A máme co jsme chtěli

Včera jsme přijeli z našeho prvního týdne v práci. Chtěl jsem začít psát už včera, ale jediné, co jsme zvládli, bylo vyložit tašku, hodit věci do pračky, vykoupat se a zalehnout. Já teda povečeřel dvě piva mezitím, co Zuzka už zařezávala, ale jinak nic. Dnes jsme toho taky moc nezvládli. Vlastně si jen dojet pro jídlo do krámu a dát si šlofíka. Připadáme si, jako po zážitkové exkurzi v uranovém dole a dumáme, co všechno jsme zažili za poslední týden a jak to všechno shrnout do nějaké srozumitelné podoby. Zkusím zatím začít od konce, protože ten týden nahoře nám přišel jako měsíc.

Včera jsme sjeli z hor, na chvilku pokecali se šéfem v kanceláři, přišli k autu, které mělo na sobě 40cm zmrzlého sněhu a vydali se domů. Jak jsme se vzdalovali od práce, nálada se lepšila, až téměř k euforii, že jsme přežili a snad možná i utekli? No nevím. Každopádně jsme jeli na záložní baterku, usmívali se, divili se, že existuje krajina, kde nejsou dva metry sněhu a ve chvíli, kdy uděláte krok mimo vyježděnou cestu, okamžitě nezapadnete po kule do závěje. I přestože se nám zatraceně moc chtělo nemluvit, neudrželi jsme se a povídali si v autě jak se cítíme a zjistili jsme, že opravdu máme přesně to, co jsme všem před odjezdem říkali, že chceme zažít. Jestli to je dobře, a bavilo nás to, je vlastně otázka druhá. Ale asi jo. Nebo nevím. Byla to dřina. Ale jo. Chtěli jsme zažít Kanadské dobrodrůžo – máme. Chtěli jsme tuny sněhu a hory – máme. Chtěli jsme být mezi lidmi a spíš než česky, se bavit anglicky – máme. Chtěli jsme polární záři – máme a to hned v prvním týdnu a takovou, co byla vidět okem! Chtěli jsme dělat spolu – máme. Jdu se pokusit shrnout týden v práci, ale dopředu se omlouvám, pokud mi budou myšlenky skákat z místa na místo. Bylo toho opravdu hodně a zásadně nevymýšlím text dopředu a sypu to sem, bez plánu, jak mi to přijde pod prsty stejně, jako bych vám to vyprávěl a víte, že když vám se Zuzkou něco vyprávíme, je to kulomet, co má brutální rozptyl.

Zkusím se rozepsat po dnech a nějak tak projít náš denní režim co všechno děláme a co si o tom myslíme. Už první den byl vlastně vtipný, protože jsme měli být v práci v 10:30. Víte, že já nesnáším jezdit pozdě, Zuzka naopak neumí vyrazit včas. Přidávám tak extra minuty k dobru a přijíždíme tak na parkoviště k práci asi v deset. Brána na parkoviště zamčená (naštěstí známe kód), Byly Vánoce. Nikde ani noha. Ve Squamishi již klasicky chcalo. Naštěstí se po odbočení z dálnice a stoupání do kopce ochladilo a změnilo se to ve sněžení. Tedy přijíždíme na parkoviště, nikde ani noha. Po cestě jsme se ještě bavili, že by bylo super odházet sníh z auta Emmě s Charliem, když byli teď týden nahoře a že se jim s tím určitě nebude chtít srát a budou chtít hned pryč. Dáváme se do toho a pořád není půl. Rozhlížíme se po základně a koukáme, že tu kromě nohou není ani jeden skútr. Z baráčku někdy před půl vylézá holčina, kolegyně, že hezké Vánoce a že má volno a že kus teamu byl přes noc nahoře na chatě (proto nedostatek skútrů). Píšeme do společné konverzace, že jsme tedy přijeli na první den do práce, chtěli bychom začít pracovat, ale nemáme jak se dostat nahoru. Někdy ve 45 volá šéf technické sekce, že čau, že sorry že na nás zapomněli a že nikdo dole není. „No neříkej…“ Postupně z něho vylézá, že buď můžeme z garáže vyštrachat starý dvoutaktní skútr, o kterém si není jistý, jestli pojede a dojede nebo počkat na kolegu, který vyrazí shora a přiveze nám skútr. Volíme variantu číslo dvě. Už tak máme zase entreé a ještě ztroskotat na půl cesty, když po cestě ani nemáme signál, vážně nechceme. Sedáme zpět do auta, zatápíme, čekáme, obvoláváme kamarády s přáním hezkých svátků. Už někdy za hodinu přijíždí kolega a předává nám skútr. Nahoru máme vyrazit sami. Jasně, žádný problém, už jsme přeci jeli jednou nahoru a jednou dolů. To přece musíme trefit (zase mi v hlavě bliká kontrolka, že by to mohlo být ještě zábavné). Nebylo. Normálně jsme zasedli, nakopli, trefili všechny odbočky a za 45 minut byli nahoře. Emma s Charliem nikde, šéfové nikde, v kuchyni akorát kuchař. Naši střídači jsou vzhledem k našemu neplánovanému zpoždění na výletě, šéfové tu ani nebyli. Naštěstí první den neměl nikdo přijet ani odjet. Nebylo tak potřeba uklízet narychlo žádné pokoje. My tak odnášíme věci do svého kumbálu a vybalujeme.

První šichta nás čeká v pět odpoledne, a to donést do prvního patra sváču. Když je příjezdní den, ke sváče servírujeme úvodní proslov. Ještě před tréninkem nás šéf ujišťuje, že „nebojte, ze začátku budu jezdit nahoru, abych se s hosty přivítal a udělal proslov já.“ Časem bude chtít, abychom proslov převzali my. To je jenom taková vsuvka a modří už vědí, že hovno hovno zlatá rybko. Střídači přijíždí z výletu, v rychlosti prohodí pár slov, přihodí podporující úsměv, že „nebojte bude to dobrý“ a zmizí, jako pára nad hrncem. Ob den má skupina (asi 6 lidí), co tu je teď odjet a místo nich přijet nových 21 lidí (maximální kapacita je 22). My zjišťujeme, že připravených je jen polovina pokojů a zbytek tak musíme zítra uklidit a převléct. Seznamujeme se v kuchyni s Arseniem. Že by nám úplně seděl, říci nemůžeme. Časem se to trochu zlepšilo, ale první den byl na pěst. Namyšlenej kokůtek, co dělá všechno super a o nové dvojici má podobné mínění, jako o hovnu na botě a rozhodně nebude trávit čas nějakým zdlouhavým vysvětlováním nebo nedej bože pomáháním. OK, to dáme i bez něj. Zde přichází ta myšlenka, že nám to tam přišlo jako měsíc a já mám tak malinko v mlze, co se stalo který den a co bylo dřív nebo později. Co si rozhodně ale pamatujeme oba, že jsme lítali po baráku hned první den, jak hadr na holi a na to, že byl výměnný den správců a měli jsme strávit prací 4hodiny, dali jsme si slušnou 10 hodinovku. Spát jsme šli bez sprchy a vyčištění zubů a já nařizoval budík na 5:50.

Naše ráno začíná zmíněným budíčkem v šest. První úkol je dojít předpřipravit generátor. Je to velká dieslová Svině, u které už rezignovali na větší servis, protože by chtěli přejít na soláry a generátor mít jenom v záloze na dobíjení baterek. To znamená, že sám od sebe, po otočení klíčku nenaskočí. Elektrika se má zapínat v sedm a pokud se v šest nenahodí záložní, benzínový, generátor a nezačne se předehřívat velká Svině, nemáte šanci. To nemusí zrovna ani nijak třeskutě mrznout. Tedy vykopat se z postele, slézt čtyři patra, nazout galoše a šup ven do budníku s generátory. U toho zjišťujeme, že přes noc napadlo 20cm nového sněhu. Malý generátor běží, nasměrovat proud spalin směrem do vnitřností Svině, připojit elektrickou dečku na ohřívání baterky a čekat. V době čekání se buď rozdělit, nebo společně odházet sníh kolem baráku a generátorového budníku a jít odečíst počasí. Každé ráno v sedm se posílá dolů na bázi jaká je teplota, celková vrstva sněhové pokrývky, nový přírůstek a stav oblohy. Zuzka se culí, jak je to hezká práce, co jí bude bavit dělat. Dále v prvním patře, řekněme v obýváku, vyčistit krb a rozdělat znovu oheň. To máte tak akorát, abyste za pět sedm zkusili nahodit Svini. I po hodině ohřívání nicméně nenaskočí. Bezva. Hned první den. Připínáme tak malý generátor do sítě, odbíháme do baráku povypínat všechno, co není potřeba a ještě víc a zpět přehodit jistič. Bezva, energii jakš takš máme, i když jediné, co si můžeme dovolit je tak akorát zapnout kávovar. Kávovar tak zapínáme, meleme čerstvé kafe, vyndaváme chleby a ostatní věci na snídani. V půl osmé přichází odpočatý kuchař a začíná připravovat teplé snídaně. Od osmi do devíti jsou snídaně. My roznášíme teplé varianty (časem přicházíme na to, že je lepší se rozdělit, aby druhý mezitím už umýval hajzly), dovařujeme další a další termosky kafe, odnášíme nádobí, sklízíme ze stolů a vnořujeme ruce do nádobí. Je tu takový ten velký průmyslový dřez s ošplíchávačem, nicméně teče spíš studená, než teplá voda. Je u toho i myčka. Ta nicméně nefunguje, pokud k tomu jede čerpadlo septiku nebo příliš mnoho jiných věcí. Mentálně si tak zapisujeme do hlavy další věc, na kterou musíme myslet. Jo a myčka myje na hovno a pokud to předtím neošplícháte hned, nebo je to víc napečený, nemáte šanci. K tomu na vás, i když máte základy fyziky a jste sběhlí v geometrii, stále šplíchaj všechny sračky z těch talířů, co myjete.

Někde v snídaňové euforii jste si vzpomněli, že jste stále ještě pořád nenahodili velkou Svini. Odkládáte, co jste měli v rukách a odcházíte ke generátoru. Ten už naštěstí naskakuje. Tedy vše v budníku uklidit, přepojit, odpojit, dolít a šupky zase ke šplíchání. Další zábavná věc je sledování stavu vody v nádrži. Odhadem má tak 5 kubíků, respektive vydrží asi půl dne. Podle počtu lidí a spotřeby. Naším úkolem je hlídat, aby voda nedošla a postupně jí dopouštět. Na to je v místnosti celá A4 postupu. Zapnout UV filtr a čekat 5 minut. Zkontrolovat, že je dostatek chlóru, nahodit jistič od čerpadla v jezeře, nahodit chlorinátor, otevřít kulový ventil. S citem, samozřejmě, protože, když to tam hrknete, odrovnáte UV filtr a musíte celý postup opakovat znovu, včetně těch 5 minut čekání. Nebádejte nad tím, jestli to je píčovina nebo ne. Zkrátka s rukou na ventilu poslouchejte, jak bublaj bublinky a odhadněte, jestli ho můžete otevřít o něco víc. Hurá, voda teče, jak má. Telefon do ruky a nastavit časovač. Dopouštění je třeba kontrolovat co 15 minut. Respektive je vzoreček / odhad, jak dlouho potrvá dopuštění celé nádrže, ale vyvěšený postup dopouštění v komoře vám stejně přikazuje mrknout na stav každých 15 minut. Říkáte si, že by tam nahoře mohl být třeba plovák, co by kontroloval maximální hladinu nebo přepad, ale ne-e. Prostě to hlídejte, naposledy to přeteklo v letní sezoně a vyplavilo půl baráku. Nejednou jsme měli infarktovou situaci, kdy jsme si nebyli jistí, jestli to pořád neběží. Obzvlášť tím, že jsme stále neměli systém, kdo dělá co, a tak jsme oba dělali všechno a svorně na půlku věcí zapomínali.

Nuže, voda teče, respektive už neteče. Vy se vracíte doposbírat snídani nebo dál odmývat společné hajzly. Je devět a vy máte mít připravené obědy pro ty, kdo budou jíst venku na výletě. Kuchař je moc zaneprázdněný nebo nestíhá a vy mu tak musíte pomáhat obědy balit. K tomu řešíte alergiky a dietáře. Pokud si vzpomenu, bude o tom celý odstavec. Je to s nima jedna velká sranda, s těma našema dietářema. Oukej. Obědy jsou připravený, lidi v ideálním případě jsou v hajzlu na celý den. Je asi tak deset dopoledne, vy máte odkroucenou první čtyř hodinovku. Začíná ta „klidná“ část dne. Nanosit dříví ke krbu, udělat třísky, protože tam už zase žádné nejsou. Vzít smeták a proběhnout barák od shora dolů, Vrátit se k sociálkám a začít povlékat pokoje, je jich 10. První den nás čekají asi čtyři, možná pět. Mají být hotové v případě střídacího dne do tří hodin odpo. Je něco jako poobědí a vy jste kromě jednoho chleba za běhu nic nejedli. Říkáte si, copak asi Aresnii připravuje. Nic. Měl svoje hotovo a zmizel do pryč. Oukej, namazat si bagetu a ve stoje ji sníst, protože jsou dvě hodiny odpoledne a to je čas, kdy se musí roztopit sauna, aby byla připravená ve čtyři hodiny. Zahodit bagetu, nazout galoše a šup na cestu. Sauna je asi tak 5 minut chůze dolů, směrem z mírného kopce, asi tak 8-10 nahoru. Dole u sauny si vzpomenete na těch 40 čísel nového sněhu. Probrodit se kolem lopaty nahoru po zmrzlých, zasněžených a kurevsky strmých schodech a jako první založit oheň. Jo, tak ani tady nejsou třísky. Po zmrzlých zasněžených a kurevsky strmých schodech dolů pod saunu do dřevníku. Sekera do ruky a šup šup. Zuzka mezitím dělá schody už pouze jen kurevsky strmé. S plnou taškou dřeva a dvěma / třemi poleny v druhé ruce po žebříku z dřevníku na schody a nahoru. Je roztopeno. Kontrola vnitřku sauny, jestli se vám v kýblu nekoupe myšička, po schodech dolů do řeky, s kýblem vody nahoru. Převzít lopatu a doodházet zbytek sněhu z cesty. Na pět minut se zastavit a pokochat výhledem na potok a zasněženou krajinu, přihodit poleno a mazat na barák. Zanadávat si po cestě, že je to fakt daleko a vrátit se k povlékání pokojů. Přehlédnout sníh, co spadl ze střechy, zasněženou terasu, místa kam se nevejde rolba a leží tam 60cm sněhu už od minule.

Jsou čtyři hodiny. To je akorát tak čas, kdy přichází odpočatý kuchař, co si byl asi tak na tři hodiny zajezdit na skialpech, aby připravil zmíněnou sváču. Vzít skleničky, talířky, ubrousky, džbány s vodou a mísy s jídlem nahoru do patra. Mimochodem jste zapomněli přiložit do krbu a na poslední chvíli rozfoukáváte oheň a přihazujete dvě polínka. Aspoň, že není ten střídací den. Takže zpět do kuchyně a odmýt hromadu zaschlého nádobí, které přes den natahal kuchař. Pak je tak akorát čas sklidit po sváče. Vzpomínáte si na vodu a radši tu chybějící půlku nádrže dopouštíte. Kdybyste si chtěli sednout, tak ne, protože je čas připravovat stoly na večeři. Šéf pochází z gastra a má nějakou představu o tom, jak má být prostřeno. Například trávíte čas tím že, rolujete příbor do ubrousku jak kubánský doutníky. Vypadá to, jako by to na stůl vyblil lední medvěd, vy kroutíte hlavou, ale budiž. Stálo vás to přeci jen asi 15 minut navíc. Děláte si mentální poznámku, že pokud to vážně má být takto, chcete se zmínit šéfovi, že by možná nebylo od věci koupit teda takový ty papírový kapsičky na příbor. Sváča je sklizená a spokojení a nabaštění hosté se přesouvají v sedm hodin na večeři. Jo a mezitím jste byli aspoň jednou pěšky přiložit v sauně, aby měla požadovanou teplotu v ty čtyři hodiny. V hlavě si děláte další mentální poznámku, že to bylo naposledy, co jste k sauně šli pěšky a že příště berete skútr.

Každý den jsou na večeři tři chody. Pomáháte kuchaři nandavat předkrm, roznášíte jídlo, pomáháte kuchaři nandavat hlavní chod. Roznášíte jídlo. Kuchař vám milostivě nandavá hlavní chod, který jíte ve stoje. Sklízíte talíře. Odmýváte talíře, aby to tam nepřischlo. Šplíchají na vás zase sračky, ale tím, že za celý den jste měli čas se dojít jednou vyčůrat a o převlékání zpoceného oblečení jste si nechali zdát, je vám to jedno. Co nám zatím není jedno je, když nám do ksichtu šplíchají hovna při čištění záchodů (to si zatím stále ještě oba obličej omýváme). Sbíráte talíře po hlavním chodu a kuchaři pomáháte nandavat dezerty. Roznášíte dezerty. Spokojeným hostům doléváte po celou dobu vodu. Sbíráte talířky po dezertu. Noříte ruce do nádobí, sklízíte stoly, čistíte stoly. Pořád odmýváte nádobí. Je asi tak 9 večer. Vy si na chvilku sedáte. Na moc dlouho ne, protože před desátou obíháte barák se zapalovačem v ruce a rozsvěcujete plynové lampy a zhasínáte ty elektrické. Do krbu už nepřikládáte, stejně vám vyhasl někdy během večeře. Asi jste si našli chvilku na dopuštění vody. No je skoro deset, tedy galoše na nohy, odběhnout za barák zkontrolovat čas a v celou vypnout Svini. UF. První celý den máte za sebou. Kurva! Zase jste se zapomněli osprchovat a vyčistit si zuby. No nic, ráno je přeci taky den. Vybíháte čtyři patra schodů, shazujete oblečení a do postele. Ještě, že jste měli jen osmi hodinovou pracovní dobu, že?! Běhat takhle 15 hodin v kuse, to by přeci stálo za hovno. No nic, nastavit budík na 5:50 a ráno nanovo.

Další den přijela zmíněná skupina 21 nových lidí. K tomu naštěstí ještě kolega Brad, který se svojí ženou měl dělat naší práci, ale žena po zkušebním dnu akademicky odmítla. Jeho si tak nechali v záloze, pokud bude třeba a nám ho tak dopředu plánovaně půjčili na pár dní. Bez něj bychom se z toho vskutku posrali asi tak, jako jeho žena. Tím, že byl plný barák, i když jsme byli tři, práce neubylo a opět jsme si dali víc než 12 hodin. Co bylo navíc, že jsme měli asi hodinu přes den, kdy jsme mohli jít na procházku. Rozhodli jsme se tak, že uděláme pěšky kolečko kolem jezera. Celý okruh má asi 1,8km. Ve výsledku trvalo asi čtyři dny, než jsme se aspoň trochu zapracovali a lépe si uspořádali práci, abychom měli dostatek času ten okruh obejít celý. S Bradem jsme taky měli chvilku čas si sami sednout u připravování sauny a trochu se porozhlédnout po krajině. Chata sedí v údolí v lese ve 1350 metrech nad mořem a kolem dokola jsou hřebeny hor někde kolem 2200 odhadem. Chci ještě říci, že když už ty hory jsou vidět, vzhledem k počasí, je to nádhera. My je viděli někdy asi pátý den, protože jinak celé dny dnem i nocí sněžilo a za ten náš první týden připadlo asi 1,5 metru sněhu. To koukáte, co?! No nic, není čas bloumat po krajině, šup šup ke strojům.

Velká skupina odjela asi za tři dny a přijela skupina nová, o něco menší, asi 14 lidí. Brad odjel s první skupinou, že nás už nemá víc co naučit a ukázat a že už to sami dáme. My tak očekávali šéfa, co přijede udělat tu uvítací řeč. Hovno. Musel jsem to udělat já. Byla z toho ubrblaná, upatlaná hnuska, kterou předtím už žvýkalo dvouleté dítě, ale lidi byli hodní a nápomocní a chvílemi jsem si tak připadal, že hrajeme Kufr nebo Aktivity. Nakonec jsem to ale zpocený až na prdeli a rudý ostudou zvládl. Nejde vlastně ani tak o to, že by člověk neuměl vystupovat před lidmi, což mi běžně nedělá problém, ale v kombinaci s mým poprvé, angličtinou a nečekanou trémou to byla sranda. Jak říkám, Kufr hadr. To si časem, ale taky sedne. Postupně jsme se Zuzkou zapadli do denního harmonogramu, našli svoje postupy, jak ohromné množství práce zvládnout a neposrat se z toho a najít i malinko času na odpočívání nebo malý výlet. Taky totiž naštěstí přestalo sněžit a ubylo tak trochu práce kolem baráku a sauny. Předstírat, že to je práce na 8 hodin je nesmysl. Jsme tam potřeba vlastně skoro pořád a je to tak hlavně o domluvě s kuchařem, abychom se venku vystřídali. Přijel taky druhý kuchař, který vykrývá Arsenie nebo přes víkend dělají spolu. Je to Ital z centrální Itálie, co je posledních pět let na cestách a dojel z Chile na Aljašku a kus zase zpět a na jaře bude pokračovat zpět dolů na jih. Arsenii taky předposlední den odjel na Silvestr dom a byli jsme tam tak jen s Damianem a byla to větší pohodička. I Arsenii se trochu zmírnil a rozmluvil a já se s ním tak dostal na docela ucházející úroveň. Se Zuzkou nicméně dál vlastně vůbec nemluví, pokud to není pracovní. Jo tady vám dlužím tu bžundu s alergiema a dietama. Zkrátka se vám během jedný návštěvy klidně potká 1/3 rozličných dietářů. Tu vegetarián, tu gluten free, vegan, alergie na vejce, pescaterián, blablabla a jejich různé kombinace. Vy si lidi nepamatujete po ksichtě, natož jménem a kuchař udělá menu tak, že něco je pro normály něco pro ty, něco pro jiné a zbylí se namíchají. No a vy to musíte uhlídat a nedat nedej bože arašídy někomu s alergií. V kuchyni jsme tak měli několik kafkovských scének s vysvětlením, které jídlo má dostat kdo, co kdo bude mít k snídani, abychom vzali objednávku na další den, co na oběd a jestli budou jíst venku nebo na chatě. No bordel ze všech směrů. Zuzka se tím ale prokousala s neuvěřitelnou trpělivostí a vervou. Já od toho dal ruce pryč, protože jsem neměl šanci. Myslím ale, že párkrát nebyla daleko od slz. Klobou dolů před mojí ženou! Dala to!

Mno vzhledem k tomu, že už teď jsem na dvojnásobné délce článku a stále nejsem u konce, si můžete představit, jak nekonečný nám přišel tenhle první týden. Ve zkratce tedy poslední část a shrnutí. Silvestr byl úplně mikro komorní, neb většina lidí spala už v deset a do půlnoc jsme vydrželi asi ve čtyřech lidech a hned poté šli spát. Noc na prvního byla naše poslední, my si tak otevřeli dvě láhve vína, co jsme si s sebou vzali a vdechli je bez přemýšlení. V noci se ukázala první část polární záře a asi ve čtvrt na jednu jsme spali. V šest ráno při oživování Svině jsem si ráno všiml, že teplota spadla k nějakým -12 a zcela se vyjasnilo a že polární záře se rozjela tak, že byla vidět okem. Mazal jsem tedy nahoru ty čtyři patra probudit Zuzku, aby šla fotit. Výsledek tak bude u článku. Hosté na místě byli všichni vlastně super milí a tím, že většina jich musí dorazit na chatu po svých, je to asi přirozeně vyfiltruje a kokoti zůstanou pod kopcem. Všichni když zjistili, že jsme v Kanadě měsíc a v práci kroutíme první týden, byli ještě milejší a chápavější, dostali jsme nějaká dýška, se kterými jsme nepočítali a kolegové, co se kolem chaty míhali na denní bázi, že jsou taky super. Dřina to byla neskutečná, celé tělo nás bolí a po návratu jsme vlastně prospali dva dny. Místo, kde je chata je neskutečné. Nádherná příroda. Tolik sněhu jsme v životě neviděli. Když člověk najde chvilku a večer si zajde do sauny, je to super. Zvládli jsme oba i koupání v řece, co má asi tak 3 stupně. Pokecali jsme. Rozhodně jsme spálili za týden energie víc, než za celé tři roky předtím a už teď si připadáme po týdnu hubenější. Jsme na sebe pyšní, že jsme dali první týden. Optimističtí, že ty další už budou jednodušší a vyhlížíme co bude dál. Mno po příjezdu zpět na základu jsme prošli tím dříve zmíněným šokem, že existuje příroda bez sněhu a šéfovi samozřejmě neřekli nic z toho, co jsme si říkali, že s ním rozhodně musíme probrat. Odkývali jsme, že příští týden zase přijedeme, protože se trochu bál, že se jim na to vysereme a vlastně bych se nedivil a rozloučili se. Dokonce máme tento týden v plánu se ve volném čase vrátit zpět, půjčit si v práci běžky a dát si výlet, možná se i dojet podívat na chatu a pozdravit Emmu s Charliem. Toť vše, sněhu zdar!

H.