8. Australský dodatek

Přes čtyři měsíce do mě Zuzanka hučí, kdy konečně napíšu poslední článek a naše Zélandské vyprávění uzavřu cestou domů přes Austrálii. Párkrát jsem to i zkoušel, ale ta šeď všedních dní v Čechách tomu nesvědčila ani trochu. Od návratu jsme naskočili do částečně vyjetých kolejí a nikdy jsem už nedostal chuť si zase sednout k psaní. Možná ale svitla naděje! Jsem / jsme totiž zase vyjetí venku. Sedím sám na Sicílii neb mi Zuzanka musela odjet na deset dní do práce, zase sedím uprostřed pole (dobře, uprostřed našeho pozemku, ale moc se to neliší). Máme minimalistické bydlení na kolech bez vody a elektřiny. Jsem tu sám, hudba mi řve do uší a po pravé ruce se na mě směje lachout. Bude tak dneska ten den, kdy se dozvíte, že jsme tenkrát dobře dojeli domů a jak jsme se u toho měli v Austrálii? Ruku na srdce, pamatuju si z toho vlastně skoro prd, ale popíjení piva mi trošku otvírá sedmou čakru a vzpomínky, jak jsme se tenkrát měli krásně, užívali si volnomyšlenkářský život a snažili se si cestování ještě aspoň trochu užít, i když už jsme z toho byli i trochu unavení.

Abych věděl, kde navázat na předešlý článek, tak jsem si přečetl dva poslední odstavce. Stejně mi to moc nepomohlo. Vím, že jsem míval doma na druhém počítači i osnovu k tomuto článku, ale ta je teď přes dva a půl tisíce kilometrů daleko. Budu tedy improvizovat. To mi jde stejně nejlíp. No a když budu trochu kecat, vy to stejně nezjistíme a mé svědomí si to přečte až ve chvíli, kdy to bude napsané a ochota to přepisovat padne na minimum. Pojďme na to, ať není úvod delší než samotné vyprávění.

Bylo nebylo, v době předávné, seděl autor s jeho půvabnou ženou na letišti a volali naposledy domů, že sedí na letišti a že Nový Zéland už nebude. Oproti odjezdu z Kanady to však bylo tentokrát bez slziček. Ne, že by se nám na Zélandu nelíbilo, ale asi jsme toho tenkrát měli už dost a byli jsme rádi, že se nám ze všeho podařilo vybruslit jakž takž se ctí a že už sedíme na taškách a čeká nás jen cesta domů. Vybavuju si, že jsme dumali nad tím, že bychom po Zélandu chtěli jet ještě na nějaký měsíc dva na Bali a užívat si ještě volnosti, ale situace na Blízkém východě a ceny letenek nás nasměrovaly do Austrálie a pak přes Čínu do Evropy. Měli jsme před sebou pět dní v okolí Sydney. Mělo to tenkrát být o něco déle, ale to bychom si stále po dvou letech v anglofonních zemích nesměli plést označování času. Naivně jsme žili v domnění, že před sebou máme skoro týden. Jenomže jsme si spletli am a pm a místo ráno odjížděli až pozdě odpoledne a naopak z Austrálie odjížděli v brzkém ránu místo odpoledne. No klasický fuck up. Naštěstí jsme na něj přišli pár týdnů před odletem a stihli se na to mentálně připravit.

První let jsme měli asi čtyři nebo pět hodin s Air New Zealand a dostalo se nám privilegia okolo sebe nemít žádných uřvaných dětí, přespříliš objemných spolusedících a celkově byl let příjemný. Dostali jsme najíst, dostali jsme napít a byli jsme spokojení. Do Sydney jsme přilétli někdy v brzkém večeru asi kolem desáté večer. Měli jsme rovnou domluvený pronájem auta na celou dobu, to abychom mohli objet co nejvíc a hlavně, abychom se nemuseli tahat hromadnou dopravou se všemi našimi sračkami, co jsme táhli s sebou. Rozumějte každý dva kufry a batůžek. Zuzanka přípravě samozřejmě dala spousty času a tak nás čekalo krásné ubytování mimo centrum v klidné části na konci Sydney ve vesnici Bundeena. Ono to už vlastně asi Sydney není, ale z letiště to bylo tenkrát slabou hodinku jízdy autem. Vlevo jsme jezdit uměli a nemělo nás čekat žádné dramatické překvapení. Převzali jsme si tak fungl novou bílou káru, co byla nabušená všemi možnými asistenty a neměla najeto víc než deset tisíc. No a vyjeli jsme. Co mě vlastně hned překvapilo bylo to, že mi přišly jízdní pruhy v Sydney o dost užší než na Zélandu. Asi to byla jen vlčí mlha před očima, ale přišlo mi to sakra nějaký úzký. Vyjeli jsme z letiště na jih. Propletli jsme se městem a v jednu chvíli z celkem normální a docela frekventované silnice odbočili doleva do lesů. Rozkládá se tam Royal National Park a za ním naše vesnice. Zamířili jsme si to tak z frekventovaných silnic na zapomenutou neosvětlenou dvouproudou silničku vinoucí se lesy, až jsme se vyloupli „u nás.“ Někdy po půlnoci jsme tak dojeli do malého pronajatého ubytování v zahradním přístavku, které působilo velmi útulně a tím vyčerpali náš první den.

Zuzanky neposedný objevitelský pud mě probudil velmi brzy ráno, jako štěňátko očekávající nový den a jali jsme se objevovat jen nejbližší okolí. Odmítl jsem totiž bez snídaně vyrazit někam dále, než na hranice vesnice. Sjeli jsme tak autem pro snídani, skoupili všechny možné a nemožné dobrůtky a vrátili se dom. Všechno jsme snědli a vyrazili na procházku. Od nás z ulice nejdříve k moři, pak podél moře, které je tedy vlastně mimochodem oceán, kolečkem kolem malůvek na skalách, plachetnicového závodu a kolem místních útesů. Co nás na první dobrou překvapilo, bylo, jak vlastně moc odlišná Austrálie byla od Nového Zélandu. Vegetace byla sice podobná, ale přesto trochu jiná. Na stromech vysedávali papoušci kakadů a celková energie z okolí sálala úplně jiná a úplně jinak to tam vonělo. Zpětně se mi ty odlišnosti v barvách a vůních asi už vytratili, ale bylo to tak. Vím, že jsme si tenkrát říkali, že na nás Austrálie hned na první dobrou udělala hrozně velký dojem a cítili jsme se tam navzdory všem různým potvorám, co se vás snaží zabít tak nějak bezpečně, uvolněně a dobře. Asi bych měl vysvětlit, že ty „malůvky“ na kamenech byly ve skutečnosti prehistorické obrazy původních obyvatel a že to bylo moc hezké. Zmíněná cestička podél pobřeží stejně tak a my měli krásnou procházku, která se časem změnila do procházky po útesech s výhledy na oceán otevřený směrem k Novému Zélandu a my tak na dálku mávali „domů.“

Další den jsme věnovali návštěvě města. Zuzce se tam moc nechtělo, ale já prohlásil, že přeci nemůžeme být u Sydney a vynechat ho. Zde drobná poznámka, že zpátky na Zélandu v orchideovém pekle jsme poznali Alanu, naší kolegyni z Austrálie, která čirou náhodou pocházela nedaleko od místa, kde jsme bydleli a velmi ochotně nám sepsala v podstatě pěti denní itinerář, co všechno musíme v okolí Sydney vidět. Tímto jí opět zpětně děkujeme. Tedy naplánovala nám i den ve městě, ze kterého jsme si moc nevzali, ale měli jsme ho. Sydney je obrovské. Od nás to byla do centra asi hodina a půl a to byl pořád skvělý dojezdový čas. My tak nenaplánovali nic extra a nechali se navigací odvézt do parku, co je v docházkové vzdálenosti od opery. Tam jsme zaparkovali, vlezli dovnitř, já na Zuzance vymámil zmrzču, prošli jsme se parkem, já si spokojeně lízal a koukal na lodičky a Zuzanka zase na kytky a zvířátka. Tuším, že to vlastně měla být botanická zahrada? Ale byl to spíš takový otevřený park u pobřeží kousek od opery. No a tak jsme došli, až k té slavné opeře, o které všichni říkají, že naživo vypadá úplně jinak a že je spíš vlastně taková zašlá. A ono fakt! Když přijdete blízko, je taková krémová / písková, rozhodně ne bílá. Bělost jí dodává až slunce odrážející se od její konstrukce. Lidí tam bylo, až běda, Zuzka nijak zvlášť odvařená nebyla a já tak nějak napůl. Spíš jsem si hlavně říkal, jak by z toho byl na větvi můj drahý tatíček. Od parku a opery jsme došli po nábřeží ještě dál, ale spíš to bylo takové městské, přelidněné a turistické. A tak jsme se vrátili k autu. Já si odškrtl město a Zuzanka nás jako náplast za architekturu vzala do místní pseudo zoo. Já držel hubu, já měl předtím zmrzku. Dobře, Zoo to být asi neměla, ale řekněme, že to byla místní atrakce lákající na živá zvířátka, která by člověk mohl v Austrálii potkat, kdyby nebyl líny budižkničemu a dostal se za hranice velkoměsta. Tady to na druhou stranu bylo v bezpečném prostředí. Běžným turistickým předpokladem bývá, že vás Austrálie sežere do půl hodiny od přistání. My si to mysleli taky. Třeba Alana ale říkala, že to tak hrozný není. Říkala, že když nejste dementi, tak na všechny ty jedovaté potvory ani nenarazíte. Taky říkala, že je to skoro vlastně vzácnost. Pak taky ale říkala, že práci, kterou dělá na Zélandu, tedy že strká holé ruce do orchidejových houštin, by v Austrálii rozhodně nedělala. No a pak si z toho něco vemte. Podle mě jsou Australani ještě víc mimo realitu než Kiwáci, ale zjevně jim jejich přístup vychází. Zpět k zoo atrakci. Za přemrštěné peníze a ještě dražší parkování, kde jsme za hodinu zaplatili asi tisíc korun, jsme se dostali na zvířátka. Měli tam haďáky, klokánky, ježuru, wombata, nějaký pavouky, nafetovaný koaly a asi i další tvory, které nedám dohromady. Hlavní bylo, že Zuzanka byla spokojená a viděla zvířátka. Pominuli fakt, že všechna nejvyhledávanější zvířátka Austrálie, zrovna když jsme tam byli, spala. Mezi nimi bylo i takové malé, flekaté jak srnka a hopkající jak přerostlá myšo-klokan zvíře a Zuzance se moc líbilo a já teď netuším, jak se jmenovalo. Až vás příště navštívíme, vyžádejte si od mé drahé polovičky bližší info k zoo atrakci a určitě nebudete litovat. Když už jsme byli zcela naplněni městskými zážitky a nabiti roztomilostí smrtelně jedovatých zvířátek, vrátili jsme se k našemu fungl novému autu, které jsem pro jistotu při vyparkovávání odřel o vedle stojící vůz. Jak jsem říkal, že mi ty pruhy v Austrálii přijdou nějaké užší, tak sjem měl pravdu. Nebo to bylo tím, že předtím naše auta byla z devadesátých let a tím, asi o půl metru uzší. Zas tak velká škoda to nebyla, vedlejšímu autu se nestalo nic, protože jsem ho vzal do pneumatiky a my uplatnili naše plné pojištění na vozidle. No a tím jsme prodyndali další den v Austrálii.

Třetí den a další atrakcí, pro nás největší, byla návštěva Blue mountains. Pohoří v dojezdové vzdálenosti od města. Hory, spíš takový terénní zlom zase asi hodinu jízdy jiným směrem od nás. Já bych zpětně řekl, že to byl spíš kaňon. Respektive se k masivu dalo přijet shora od města, kde se najednou zalomila zem a byla tam díra až běda. Měli jsme tenkrát krásné počasí. Teplota padla trochu dolů, pršelo a v okolí se valily mlhy, jako by Kebuláč nevěděl, kdy má dost. Rozhodli jsme se pro pěší výlet horami. Zaparkovali jsme auto na placeném parkovišti, co nás stálo další část ledviny a vydali se na prochajdu. Obecně nás vlastně dost překvapilo po Novém Zélandu, kde je všechno parkování zadarmo, že jsme v Austrálii za parkování utratili asi tolik, jako běžná nízko příjmová rodina za jídlo na měsíc. Zpět k výletu. Nabalili jsme batůžky, vzali sváču a vydali jsme se na půl denní procházku. Od parkoviště jsme šli do hor směrem dolů. Ano, je to paradox. Po sérii schůdků a cestiček jsme začali slézat do kaňonu pokrytého bujnou vegetací. Do toho se všude kolem nás valily mlhy a trochu poprchávalo. Míjeli jsme jednu cedulku „zde žijí smrtelně nebezpeční tvorové“ za druhou a žádného jsme neviděli. Turistu, zaplať pán bůh taky ne. Bylo nám krásně. Libovali jsme si, že máme ideální počasí na výlet a proplétali jsme se lesem a viděli tak na tři metry před sebe. No ale byla to romantika!. Udělali jsme takové skoro kolečko, až jsme se dostali ke schodům vracejícím se zpátky nahoru. No a to jsme si dali. Zpět nahoru nás čekalo schodů, ani nevím kolik. Ale snad nebudu kecat moc, když řeknu, že třeba čtyři sta výškových metrů ve schodech. Když jsme vyšli nahoru a znovu objevili turisty, všichni na nás koukali, jako na blázny, když jsme říkali, že jsme přišli odspodu. Největší doménou Modrých hor je souhouří Tři sestry, na které pokud nejdete odspoda, se můžete rovnou dojít podívat z vyhlídkových plošin. Za předpokladu, že nemáte mlhu. Byla pořád. Když jsme lezli nahoru, když jsme stáli u tří sester, ikdyž jsme stáli na vyhlídkové terase. Ale pak najednou zafungovala karma, mlhy se roztrhaly objevila se duha a výhled na celý obří kaňon a výhled nám skoro vyrazil dech. Jsme šťastlivci.

Poslední den jsme si vyhradili už jen na další menší procházku kolem Bundeeny, kde jsme opět pozorovali lodičky, Zuzka hledala na plážích kamínky a navečer jsme se na západ slunce přesunuli na útesy. Fascinovaně jsme pozorovali sílu oceánu, který se o útesy tříštil a do dáli hleděli pomyslně zpět k Zélandu a rozjímali jsme o našich skoro dvou letech. Zuzanka, která je napojená na svou vesmírnou banku přání v jednu chvíli prohlásila, že jako když jsme se loučili v Kanadě na trajektu z Vancouver islandu vlastně už s celou Kanadou, že nám v Austrálii chybí jen ty velryby na obzoru. No a operátoři v bance odťukli čudlík a na obzoru se objevila ploutev. Vážně tam byla velryba, která plavala souběžně s pevninou a vesele si poskakovala oceánem. Vydrželi jsme se na ní koukat snad půl hodiny, než nás začala vyhánět tma. Takové bylo rozloučení s Austrálií.

Poslední kapitolou příběhu k odvyprávění je finální cesta domů a ta byla. V dávné době, kdy jsme ještě měli Tsunami, kterou jsme nemohli prodat a zoufale se snažili vymyslet, zda bude lepší protéct peníze v autě nebo drahých letenkách, jsme si koupili letenky s čínskou nízko nákladovou leteckou společností China Eastern airlines. Už tenkrát nás asi mělo trknout, že webové rozhraní společnosti a proces koupě letenek je poněkud prehistorický, ale cena byla holt víc než dobrá a přeci nás jeden let nemůže poznamenat. Měli jsme před sebou let s jedním dotankováním a jedním přestupem, kdy první část byla ze Sydney někam do Číny, tam jsme měli dotankovat přelétnout jinam do Číny a pak pokračovat do Vídně. Se všemi kamínky a suvenýry a dárečky, co jsme vezli domů jsme přípravě dali dlouho a zkoumali jsme, co nás vše může čekat. Nicméně podle internetových informací jsme víza do Číny potřebovat neměli, z letiště jsme vylézt taky neměli a batohy měly teoreticky letět napřímo do Vídně. Tedy nečekali jsme žádnou zradu a všechny důležité věci zabalily do kufrů do podpalubí. Když jsme v Sydney přijeli na letiště a jali se zjišťovat co a jak, jsme se nedozvěděli vůbec nic. Na dotaz, zda na přestupu budeme muset řešit batohy se nám dostalo od čínské paní velmi špatnou angličtinou odpovědi, že to se ještě neví. Jak jako neví? To letíte tuhle trasu poprvé v životě? No nic. Nic s tím stejně neuděláme, takže odbavit a hurá čekat na letadlo. Čekal nás první čtrnácti hodinový let s mezipřistáním na dotankování. Letadlo vypadalo tak nějak normálně a místa na sezení bylo asi taky normálně. Vylétli jsme a já pomalu začal vyhlížet letušku, kdy nám začne servírovat první svačinku a drinky. Po dlouhé době to byl pro mě let, kdy mě nečekalo hned po přistání řízení a měl jsem v plánu si to pořádně užít a skrz dostatečný přísun alkoholu se uvézt do stavu teleportu. Po pár hodinách nadešla ta chvíle, kdy kabinou zavonělo jídlo. Dostali jsme tácek od letušky, která měla na tváři takovou vrstvu pudru, že by se dala oklepávat majzlíkem. Tak mimochodem vypadaly všechny letušky. Což o to, to asi není něco, co by měl člověk jakkoliv hodnotit, ale jejich přístup byl značně komisní. Zeptal jsem se, zda si můžu k jídlu dát dvojku vína a odpovědí mi bylo, že víno na letu nemají. Zeptal jsem se tedy na pivo. Letuška protočila oči a odkráčela mi někam pro malou plechovku. U jídla jsem pivo dopil a při cestě letušky zpět jsem požádal ještě o jedno. Prý došlo a víc alkoholu není. Tyjo! To jsem měl teda štěstí, že jsem si objednal jediné pivo na palubě. Následně dalších osm hodin kolem nás letušky chodily s absolutně odměřeným pohledem a jediný servis, který nabízeli byla horká voda. Co? To do toho nemáte teda aspoň pytlík čaje? Hm, tak moment. Při druhém čaji jsme si radši začali máchat druháky, aby nás ještě z letadla nevyhodily pro zbytečně všetečné požadavky.

Jak se blížila první zastávka, ptali jsme se, zda se už ví, jestli budeme z letadla vystupovat a kde budeme čekat a zase nic. Neví. Tedy přistaneme a všechny nás začnou vyhánět z letadla. Dostaneme se do odbavovací haly a tam místní personál letiště na nás začne hulákat (jako na celé letadlo), že ať sebou hejbneme a koukáme jít na celnici. Celnici? Aha kurva, to snad ne, že budeme jako vylejzat z letiště? Je to tak. Značně nepříjemný pozemní personál nás začne šikovat k celníkům. Vyčekáme si řadu a na celnici pěkně pozdravíme. Odkud že to letíme? Z Austrálie. Co máme v plánu dělat v Číně? Vůbec nic, zastavili jsme dotankovat letadlo a tady jsme kurva vůbec neměli v plánu být. No a kde máte víza? No nemáme, protože transitujeme a k tomu je nepotřebujeme. No a kde budete spát? Jak spát vole? Ti říkáme, že na nás čeká letadlo a letíme do Evropy, žádný spaní se nekoná, kámo a chceme jenom zpátky do našeho letadla. No to ale musíte někde bydlet?! No nic. Celník neví co s námi a pošle nás kus zpátky, že si máme vyplnit příletové papíry. Ty ale vyplněný máme a dali jsme ti je teďka! Ne, jděte k jinýmu okýnku. Přijdeme k jinýmu okýnku, kde pán neumí už ani slovo anglicky a celá bizarní konverzace začíná nanovo přes tablet s překladatelem. Marně asi hodinu kroužíme z jedný přepážky na druhou, až se začnou v prostředku celní zóny tvořit hloučky Evropanů z našeho letu, kteří prožívají podobnou story. Aby toho nebylo málo, v jednu chvíli zjevně bezradný pozemní personál k nám přistoupí a celému hloučku asi třiceti lidí sebere všechny pasy. No ty krávo! To je fakt děsivý, když ti v Číně sebere nasranej celník pas a někam s ním zmizí. Asi po další čtvrt hodině přijde s celým štůskem pasů zpátky a po jednom je začne otvírat přikládat stránku s fotkou k našim obličejům a hledat ten nejpodobnější. Asi u druhého pasu to vzdá a celý štos strčí někomu do ruky, ať si to rozdáme sami?! WTF? S celým hloučkem si rázem připadáme, jako na hodně špatnym vejletě s tragickým animátorem, ale nějakým způsobem nás to všechny spojí dohromady a začneme se navzájem shánět dohromady a směřovat se ven z letiště, abychom znovu prošli kontrolou a zase zpátky do letadla. Třešničkou první zastávky pak zůstává, když nám celému letadlu, kdo má powerbanky vyrobené v Číně, všechny hromadně seberou, že mají starou certifikaci a že si jí nemůžeme vzít do letadla. Jó, pamatujte, že co se v Číně vyrobí, se tam jednou i vrátí, tak bacha na to. No nic. Projdeme kontrolou a začneme hledat správný gate. Zcela zpocení přicházíme k prázdnému gateu, kde jsou vlastně jen otevřené dveře do letadla a žádní lidi. Ujistíme se, že to je naše letadlo a zcela zničení usedáme zpět na naše místa, odkud jsme se před dvěma hodinama zvedli. Sláva. Můžeme letět dál.

Po dalším tříhodinovém letu nás opět z letadla vyhání, že musíme do jiného. Jaká to změna, říkáme si, když na nás před letadlem čeká naháněč, co vyřvává Vídeň Vídeň. Ahaa! Dali si už asi echo, jaký zmatek to byl na minulém letišti a poučili se a už na nás čekají a protáhnou nás rovnou bezcelní zónou čekat k novému gateu. S naší bílou skupinkou se vzájemně naháníme do řady a vydáváme se za naháněčem. Aha, tak nic. Hrdě se tvářící průvodce nás přivede jen k pásu s kufry. Tyvole nééé! Takže si tu šaškárnu z minulého letiště dáme ještě jednou a aby toho nebylo málo tak i s kuframa. S kuframa? A kurva! Vždyť tam máme všechny dárečky a půl kufru kamínků a mušlí. Háček byl v tom, že ze Zélandu jsme je mohli v určitém množství legálně vyvézt a po cestě jsme je měli vybalit až v Evropě, kde by to už bylo v pohodě. Ale jak budeme vysvětlovat v Číně, kde nemluví ani anglicky, že to je safe a že to vezeme ze Zélandu. No ale co když se to v Číně nesmí?! No uvidíme. Čekáme tedy na naše kufry. Už předtím na tom prvním letišti se potkáváme s dvěma holkama z Čech, se kterými si padáme do oka a procházíme postupně vším martyriem společně. Teď čekáme u pásu na kufry dvacet minut a nic. Po půl hodince přijíždí kufry a většina z týmu bělob si odnáší kufry a jde si je nechat znovu prohnat celým procesem odbavení, aby mohli nasednout do nového letadla. Po tři čtvrtě hodiny zůstáváme u pásu už jenom já a Zuzka. Nekecám! Fakt! Jenom my dva. Po hodině konečně přijede i Zuzky kufr a už z dálky na něm svítí žlutá celnická páska se zámkem, že musíme na celnici. A sakra! Ano, je to ten s kamínkama. Tedy na celnici. Pod naším dohledem sundávají pásku z kufru a začnou se kufrem hrabat sem a tam. Nacházejí hned na začátku balíček s blýskavýma mušlema. K jedný máme účtenku, k tý druhý tak úplně ne. K té Zuzanka na Coromandelu dostala od děduly vetešníka ručně napsaný poznámkový lísteček s textem „Tahle paní to fakt koupila u mě, pac a pusu, váš dědula.“ Dobře, tohle přesně tam napsaný nebylo, ale k účtence to mělo asi tak stejně daleko. No ještě že celníci neumějí číst latinku a tak uznají, že jedna účtenka ke dvěma mušlím je dostatek a vrátí balíček zpátky do kufru. Teď ale přichází krizová situace, kdy se dostává na kamínky. Jenže co čert nechtěl (spíš chtěl v našem případě), nešikovný celník při prohrabávání omylem upustí na zem keramický přívěsek, co jsme dostali na levandulové farmě v Kanadě a Zuzka ustrne v pohybu s prvním ťuknutím o zem a hned spustí litanii, že to je kurva její prezent a že ten dement to upustil a co když se to rozbilo?!!!! To celníka trochu vystraší, že mohl udělat nějakou škodu a rychle všechno vrací do kufru, že dál už hledat nemusí a takhle že mu to stačí a můžeme jít. Hurá! Kamínky zůstaly v bezpečí kufru a čínské světlo světa nikdy nespatřily. Jaké to štěstí. Máme tedy zpátky naše kufry, jsme před letištěm a z celého dvou hodinového přestupu nám zbývá asi tři čtvrtě hodiny do odletu a to nejsme ani odbavení. Padá na nás docela slušná hysterie. Takže rychlostí blesku a v poklusu začít hledat správné odbavovací okýnko, mrsknout kufry na pás a ukazovat letušce pasy, že máme navazující let do Vídně. Paní se na nás opět znechuceně podívá, že to jdeme nějak pozdě. A že proč si nepospíšíme, když nám za chvilku letí letadlo. Poněkud sarkasticky se jí snažím vysvětlit, že když bude ťukat trochu rychleji a nebude nás zdržovat, tak třeba to letadlo i stihneme. My se ocitáme znovu bez batohů a paní nám nezapomene připomenout, že bychom s sebou měli hejbnout. Fakt kurva díky za radu, to nás kurva asi vůbec nenapadlo!

Ech. Editorskou poznámkou si dovolím vstoupit do příběhu, protože vzhledem k mému slovníku psaní to musela být značně stresující situace, když to ve mně i po pěti měsících vyvolává tak silné pocity. Zpět na odbavení ale!

Kufry máme odevzdané a čekáme zase na rentgen příručních zavazadel. Znovu se ptají na powerbanky k zabavení, jenže ty už díky předchozím kolegům nemáme. Padá na nás slušná panika, protože z naší white crew nevidíme kolem nás už vůbec nikoho a letadlo má odlétat asi za dvacet minut. Po průchodu kontrolou periferně zahlédneme naše české holky spolucestovatelky, které pro změnu celníci zatáhli do další kanceláře. Snažíme se na tabulích najít náš let a zjistit, od které brány nám to letí. Teď už vážně za běhu se přesouváme přes půlku letiště a dobíháme k našemu letadlu, do kterého vstupujeme jako předposlední dvojice. Za námi doběhnou ještě holky a za nima se zavřou dveře. No ty krávo! Takhle dramatický dvou hodinový přestup jsme ještě nikdy nezažili. Totálně splavení, z už předchozího čtrnácti hodinového letu upatlaní, nasedáme na další deseti hodinový let. Teď jsem tuplem zralej na dvojitej teleport, avšak kyselý omítkový obličej nám opět nabídne teplou vodu. Grrrr. No nic. Už jen deset hodin, nádech a výdech a s China Eastern never more! No a po celkově asi dvaceti sedmi hodinách cesty (nepočítám čekání na letišti v Austrálii) dosedáme po roce a sedmi měsících na evropskou půdu. Jsme doma! Před letištěm na nás už čekají máma s tátou, kteří se nabídli, že pro nás do Vídně sjedou a vezou nás nejpřímější cestou směr Pacov. Náš další domov. Kolik jich už asi tak po celém světě v tuhle chvíli máme? Věřím, že to pro některé může začínat být trochu nepřehledné. Ale to cestování… Co vám budu vyprávět. Třeba, když si dám o pivo víc, rovnou vám začnu psát naše příběhy ze Sicílie. Nebo mi to taky bude trvat dalších pět měsíců. Holt s námi nikdy nebudete vědět, kam a kdy se příště vrtneme a kdy vám o tom dáme vědět.

Tak do dalších příběhů ahoj,
Vaši HonZuka

H.

Kontakty

info@honzuka.com

Honza: +64 22 403 5332

© 2024. All rights reserved.

Zuzka: +64 22 402 7590