5. Blátivým peklem za strážci pokladu

Na Špicberky nejedeme. Bůů. No a o Kanadě taky nevíme vůbec nic. Co ale víme je to, kde se nacházíme teď a co nás čeká. Včera jsme se přesunuli do našeho nového domova na dalších pár týdnu a hrdě hlásíme, že jsme na severním ostrově. No a v ubytování jsme si od posledně polepšili. Jestli si pamatujete a já vám to říkal, tak jsme hledali další práci a tu, kde jsme podepsali předběžně smlouvu, jsme moc brát nechtěli, protože nemají ubytování a museli bychom tak za prací dojíždět. Nicméně jsme jí vzali na milost a v docela rozumné vzdálenosti našli moc hezký kemp. Je nový, zatím neušmudlaný, záchody jsou vykachlíkované v moderním stylu, máme neomezenou teplou vodu, ve společné kuchyni se to blýská nerezem, máme vyhřívaný bazén a v kempu wifinu, No a do práce bychom měli být schopni na kole po cyklostezce dojet za dvacet minut. Jsem zvědavý, kolikrát na kole pojedeme a kolikrát do práce půjdeme, než zjistíme, že je to nad naše síly. Zítra (pokud se psaní článku neprotáhne), nás čeká náš první den v práci, tak nám držte palce. Vlastně moc nevíme do čeho jdeme. Teda máme představu. Víme, že budeme ručně sbírat víno, ale to je tak všechno. Pocity máme smíšené a přemýšlíme, zda na to fyzicky budeme mít. No o tom vám napíšeme příště. Pojďme ale na vyprávění, protože během naší „dovolené“ jsme toho zase zažili snad aspoň na jeden článek.

Dovolenou jsme začali zvolna. Nakonec jsme měli oba poslední den v práci v ten samý den a po poslední šichtě z nás opadla všechna nahromaděná frustrace a vyčerpání. V pět hodin odpoledne jsme již vykoupaní vyrazili z kempu dolů ke kuchyním na poslední společnou párty, kterou uspořádal zaměstnavatel na oslavu konce sezony. Na jednom grilu pro asi tři sta posledních zaměstnanců začali smažit hamburgery a podávat i pivo. Stoupli jsme si do dvaceti minutové fronty a nafasovali si svůj hambáč a prozřetelně si vzali rovnou piva dvě. U stolku jsme se potkali s našimi kamarády a nečekaně utvořili poměrně početnou českou skupinku asi sedmi lidí. Večer hezky plynul a my začali hrát hru, kolikrát se nám ještě povede se vmísit do fronty, než si nás někdo všimne a začne nás plísnit za to, že si bereme moc piva. Vždy se jeden, dva od stolu vytratili, vmísili se k zásobám a šup dvě pivečka do ruky. Procházelo nám to vlastně celou dobu, ale zásoby rozhodně nebyli nekonečné! Kromě Adama s Anet, se kterými jsme sdíleli během sezony naše strasti během společných večerů poměrně pravidelně jsme poznali další milý páreček, co vlastně páreček nebyl a dělání si z nich srandy nám vydržel celý večer. Asi tak dva, tři týdny před ukončením sezony nás začal jeden z harvest manažerů Amír lákat, že po skončení oficiální párty se bude pokračovat u jeho dodávky na párty neoficiální, za zvuků pořádné techno párty. Do mě padalo jedno pivo za druhým a pořád jsem o vysněné Amír párty mlel a mlel. Večer postupoval, pivo na oficální párty došlo a k žádné další se to neschylovalo. Udělali jsme si tak naší soukromou na našem místě. Vytáhli jsme vlastní zásoby piva i vína a pokračovali v oslavování dále. Někdy před půlnocí, jsme se přeci jen odhodlali jít prozkoumat okolí, zda-li už probíhá i slibované techno. Adam s Anet se po italsku vytratili a my se Zuzkou na vysněnou párty dorazili, ale moc jsme nepobyli. Mě se to už všechno pěkně motalo, hudba byla potichá, Zuzanka dostávala slinu a asi po půl hodince jsem zavelel, že tady už nám pšenka nepovede a rozumně nás odnavigoval do hajánek.

Ráno nás čekalo po dvou a půl měsících vstávání bez budíku. S lehkou kocovinkou jsme proloupli oči, naordinovali si ranní léčivou čínskou polévku a začali přemýšlet, jak naložíme s našimi volnými dny. Prozřetelně jsme se domluvili, že ještě v zázemí kempu vydržíme pár dní a podnikneme pár výletů po blízkém okolí, než finálně zvedneme kotvy. Ten den jsme nicméně nezvládli kromě polehávání vůbec nic, ale moc nám to nevadilo. První z vymyšlených výletů tak byl další den na vrchol Lindis peak. Ten se nacházel v našem oblíbeném udolí tam, kde jsme byli na Vánoce. Čekalo nás jen pár hodin do kopce s převýšením směšných asi 600 výškových metrů. Tak jsem to samozřejmě bral já, Zuzanka, která nechodila denně pětadvacet kilometrů, to tak optimisticky neviděla, ale držela se statečně. Od auta jsme zamířili na pěšinku a rovnou začali stoupat skrz ovčí pastviny nahoru a nahoru. Cesta byla dobrá, ovečky a sem tam krávy na nás koukaly a rychle jsme začali nabírat i výšku. Já si poskakoval, jako čertík z krabičky a Zuzanka za mnou statečně funěla. Bylo ideální počasí. Pod mrakem, kolem patnácti stupňů a příjemný čerstvý větřík. S přibývající výškou jsme finálně opustili pastviny a kolem nás se otevřely výhledy na ostatní hřebeny kopců a my si znovu připomněli, že je to tam moc krásný kus Nového Zélandu. S jednou svačinkou jsme dosáhli vrcholu společně někdy po plánovaných třech hodinkách, co ukazovali směrovky dole u auta i se zastávkami na focení a oddech. Na skalnatém vrcholu pěkně fučelo a my se tak příliš nezdržovali a utíkali jsme zase dolů. Naše společná rozcvička před hlavním výletem tak byla ukončena a my spěchali na poslední rozlučku s Adamem a Anet zpátky do kempu, protože jsme se domluvili ještě na jednom grilování. Nakonec nás po výletě i docela slušně bolely nohy a byli jsme rádi, že zase sedíme a baštíme. Během večeře nás ještě napadlo, že bychom si mohli pojistit, že se s přáteli ještě uvidíme a půjčili jsme si od nich stan, za který tímto neskonale děkujeme, protože nás později zachránil a my se těšíme, až jim ho tady na severním ostrově budeme moci vrátit a společně zase posedět a pořádně podrbat.

Na poslední den v Cromwellu jsem nám hrdinně naplánoval další výlet na Roy’s peak, což je ikonický vrchol nad městem Wanaka, ale po probuzení další den jsme zjistili, že Zuzce po záludném štípnutí sandfly do chodidla natekla celá ploska a my tak vrchol budeme muset oželet. Což mě do teď mrzí, neb to měl být krásný výlet s ubohým převýšením asi 850 výškových metrů. Nicméně, s odstupem času to bylo asi dobře, protože balení zázemí a přípravami na další den nám nakonec zabralo úplně celý den a než jsme byli schopni s čistým svědomím říci, že můžeme jít spát a ráno vyrazit za dobrodružstvím bylo dávno po desáté večer. No a kam že jsme to spěchali?

Steward Island je malý ostrov jižně od jižního ostrova kam se dá buď přeplout malým trajektem bez auta a nebo doletět letadlem. Ostrov je známý tím, že na něm není moc lidí, většinu plochy zabírá dosud nezničená příroda a dá se tu jít několika denní přechod ostrova různými směry křížem krážem a můžete zde vidět na živo ptáka kiwi. My si naplánovali asi třídenní přechod ozvláštněný tím, že první den nás na začátek treku vezme malé letadlo a přistane s námi na odvrácené straně ostrova, směřující k Antarktidě, rovnou na pláži. Dlouho jsme to řešili, protože to nebylo úplně nejlevnější varianta, ale po propočtech a různých jiných kombinacích, jak výlet naplánovat, jsme se rozhodli že do toho půjdeme. Nakonec jsme měli štěstí, na let se kromě nás přihlásili další dva lidé a ve výsledku to vyšlo stejně, jako kdybychom jeli trajektem a doprostřed treku se nechali odvézt vodním taxi. Do dodávky jsme tak skočili v Cromwellu snad ještě před sedmou ranní a upalovali asi třista kilometrů na jih do Invercargilleu, kde jsme měli být někdy kolem oběda. Cesta proběhla hladce a my s nějakou hodinkou k dobru se ocitli na parkovišti před letištěm, kam jsme odstavili auto na následujících snad pět dní. Vzali jsme předzabalené krosny naložené instantním jídlem, spacáky, karimatkami, stanem, ešusem s vařičem a svedli rychlou argumentační bitvu, zda nechat zapnutou lednici nebo ne.

Na letišti jsme nejdřív chvilku přemýšleli, jak to vlastně bude probíhat, když nás čeká vlastně jenom vnitrostátní let a jak bude probíhat odbavení, ale po příchodu do vestibulu měla naše společnost hned svojí přepážku, kde jsme řekli, že jsme Jeníček a Zuzanka a oni hned věděli. Ani nechtěli vidět rezervaci nebo náš doklad. Jediné co, tak nás donutili z batohů sundat všechny navěšené věci, aby je mohli naložit zvlášť a chvilku postát před přepážkou. Následně nám pán řekl, ať si jdeme sednout na gauč, že si nás asi za půl hodinky vyzvedne. My tak v hale ještě stihli poslední lekci italštiny, protože jsme věděli, že další čtyři dny budeme bez signálu a pak už jsme čekali a pospávali. Byli jsme totiž vyřízení. Dvě párty, zdolání vrcholu a brzké vstávání v posledních dnech a dozvuky třešňového pekla na nás bylo znát a my měli k odpočatosti velmi daleko. V určený čas se ve vestibulu zjevil pán v letecké uniformě, že už je čas. Vyvedl nás rovnou před halu k zaparkovanému mini letadélku, kam se vešlo šest lidí včetně pilota. Batohy už byly naložené a s námi se do letadélka nasoukal ještě mladý německý pár. Pilot nám dal vybrat, že jeden z nás si sedne do druhé řady a druhý, že si má sednout k němu dopředu. Já tak nechal posadit dopředu Zuzanku a po chvilce s námi už roloval na vzletovou dráhu. Připadali jsme si jako když vás čeká vyhlídkový let kolem Kárlštejnu. Mini letadélko někde tak ze sedmdesátých let se od ranveje odlepilo během chviličky a my začali nabírat výšku. Let měl být dlouhý asi dvacet minut. Hned z letiště jsme zamířili nad oceán a nabrali kurs směrem k ostrovu. Nad vodou to bylo takové houpavé, ale docela klidné. S tím, jak jsme se ocitli opět nad pevninou ostrova to však začalo docela házet a chvílemi i propadat v turbulencích. Pod námi byly jen kopečky a les. Od pohledu byl ostrov docela rozlehlý a nám docházelo, že to bude docela zábava se dostat zpátky do civilizace. Pevninu jsme přeletěli však coby dup a my začali opět klesat k odvrácené straně do velkého písečného zálivu. Pilot nás varoval, že není zcela jasné, kde se nám povede přistát, protože od posledního přílivu se podmínky mohly na pláži změnit a že nás možná bude muset vyhodit dál od začátku treku. Přeletěl kolem pláže jednou a asi v polovině zálivu to najednou prudce stočil zpátky dolů k pevnině a zjevně usoudil, že přistání v běžném místě bude v pohodě. Na můj poměr v docela velké rychlosti s námi tak udělal otočku o 180 stupňů, sklonil čumák k zemi a prdnul to bez velkých rozpaků do písku pláže. Dobře, bylo to hladké přistání a očividně to nebylo poprvé, ale nám to i tak rozbušilo srdce. Naroloval přímo k začátku cesty, vypnul motor a během minutky už jsme stáli v písku ostrova s batohy na zádech a sledovali, jak se nám vzdaluje naše spojení s civilizací. Německý pár fascinovaně koukal na vzlet letadla taky a pak jsme se vzájemně ujistili, že každý půjdeme jiným směrem. Super! Nepůjdeme společně.

Zamávali jsme letadlu, zamávali jsme Němcům a vyrazili přes písečné duny směrem do divočiny. První noc jsme měli naplánováno, že budeme spát na turistické chatě, kde nebyla potřeba rezervace dopředu a měla být vzdálená jen asi tři čtvrtě hodiny chůze. Naše batohy byly kurevsky těžké. Rozhodně víc, než by nám bylo zdrávo. Vybavuju si, že na letišti měl každý patnáct kilo bez vody. Bylo ale aspoň hezky slunečno. Přešli jsme asi čtyři písečné duny a pomalu se kolem nás začala objevovat sporadická vegetace, která přešla v závěru do nízkého lesa a malého potoka. Lávka však ale nikde. Tedy poprvé vyzout boty, přeběhnout potok a zase obout. Za zmiňovanou tři čtvrtě hodinku jsme dorazili k chatě a poměrně nadšeně jsme konstatovali, že to vypadá, že kromě nás jsou tam jen asi dva další lidé. Chata byla rozdělená na společenskou místnost se stoly a místem na vaření, umyvadlem s vodou ze sudu a spací částí s palandami pro asi šestnáct lidí. Zuzka se moc na spaní v noclehárně netvářila, ale nakonec jsme zabrali dvě místa a později zjistili, že bude docela plno neb už další postele byly zabrané. Roztáhli jsme spacáky, vzali malinký batůžek a vrátili se na pláž prozkoumat oceán. Záliv byl velký, oceán burácející a slunce spalující. Chvíli jsme se procházeli a po čase to v malinkém stínu jedné z menších dun zapíchli a dali si asi hodinového šlofíka, kterého jsme zoufale potřebovali. Na večer jsme se vrátili k chatě a zbaštili předem připravené tousty, které jsme s sebou táhli. Taky jsme rozjeli náš nový vařič s ešusem a utáhli to ještě jídlem z pytlíku. Rozmazlili jsme se a místo obvyklých čínských polívek zainvestovali do sušeného „plnohodnotného“ jídla, které stačí zalít horkou vodou a pak ho baštíte teplé rovnou z pytlíku. Mňam! Čekalo nás plánování, jak si rozložíme naší cestu neb jsme měli mít jeden den volna k dobru. Chtěli jsme tak na chatě zůstat ještě jednu noc a investovat čas do lovu ptáka kiwi, který je aktivní přes noc a dle recenzí ho turisti často viděli v okolí chat po setmění. Taky mělo další den docela pršet a nám přišlo, jako dobrý nápad, si dát den oraz a konečně se po sezóně dospat. Hodinku před setměním jsme ještě vyrazili po cestě směrem dál podívat k nějakým dalším budovám a snad odchytit vytouženého kiwáče. Asi čtyricet minut od chaty se nacházel jeden dochovaný barák z původního osídlení z konce devatenáctého století, kdy se Angličané pokoušeli osídlit i Steward Island. Nicméně osídlení této části se nikdy pořádně neuchytilo vzhledem k náročnosti terénu. Tato část ostrova je totiž celá podmáčená s velmi špatnou dostupností do hlavní vesnice a vždy tak představovalo extrémní úsilí dopravit sestříhanou vlnu do hlavní vesnice na druhém konci ostrova s přihlédnutím k víceméně celoročnímu špatnému počasí. Poseděli jsme tak před rozpadající se stodolou a marně vyhlíželi kiwiho. Těsně před setměním jsme to zabalili a vrátili se s nepořízenou do chaty, kde už bylo mezitím docela narváno. Zalezli jsme si do spacáků a ve společné noclehárně za zvuků dalších lidí usnuli. V noci začalo pršet.

Po né moc pohodlné noci jsme se probrali do stále ještě deštivého rána a začali sledovat odcházející skupinky pěších turistů. Jedna skupinka důchodců mířila ten den směrem, kudy jsme chtěli jít taky další den. My zasedli ke snídaňové ovesné kaši a přemýšleli, co teda budeme dělat. Po asi hodince jsme usoudili, že déšť trochu polevil a že tedy půjdeme asi taky. Vlastně už nevím proč jsme se tak nakonec rozhodli, ale zaplať pánbůh. Než jsme zabalili batohy, déšť docela ustal na přijatelnou míru mrholení. S odjedenou trochou jídla, ale pořád se sakra těžkými batohy jsme se vydali na cestu. Čekalo nás patnáct kilometrů. Žádné převýšení a cesta měla vést po rovinách mezi loukami a v jednom místě s varováním, že se úsek cesty může zaplavovat. Během chvilky jsme byli zpátky u rozpadlé stodoly a šli po pěkné pevné stezce. Byla vyšlapaná a my se radovali, že to tak hrozné není a že ani nemáme mokré boty, které by se nám máchali rosou z okolní trávy. Pořád mrholilo. Místy byla cesta přehrazená malinkým potůčkem s trochou bláta, nic hrozného. Všechno se dalo přejít suchou nohou a trochou umazané boty od bahna. Kolem nás se rozprostírala spíše otevřená krajina, sem tam volně stojící strom, vysoká tráva, kam oko dohlédlo a malé vlnící se nízké pahorky a v dáli hranice lesa a zvedající se hřbet pohoří (nízkého). Tuším, že nejvyšší vrchol ostrova nemá ani 500mnm. Nicméně pořád nepřestávalo pršet a postupně mrholení přešlo v nepřetržitý déšť. Nandali jsme pláštěnky na batohy. Naše nepromokavé bundy jsme měli na sobě už od chaty. Postupně nám začali vlhnout boty, ale říkali jsme si, že to je dobrý, že nemáme ani mokré ponožky. Cesta vypadala pořád více méně podobně, jen toho bláta trochu přibývalo a místy se objevily louže. Bylo to v pohodě, protože šli hezky obejít po kraji. No. Pršelo pořád a my si říkali, že teda sice už cítíme mokré ponožky, ale docela dobrý. Jo a taky, že pod tou nepromokavou bundou se už docela potíme a že začínáme mít trochu mokrý ruce. Jo a taky, že ty batohy jsou pořád dost těžký a že je čas zase odjíst pár gramů. Jenže v dešti se vám moc baštit nechce. Takže na stojáka pojídáme mueslli tyčinku, zajídáme jí sušeným ovocem a upalujeme dál. Terén se trochu zhoršil. Jsme asi tak v půlce cesty a ty louže, co šli dobře obcházet, už tak dobře obcházet nejdou. Sem tam se musíte odpíchávat hůlkou od středu cesty, aby se vám povedlo přehoupnout rovnováhu do strany cesty, kde je míň bahna. No a ty zavlhlý ponožky už vlastně asi hodinu taky nejsou zavlhlý a jsou regulérně mokrý. Ale aspoň, že nám v těch botách nečvachtá. Sakriš. Ty goratexový bundy za pár litrů vlastně moc nefungujou, co?! „Ty jsi mokrá? Jo, já vlastně asi taky. A co boty? Mě v jedný čvachtá!“ Po nějaké chvíli najednou začalo být značně obtížné obcházet louže a naše tempo padlo hluboce pod tempo šnečí a více času jsme začali trávit v roští a mezi stromy obcházením louží jako hovado, ve kterých vám zajela hůlka tři čtvrtě metru do bahna. Mezi stromy jsme se neustále zasekávali našimi velkými batohy a procházka se značně znepříjemnila. Zuzka uklouzla, ale dobrý, ustála to. Už jí prý ale taky čvachtá v botách. Zuzka upadla. Při obcházení jedné z louží jí nevyšel krok a při doskoku sebou plácla bokem do bláta. Cesta najednou nebyla dobrá ani trochu. No a to jsme ale pořád nedorazili do té části, kde nás varovali před zatopováním. Jsme promočení na kost, v botách nám čvachtá komplet a přicházíme k ceduli „dál nechoďte, pokud voda sahá sem“ a u paty cedule je přibitá malá oranžová značka ukazující maximální přípustnou hladinu vody. Voda ke značce nesahá, my jsme hluboce za půlkou cesty a zpátky se nám fakt nechce. Tedy jdeme dál. Z jedné strany potok, z druhé bažina. Z jedné strany potok a z druhé taky. Z první strany bažina a z druhé potok. Louže, louže. Hele, tady se potok vylévá do cesty. Jéé, tady je aspoň chodníček. Sice na něm stojí třicet cenťáků vody, ale je tam. Čvachtání nečvachtání šlapeme dál a už nás aspoň nemusí stresovat, že máme mokro v botách. Dostali jsme se totiž do bodu, kdy nám do bot teklo horem a nějaké obcházení nepřipadalo v úvahu, protože při šlápnutí mimo chodníček vám noha do bláta zajela klidně do půlky holeně. Zuzka padla ještě jednou. Po asi šesti hodinách jsme došli k další turistické chatě a naštěstí pro nás zbyly dvě poslední volná místa. Dobře kecám, byly čtyři, ale ty se po našem příchodu taky obsadili. Pod pergolu chaty přicházíme totálně promočení a zablácení až po uši. Venku posedávají staří páprdové a pronášejí vtipnou úvodní řeč na téma „tyjo, ono tam prší?!“ Ještě venku před chatou ze sebe svlékáme skoro všechno (já úplně, Zuzka skoro) a postupně vyléváme vodu z bot a ždímáme oblečení. Naštěstí je chata už zabydlená delší dobu a kamna vevnitř jedou na plné koule. Co je horší, moc místa na sušení věcí vevnitř není a naše obsahy batohů na tom nejsou moc lépe než to, co máme na sobě. Zabíráme alespoň nějaké místo na boty a nejmokřejší věci, zalézáme na palandu a nadšeně si lížeme naše rány z trochu mokřejšího dne.

Druhá turistická chata je o poznání menší, než ta první. Je usazena uprostřed lužního lesa, kterým protéká řeka. Je na druhém břehu a musela se k ní přes malou visutou lávku. Kromě zastřešené verandy má hned za dveřmi společenskou část, kde jsou kamna, stůl pro šest lidí, malá kuchyňská linka a dva pokoje s letišti a palandami pro šestnáct lidí. Je plno. Kromě nás vevnitř bude spát pár lovců, co se na chatě soudě dle zásob usadili na delší čas a chatu si tak přivlastnili pro sebe a jsou rozlezlí všude, „naše“ partička turistických důchodců, jeden člen správy parku, který prochází mezi jednotlivými chatami a kontroluje pořádek a zaplacené poplatky a další párečky či jednotlivci dobrodruhů. Když si po šlofíčku jdeme připravovat večeři, dáme se do hovoru s důchodci a jedním klučinou, jaký měli den oni, odkud přišli a co chystají na další den. Důchodci stále mají stejný směr, jako my, ale zítra se chystají část treku vynechat a mají domluvené na ráno vodní taxi, které je na další chatu doveze po řece a vysadí poblíž dalšího spaní. Etapa totiž má být náročná. Sice kratší, jen 12 kilometrů, ale uprostřed cesty je nutný přechod hřebene s celkovým převýšením za den 600 výškových metrů a celkovým časem etapy 6-7 hodin. Zde malá odbočka k tomu, jak vypadá většina treků, turistických cest, tady na Zélandu, pokud prochází nějakou vegetací. Lesy, obecně vegetace, tu jsou značně neprostupné a kromě vysekané stezky procházející skrz, se v podstatě nemáte šanci dostat kamkoliv jinam. Na zemi je buď spousta křoví a kapradí a dalších přízemních rostlin a nebo je les hustě prorostlý mladým porostem. Cesta je pak značená malinkými oranžovými cedulkami ukazující směr. V podstatě ale, pokud neztratíte cestu, nemáte se kam ztratit. Zpět k vyprávění. Klučina, který se do hovoru zapojil taky říká, že dnes přišel ze směru, kam se zítra chystáme. My ho tak hned zpovídáme, jak cesta vypadala a jak dlouho mu to zabralo. Zamyslí se, řekne, že to dal za pět hodin, ale že by to rozhodně neoznačil za zábavu. Vydatný déšť prý cestu trochu rozmáčel a v místě hřebene místy místo cesty procházel korytem potoka. Důchodci nám nabízejí, že si myslí, že by na lodi ještě mohlo být místo a že by nás tak přibrali s sebou do lodě. My váháme. Nepřijeli jsme přeci, abychom si zadek vozili na lodi. Na druhou stranu po dnešku máme vše totálně mokré a kamnům, ač jedou na plné koule, nedáváme moc šancí, že by nám něco usušili. Zuzka nakonec přikyvuje, že to tedy zkusíme další den po svých. Teď s odstupem času, až si to bude číst, tak jsem zvědavý, jestli řekne, že to teda takhle nebylo a že jsem byl já ten, co rozhodl, že půjdeme, ale uvidíme. Navíc já takové přesvědčení měl. Haha.

Noc byla hrozná. Nahoře na palandě, vzhledem k zapnutým kamnům bylo vedro k nevydržení. Navíc šestnáct promočených lidí spících na třiceti metrem čtverečných, vydávajících spousty zvuků, atmosféru jen dokreslilo. Rozlámaní a nateklí se probouzíme a dáváme se do balení. Večer už naštěstí přestalo pršet a ranní teplota byla vcelku přijatelná. Rychlou kontrolou zjišťujeme, že boty mají k suchosti daleko, ale aspoň už z nich nekape voda a jsou jen zavlhlé. S oblečením na cestu, to je podobné. Dáváme k snídani ovesnou kaši s rozinkami, rozléváme čaj a balíme vše zpátky do batohů. Důchodci se na nás naposledy koukají a znovu se ptají, zda s nimi nechceme vyrazit lodí. My odmítáme, že jsme už připravení na pochod a tak se domlouváme, ať nás ve čtyři hodiny odpoledne čekají na další chatě s teplým čajem v ruce a případně, ať se po nás jdou časem podívat, pokud nepůjdeme. Mávají nám na cestu, přejí hodně štěstí a my mizíme v lese.

První kilometry zvládáme s lehkostí. Cesta je dobrá. Relativně široká, docela suchá, místy chodníčky a vše dobře značeno. Batohy jsou stále těžké, ale přeci jen jsme už něco odjedli a jde se nám celkem v pohodě. Les kolem nás je hustý a z obou stran cesty roste kapradí sahající až k prsům. Překonáváme jeden a druhý potůček. U třetího je přes cestu spadlý strom a já jako laňka přes něj přebíhám na druhou stranu. Zuzka stojí, váhá, kouká na mokrou kládu a rozhoduje se radši sundat boty a potok přebrodit. V potoce se zastavuje a volá na mě, že asi našla zlato. Jasně, to víš že jo, ty moje lovkyně pokladů. Vracím se kus zpátky, shora na ní koukám a koukám, že se vážně v potoce něco žlutě leskne. Zuzanka stojí po kotníky v blátíčku s těžkým batohem na zádech a oči jí září stejně jako žluté skvrny všude kolem ní. Hmmm…. Že by to vážně bylo zlato? U potoka nakonec strávíme asi dvacet minut, kdy Zuzanka rukama rýžuje a prohlíží jednotlivé šupinky a vlastně vážně nevíme. Žluté jsou, jako zlato se blýskají a pokud to nedáme někomu prozkoumat časem, tak si to budeme vážně myslet. Všude možně po Zélandu se historicky zlata nacházelo hodně a do dnes to není nic nemožného na nějaké narazit. Do kapesníčku tak balíme několik šupinek a Zuzanka značně pookřálá hrdě šlape dál a vypráví, jak je to úžasné. K tomu dodává, že teď už nám chybí jenom potkat kiwiho. Po dalších pár minutách se opět zastavuje a zkoumá přilehlý les, jako by se měl každou chvílí kiwi objevit. Zastaví, větří, napíná uši a ukazuje do lesa. Hele támhle se hýbe křoví. Já rozladěn tím, že už zase stojíme, se tedy otáčím a vyhlížím s ní. No vážně se tam hýbe křoví. Zuzka stojí na cestě dál a najednou se na cestu vážně vypotácí kiwi. Vyhrne se z křoví, koukne na nás, zarazí se, zkoumá, zkoumá a vydá se přímou cestou k nám. Kolem Zuzky se nakonec protáhne tak blízko, že se jí otře o jedu z hůlek a zase zmizí do lesa. Bez hnutí stojíme šokovaně a v Zuzce se pere, zda se má pohnout a vytáhnout foťák nebo dál čekat, jestli se znova objeví. Nevydrží, hrábne pro foťák a čeká. Po další minutce čekání z křoví, asi dvacet metrů před námi, vykoukne znovu a na chviličku nám před foťákem postojí.

Další půl hodinku nám tak vydrží nadšené brebentění nad tím, jak jsme dobře udělali, že jsme nejeli lodí a vydali se na cestu, když se nám povedlo v jednom dni vidět v živé přírodě vzácného ptáka kiwi a ještě najít v řece zlato. Panečku, to je teda štěstí v jeden den. No a to byla tak poslední nadšená půl hodinka výletu. Pak? Pak už to bylo jen čisté utrpení. Jak jsme se blížili obávanému nástupu pod hřebenem, cesta se začala zase zhoršovat. Zúžila se, přibylo kamenů a kořenů a začala opět vlhnout a my začali stoupat. Z počátku docela pozvolně a libovali jsme si, že je dobře, že už dneska neprší a že kluk ze včerejška měl asi smůlu, že to šel za deště. Všude kolem nás je vidět, kde ještě včera protékala voda z kopce a že to vážně musel být zážitek. My už jen, prozatím, šlapeme v blátě mezi kořeny. Jak se blížíme k sedlu a cesta se opět narovnává, vody přibývá. V jednu chvíli nám nadšení, že už voda opadla, mizí, protože už v potoce šlapeme taky. K tomu opět přichází velké kaluže a zatopené chodníčky. My se snažíme jak jen můžeme udržet boty aspoň trochu v suchu a přichází na řadu zase slalom v kapradí. V sedle se potkáváme se skupinkou německých turistů přicházející z druhé strany. Usměvavě se zdravíme a ptáme se, jaká je cesta před námi a za námi. Holčina ze druhé skupiny vypadá, že toho má vážně dost. V jednu chvíli přijde na řadu porovnávání časů. My se ptáme, jak dlouho jsou už na cestě oni. Oni docela urvaní říkají, že jsou na cestě už pět hodin a nám mrzne úsměv na tváři. Utahaná holčina předpokládá, že když už jsou oni na cestě pět hodin, že to na chatu musí být už jen hodinka a půl. My jí kontrujeme, že jsme na cestě taky už pět hodin a v tu chvíli se koukáme do zrcadla, jak jí zničený úsměv na tváři mizí stejně jako nám. Ano ano, jsme v půlce cesty a vidina na to, že ta druhá půlka bude lepší mizí. Sakra.

Povzbuzování Zuzanky, že jet lodičkou, tak nevidíme, co jsme viděli už moc nefunguje a ona postupně propadá frustraci. Zoufale nechce, aby jí v botách čvachtalo tak, jako včera. K tomu, je už unavená a utrmácená a cesta se nelepší, naopak horší a horší. V jednu chvíli se frustrovaně rozhodně, že to teda radši půjde bosá, než mít mokro v botech a se slzičkami v očích se bosou nohou noří po kotníky do bláta. Krize je svině. Chudák pláče a nadává, že se na to může vysrat. Může, ale moc nám to nepomůže, protože pořád máme před sebou čtyři hodiny cesty. Asi po dvě stě metrech bosky se mi jí daří přemluvit, aby se zase obula, dala si trochu čokolády a pokračovala v sestupu ze sedla obutá, že to přeci jen bude lepší. Sušíme nohy a oči, nandaváme batohy a pomalu sestupujeme dolů. Na chvilku si v hlavě promítám vyprávění z úseků cest od včerejšího chlapce, který říkal, že místy do kopce musel lézt po čtyřech a držet se kořenů i rukama a tiše žasnu nad tím, jak to mohl dát za pět hodin. My scházíme z kopce a cesta se konečně zase narovnává. Jsme vyřízení. Jsme na cestě už asi osm hodin, máme za sebou překonání kopce i chůzi potokem a dostáváme se k očekávanému brodu přes řeku, co se nedá přejít suchou nohou. Teda to říkal průvodce i ostatní pěší turisté. No a fakt to tak vypadá. Jenže my přišli z druhé strany a vzpomněli si, že sto metrů zpátky jsme viděli velký strom padlý přes řeku a shodujeme se, že by se to mělo dát po něm přejít na druhou stranu suchou nohou. Vracíme se tak a skutečně se nám daří tok zdolat po stromě. Dostáváme se postupně opět k oceánu, tentokrát na druhé straně ostrova. Respektive k zálivu, ve kterém by už měla ležet další chata a podél kterého bychom měli dojít už až do města další den. S mapou kontroluji, kolik nás toho ještě čeká a mapa říká ještě dva a půl kilometru a nějakou hodinku a půl cesty. Zuzka je vyřízená. Já na tom nejsem o moc lépe, neb i můj batoh už těžkne. Navíc býti sobcem, tak bych potřeboval běžet, abych to měl co nejdříve za sebou a konečně si mohl orazit, jenže na cestě nejsem sám. My se tak plahočíme dál. Cesta je nahoru a dolů podél pobřeží. Je to vždy čtyřicet metrů nahoru, čtyřicet metrů dolu. Odvrátit se od oceánu, překonat potůček, přiblížit se zpátky s tím, jak se klikatí pobřeží, podlézt strom, sejít z kopečka, přelézt strom, nastoupat jiných čtyřicet metrů a tak dokola a dokola a to stále s patnácti kilama na zádech. Po dvou hodinách na cestě je už Zuzka regulérně na pokraji sil a koketuje s tím, že na všechno sere a stan si rozdělá uprostřed cesty a ať jí už políbím prdel s dalším chozením. Kiwi ani zlato už nezabírají, čokoláda taky ne a tak sedíme. Sedíme a těžknou nám nohy. Jo a taky pokud si vzpomínáte, jak jsme se domlouvali s důchodcema, že si s nima dáme ve čtyři čaj, tak ho už nějakou druhou hodinu poněkud nestíháme. Snad jen vidina toho, že se trochu bojím, aby po nás vážně nevyhlásili pátrání nás nutí znovu nandat batohy a ten poslední kilometr a půl cesty dorazit. Po jedenácti hodinách na šesti, až sedmi hodinové cestě za jedním z ohybů konečně spatřím krov chaty a nadšeně volám na Zuzku. Zase bych se nejradši rozběhl a byl už tam, ale už to dáme a doplahočíme se.

Na tuhle chatu, na rozdíl od těch předchozích, je nutná dřívější rezervace a my tak ani nezkoušíme se do ní dostat. O kousek dál je tábořiště s vlastní kadibudkou, vodou ze střechy a krytým místem na vaření. Já tak jen odbíhám k chatě mávnout do okna, že jsme živí a zdraví a že jsme konečně „doma“. Přicházíme, odhazujeme finálně batohy ze zad a sundaváme boty. Máme toho dost a tak finální placák, že jsme to dali je trochu křečovitý. Hned se pouštím do stavění stanu a vyndaváme vaření. Jsme zablácení, zpocení, smradlaví a vaříme na vařiči jídlo z pytlíku. Nakonec se na nás naši důchodci dokonce přijdou podívat a oči jim už z dálky září nedočkavostí, až jim budeme vyprávět. Familiárně nás objímají a plácají po zádech, že jsme to dali a nechávají si vyprávět o strastech naší cesty a Zuzanka jim hned ukazuje fotky kiwiho. Uleháme do stanu a spíme během deseti minut. No to byl teda den.

Čtvrtý den naší cesty nás čeká už jen dojít zpátky do civilizace. Je to dalších dvanáct kilometrů, ale cesta má být tentokrát mnohem lepší. Ráno se budíme do mlžného oparu. Balíme zavlhlý stan, naposledy na sebe bereme zavlhlé boty a oblečení a opět vyrážíme. Z ničeho nic vcházíme na vyštěrkovanou pěšinu a nám dochází, že jsme se konečně dostali na mnohem frekventovanější tří denní kolečko kolem ostrova, které volí asi většina turistů a říkáme si, že už asi i víme, proč tuhle cestu většina turistů volí. Je to pohoda. Žádné bláto, žádné kořeny, jen hezky upravená cestička a výhledy na oceán. Ranní mlha se navíc postupně rozpouští a první sluneční paprsky prosvítají do lesa vykreslují idylické živé obrazy. My tak hodně zastavujeme, fotíme a kocháme se nádherou kolem nás. Nakonec těch dvanáct kilometrů jdeme taky skoro celý den, ale už je to mnohem lepší. V jednu chvíli se vyloupneme z lesa a stojíme na velké, štěrkové příjezdové cestě a nám dochází, že z blátivého pekla, jsme se ocitli na kraji civilizace a do města už to budou jen dva kilometry do vesnice. Také máme poprvé po čtyřech dnech zase signál. Sedáme ke krajnici, dojídáme zbytky sušeného masa a koukáme, kde si zarezervujeme poslední noc před odletem. Trochu doufáme, že se nám povede urvat pokoj v hotelu s teplou sprchou, vlastním záchodem a teplou dekou, ale nemáme úplně štěstí. Volné místo mají jen v místním kempu pro stan, ale vzhledem k tomu, že mají teplou sprchu, tak je nám to jedno a bereme za vděk i tím.

Na anglickém zeleném trávníku obklopeni kvetoucími liliemi vybalujeme všechno z našich batohů a připadáme si značně nepatřičně. Ušmudlaní zevláci, co se přišli rozcikánit na opečovávaný trávníček. Z batohů jde ven úplně všechno. Rozbalit naposledy stan, vytřídit hromadu do pračky, najít něco trochu čistšího na sebe, rozvěsit spacáky, přebalit zbytky jídla a hurá do sprchy. Sprchovali jsme se každý snad půl hodiny. Po prozkoumání společenské místnosti s kuchyní zjišťujeme, že jsme se tak nepatřičně cítít nemuseli, protože lidé kolem nás nevypadají jinak, ale ten střet s civilizací je vždycky sranda. Kemp byl nakonec moc hezký, měli teplou vodu a internety, takže nám nechybělo vůbec nic. Jen jsme v koutku ducha tajně doufali, že nám za ty čtyři dny pípnul mail s tím, že nás berou do Kanady. Vymydlení vyrážíme do vesnice, ihned kupujeme studené pivo a jdeme si dát fish and chips do místního stánku. Teď už tomu nechybí vůbec nic. Naprostá idylka. Únava a opadnuvší stres z fyzického vypětí si však vybírá svojí a my se zpět ke stanu sotva doplahočíme a usínáme spokojení okamžitě.

Poslední den nás čeká let zpátky na jižní ostrov až někdy v pět hodin odpoledne. My si tak dáváme pozdní snídani, dočišťujeme poslední části vybavení a jdeme si projít vesnici a koukat na lodičky (to kvůli mně). Je to hlavní osídlení na ostrově a populace má asi tři sta lidí. Na hlavní ulici je pár krámků, kde si neodpustíme koupit si další vlněné věci a dát další pivo. Zuzka pak navrhuje se jít projít podél vody do další zátoky a láká mě na další lodičky. Vyrážíme tak po silnici o kus dál. Mě se do kapuce mikiny něco zamotá, zabzučí a štípne mě na krku. Kurva, už zase. Jen tak se mezi řečí zmiňuju, že mě asi zase píchla vosa. Zuzka třeští oči a ptá se mě, zda sebou mám prášky na alergii a adrenalin. Jasně, že nemám, vždyť jsme šli na půl hodinkovou procházku kolem komína. Ona tak okamžitě velí, že se vracíme domů, já říkám, že si myslím, že to bude v pohodě. No pravda je tak někde na půl a hej mi zrovna úplně není. Ona pro jistotu mává na projíždějící auto, zda by nás nemohlo hodit zpátky do kempu, což samozřejmě řidič neodmítne. Děkuji oběma. Já loupu dva prášky na alergii a jdu se natáhnout na gauč ve společenské místnosti. Tím máme o program do odletu v podstatě vystaráno a po zbytek dne se držíme v blízkosti kempu. Před odletem se dostavujeme do kanceláře letecké společnosti ve vesnici, kde nás naloží do dvou dodávek a odvezou na místní letiště. Je to vlastně jen kraťoučká ranvej na kopci za vesnicí ve vykáceném pruhu lesa. Po chvilce přilétá další malé letadlo, tentokrát však větší než to minule, kam se vejde asi osm lidí. I druhý let je poněkud houpavý a my se loučíme se Steward islandem, který značně prověřil jak naší fyzickou zdatnost, tak i naše partnerské soužití. Dopadlo to všechno dobře a my jsme spokojení a vyřízení.

V Invercargillu přicházíme na parkoviště před letištěm a s naší tsunami se vítáme jako s pěti hvězdičkovým hotelem s obří měkoučkou postelí, tekoucí vodou a nekonečnou zásobou elektřiny. Jenže hovno hovno. Pamatujete, jak jsme přemýšleli, zda nechat zapnutou ledničku, aby se nám nezkazilo jídlo, co v ní zbylo? No tak ta lednička a nekonečná zásoba energie to nedala a samozřejmě nám vymlátila baterku v powerbance, která živí veškerou palubní techniku. Je sobota asi šest večer a my to teď nijak nevyřešíme. No nic, tak sednout do auta a přejet někam, kde dáme powerbanku nabít během toho, co si dáme něco k jídlu. Vybíráme hostinec někde asi hodinku a půl cesty směrem na sever. Zastavujeme, domlouváme se, že si dáme něco k jídlu a zda bychom si mohli dobít naší stanici. Baštíme hambáče, popíjíme pivo a koukáme, zda se stanice dobíjí. Nedobijí. Je vybitá tak, že ochranný čip, který řídí veškerou chytristiku powerbanky se odmítá zapnout a začít dobíjet. Odborně se tomu říká EBM, tedy electronic battery module. Něco, na co vám hned na začátku manuálu říkají, že si máte dávat pozor. Tedy hlavně nevybijte baterku úplně, protože vám pak nepůjde nabít a může nenávratně vaší baterku zničit. Tahle chytrá blbůstka vevnitř totiž řídí baterku a nabíjení, aby se to nabíjelo jak má. No a pokud baterku vybijete víc než do nuly, chybí tomu pak proud, aby to tenhle mozek baterky uvedlo do provozu a řeklo jí to, že má začít nabíjet. Takovej začarovanej kruh, co? Jediné, co se s tím dá dělat je to, že to musíte buď manuálně oživit, což znamená, celou stanici rozebrat, dostat se k samotné baterii a připojit jí na externí zdroj elektřiny a nahodit, jako baterku v autě a nebo napojit na solár se zcela specifickým příkonem, aby to čip ve stanici nevyhodnotil jako nabíjení, ale při tom se to aspoň trochu nabilo a nahodilo to ten mozek baterky. Což náš solár přesně není. Další den se nám párkrát podařilo, že se stanice na chvilku rozsvítila a začala ukazovat nulu, což značilo, že by už čip umožnil dobití ze sítě, ale to jsme nikdy žádnou síť neměli po ruce. Jo a byla neděle, takže nám s tím stejně nikde pomoct nemohli.

Vyrazili jsme tak podle plánu na cestu na sever, ledničku se neodvážili otevřít, protože jsme věděli, co nás tam čeká a nechali vše svému osudu. Večer jsme dojeli k Christchurch, zaparkovali na free kempingu, kde měli tekoucí vodu a záchody, vyčistili značně zasmrádlou lednici a připravili se na pondělí ráno, abychom to všechno obvolali a vyřešili. Kromě lednice se totiž taky blížil termín výměny oleje a pořád nám brblal prasklý výfuk na autě. Ráno jsme tak zavolali do autoservisu, kde dělali výměnu našeho motoru, co je úplně na severu a my věděli, že kolem něj pojedeme, objednali se a vyrazili do obchodu, kde jsme koupili naší powerstanici. Po skoro třech měsících jsme se tak vrátili do našeho města začátků a cítili se zvláštně. Že by nám to tam nějak chybělo se říci nedá, ale zároveň jsme se tam cítili tak nějak doma.

V obchodě nás tak trochu vysmáli, že jsme docela naivní, že si myslíme, že to tam vyřeší na počkání, ale zároveň nabídli, že na druhé prodejně mají jednoho chytrého prodavače, co studuje elektrotechniku a možná by nám mohl pomoci, ale že má dneska volno a bude v práci až další den. My se tak otočili a začali přemýšlet, co budeme dělat dál. Zajeli jsme tak k oceánu do čtvrti, kde pro nás úplně všechno začalo a zaparkovali na parkovišti. Zašli do knihovny, kde jsem konečně dopsal předchozí článek asi po měsíci a půl a užili si na chvilku wifinu. Dali jsme si zmrzču, prošli po pláži a přemítali, co se bude v našem životě asi dít dál. Mělo se kazit počasí. My tak navečer zalezli do auta a dali se do čtení knížek a poslouchali postupně sílící déšť a vítr. Ráno jsme vyrazili do druhé prodejny a začali shánět onoho šikovného zaměstnance. Skutečně tam byl, ale žádný zázrak na počkání se nechystal. Řekl nám, že se na to po práci podívá a uvidí. My se tedy dohodli, že se nám tam další den čekat nechce a zda by bylo možné nám později opravenou powerbanku poslat na nějakou jejich jinou pobočku, třeba na severním ostrově a vydali se opět na cestu. Plán byl takový, že jsme měli zaplacený trajekt na severní ostrov někdy za pár dní a chtěli jsme poslední necelý týden strávit na severu jižního ostrova, který nám chyběl k obětí celého ostrova. Spaní jsme tak zarezervovali v zcela turistickém kempu za městem Motueka v Kaiteriteri. To je v Tasmánské zátoce u rezervace Abel Tasman. Byl to obří kemp, jak někde v Bibione, narvaný důchodci a koupáky. No ale měli elektřinu, sprchy, kuchyňky a my vlastně byli spokojení. Po příjezdu do kempu jsme ještě otevřeli noviny a nestačili se divit tomu, co se mezitím po našem odjezdu z Christchurch dělo v jeho okolí. Zmiňovaná bouřka totiž přinesla na většinu východního pobřeží obrovské deště, které způsobily záplavy a několik utržených svahů včetně obětí na životech. Zkrátka si nevědomky umíme dobře vybrat, kdy to už na párty začíná smrdět a je čas jít o dům dál.

Další den jsme vyrazili alespoň na jednodenní výlet do rezervace Abel Tasman a dali si asi jedenácti kilometrovou procházku na jednu z pláží, na kterou nám dali tip Krejčovi (děkujeme, bylo to moc hezké). Opět jsme se v hlavě smáli, jak může být rozdílné jít na jedenácti kilometrovou túru a jak náročné to bylo pár dní zpátky v našem blátivém pekle. Po krásné cestičce chodily báby s nůšema, my si to na lehko vykračovali v teniskách a kochali se krásami oceánu. Prostě idylka. Ve středu byl náš další servisní den. My se strachovali, kolik nás bude stát sranda kolem auta a taky už to bylo pár dní, co jsme dali opravit naší elektro stanici. V osm hodin ráno jsme tak stáli před autoservisem a diktovali jsme, co všechno mají udělat a co už dělat nemají. Že mají vyměnit olej, kouknout, co že to je špatně na výfuku a že pokud to je něco většího, tak že to řešit nemají, že na to teď není čas a že mají opravit cigaretovou zásuvku, kterou jsme předtím asi odpálili a výměna pojistky to neopravila. Sedli jsme na kola a jeli čekat do blízké mini botanické zahrady. Byli jsme nervózní a čekali, jak to všechno dopadne. Říkali, že to bude hotové asi za tři hodinky a my před obědem už nevydrželi a radši se vrátili do servisu dříve. Rozhodně jsme nechtěli, aby nám auto drželi několik dní a my tak strávili pár posledních dní na jihu čekáním na auto a flákáním se u autoservisu. Přijeli jsme akorát, když pan mechanik přišel zpátky na recepci a tvářil se docela uspokojivě. Že olej má vyměněný a že výfuk nebyl žádný velký problém, akorát, že nám někde po cestě odpadla spojka na výfuku a tím, že to přestalo těsnit a brblalo to. S tím jsme mimochodem jezdily pár měsíců, protože se nám to nechtělo řešit. Jediné s čím že si neví rady, je ta zásuvka. Poprosil jsem ho tak, jestli může ještě proměřit pojistku, zda je v háji samotná zásuvka nebo je problém někde dále v autě. Nakonec to je jenom zásuvka a to bychom si měli dokázat vyměnit sami. No a nakonec to nebylo ani tak hrozné a celé nás to stálo asi 400 dolarů. Já vím, i to je strašné za výměnu oleje a jednu spojku, ale to se nedá nic dělat. Závěrem zbývalo jenom telefonicky ověřit, jak je na tom naše powerbanka. Zvednu telefon, volám a pánové se rozpomínají, že mají naší stanici. Prý to zkoušeli oživit a nepovedlo se jim to. Mě se trochu zastavuje srdce, protože hned mi skáčou v hlavě cifry a vybavuji si, že nás to původně stálo tisíc dolarů za novou. Bezvadný. Pán na telefonu však v konverzaci pokračuje a takřka se mi do telefonu omlouvá, že se jim to nepovedlo a dodává, jestli teda chci vrátit peníze nebo jestli si někde vyzvedneme novou stanici. CO? Já lehce v šoku, že by nám to mohlo projít tak hladce rychle přicházím s plánem, že pokud vím, že kousek od nás v Nelsonu, by měla být další jejich pobočka a jestli tam náhodou jednu novou powerbanku nemají na skladě. Mají! Paráda! My tak sedáme do auta a spěcháme na prodejnu dřív, než si to rozmyslí a budou nám chtít něco naúčtovat. Smykem brzdíme před prodejnou, pro jistotu ještě bereme do ruky náš nefunkční vařič, který odešel asi po týdnu a my si místo něj koupili nový, že jim ho tam taky vyreklamujeme a vcházíme dovnitř. Ujímá se nás prodavač, že čím nám může posloužit. My ukazujeme vařič, že jedna z plotýnek přestala fungovat a on, že to teda ozkouší a jak se jmenuju. Diktuji své jméno a pán bloumá, že je mu nějak povědomé. Já dodávám, že ano a že k tomu se dostaneme za chvilku. S vařičem nám nakonec nepomůže, protože nemají náhradní kus, co by nám rovnou dali a domlouváme se, že bude lepší ho vyreklamovat až na severním ostrově a dostáváme se k powerbance. Pánovi je hned jasné, přikyvuje a mizí ve skladu a za chvilku se přiřítí s velkou krabicí v ruce. Dodává, že tady to teda máme. Žádné podpisy, žádná faktura, žádné ověřování totožnosti, nic. Prostě nám vrazí do ruky novou, za tisíc dolarů, popřeje nám hezký den a my mu na oplátku necháváme prázdné krabice, že ty potřebovat nebudeme a hned zase jedeme dál! Pecka, to jsme vážně nečekali. Samozřejmě jsme jim ještě poděkovali horem dolem a slíbili, že tuhle si už vybít do mrtva nenecháme.

Již nebrblající Tsunami jsme si to namířili do posledního koutku jižního ostrova na Farewell Spit, což je nejsevernější výběžek jižního ostrova, který mimochodem, při pohledu na mapu, vypadá jako hlava ptáka kiwiho. Vprostřed divočiny se tam nachází jeden soukromý kemp, ve kterém jsme se ubytovali na poslední tři noci. Za to, co všechno nabízí drahej jako kráva. Nenabízí totiž nic moc. Obecně vzato, je asi tak jen o stupínek lepší, než DOC kemp (což jsou státní kempy v rezervacích), ale těží z dobré polohy. Celý výběžek je v podstatě soubor písečných dun, které jsou místy odkryté a místy porostlé lesy a travnatými pastvinami. Je tu poměrně běžně docela deštivo, na úplném konci výběžku pak většinou slunečno díky tomu, že už se kosa nachází v podstatě daleko v oceánu. No ale je to tam krásné. Krásná divoká příroda, obrovské písečné pláže, divoký oceán a taky jeden kus skály, který to dotáhl až na jednu z tapet ve Windowsech. Skála s dírou uprostřed čnějící z oceánu u pláže, před kterou probíhá běžkyně. Jmenuje se to tam Wharariki beach. Se schválně podívejte, kolikrát už to na vás vyběhlo. Na Zuzanku to tiž v práci vybíhalo dlouho a prý si vždy u toho říkala, jak by to bylo super se tam někdy podívat a vidět to na vlastní oči. No a najednou střih a my sedíme před touhle skálou s dírou s pivem v ruce a užíváme si západ slunce. Jediný kaz na kráse je ten, že to samé si říká spousta lidí a vy tak při pití piva schovaní za šutrem o kus dál, protože tam brutálně fouká vítr, co vám žene písek do očí, sledujete skupinky lidí, kteří se k vám chodí rozbíhat, aby je o kus dál stojící kamarád fotograf zastihl v běžeckém tempu v tom samém záběru. Ale vlastně to nakonec byla sranda pozorovat pupkáče, jak joggují po pláži, aby se aspoň na chvilku cítili, jako ta laňka na fotce. Nám stačilo pivo. No dobře, ne úplně, protože i my se museli vyfotit, ale neběhali jsme u toho.

V našich dvou posledních dnech jsme si rozdělili přilehlé výlety a jeden den vyrazili na písečnou kosu, kde jsme vychytali hezké počasí. Ráno totiž lilo, jako z konve a my z kempu v podstatě vyjeli jen proto, abychom někde chytili signál s internetem a mohli si udělat lekci italštiny. Když už jsme byli u toho, řekli jsme si, že na ten internet můžeme dojet až na parkoviště u kosy a shodou okolností, se na chvíli udělalo hezky. Neváhali jsme tak, vzali batůžek a vyrazili na malé kolečko. Na jedné straně jsme po pláži vyrazili na sever a sledovali odliv, který je tady obrovský, třeba 200 metrů od pobřeží. Po asi dvou kilometrech jsme zabočili doleva a ocitli se na chvilku v lese. Jdeme jdeme a z ničeho nic se za námi vyřítí tři obrovské vínové offroadové autobusy naložené turisty. Ech. Ani tady nemůže být chvilku klid a i takový krásný kus přírody nám musely zasmrdět dieselové chrchláky. Jo, ale klidně bych takový měl taky. Z lesa jsme se vynořili na nekonečně dlouhé pláži otevřené směrem k Austrálii a sledovali nezměrnou velikost oceánu a přírody. Byla to nádhera. Nebýt teda toho, že před námi zapadl jeden z autobusů na přejezdu jedné z písečných dun. Důchodci vyskákali ven a jali se hned pomoci řidiči při tlačení. Když přes tu samou dunu přejížděl druhý autobus a zapadl taky, začal jsem si říkat, že to snad musí mít jako skrytý zážitek jejich vyjížďky. S vyladěnými podvozky a korbou přidělanou snad na spodku Unimogu snad nemůže být možné zapadnout na půl metrové duničce, obzvlášť, když tam vozíte turisty několikrát za den. Ale byla to sranda to pozorovat. Samozřejmě po té, co důchodci párkrát kopli lopatou a dali ke kolům nájezdový plast a opřeli se vzadu o kapotu se autobus bez jediného problému rozjel na první dobrou. No to je jedno. Ale ukazuje to na tom, jak rušivý element to v té krásné přírodě byl. Místo toho, abych pozoroval nekonečnost pláže a oceánu jsem samozřejmě baštil představení a chyběly mi k tomu akorát brambůrky. Zuzanka alespoň měla mezitím čas dělat vlastní fotografie. Jo a je to tam fakt krásný, kdybyste sami jednou zatoužili se na místo podívat. Akorát si neberte ten autobus, nebo zapadnete, mrk mrk.

Poslední volný den ráno samozřejmě opět zase chcalo. Vydatně. My se však i tak rozhodli,že se neochudíme o procházku a vyrazili z kempu na druhou stranu směrem tam, kde je pláž se skálou s dírou uprostřed. Jenže tentokrát jsme nezamířili k pláži, ale dál po útesu. No a to najednou zmizeli všichni lidi a my byli celý den úplně sami. Byla to procházka po travnatém útesu odděleným od oceánu pruhem lesa. Všude kolem nás jen pastvina, místy i s ovečkami a spoustou dalších oveček. Nikde nikdo. V jednu chvíli jsme přemýšleli, jestli se na to nevykašleme a neotočíme to, když tak prší, ale sotva jsme to dořekli, pršet přestalo a udělal se další nádherný den. Zuzanky fotografie budou doufám lepším popisem než moje vyprávění, ale místo to bylo nádherné. Takové novozélandské Irsko.

Od třináctého října nastal ten den. Den, kdy se rozloučíme s jižním ostrovem. Čekal nás poslední přejezd po severní části ostrova z Farewell Spitu do Pictonu, odkud vyplouvají trajekty na sever. Cesta v podstatě standardně krásná a uspokojivá, obzvlášť první část, než se přehoupnete přes pohoří zpátky k Motuece. Po cestě se tam nachází městečko Takaka, které je vyhlášené místní umělecko hipísácké místo. My jím jen projížděli, dvakrát, a na rozdíl od jiných lidí, kteří popisují, že je to jen přehajpovaně vychválené místo, které je jen plné nemytých bosých hipísáků, se nám tam líbilo. Buď to bylo tím, že jsme jen projížděli, nebo že se z nás samotných stávají nemytí hypísáci, co se trmácí světem v otlučené dodávce, co má daleko do naleštěných karavanů týdenních turistů. Co jsem tím ale chtěl říct je to, že zrovna byla sobota dopoledne, ve městě byly trhy, venku byla spousta lidí, my si dali moc dobrý vege oběd, prolezly trhy, koupili si nějaké maličkosti, prošli spoustu hezkých galerií, koupili si konečně dobrý žitný kváskový chleba a bylo nám fajn. Jinak cesta do Pictonu po zbytek dne ubíhala v pohodě a my přijeli k trajektu na čas a ještě s předstihem. Zuzanka dokonce při plánování myslela na mě a naplánovala nám návštěvu námořního muzea, které ovšem přesně v době našeho příjezdu zavřelo. Myslela to holka se mnou dobře, ale prd z toho. Ba ne. Koupila mi zmrzlinu a vzala mě do přístavu koukat na lodičky. I když byla docela zima, plachetnice neměli v přístavu skoro žádné, ale jen motorové kajutové jachty, tak jsme aspoň viděli ve vodě plující rejnoky a já se stejně kochal lodičkama a dál si snil o tom, jak si jednou taky loď koupím. A ti rejnoci taky byli celkem fajn.

No závěrem dodám, že nalodění na trajekt proběhlo velmi hladce, plavba taky a my se někdy po půlnoci vyloupli na severním ostrově a z Wellingtonu, s jednou skoro probdělou nocí, kdy strašně foukal vítr a nedalo se tak spát dojeli do místa našeho dalšího delšího pobytu a to k městu Napier, kde jsme v úterý zahájili naší vinnou sezónu. No a jaké, že to je na víně? O tom si budeme povídat přeci až zase jindy. Teď už nás prosím přestaňte číst, ať vás z toho nebolí hlova.

H.