6. Frank je bůh

Čas pokročil a naše články jsou aktuální asi jako časopisy v čekárně u doktora. Ještě že se nevydáváme za zpravodajský server, že? Došlo to ale už tak daleko, že si musím pročítat konce svých článků, abych věděl, jak moc pozadu ve vyprávění jsem. Na severním ostrově jsme už ani nevím jak dlouho, někdy od konce února. O práci na vinici nic nevíte a už tam ani nejsme, za to se teď pachtíme ve skleníku na orchidejích. V době, kdy píšu článek jsme zalezlí v autě a čekáme, až se přes nás přežene cyklon Vaianu, který teď přes víkend prochází přes severní ostrov. Zdá se, že budeme mít štěstí a projde pod místem, kde zrovna parkujeme.

Ještě než se pustím do vyprávění, tak přihodím pár řádků, jak to s námi vypadá aktuálně. Ve zkratce blbě. No dobře, možná ne tak úplně, ale nálady se nám v poslední době střídají, jako na houpačce. Svádíme teď boj s tím, že už se nám asi stýská, chtělo by se nám domů, ale situace tomu nepřeje. Možná na nás taky leze podzimní depréze. Představovali jsme si, že vše poběží, jako po másle a my touhle dobou už budeme popíjet na Bali před tím, než po roce a půl se vrátíme domů. Jenomže místo toho jsme v půlce podzimu, slunce ubývá, počasí se kazí, v dodávce začíná být vlhko, trh s dodávkami se zastavil, ceny letí brutálně dolů a situace ve světě létání moc nepřeje. A tak sedíme v zapoceném autě, ven nemůžeme, děláme práci, co je dřina za málo peněz, stále zlevňujeme cenu u inzerátu na auto, na které se nám i tak nikdo neozývá a dokola se snažíme vyhodnotit, která varianta by byla nejlepší a co zvolit, abychom u toho finančně nevykrváceli. Asi na nás leze cestovní kocovina. Nu což, teď to asi nerozsekneme, tak pojďme se vrátit do časů, kdy jsme měli ještě plno elánu.

Naše druhá práce na nás čekala ve vinařství Te Mata Estate, které se nachází u města Havelock North v oblasti Hawke’s bay. Přesunem jsme si hlavně polepšili po delší době v ubytování. Zachtělo se nám trochu více luxusu a tak jsme si zarezervovali na měsíc kemp, kde bylo nové hezké vybavení, moderní kuchyně, dalo se tam mýt nádobí v teplé vodě bez toho, aniž by na vás pršelo, na záchodě vám hrála hudba, denně vše uklízeli a měli i bazén! To vám byl panečku posun. Do bazénu jsme nakonec dokonce všehovšudy dvakrát vlezli (Zuzanka jen jednou).

V nové práci nás čekala pozice sběračů hroznů. Před nástupem jsme moc nevěděli do čeho půjdeme a se zkušeností ze sběru třešní, jsme z toho byli trochu vyplašení, jestli na to budeme stačit a jak dlouho to vydržíme, než fyzicky odpadneme vyčerpáním a jestli se nám stihnout hojit záda od ran bičem. Nabízení práce fungovalo na podobném principu, jako na třešních. Každý den vám přišla zpráva, zda další den bude práce, případně v kolik a kde se sejdete. První den sběru proběhl ještě před naším příjezdem na severní ostrov a pak nic. Snad asi deset dní se nic nedělo s odůvodněním, že začátek sezony je vždycky pomalý a čeká se na lepší počasí a až jim sluníčko dostatečně vysuší hrozny, aby jim stoupl cukr. Nakonec to dopadlo dobře a my si sladili příjezd do kempu v předvečer druhého prvního dne. Tedy přišla zpráva, že máme být ráno před vinařstvím, že odtamtud odjíždí autobus, který nás doveze na vinici a že si s sebou máme kromě obídku vzít i rukavice, pořádnou čepici, aby nám nesvítilo na hlavu a židličku na sednutí. To nás trochu zarazilo. Když jsme projížděli stránky vinařství, viděli jsme nějaké ukázkové video, jak probíhá sběr a že tam lidi sedí na židličkách. No říkali jsme si, že to je nějaké promo a že to tak nebude a spíš se báli, že budeme zničení.

Ráno v den D jsme využili strategického umístění kempu, který jsme speciálně hledali v dojezdové vzdálenosti na kole a využili suchého dne. Do vinařství jsme to měli necelých dvacet minut a celou cestu po cyklostezkách. S deseti minutovým předstihem jsme dojeli na místo, kde už postával poměrně slušný hlouček lidí. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že jsme hluboce nejmladší. Kolem nás postával jeden důchodce vedle druhého a když si k nám do autobusu přisedla bělovlasá paní velikosti většího hobita, začali jsme si říkat, že na bič asi nedojde. Cesta autobusem nám zabrala asi půl hodiny a po vystoupení se nás chopil jeden z našich nových šéfů Brenton. Podobně jako na třesních nás každé ráno čekal brífink, jaké víno ten den budeme sbírat, na co si máme dát pozor, kde máme sbírat a tak. Posléze jsme nafasovali nůžky na střihání a reflexní vestu a byli jsme odeslání do řady. Na rozdíl od třešní se však tady postupovalo ne řadou nahoru a dolů, ale vždy v rámci jednoho úseku od kolíku ke kolíku napříč řadami. V úseku bylo většinou tak pět, šest hlav vína a mezi kolíky byly natažené vypínací dráty. Každý jsme stáli z jedné strany řady a ostřihávali skoro vše, co nám přišlo pod ruku. Co nás zarazilo bylo, co všechno se ještě sbírá. Jasně, říkali jsme si, že na krásu se tu asi hrát nebude, protože to všechno stejně přijde jenom vymačkat, ale i tak. Pokud nebyla plesnivá více než polovina hroznu, šmikalo se a pak v ruce jednotlivé zkažené části nůžkami vyškrabávali. My, nováčkovsky přecitlivělí, jsme důkladně oškrabávali každou špatnou kuličku. Jiní vedle nás tak jen tak hala bala skoukli a hodili do bedny pod nohami. Ostříhané a oškrabané hrozny, které se házeli do bedýnek pod nohama následně sbírali nosiči a vysypávali do projíždějících traktorů. Teda do beden, které traktory vezly, abyste si nepředstavovali, že sedí traktorista v kabině a nosiči mu hází hrozny pod nohy. Každý den nás na víně bylo zhruba mezi čtyřiceti a šedesáti lidmi. Mezi námi pak procházeli dvě vedoucí, které měli dohlížet na kvalitu a rozmístění lidí v řadách. Oproti třešním to však byl slabý čajíček a atmosféra byla velmi uvolněná a poklidná. To asi aby nestrhali všechny ty důchodce kolem nás. Naše obavy z toho, jestli to budeme zvládat a jak přísní tam budou se tak během prvního dne rozplynuly. Vrcholem kontroly pak bylo, když jedna z vedoucích k někomu přišla, rychle koukla do bedny pod nohama a poznamenala něco na způsob, že tenhle hrozen je už trochu moc. Při první pauze jsme pak i objevili, co znamenala poznámka o židličkách, kdy si lidé kolem nás ke svačince vybalili do stínu židličky, aby se jim u jídla lépe sedělo. Deseti minutová přestávka se pak protáhla na dvacet minut. Hned první nebo druhý den, si nás jedna ze šéfových Sharon vytáhla stranou, jestli bychom další den mohli vyrazit na vinici vlastním autem, že by pro nás měla nějakou jinou práci než sbírání.

Někdy v půlce šichty nás a dalších asi šest mlaďochů, převážně Francouzů vytáhla z řady a odvezla na jiný vinohrad, že by bylo potřeba sundat dopředu sítě proti ptákům, aby se tam pak později mohl zbytek sběračů přesunout a dát se rovnou do sbírání. Jiný den, nám pak nabídla zastřihování vína. Během sezóny šlahouny vína začaly prorůstat skrz sítě a bylo třeba je zastřihnout, aby se sítě nepotrhaly při tom, až je budou sundavat. To nás se Zuzkou docela bavilo, protože nás bylo vždy málo, chodili jsme si celý den vinicemi sem a tam a každý si ve své řadě chodil a ostříhával šlahouny a mohl si u toho poslouchat hudbu a celkově to byla taková uklidňující práce u které byl člověk, na rozdíl od sběru, v pohybu. Během prvního týdne jsme zjistili, že nabízená extra práce od Sharon je vítaným přivýdělkem, protože samotného sbírání bylo jako šafránu a kdybychom neměli extra směny, nevydělali bychom si ani na chleba. I tak bylo ale práce dost málo. Respektive bylo znát, že jsme začali oproti minulé práci dělat za minimální mzdu. Některé týdny jsme měli pak třeba jen patnáct hodin i s extra pracemi, což bylo docela zoufalé a značně nedostačující. Jedno odpoledne po práci, jsme byli požádáni, zda bychom mohli jít vypomoct do stáčírny. Na hale se nás ujmul pracovník a v podkroví nás postavil doprostřed rozložených papírových krabic, abychom jich poskládali, kolik můžeme. Nějak jsme se do toho se Zuzkou zažrali a skládali jednu za druhou, až jsme neměli zase do čeho píchnout a ze stáčírny se nám smáli, že pro nás víc práce ten den nemají a že zase můžeme jít domů. Naše pracovitost se nám ale nicméně vyplatila, protože si nás na základě toho další týden vyžádali na stáčírnu hned asi na čtyři celé dny. Mysleli jsme, že budeme zase skládat krabice, ale tentokrát jsme se dostali rovnou do samotného procesu lahvování.

To je vám totiž věc. Jakmile se rozjede linka, jen tak se jim jí nechce vypínat a chvílemi tak nestíháte a jen zoufale těkáte očima, aby vám šel někdo pomoct. Tedy hurá stáčet. Všemu tam velí holohlavý kulhající Frank. Frank je všeuměl, co přebíhá z jednoho místa na druhé, do toho dělá expedici, kontroluje kvalitu vína, jezdí ještěrkou, hejbá paletama, všem pomáhá, všude chodí a má energii nafetovaného křečka v kolečku. V procesu máte prvního člověka a to je vyskládávač prázdných lahví na pás. Zrychlený Frank naskočí do ještěrky a před pás prdne paletu se sedmi patrama prázdných lahví kolem dokola zabalených v igelitu, rozdělených kartonem v každé řadě. Těch lahví je na jedné paletě snad nekonečno. Když má Frank den a přijde mu, že nemá do čeho píchnout, načne vám první patro a sundá vrchní karton, abyste se rovnou dostali k lahvím a mohli je začít vyskládávat na pás. Vy si stoupnete na plastový stupínek, protože bez něj nemáte šanci nahoru dosáhnout a vezmete do ruky láhve. Aspoň čtyři, protože jinak nemáte šanci tu jezdící bestii ládovat. Ruce k láhvové věži, jedna, druhá, třetí, čtvrtá, dávat bacha, aby se neštípla hranka a šup s tím na pás. Dávat pozor, aby se náhodou nějaká láhev nepřevrátila, protože to vám pak ujede dál než došáhnete a pak se někde zasekne a Frank by vás musel jít zachraňovat. Takže flašky, otočka, poskládat na pás, flašky, otočka a tak dál a dál. Až vám dojdou lahve v řadě. Nastává první krizová situace. Musíte přestat nandávat lahve, seskočit ze stupínku, chopit se nůžek a načít další řadu. Kolem dokola odstřihnout igelit, sundat rozdělovač, odnést ho ven, vyhodit igelit a ta svině pás furt jede. Naštěstí máte Franka. Odnikud se zjeví, vezme do ruky láhví šest a začne ládovat tu bestii rychlostí světla. Vám dojde, že se vám šest láhví do ruky vejde asi taky a poskočíte rázem na raketovou rychlost. No a tak si tam stojíte a stanete se součástí pásu. Poté, co láhev položíte na pás a zamáváte jí, obluda jí schramstne a odveze do vedlejší místnosti. Každou jednu láhev nasaje stroj a na otočném ruském kole jí vezme na projížďku myčkou. Za myčkou si jí nasaje jiný stroj a začne plnit vínem. Tím se dostáváme k druhé etapě obsluhované člověkem a to je vrchní čepičkář. Se síťkou na hlavě a laplema na uších v obludě na kancelářské židli u pásu sedí, na nohách má přepravku a ruce plné zátek. Ne korků, ale těch hnusných šroubovacích hliníkových víček. Před čepičkářem projíždí jedna láhev za druhou a on čepičkuje. Víčko, láhev, víčko láhev. Bez mozku a emocí víčko, láhev, víčko, láhev. Říkáte si pohoda. Jenomže se trochu zakoukáte a najednou koukáte, že vám láhev odjíždí bez zátky. Dobře. Je tedy třeba nekoukat, kde co kolem lítá a pěkně najít rytmus. Ještě, že tady nejsou hodiny, protože byste viděli v přímém čase nepřímou časovou úměru a za jednu šichtu byste zestárli o generaci. Máte rytmus, máte se síťkou na hlavě i styl a máte dost víček, jenže přepravka není bezedná a v určitou chvíli je čas na kaskadérský kousek. Jednou rukou stále nandaváte zátky a druhou rukou poslepu saháte za záda po kýblu s náhradníma víčkama. Po slepu vyprazdňujete kýbl a doufáte, že se trefíte do přepravky. Kýble za sebou máte dva, ale dosáhnete jenom na jeden. No a ty kýble vám musí doplňovat statečný Frank. Hrdina plnící linky. Přepravka je zase plná a vy se zase můžete spokojeně ponořit do bezbřehé mozkové prázdnoty. Kolik, že toho ještě bude? Nevíte. Váš čas určuje pouze množství projíždějících láhví a splašený Frank, co láduje bestii horem dolem a vy tak doufáte, že nebudete zapomenuti a že vám někdo doplní víčka.

Láhev s víčkem mizí v dáli zpět ve velké hale a prochází zašroubovávačem. Stroj co se točí, má spoustu rukou a dělá uiííí jehož výsledkem je plná, zašroubovaná láhev. Zašroubovanou láhev stroj vyplivne na další pás. Zpomalovací. V esíčkách se pás točí sem a tam a tvoří se před dalším strojem fronta. U té stojí případně další lidský článek jehož úkolem je skládat přebytečné láhve do velké bedny. To jestli je tahle pozice otevřená či ne rozhoduje Frank a vrtochy trhu. Bude se štítkovat nebo ne? Kdo ví? To ví jen Frank. Když ne, odebíráte lahve a skládáte do bedny. Deset lahví jedním směrem, deset lahví druhým směrem. Pěkně do sebe zaskládat, aby všechno hrálo. Oběhnout krabici, deset flašek jedním směrem, deset flašek druhým směrem. Do středu třikrát pět láhví napřeskáčku a máte jednu řadu. Těch řad se do bedny vejde snad osm, možná víc. Protože je Frank váš hrdina, skládáte láhve samozřejmě jako on taky po šesti. Jinak to nestíháte. Jo a ty láhve, pokud vám to uteklo, jsou plné a pěkně těžké. Když jste zbyteční a je třeba štítkovat, necháváte lahve lahvemi a koukáte se, jak jedou za další zábavou. Znovu do myčky a tentokrát i do sušičky. Za sušičkou přichází štítkování. Nálepka zepředu, nálepka zezadu a šup vyplivnout na otočný unašeč, kde se láhve hromadí a čekají, až je někdo umístí do předsložených krabic. Tam stojí další lidský článek. Láhev do ruky, do druhé ruky, mrknout, zda jsou štítky nalepené správně a zda drží a nejsou na nich bublinky. Ty vyhladit a honem láhev schovat do krabice. Pěkně šest kousků. Ohnout víko a plnou krabici poslat skrz izolepovačku do světa expedice. No dobře, není to daleko, protože to je asi tak půl metru od vás. Tam ale číhá další lidský faktor s razítkem v ruce, protože každá krabice přeci musí mít svoje číslo šarže. Bouchnout razítko, vzít krabici do ruky, otočit se a odložit na paletu. Vyskládat přesně předepsaným způsobem, aby se krabice prokládaly, mezi každou řadu rozdělovací papír a pěkně čtyři řady na sebe. Za vámi už zase čeká Frank v ještěrce, aby paletu odvezl, obalil igelitem, bouchl expediční štítek a tradá do skladu a do světa. Přestože je Frank hrdina stáčírny, sám by to dělat nemohl a tak má k ruce oddaného (spíš odevzdaného) Hamiše, kterého nejčastěji potkáte, jak skládá víno do krabice, protože Hamiš je mimo jiné vrchní obsluha štítkovačky a když se u ní něco pokazí, je to on, kdo začne lepící část obstarávat. Pak máte brýlatého a kulhavého Brájena. Brájen, to je salámista. Má jedno tempo, Brájenovi se rozbíjí prázdné láhve při nandavání, Brájenovi se někdy rozbije láhev, když jí dává do bedny. Brájen taky jezdí ještěrkou, ale Brájen to nenávidí. Teda to ježdění v ještěrce. U zbytku prací má Brájen bohorovný klid a mír na duši a přeci se nenechá rozhodit nebo vyprovokovat k rychlejšímu tempu. Pak v procesu někdy je i Paul. To je asi osmdesáti letý, pokud jsme správně pochopili, majitel, který na důchod nevydrží sedět doma a chce být nápomocný. No a takhle vám to všechno pěkně klape, když se něco nezadrhne. Jenže se vám zadrhává pořád něco. Jednou nestíháte nandavat prázdné lahve a musí vás někdo zachránit. Jindy na vás zapomenou u nandavání víček, vám dojde náhradní kýbl a očima lovíte všude všechny, aby vás někdo zachránil. Jindy se zasekne štítkovačka a vy musíte přebíhat odebírat plné láhve do bedny. Jindy se změní krabice a vy najednou místo šesti láhvové pohody na paletu celý den skládáte krabice s dvanácti láhvemi. Ještě že máte pořád kolem Franka. Ten je totiž bůh. Sice když na něj voláte, tak vás moc nevnímá, ale na oční kontakt funguje hned. Máte za sebou první šichtu ve stáčírně a s klukama se bavíte, jakej že to ten Frank je borec. Oni se zeptají, koho že to mám na mysli? Já říkám „no Franka, vole kámo, ne? (No dobře takhle to osmdesáti letému majiteli vážně neříkám, ale zní to dramatičtěji)“ a on mi odpoví „to myslíš jako Karla?!“ Ehm. Takže můj hrdina Frank je ve skutečnosti Karl a já si celou dobu říkal, že na toho Franka nějak neslyší.

Karl ne Kárl, během prvního dne jsme si vyzkoušeli všechny pozice a za Zuzanku bylo nejlepší sedět u víčkování a nejhorší pro ní bylo sundavání plných lahví z pásu do bedny a nandavání prázdných lahví jakž takž. Za mě víčkování obrovská nuda, nandavání lahví docela uspokojující práce, co není moc náročná, sundávání plných lahví do bedny nějakým zvrhlým způsobem zábavná. Každopádně po prvním dnu jsme měli ruce vytahané až na zem, ale v dalších dnech si to docela sedlo, my si našli své tempo a všechny kroky jsme zvládali bez hysterie. Na poslední dva dny nás na chvilku doplnili naši kamarádi Adam s Anet, kteří se nechali zlákat na práci s námi. V kempu, ve kterém se ubytovali také jsme jim den předtím líčili, jak náročné to ve stáčírně bylo a když jsme pak další den nastoupili ráno na značky, nestačili se divit. Běžně vysoké tempo totiž vystřídala zoufalá pomalost. Zrovna ten den se nějak nedařilo a linka měla nějaké mouchy a do toho přišla urgentní objednávka, kterou bylo třeba vyexpedovat. Karl tak jezdil sem a tam a když jsme stáli už druhou hodinu bez jakékoliv náplně, začali si z nás dělat srandu, že to jsme se teda museli v uplynulých dnech pěkně předřít. Linka se nakonec rozběhla a nás všechny čtyři poslali na konec balit jednotlivé lahve jejich spešl vína do voskovaných papírů a vkládat do dřevěných krabiček. Karl nám ukázal několikrát, jak přesně to má vypadat a že když je to speciální edice, musí být všechno pintlich, ale nám to zrovna dvakrát nešlo a vzájemně jsme si ze sebe dělali srandu, kdo to zrovna kazí nejvíc. Zkrátka nám práce nakonec společně utíkala, jako nikdy předtím a měli jsme společně skvělou náladu. Škoda jen, že se nakonec rozhodli svojí nadějnou kariéru na vinici vyměnit za balení jablek, které znamenalo mnohem více garantovaných hodin. Nicméně do odjezdu z vinice jsme pravidelně scházeli u nás v kempu ke společnému láteření a grilovačkám.

Během naší sezóny na víně, která nakonec byla pět týdnů jsme se stihli podívat i na pár výletů. Jeden z nich byl spojen s návštěvou Hobitína. Osedlali jsme Tsunami a vyrazili na sever nejprve směrem k městu Taupo, kde se nachází stejnojmenné jezero. První noc jsme přespali u jezera, přenesli si židličky na pláž a rozhodli se zdecimovat naše zásoby alkoholu. Moc hezky se nám sedělo, užívali jsme si, že na severním ostrově nejsou sand flies a tak celkově jsme si tak hezky polenošili. Vzpomněli jsme si nostalgicky zase, jak moc nám chybí Kanada a ježdění na lodičkách, Zuzanka pohledala kamínky a šli jsme si lehnout. Druhý den ráno hned za městem jsme navštívili kráterové pole. Celý pás zemně od oceánu k oceánu v tomto místě je sopečně aktivní a je možné všude možně sledovat geotermální aktivitu. My v parku byli na otvíračku a zážitek jsme si tak vychutnali skoro sami. Ještě někdy v minulém století bylo místo hodně aktivní a nacházel se zde velký výdech, který chrlil ohromné množství páry. Jenže při výstavbě prvních geotermálních elektráren v okolí se situace v podloží trochu změnila a postupně místo trochu zklidnilo svůj ráz. I tak to byla však neuvěřitelná podívaná. V celku kratičká procházka nás vzala do sopečné krajiny plné hučících jam, blátem bublajících jezírek, hrou různých barev od žluté do červené. No zkrátka výjevy, jak z jiné planety. Když jsme se vrátili k autu, nestačili jsme se divit, jak se za tu dobu stihlo zaplnit parkoviště a radovali jsme se, že aspoň jednou jsme byli někde včas. Načasování se nám hodilo i vůli tomu, že nás čekal přesun dále na sever do filmových kulis filmu Pán Prstenů, respektive jedné části a to Hobitína. U města Cambridge si filmaři vyhlídli jednu z místních farem a označili ji, jako dokonalou pro natočení scén z vesnice. Turisťárna jako blázen, ale být na Zélandu a nepodívat se tam, by nás moc mrzelo, i když nejsme žádní skalní fanoušci. Lístky se musely kupovat hodně dopředu a vlastně pořád bylo vyprodáno. Nám se lístky povedlo sehnat jakž takž. Tedy po příjezdu na obří parkoviště jsme se nahlásili na vstupu ještě s předstihem a byli jsme mile překvapeni, že pokud chceme, můžeme vyrazit na prohlídku s předchozí skupinou, neb jim někdo nedorazil. My souhlasili a naskákali do autobusu s dalšími asi čtyřiceti lidmi. To byla ovšem jedna z menších skupin, ve které je možné kulisy navštívit. Existují i soukromé prohlídky, ale ty jsou finančně značně mimo. Ještě v autobuse do nás paní průvodkyně začala hustit informace, ale celkově to vlastně bylo moc fajn. Ano, je to turistická atrakce a ano je kolem vás spousty lidí, ale naše průvodkyně byla milá a sympatická a celkově organizace šlapala, jako dobře promazaný stroj a vlastně se člověk nikde nemačkal a bylo to super. No a jak to tam vypadá? Vlastně úplně, jako ve filmu. Taky aby ne, když to jsou kulisy. Celé kulisy byly nakonec vícekrát přestavěné. Po natáčení první trilogie totiž dle smlouvy celé kulisy odstranili a bylo je třeba znovu postavit až před natáčením Hobita. Po ukončení natáčení druhé série se ale rodina vlastnící pozemek dohodla s filmaři, že by byla škoda místo opět zbourat a nezpřístupnit veřejnosti a tak se postupně rozhodli dočasné stavby, ztlučené z překližek vyměnit za permanentní „stavby.“ Pokud vás totiž zajímá, co se nachází za jednotlivými dveřmi, tak vězte, že nic. Jen malinké zázemí, aby herci mohli mizet za dveřmi, ale jinak nic. Nicméně před pár lety se na místě rozhodli, že to je škoda a v jednom místě postavili dvě zcela zařízené nory. Dvě proto, protože jim tam jezdí moc lidí a skupinka s průvodcem by se do jedné nevešla. Postavili tak dvě identické vedle sebe a skupinka se vždy rozdělí a jedna půlka jde do dveří modrých, druhá do žlutých, nebo jak to ty barvy byly. Zde rovnou doporučuju shlédnout Zuzančiny fotky. Zápal pro detail a autentičnost se dá popsat i tím, že třeba ve všech komínech udržovali oheň, aby se z komínů pěkně kouřilo a kolem to vonělo hořícím dřevem. Prohlídka nakonec končila v místní hobití hospodě, kde jsme dostali jedno pivo v ceně vstupenky a my tak u hořícího krbu popíjeli a bylo nám dobře. Jak jsme dopředu raději neměli žádná očekávání, na místě se zhrozili z toho kolik je všude lidí, tak jsme si u poklidného popíjení piva řekli, že se nám to vlastně hrozně moc líbilo, davů kolem nás jsme si vlastně ani nevšimli a celou dobu jsme z prohlídky měli hrozně dobrý pocit a jsme rádi, že jsme tam byli a doporučili bychom to každému, kdo pojede kolem, i pokud jim celý příběh neříká vůbec nic. Kdo ví, třeba si v Domamyšli nakonec jednu noru taky postavíme.

Z Hobitína jsme se přesunuli k dalšímu spaní. Vybrali jsme si krásné místo u rybníčku, kde dokonce měli teplou sprchu zadarmo. Skoro nikdo tam nebyl a my měli pohodičku. Po té, co jsme se uložili ke spánku, však přijeli místní omladina a začala kolem nás tůrovat auta a dost hlučně popíjet. Já bych to byl býval asi zaspal, ale Zuzka se tam necítila bezpečně a dotlačila mě k tomu, abychom se přesunuli někam jinam. V noci moc nejezdíme a teď jsme se rozhodli přesunout asi o čtyřicet kilometrů jinam. Přijeli jsme k jinému jezeru, kde byla mlha jako blázen, ale ráno po probuzení se z toho vyklubalo další nádherné místo a vycházející slunce svítící přes mlhu vykreslovalo nádhernou atmosféru. Někdy tou dobou už ale bylo neodvratně znát, že léto je pryč a nastává podzim. Taky během našich výletů jsme si stačili všimnout, jak se začínají stromy kolem nás postupně barvit a místy už i opadávat. Před návratem domů jsme navštívili ještě jednu termálně aktivní oblast u města Rotorua. Lidí tam bylo přehršel a když jsme porovnaly obě sopečná místa, to první, menší, nás bavilo mnohem víc.

Mohl bych vyprávět i o dalším výletě, ale to bych neměl příště o čem psát a tak jsem se rozhodl si to schovat na příště, abych trochu rozředil trošku pochmurný příští článek, kde vám povyprávím, jaké to je v orchidejárně, kde nás to moc nebaví a jaké zažíváme strasti s přípravami na nevyhnutelný odjezd. Sice jsme totiž zatím neprodali auto, ale už víme, kdy poletíme domů! Rozhodli jsme se totiž nečekat, až auto prodáme a letenky si koupit rovnou a přiložit si tak břitvu k vlastním krkům. V nehorším, když auto neprodáme, budeme sem muset jet ještě jednou na podzim. Teda vlastně na jaře. Záleží, z jaké strany polokoule se na to díváte. Tedy tímto dáváme na vědomí, že se vracíme domů a 18. května přilétáme do Evropy!

H.