7. Poslední kiwácká relace

Zítra letíme! Teda za předpokladu, že to dnes stihnu dopsat a vydat, ale předstírejme, že ano. Sedíme v našem pronajatém bytě uprostřed zpola zabalených tašek, přendaváme věci z batohu do batohu, aby nám sedly váhy a je to jen tak tak. Už jsme vyřadili i staré oblečení, které nemá smysl s sebou tahat zpátky domů. Místa by bylo dost, ale ta váha, sakriš. Možná jsem měl oželet tu litinovou pánev, co s sebou táhnu už z Kanady a nechci se jí vzdát a nebo Zuzanka měla vynechat nějaké kamení, ale my to dáme! Máme opět smíšené pocity, ale řekl bych, že se i tentokrát domů těšíme. Jak dlouho se ale v Čechách ohřejeme, to je jiná věc. Cestování je totiž vysoce návykové a moc bych na nás nevsázel, že vydržíme do jara (toho dalšího). Doma ještě nejsme a už máme v hlavě asi tak tři plány, kam se vrtnout příště. Přeletem přes Austrálii, kde jsme se rozhodli let na pět dní přerušit a podívat se po Sydney a okolí dokončíme naší cestu kolem světa. Je ale taková neúplná a stále jsou před námi kontinenty, které jsme naší přítomností neoblažili. Afrika a jižní Amerika. No a pokud bychom vybírali, už víme, kam to bude příště. Teď ještě doladit takové nepodstatné věci, jako práci a víza a můžeme jet. Plánů, těch bychom měli rozhodně více než na jeden život. Zpět ale k vyprávění. Dlužíme vám dovyprávět pár výletů a seznámit vás s prací na orchidejové farmě a odvyprávět, co se dělo poslední měsíc v Aucklandu.

Ještě v dávných dobách, kdy jsme pracovali na vinici, jsme si chtěli odškrtnout jedno z hlavních lákadel severního ostrova a tím je sopka, sopečné pohoří Tongariro. Zde se nachází asi nejvyhledávanější jedno denní přechod, který zde na Zélandu můžete navštívit a tím je Tongariro Alpine crossing, tedy přechod sopečného hřebene. V průvodcích se dočtete, že je to přechod náročný, dlouhý, s velmi proměnlivým počasím. Když se dáte do zkoumání popisu cesty a rad místních autorit, přijde vám, že tam musíte umřít. To pak ale nesedí s tím, že to je nejchozenější přechod, který chodí báby s nůší. Zkoumáte tak tvrdá fakta. Trasa má mít 21 kilometrů, 1200 výškových metrů převýšení a má vám to zabrat šest, až sedm hodin. Dobře, to není úplně málo. Co ale ti všichni lidi, co tam chodí. Jsou kiwáci a ostatní turisti všichni nesmrtelní roboti nebo to nebude tak tragické. K tomuhle přechodu existují celé webové stránky, kde najdete všechny potřebné informace. Jaké na místě panuje počasí, jaká je předpověď, co všechno rozhodně musíte mít v batohu, kam se máte upsat, aby o vás věděli, že ten den se chystáte na přechod. Varují vás, že je zde nejvyšší počet záchranných akcí na Zélandu a další příjemné poznatky. My jsme tak napůl před vystrašení a snažíme se porovnat, zda to bude horší než naše blátivé peklo na Steward Islandu nebo ne. V jednu chvíli se i radíme s umělou inteligencí a u ní to vychází na plichtu. Blátivé peklo vede v délce a náročnosti terénu, počtem dní, psychickou náročností a odloučeností, Tongariro pak délkou denního úseku, převýšením a fyzickým vypětím. No a teď si z toho něco vyberte. Vyplývá nám z toho, že tedy prý budeme trpět, ale jinak. To je super, ne?! No, ale co pak ty báby s nůšema? Rozhodneme se v tom dál nerýpat, protože už jsme stejně dávno rozhodnutí, že půjdeme a pro jistotu se rozhodneme nic nepodcenit a důsledně balíme vše, co seznam vybavení na webu radí. Máme tak dobré boty, čelovky, kulichy, rukavice, péřovku, velkou svačinu, dostatek vody, náhradní ponožky, nepromokavou bundu, lékárničku a další pičoviny, které nesmí správnému horalovi chybět. A to že my jsme!

V předvečer pochodu přijíždíme Tsunami na konec trasy, kde je velké parkoviště, na kterém ovšem nemůžete stát. Teda přes noc. Trasa je totiž jednosměrná a na začátek vám doporučují si zarezervovat odvoz z konce trasy, abyste pak měli auto hezky po ruce. My tak odstavujeme v Tsunami u silnice, vedle parkoviště a jsme jediní na místě. Je krásně, docela teplo, už je tma a je jasno. Krásně svítí hvězdy. Už samotná cesta sem z vinice byla nádherná. Zvolili jsme trochu okliku a jeli po malé klikaté silničce přes kopce a lesy opuštěnou krajinou, která se později změnila v jakousi prérii, kde žijí divocí koně, které tam vypustili po válce. Jsme zvědaví, co nás ráno čeká a chystáme se jít spát velmi brzy, protože jsme si odvoz objednali už někdy před šestou hodinou ranní. Když se ještě v noci jdeme naposledy vyčůrat, potkáváme zmatený asijský pár, který se svítícími telefony v rukách přichází směrem od konce trasy. Vypadají značně vyčerpaně a dost zmateně se ptají, kde na ně čeká odvoz, který je měl zjevně vyzvednout. Je mimochodem asi tak deset večer a široko daleko není kromě nás jediné auto. No potěš. Bude to tedy zítra zábavný den nebo se onen pár řadí do zatoulaných bab s nůší? Necháváme čínský pár jejich osudu a uleháme.

Ráno se za tmy budíme, vaříme snídani a dobalujeme poslední věci. Po vystrčení nosu z dodávky konstatujeme, že je hezky. Asi tak šest stupňů nad nulou! Dále zjišťujeme, že se už kolem nás v noci začala sjíždět další auta a u silnice, v blízkosti místa, kde nás má vyzvednout náš odvoz postává další skupinka natěšených chodců. Nasazujeme čelovky, batohy na záda a jdeme se zařadit. Hlouček turistů na místě už řídí sympatická maorská paní, která nás už z dálky zdraví „morena,“ tedy dobré ráno. V rychlosti kontroluje, že máme zaplacený odvoz a znovu nám dává odkaz, kde se máme zaregistrovat, že vyrážíme na trek. O chvíli později přijíždí dva mikrobusy a s ostatními se sáčkujeme dovnitř. Čeká nás asi půl hodinkový přejezd na začátek cesty. S příjezdem se začíná rozednívat a čelovka je tak už v podstatě zbytečná. Kromě nás z autobusu vylézá asi dalších třicet lidí a s lidmi, kteří přijeli s jiným dopravcem tam začíná být na můj vkus docela narváno. Bude to tedy něco mezi Prčicemi a odpolední vycházkou na Sněžku. Ale co naplat, my to chceme taky vidět. Házíme batohy na záda a nasazujeme zahřívací tempíčko, abychom utekli spolu autobusníkům. Rychlejší tempo se vyplácí a my jako Fittipaldi bereme jednu skupinku za druhou. Konečně se zahříváme, ale musíme usoudit, že asi nepředejdeme všechny chodce na světě, co jsou před námi neb vyrazili dříve než my a postupně se otupěle zařazujeme do procesí a začínáme si aspoň více všímat krajiny kolem nás. Kolem nás toho moc neroste a pokud ano, tak takové zakrslé dřeviny. Jinak všude jen skály různých odstínů od šedé, černé, žluté až po rudou. Výhodou jít z této strany pak je, že vás autobus vyveze docela značný kus do kopce a vám pak schází už jen těch dvanáct set výškových metrů, oproti asi šestnácti stům z druhé strany. Pochod začíná velmi mírným stoupáním otevřenější úžlabinou v časovém rozsahu asi hodinky. Během toho času se už úplně rozední a my tak odhalujeme, že je docela hnusně. Je pod mrakem a vlastně asi i trochu mlha. Po hodince přicházíme pod první větší výšlap, který je třeba zdolat. Čeká nás skoro kolmých dvě stě výškových metrů.

Úsek by byl vlastně úplně v pohodě nebýt toho, že je kolem vás dost lidí a vy si nemůžete vybrat své tempo. Já bych letěl, ale to pak pořád někoho musíte obcházet a nechal bych Zuzku daleko za sebou, a tak vždy kousek popoběhnu, pozdravím všechny co předběhnu, vystoupím z cesty, nechám se znovu pozdravit všemi lidmi, které jsem předběhl, počkám na Zuzanku, uděláme pár fotek a jdeme dál. Počasí se průběžně trochu kazí a viditelnost klesá. Když zdoláme toto větší převýšení, krajina by se měla srovnat a my bychom se měli ocitnout ve starém kráteru sopky, tedy velké šedé placky, kterou je třeba přejít a po obou stranách se během toho tyčí stěny kráteru, který v současnosti tvoří vrchol pohoří. Jenže my vidíme prd. Doslova. Viditelnost klesla tak na pět metrů a místy se prožene mrak a to pak vidíme úplný prd. My nespěcháme a tak usedáme na kámen a pouštíme se do svačinky. Během toho na nás vždycky asi tak na piko sekundu mrkne sluníčko a pak ho zase zahalí mraky. Škoda. Tady mají být úchvatné pohledy na nejvyšší kráter sousopčí. No nic. Vychytáváme mezeru v nekončícím štrůdlu lidí a přecházíme přes placku pod další, poslední náročnější stoupání. Tím je nejvyšší bod treku, Red Crater. Převýšením nám přijde dost podobný tomu před tím. Dáme si hubičku a pouštíme se stoupání. Po cestě se na nás usměje štěstí a mraky kolem nás se postupně rozfoukávají a s příchodem na vrchol se dokonce rozpustí úplně. Nám se otvírají neskutečné pohledy na sopečnou krajinu kolem nás a to i směrem k nejvyššímu vrcholu. Dále na vrcholu konstatujeme, že výš už vlastně nebudeme a že to stoupání teda vlastně nic moc. Cítíme se dobře a už nás vlastně čeká „jen“ sejít dolů. Kilometrově jsme totiž zatím stále před půlkou. Ale cítíme se dobře. Pod námi se nachází dvě sopečná jezírka s úchvatně modrou vodou a před námi úsek, před kterým internetový průvodce varoval nejvíce. Je to totiž příkrý sestup k jezírkům, který je tvořený volným štěrkovým materiálem, který přechází do prachu. Koukáme, jak před námi ostatní jdou přeopatrně, krůček po krůčku, a přesto kloužou a sem tam si sednou na zadek. No a pak přicházíme my. My máme hůlky a jsme zdatní horalové / sopečníci. Hned si vybavujeme sestup ze Stromboli a obrazně oprašujeme naší zkušenost se sestupem z vrcholu po holeně zaboření v sopečném prachu. Tedy paty hluboko zabořit, trošku to odpíchnout a napůl, jako při lyžování, se spustit dolů. S ladností Tomba la Bomby necháváme válející se báby s nůšema kolem nás jejich světu a během chvíle jsme dole u jezírek. Pohodička. Čas na další svačinku a oražení a pořízení pod vrcholové fotografie a znovu vzhůru na cestu. Přes další placku k malému stoupání a pak už jen dolů, dolů a dolů. Až do tohoto místa byla příroda krásná, barevná, pustá, sopečná. Cesta dolů po druhé straně sopky pak byla spíš nudnější a hlavně dlouhá. I nás časem začaly bolet nohy a při posledním kilometru jsme docela s chutí vyhlíželi, kde už to končí. Těch 21 kilometrů jsme nakonec i se všemi přestávkami na svačinky a focením zvládli za šest hodin. No a jestli to stálo za to? Ano stálo, ale ty lidi. Ne, bylo to moc fajn a jsme rádi, že jsme to dali a že se na nás usmálo štěstí s počasím. Později jsme se dozvěděli, že dobrá viditelnost je jen asi jednou za tři, čtyři dny.

Zde můžeme ukončit povídání o víně a nadobro se přesunout k Aucklandu. Naší poslední práci jsme si domluvili už během vína a nakonec se na nás usmálo štěstí a ozvali se nám ze skleníků s Orchidejema. Zuzanka byla nadšená, že konečně bude pracovat s kytkama ve skleníků. Při pohovoru s našimi novými zaměstnavatelkami, sestrami z Holandska, jsme museli trošičku zapřehánět a malinko zalhat. Kladli nám totiž na srdce, že je nutné, pokud do toho chceme jít, abychom jim tam vydrželi celou sezonu, tedy asi čtyři, až pět měsíců. Na to jsme samozřejmě nadšeni kývali, že to je přeci jasná věc. Nabalili jsme znovu auto a vydali se na sever. I když byl podzim v podstatě v plné síle, stále jsme žili v dodávce. To bylo také zapříčiněno tím, že se nám nedařilo sehnat rozumné ubytování v blízkosti práce. V neděli jsme tak přijeli do kempu, který se na obrázcích jevil, jako hezká volba, avšak realita pokulhávala. Jeden záchod se sprchou dohromady, bez pitné vody a bez internetu. To jsme to teda dopracovali. Druhý den jsme před sedmou ráno stáli na značkách u skleníku a plní očekávání vyhledali našeho vedoucího Raymunda. Byl to Filipínec, co na Zélandu žije už asi dvacet let. Vzal si nás do kanceláře, v největší rychlosti nám strčil do ruky čelovky, protože byla po ránu už tma a odvedl nás do skleníku. Orchidee, jako jedny z mála kvetou v zimě a tak na podzim sezona teprve začínala. Naším prvním úkolem tak bylo procházet nekonečné řady květináčů se svazkem gumiček kolem krku a rozhrnovat listy jednotlivých rostlin a hledat nové šlahouny. Každý, dostatečně velký šlahoun pak gumičkou podvázat a přichytit na vodicí dráty natažené pod stropem skleníku. Jeden, druhý až nekonečné množství. První den jsme si říkali, že to teda žádná velká zábava není, ale dali jsme tomu šanci. Hned druhý den nám vysvětlil Raymund další kroky a to navíjení gumiček kolem výhonků a u výhonků, které již měly jednotlivé pupeny, jak k nim přidat háček na navijáku, který pomáhal výhonkům růst rovně. Hned jsme tak povýšili ze začátečnické úrovně do pokročilých a to byl náš jediný progres za šest týdnů.

Práce se tak stala ukrutně monotónní a bezbřeze nudnou. Navíc fyzicky docela náročnou. Květníky stály na konstrukcích asi třicet čísel nad zemí a některé rostliny byly nakonec vyšší než my. Řady rostlin navíc na sebe byly těsně namačkané a listy rostly samozřejmě i do stran do jednotlivých uliček. Neustále se tak člověk prodíral bokem džunglí, rozhrnoval donekonečna tuhé, často zdřevnatělé a řezající listy, hledal výhonky, které rostly všemi směry a ze všech stran, různě se jednou nahýbal přes květináče dozadu, jindy dřepěl na bobku vprostřed řady a vázal a vázal a vázal. Záda nás začaly bolet už druhý den a za celou dobu se to vlastně nezměnilo. Výhonky byly tu malé a tenké, tu baculaté, jindy dlouhé a tlusté. Už asi třetí den jsme se shodly na tom, že naším úkolem je se vlastně prodírat džunglí a aktivně vyhledávat a podvazovat pinďoury. Rozhrnout, z houští zkušeně podebrat, natáhnout gumičku, utáhnout, namotat a vyvěsit. Ech. Každý den, od sedmi ráno, tři hodiny do první dvacetiminutové pauzy po třech hodinách, pak další dvě hodiny do oběda, půl hodiny pauza na jídlo, dvě hodiny do rauch pauzy a pak ještě čtyřicet pět minut. Dokola a dokola. Nebetyčná nuda a otupělost. Jedinou výhodou bylo, že jsme u toho mohli mít sluchátka a poslouchat si. Já se tak za šest týdnů vnořil opět s politickými podcasty do dění ve světě a Zuzanka donekonečna přejížděla italské učební podcasty. Ne zas tak vtipná poznámka hned asi ze druhé dne byla, když si Zuzka chtěla vzít na práci tenké latexové rukavice, aby si aspoň trochu uchránila svoje rozedřené ruce a šéf za ní hned přispěchal, aby jí sdělil, že je mít nemůže, protože by měla menší cit v rukách a zbytečně by výhonky ničila. Tolik k bezpečnosti práce a ochraně zdraví. Holt v jejich podání kytky měly absolutní přednost a pracovníci byli jen nutné zlo k dosažení profitu.

Z prvního ubytování na čtyři dny jsme se přesunuli do druhého kempu, odkud to bylo autem do práce asi dvacet minut. Výhodou bylo, že se tam vešly jen dvě auta, bylo to na soukromé farmě a byl tam krásný klid. Nevýhodou pak, že místo mělo hodně nevyužitý potenciál a místo na stání bylo trochu rozbahněné, pseudo kuchyňka byla venkovní a bez vaření a nebylo se tam kam schovat před deštěm. A že deště přicházely. S příchodem plného podzimu začalo pršet v podstatě každý den. Do auta se tak vkradla všudy přítomná vlhkost a začala být i dost zima. Také jsme v dodávce přečkaly náš první cyklon. Bouře měla přecházet přímo přes nás a vláda vydávala jedno červené varování před silnými větry a dešti a lokálními záplavami a sesuvy půdy za druhým. Nakonec bouře naštěstí trochu změnila směr a to nejhorší prošlo pod námi a nás tak celodenní silný déšť zavřel jen na den do auta. Paralelně s děním kolem orchideí jsme už na víně rozjeli akci prodeje auta a koupě letenek. Celou dobu jsme si kladli otázku, zda bude lepší nejdříve prodat auto a pak koupit letenky nebo obráceně. Věděli jsme totiž, že letní sezóna je u konce a zájem o dodávky utichne. My tak začali závodit s časem.

Už na víně jsme Tsunami pořádně uklidili a pořídily fotky a vystavili inzerát. Sebevědomě jsme nahodili cenu vysoko s tím, že máme přeci dost času a třeba se někdo chytne i na letní cenu. Naše auto je přeci vysoké, má nový motor, čistou, útulnou a hezky udělanou vestavbu a každý nám přeci musí urvat ruce. Cenu jsme tak našroubovali tam, kde jsme si říkali, že v létě musíme prodat hned a ještě na tom vydělat. Tedy první cenovka 23.500,- NZD. A kupodivu hovno. Jeden týden, druhý týden a totálně nulová odezva. Dobře, musíme zlevnit. Očekávání bylo vskutku asi přehnané a vysnění bohatí němečtí turisté jsou dávno zpět za oceánem. Dáváme tedy dvacet tisíc. Pro srovnání, auto jsme kupovali za jedenáct a půl a nasypali do něj další peníze při přestavbě a cenu jsme přestali počítat někde na sedmnácti tisících. Někdy tou dobou jsme se přesunuli k Aucklandu a říkali si, že vlastně dokud nebudeme poblíž největšího města, inzerát je spíš taková vějička a lidé se začnou ozývat, až bude auto k vidění ve městě. Na dvacet tisíc se nám neozval opět nikdo. Teď střih. Je výše zmíněný cyklon, sedíme v autě, znovu přemítáme nad situací a vyhodnocujeme, že přeci jen koupíme letenky a dáme si tak sami nůž na krk, že auto zkrátka stihneme prodat. Nejdříve jsme zarezervovali ubytování přes Airbnb, abychom se vymanili z vlhnoucí dodávky a už jsme měli vyklizené auto. posléze jsme začaly hledat letenky. S nimi to taky sranda nebyla, protože díky panu hodnému prezidentovi se situace na Blízkém východě krapítek zhoršila a ceny letenek raketově vzrostly a nám se letět přes Dubaj úplně nechtělo. Nakonec jsme po dlouhém hledání a kombinování našly uspokojivě levné letenky nejprve do Sydney, kde si dáme pět dní pauzu a pak přes Čínu s přestupem do Vídně. Povedlo se nám to tak i slušně zkombinovat a na jednoho nás to vyšlo na nějakých 1200 dolarů. To by šlo. Máme letenky, máme ubytování na měsíc a máme, za námi požadovanou cenu, neprodejné auto. Nebyl čas na hrdinství a tak jdeme s cenou opět dolů. Tentokrát na 18 tisíc a po debatách investujeme do placené reklamy na facebooku. No a najednou to šlo. Zacinkal telefon a napsal první zájemce. Pak další a možná i další. Jenže ze všeho sešlo. Buď jen naťukli a pak už neodpověděli, nebo nám začali nabízet deset tisíc.

Přišly Velikonoce a naše první delší volno (čtyř denní) na orchidejích. Měli jsme tak naplánováno, že opustíme poslední kemp, pojedeme na výlet a pak se rovnou nastěhujeme do baráku. Ze severního ostrova pod Aucklandem nám zbývalo navštívit poloostrov Coromandel. Já se těšil, že se konečně zase jednou dospím a přečtu si knížku a Zuzanka, že bude moci sbírat na plážích kamínky, jako divá. Ideální kombinace. Po malé silničce se tak suneme podél oceánu a postupně zastavujeme u hezkých pláží. Já zabírám polohu v leže s knížkou v ruce a vypouštím Zuzanku si hrát na písek. Ideální kombinace. Jednou za čas tak vždy přijde, nadšeně mi ukáže ruku plnou kamení, já jí pochválím a čtu si dál. Dokonce se jí povedlo najít nějaké polodrahokamy a pár kousků jantaru, které po promnutí v ruce voní pryskyřicí. Navečer usedáme se skleničkou v ruce a sledujeme západy slunce a společně bilancujeme, co jsme zase stihli za půl roku prožít. Je zvláštní, jak daleko nám jednotlivé události připadají. To že jsme byli v Kanadě nám zní, jako v minulém životě a příjezd na Zéland si skoro stěží vybavujeme. Jak jsme přiletěli, jak jsme kupovali auto a donekonečna jsme se pachtili, abychom konečně mohli vyrazit na cesty. Koho všechno jsme potkali, kde všude byli, jaká jiná auta jsme mohli mít, co všechno jsme ještě chtěli na Tsunami dodělat, aby se nám žilo ještě lépe a jak skvěle se máme, protože to všechno můžeme sdílet společně. Celkově nám náš poslední rok a půl připadá až neskutečný a jako z jiného paralelního vesmíru. Zároveň se ale i těšíme domů a stejnou měrou na další dobrodružství. Během čtyř dnů nakonec dojedeme v podstatě až na severní výběžek a při cestě zpátky zažijeme něco jedinečného. Spokojeni pomalu na cestě zpět sjíždíme z kopců a opět se přiblížíme oceánu. Vyloupneme se z poslední zatáčky a ve stejný okamžik ve vodě zahlédneme ploutev. Já volám, jé hele delfíni! Během pár vteřin se rozhodneme trochu riskantně přibrzdit u krajnice a vylézáme z auta. Zuzanka okamžitě hledá foťák s připraveným teleobjektivem. Kolem nás už stojí slušný hlouček lidí kolem svých aut a my se připojujeme. V tu chvíli se nad hladinou kromě hřbetní ploutve objeví bílá skvrna. Ty vole, to nejsou delfíni. To jsou kosatky! Asi dvacet metrů od břehu se z čista jasna vynořují asi tři kosatky a začnou se poflakovat kolem břehu. Očividně narazili na něco zajímavého k snědku a zůstávají na jednom místě. Jedna odplouvá dále, ale dospělá a značně obrovská, máma kosatka krouží kolem mláděte a společně loví rejnoky. Neskutečná podívaná, nad kterou žasnou i místní Kiwáci. Kosatky jsme si přáli vidět strašně dlouho. V Kanadě jsme je jezdili marně vyhlížet kolem Vancouveru několikrát a nikdy jsme neměli štěstí a až tady na Coromandelu, na Velikonoční pondělí, se nám zadařilo. Bylo to nezapomenutelné. Vydrželi jsme je pozorovat asi dvacet minut. Za tu dobu se na silnici vytvořila v podstatě neprostupná kolona projíždějících aut a přihlížejících. V jednu chvíli dokonce dva magoři skočili do moře a doplavali ke kosatkám. V jednu chvíli se mládě vynořilo asi metr od nich. Na Coromandel jsme se pak ještě jednou vrátili, ale znovu jsme už štěstí neměli a tak naše velikonoční kosatky zůstanou neopakovatelným zážitkem.

Po šesti měsících jsme přijeli do baráku. Příjemné jednopokojové studio s vlastní koupelnou, záchodem, televizí a internetem. No nedovedete si představit ten luxus. Vynosili jsme všechny věci z auta a zarazili se, že se do bytu vlastně nemůžeme vejít a naše věci se válí všude. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu ta volnost pohybu a svoboda v podobě koupelny, kam se nemusíte oblékat, abyste si došli na záchod na druhou stranu smutně stojící prázdná dodávka před barákem a vědomí, že něco nezadržitelně končí. Do dodávky se nám všechny věci vešly lépe než sem, vše bylo po ruce. V autě se nám nakonec spalo lépe než v baráku a po zbytek času nám pak pokaždé chyběla ta volnost toho, že si všechno vozíte pořád s sebou a nemusíte řešit, když něco potřebujete. Stačí otevřít dveře a natáhnout se tu pro mikinu, tu pro sušenku nebo si kdykoliv uvařit něco k jídlu a dát si čaj. No ale co naplat. Vracet sem jsme se vážně nechtěli (i taková varianta byla ve hře) a prodat Tsunami se stalo jediným středobodem. Naši kamarádi Anet s Adamem začali prodávat auto v podstatě ve stejnou chvíli jako my a prožívali tak to samé. Nedařilo se a nedařilo. Každý týden cena dolů, proházet nebo vyměnit fotky u inzerátu, odpovědět na deset zcela scestných zpráv a pořád dokola a dokola. Tři týdny do odjezdu jsme se společně potkali v Aucklandu na burze, která se koná každou neděli a baťůžkáři mají možnost prodat své vozy a nově přijíždějící naopak koupit. Jenže je skoro zima a tak realita vypadá tak, že nově přijíždějící v podstatě nejsou a na burze se tak potká asi tak třicítka stejně zoufalých majitelů, kteří se marně snaží prodat svá auta a ideálně nevykrvácet. Ceny padají a padají a kolem vás brousí překupníci a handlíři, kteří krouží nad mršinou jako supy. My na burzu přijeli s cenovkou patnáct tisíc. Kamarádi asi dvanáct a půl. Parkujeme auta vedle sebe, vybalujeme křesílka a nedělní dopoledne bereme spíše formou společně stráveného času. Nakonec každý z nás předává kontakty asi tak třem zájemcům, že si dáme později vědět, zda by si auto vzali nebo ne. My z předtím měli rozjednané asi další tři zájemce, ale pořád ne a ne ulovit toho pravého. Z burzy se Zuzkou odjíždíme na poslední dodávkový výlet s přespáním. Asi hodinku cesty od města zastavujeme nad pláží s krásným výhledem a dáváme výlet. Je úžasné, jak blízko za městem v podstatě hned přechází krajina zpátky do divoké, bezlidnaté přírody. Ráno po probuzení popíjíme čaj v křesílkách nad útesem a pozorujeme dálky oceánu a přichází nám dvě zprávy. Do finále se dostávají dva zájemci o auto. Jeden místní, asi překupník, co má ale aspoň nějakou slušnost a nabízí nám za auto 13,5 tisíce. Chce ale, abychom na autě udělali novou technickou, která ještě platí až do půlky června (vzhledem k tomu, že tady je na půl roku, je to pořád dost času). Druhý, klučina asi z Irska, který by se chtěl na auto podívat osobně. Dohadujeme si tak schůzku s oběma někdy po obědě v centru. Během dopoledne překupník zkouší různé varianty, pak ucukává, aby se o půl hodiny hlásil nazpátek a pak schůzku zrušil. Zbývá nám tak Jedno želízko. V přístavu na parkovišti tak představujeme irsko španělskému páru Tsunami a necháváme se napínat. Druhý den dopoledne mají mít prohlídku dalšího auta a následně nám chce dát vědět. Celé další dopoledne jsme na orchidejích jako na trní, až mi najednou pípne mobil. Kluk má zájem a chtěl by si objednat předkupní prohlídku na jeho náklady. Obratem se tak domlouváme, že technici přijedou k nám domů odpoledne, až přijedeme z práce.

Nakonec technici přijíždějí ještě dříve než my a my tak vlastně ani nemáme čas auto nějak více připravovat. Tsunami, holka naše, teď nás nesmíš zklamat! Chodí kolem auta, mačkají všechny čudlíky, lezou pod auto, sepisují a sepisují a pak vyráží na zkušební jízdu. Je to tak poprvé, co vidíme odjíždět Tsunami někam bez nás. Divné. Vrací se a tváří se, že skoro vše, je docela v pořádku. Nesvítí nám jedna žárovka na spztce, máme sjetou jednu pneumatiku a auto mírně táhne doleva a bude tak potřeba geometrie. Píšeme klukovi, že technici odjíždí a čekáme a čekáme. Mezitím si píšeme s Adamem a Anet, kteří shodou okolností ten samý den ulovili vážnou zájemkyni taky a předplácli si s jednou slečnou. Někdy v osm večer píše Ir, že auto vezme za třináct tisíc. Sakra. My dáváme protinávrh, že chceme třináct a půl, ale že mu k tomu přihodíme nosič na kola, který nám zbyl po tom, co jsme kola týden předtím prodaly. Ticho. Nechává nás v napětí asi dvacet minut, než pípne poslední zpráva, že s nabídkou souhlasí. Joooo! Máme kupce. Domlouváme se, že se další den potkáme u letiště v autopůjčovně, kde si my musíme půjčit náhradní auto do konce pobytu, abychom se měli jak dostat do práce a mohli vyrazit ještě na nějaké výlety. Deset dní do odletu se tak potkáváme, podepisujeme smlouvu, Brian nám posílá peníze a já mu pak asi dvě hodiny předávám auto a snažím se popsat úplně všechno (včetně vad, kterých si předtím nevšiml. Ano jsem poctivý naivní hlupáček), aby se novým majitelům dobře žilo a starali se nám o Tsunami dobře. Během předávky už padne tma a my prosíme Briana o poslední fotku s naším milovaným autem. Pak už jen nasedáme do půjčeného auta a naposledy máváme Tsunami. Nakonec jsme spolu byli šest a půl měsíce a najezdili čtrnáct tisíc kilometrů. Bude nám chybět.

Sedět v jiném autě je divné. Za poslední rok a půl jsme neseděli v malém, nízkém autě a najednou se cítíme hrozně zranitelně. Sedíme v podstatě na zemi, nemáme výhled a všechna auta kolem nás jsou zase hrozně velká. Na každém retardéru máme pocit, že musíme dřít zadky o asfalt. Vůbec to tam nevoní, jako v Tsunami a nám dochází, že už zase jednou nemáme domov.

Předposlední víkend trávíme s Adamem a Anet ve městě na posledním společném výletě. Dáváme procházky po parku, vyškrábeme se na vyhlídku na centrum a později se procházíme podél přístavu. Já nadšeně komentuji všechny plachetnice. S Adamem odhadujeme, která kolik stojí, jaká by se mi / nám líbila a náhodou se přimícháváme k závodům plachetniček na dálkové ovládání. Já jako zkušený mořeplavec kousek závodu komentuji, odhaduji, kdo komu bude dávat přednosti a jak se bude závod dál vyvíjet a pak už sedíme u posledního společného piva na večeři. Ve středu jdeme naposledy do práce. Měli jsme čtrnácti denní výpovědní lhůtu a majitelky nakonec náš odchod vzali sportovně a bez problémů jsme se dohodli na posledním dni. Ve skleníku jsme nakonec dali šest týdnů a myslím, že ideály rozkvetlých vonících skleníků se nám trochu rozmazaly. V průběhu sezóny, až všechny ty vyvázané pinďoury rozkvetou nejrůznějšími barvami, to bude asi lepší a práce bude rozmanitější o sběr a následné balení, ale jednou nám to asi stačilo.

Ve čtvrtek a pátek jsme se zase nadechli jako svobodní cestovatelé (ač bez dodávkoví) a vyrazili na druhý výlet na Coromandel. Navštívili jsme poloostrov z druhé strany, podívali se na další windowsovský spořič obrazovky – Cathedral cove beach a další pláže v okolí. Přespali jednu noc v B&B a zamířili zpátky. Bohužel jsme už neviděli žádné další kosatky, ale i tak to bylo hezké. Jako poslední poslední výlet jsme vytáhli kolegu z bývalé práce s jeho přítelkyní, kteří jsou na Zélandu už dva měsíce a zatím na žádném výletě nebyli. Je to sympatický chilský pár se kterým jsme si celý den vyměňovali informace o našich zemích a kulturních rozdílech a my z nich tahali jednu informaci za druhou. Pamatujete si, jak jsem nahoře říkal, že nám do sbírky chybí ta jižní Amerika? Tak hádáte správně, kterým směrem fouká vítr. Zjistili jsme, že existuje cesta, jak do Chile získat víza a my tak hned museli do těchto dveří strčit nohu. Uslyšíme se tak příště při relaci HonZuka za finským polárním kruhem nebo HonZuka v zemi činčil? Kdo ví. Do té doby se s vámi však určitě loučí HonZuka v Kiwácku. Ahoj, bylo to tu fajn.

H.