více.

Na Silvestra jsme opět měli volno jinak a stálo před námi rozhodnutí, co budeme podnikat. Nabízelo se několik variant a různých novoročních oslav s hudbou. Já se přikláněl k tomu, jet na párty a Zuzanka preferovala ticho a přírodu. Dohodli jsme se tak, že rozhodnutí necháme úplně na poslední chvíli a vyrazili za Queenstown do Glenorchy. Na jedné straně jezera měla večer probíhat techno párty a na druhé se nacházel odlehlý kemp s nástupem na více denní trek. Podél jezera jsme se klikatili na malé silničce a blížili se do rozhodujícího bodu, kde pojedeme buď dál rovně a nebo zahneme doleva a začneme se stáčet na druhou stranu jezera. Zvítězilo ticho. Sjeli jsme tak z asfaltky na štěrkovou cestu a před námi bylo asi čtyřicet kilometrů nezpevněných cest. Roleta na silnici jako blázen, ale Tsunami ve vyšší rychlosti kolem sedmdesáti kilometrů za hodinu přes roletu letěla hladce. Prach jsme kolem sebe zvedali na několik kilometrů daleko a začali zdolávat brody. Byly tři. V mapě psali, že za vydatnějších dešťů to může být docela zábava, ale my měli štěstí a všechny jsme zdolali hladce. Na parkovišti si nás hned po zastavení odchytili dva starší turisté, zda bychom jim nemohli píchnout a přes kabely nahodit jejich malé autíčko, které se za dobu jejich výletu zcela vybilo. Auto jsme na první pokus oživili a sami sobě pak našli docela hezké místo na přespání. Otevřeli jsme boční dveře do tsunami a konstatovali, že přeci jen čtyřicet kilometrů naklepávání mělo nakonec drobné následky. Kromě toho, že vypadala asi tak půlka věcí z poliček, se jedna z nich uvolnila a byla na nejlepší cestě, aby upadla úplně. Jako zkušený McGuyver jsem za pomoci kapesního nožíku, kamene místo kladiva a pár šroubků poličku profesionálně opravil a mohli jsme začít oslavovat příchod Nového roku. Vyndali jsme stolek a židličky, zjistili, že kolem nás je tuna sandflies, které byly tu noc extrémně dotěrné a samozřejmě během chvíle vedle nás přijela jiná dodávka, jejíž posádka se dala do svých vlastních oslav. Bezva. My tak k večeři zbaštili česnekovou pomazánku, dali si asi dvě piva a někdy v půl desáté večer už leželi v posteli. Prvního jsme vyrazili na naší obvyklou novoroční procházku a naplánovali si asi šestnácti kilometrový okruh kolem blízkého kopce. Příroda kolem byla na místní poměry nezvykle lesnatá a my si chvilkami přišli jako doma, ve Voděradských bučinách. Někdy před dvanáctou odpoledne mě Zuzka řekla, že bychom si mohli udělat na nějakém hezkém místě přestávku a dát si oběd. Na břehu zurčící řeky s nádhernou barvou vody jsme se posadili na kámen a Zuzanka z batohu vytáhla dvě piva, která na cestu propašovala a přišla s geniálním nápadem, že když už jsme zaspali náš Nový rok, mohli bychom oslavit na dálku ten váš s vámi. V pravé poledne jsme si tak připili skvělým pivem a popřáli si vše nejlepší do českého nového roku a spokojeně si zbaštili svačinku a u toho přemýšleli, co všechno jsme minulý rok zažili. Konstatovali jsme, že to byl asi náš nejlepší rok v životě a pak jsme se dohadovali, co nás čeká asi v tom letošním a kam nás okolnosti a náhoda zavanou. Plánů a otevřených možností máme neuvěřitelné množství, nicméně ke každému chybí malinký kousek, abychom to dotáhli do finále. Sami jsme tak vážně zvědaví, co s námi bude a odkud vám budeme psát další články, pokud vám vůbec nějaké články ještě psát budeme po návratu z naší cesty).

Konec třešní a další vyhlídky
Vzhledem k tomu, že tenhle článek píšu už několik týdnů a marně hledám vždy energii abych si k počítači sedl, přehoupla se nám sezóna do úplného závěru. Původně bylo plánováno, že se bude sbírat až někdy do půlky února, ale počasí třešním letos nepřeje a všichni se shodují, že je to nejhorší sezóna za posledních dvacet let. Vedení je mrzuté, farmáři jsou mrzutí a my se sběrači vlastně taky. Všichni se snaží počítat ztráty a myslet co nejekonomičtěji a dělají tak často spoustu divných, špatných nebo pro nás nepříjemných rozhodnutí. Už někdy před deseti dny se vedení rozhodlo, že propustí polovinu lidí z balírny. Tím, že se začalo sbírat mnohem méně ovoce, najednou zjistili, že noční směna už nedává smysl a ze dne na den tak oznámili asi šedesáti lidem, že ať večer už do práce nechodí a druhý den ráno, ať se sbalí z kempu a jedou o dům dál. Pár dní nazpátek to samé udělali s některými týmy sběračů. Nejprve osekali ty nejméně produktivní. Následně propustili i jejich vedoucí týmu. Já i Zuzanka se však stále držíme. Zuzka dokonce možná ještě před Novým rokem dostala přidáno dolar na hodinu. Já vlastně také, ale až někdy minulý týden a do teď nevím, zda to bylo naschvál nebo omylem. Nikdo mi nic neřekl a jen Zuzka při zadávání mezd koukala, že mám o dolar na hodinu víc taky. Dokonce mi to chudák vyzradila dřív, než jsem to měl vědět. Jenže ouha, ouha, mě nikdo nic neřekl a já teď vlastně nevím, jestli do toho šťourat a nebo si radši spokojeně potichu dostávat o dolar na hodinu více. Zatím mě předčasně nevyhodili, naopak mi přidávají do týmů různé další přebytky lidí a jednou mě dokonce „za odměnu“ poslali s pár dalšími týmy do speciálního sadu.

To byla vlastně taky náramná sranda. Za odměnu se totiž rovnalo spíše danajskému daru. Jedná se o prémiový sad, ze kterého v dobrých letech dokáže firma trhnout klidně i milion dolarů. V celém sadu je jedna jediná odrůda, všechno mají schované pod pláštěnkami a bedlivě opečovávané. Jenže letos i tady byla kvalita rapidně horší. Básnění některých harvest manažerů, že tam sběrači nebudou vědět, kam dřív a i ti pomalí budou dělat šedesát kýblů denně se rozplynulo po první hodině. Navíc, vzhledem k prémiovosti sadu je majitel poněkud výstřední a kladl extrémní nároky na kvalitu. Dokonce platil i externí lidi, aby kontrolovali každý jednotlivý krok nás vedoucích, i našich nadřízených. Čtyři dny tak za námi jako ostříž bloumal kontrolor, převracel naše kýble a hledal sebemenší nesrovnalost a bez milosti vyhazoval sběrače, kteří podle jeho názoru nebyli s ovocem či stromy dostatečně opatrní nebo kvalita sesbíraného ovoce nedosáhla jeho očekávání.

Závěrem se vám pokusím shrnout, co nás čeká dále, kam směřují naše plány a co všechno máme otevřené. Ve zkratce by se to dalo shrnout tak, že vlastně bychom už i klidně jeli domů, ale má to své ale. Rozhodně se nám letos v létě nechce moc pracovat a raději bychom si užili pár volných měsíců nic nedělání, výletování, starání se o zahrádku v Domamyšli a měli obecně pohodu. Jenže vydělávání peněz na Zélandu je mnohem složitější než v Kanadě a v současné době bychom tak zvládli lenošit měsíc, možná dva. Stále čekáme, jestli se nám náhodou neozvou z Kanady, že nám chtějí přiklepnout naší žádost o trvalý pobyt. Upřímně, šance jsou velmi nízké. Stejně tak, jsme se někdy kolem svátků přihlásili do loterie o nová pracovní víza. Jedná se o jednu ze státem uznaných organizací, něco mezi pracovní agenturou a možná sociální službou. Zkrátka takováhle organizace od státu dostala určitý počet víz, která mají garantované hladké přijetí po zaplacení ne malého poplatku a při splnění podmínek, které splňujeme (vlastně jenom já) . Zápis do loterie byl otevřený pouze 24 hodin. My to stihli a teď čekáme na výsledky. Šance je mizivá a výsledky měli oznamovat někdy od půlky, do konce ledna. Dnes je už únor, dokonce díky časovému posunu i v Kanadě a pořád nic. Taky jsme se přihlásili k dalšímu bláznivému dobrodružství, které kdyby vyšlo, by bylo nezapomenutelné. Nahoře na severu na Špicberkách stojí česká arktická výzkumná stanice vedená pod Jihočeskou univerzitou. No a ta vypsala, ne příliš podrobně popsané, výběrové řízení na doplnění členů týmu. Po celý leden, tak mohli jednotliví uchazeči poslat životopisy a motivační dopis k jejich rukám a oni slíbili, že jednotlivé uchazeče zhodnotí a někoho si k sobě vyberou na letní expedici. Měla by to být zhruba měsíční stáž s možnou i delší spoluprací. No dovedete si to představit? Letní expedice za polárním kruhem? My teda docela jo a vážně by se nám tam chtělo. Za nás by tak ideálně tenhle rok vypadal tak, že dostaneme nová víza do Kanady, tady si odkroutíme ještě měsíc v práci, pak pojedeme na dva týdny na Bali, se trochu rozmazlit a odpočinout si, na jaře přijedeme do Čech, stavíme se na Sicílii postavit plot a posekat, odjedeme do Arktidy na expedici a na konci léta vyrazíme zase hezky zpátky do Kanady! To by bylo, panečku! No ale hezky zpátky na zem…

Nevíme nic, nikdo nám nic nepotvrdil a my, chtě nechtě, se poohlížíme i po letní práci v Evropě. Možná Rakousko, možná sever Itálie, možná Čechy. Co je jisté je, že se nám minulý týden povedlo podepsat smlouvu na sběr vína na vinici tady na severním ostrově. Necháváme si to trochu, jako záložní variantu a hledáme další možnosti. Když už jsme se doma v Evropě vínem zabývali, říkali jsme si, že by bylo hezké nakouknout pod pokličku trochu víc. Koukáme ještě po dalších vinohradech, které by se nám líbili o něco více, než ten podepsaný, ale zatím bez odpovědi. V plánu tak máme do příštího týdne opustit třešně, vydat se dolů na jich na Steward Island na více denní pochod, kde bychom mohli vidět ptáka Kiwi ve volné přírodě, zdolat pár vrcholů tady v okolí Wanaky a Queenstownu a přejet finálně na severní ostrov. Ještě malinko pocestovat a koncem února začít sbírat víno. Ideálně do začátku dubna, pak prodat auto, až prodáme auto koupit letenky na Bali, dát si rekreační pobyt s plnou penzí, bazénem, neomezeným přístupem na lekce jógy a každo večerní masáží a pak se vrátit do Čech někdy začátkem května. Všechny vás objet, pozdravit strávit společně nějaký čas, odjet na Sicílii posekat a pak bůh ví co. Snad u dalšího článku na shledanou a mějte se fajn!

H.