Ahoy Orlík

Je podvečer, sedíme v našem novém domově, žene se na nás pořádná bouřka s blesky a Zuzka vyzvídá, jak se mají rády lodičky s blesky. Dnes byl přes den nádherný, konečně teplý a slunečný, den. V sobotu jsme na jezeře byli tuším už tři týdny. Pozitivní je, že v podstatě moc netuším, co je za den a jak dlouho tu jsme. Snad by nám to tak mohlo utíkat i po zbytek sezóny, protože zatím se vážně nenudíme a i když se už stačily dny oproti sněžným dnům prodloužit o dobrých pár hodin, stále nějak nemůžeme po dovolené chytit tempo. Už se to ale zlepšuje. Minule jsem vyprávění přestal na levandulové farmě a dnes se tam vrátím a navážu.

Po týdnu v Naramatě bylo loučení s Joni trochu smutné ale i (pracovně) úlevné. Den před odjezdem nám Cory (náš nový šéf, ten strejda Cory, kterému jsem teď začal říkat Krákory) napsal, že by potřeboval, abychom nepřijeli v pátek, ale až v sobotu, protože stále není hotové rizikové kácení stromů v parcích a my bychom se nemohli bezpečně pohybovat a v našem houseboatu jsou stále dřevorubci. Rozhodli jsme se tak jednu noc přespat po cestě v kempu. Nejprve jsme zamířili ale místo na sever, na jih. Pod Okanagan lake se nachází kanadská mikro poušť a Spotted lake, které je významným místem původních obyvatel (korektně nepíšu indiánů). V autě pouštíme klimatizaci a užíváme si skoro mexické teploty. Cesta se vine podél jezera a projíždíme krásnou skoro středomořskou krajinou. Poušť a jezero jsou nějakých 80 kilometrů na jih. První čeho si všímáme je neskutečný rozdíl v cenách benzínu oproti Squamishi a měsíci nazpět. Zaprvé je to tu levnější oblast, zadruhé nový prime minister, jako jednu z prvních věcí, zrušil spotřební daň na benzín. Na litru cena tak spadla i o třicet centů. Když přijíždíme k poušti, zjišťujeme, že je příliš brzy a je stále ještě zavřená a otevřou ji až někdy v červnu. Smolíček. O kousek dál u jezera, které v sobě pod hladinou má malé kulaté krátery, které mají hrát všemi různými barvami pro změnu zjišťujeme, že se k němu nedá jít a jediná možnost, je sledovat ho zpovzdálí od odpočívadla na dálnici. Navíc je asi taky brzy v sezoně a taková paráda to není. No nic, můžeme s klidem otočit, vrátit se 160 kilometrů a navázat správným směrem.

Po cestě si vyměňujeme několik zpráv s Krákorym, že to zítra jaksi nestíhá a že jestli můžeme přijet až někdy v deset dopoledne. Pak v jedenáct. My blahosklonně nabízíme tedy rovnou dvanáctou, že je nám to fuk a on ať má čas. Taky dodáváme, že si aspoň v klidu nakoupíme, dáme snídani a projdeme si Sicamous, což bude naše nové nejbližší město a místo, kde budeme mít zaparkované auto a kotvit loď. Vybíráme náhodný kemp, který je asi hodinu cesty od Sicamu.

Od flekatých jezer, přes Okanagan na sever se příroda pomalu začala měnit více do Kanadska. Postupně začalo ubývat borovic a přibývat smrků. Vinice a sady vystřídaly pole a hned potom louky a koně. Hodně koní, všude koně. Farmy, traktory, koně. Před příjezdem do kempu nakupujeme ještě nějaký alkohol a brambůrky, že jsme líní vařit a k ohni to bude stačit. Z kempu se vyklube trochu podivné místo u řeky se svérázným majitelem, zanedbanými místy s přerostlou trávou a ještě svéráznějším zahradním uměním. Celkový dojem je asi takový, že čůrat Zuzka odmítá jít sama, hned poté, co roztáhneme stan cvakneme každý dva drinky s pytlíkem brambůrek a jdeme spát. V noci se ještě přidá drobný déšť. My se ještě bavíme, na kolikátou nastavíme budík, já přidávám rezervní půl hodinu a jdeme spát. Od rána samozřejmě nestíháme. Jsme nějak pomalí a trvá nám hrozně dlouho, než se vypakujeme, i když jsme vlastně vůbec vypakovaní nebyli. Druhé místo na jezeře, které jsme si vyhlídly jako větší město, kam asi budeme běžně jezdit nakoupit je od nás půl hodinky a my se rozhodneme jet tam a před nakouknout, jestli bude město stát za to. Mají tu naše oblíbené Save on Foods (potraviny), kde kupujeme snídani a okukujeme první květiny. V duchu i nahlas se chválíme, že jsme moudře navrhli se sejít až v poledne, protože navigace nám ukazuje příjezd přesně ve dvanáct a to jsme se nikde nerozhlíželi a k snídani se odbyli bagetou v autě.

Upalujeme přes město, najíždíme na dálnici číslo 1 a míříme směr Sicamous. Asi tak 5 minut do příjezdu, kdy vítězně oznamuju, že vážně budeme na místě pintlich ve dvanáct, přijíždíme k silničnímu zátarasu. Před Sicamem se opravuje most, dálnice je zavřená a jediná cesta do města vede zpět tu půl hodinu do Salmon Arm, odkud jsme přijeli, na východ, přes dvě údolí na vedlejší dálnici a zpět na sever. Tedy objížďka na hodinu a půl. Kurva! Zvedáme tedy telefon a omlouváme se šéfovi, že s tím jsme jaksi nepočítali a že rázem získal více času. On odpovídá, že už čeká před marínou s naší lodí na vozíku za autem.

My tedy na čas, jak je naším zvykem, ve 13:30 zastavujeme auto uprostřed silnice před marínou a začneme naloďovat všechny naše věci. Čtyři kufry (odjížděli jsme se dvěma), čtyři batohy, volně ložené tašky, nákup jídla, náruč oblečení, dvě skládací kola, obrázky k výzdobě houseboatu, boty, polštářky a další píčoviny. Šéf nehne ani brvou a dodává, že za roky, kdy se mu střídají jednotliví strážci, viděl už tolik věcí, že ho nic nemůže překvapit. Loď je plná, auto prázdné a hned začneme z ostra. Cory nám nakáže nalodit i nás, že s náma rovnou couvne do vody, já že nastartuju a zaparkuju k molu v maríně. Žádné vysvětlování, nic. Očekává, že máme naše lodní řidičáky a zkrátka nám asi věří. Mno. Musíme si věřit tedy i my. Zaparkovat naštěstí zvládáme na poprvé a v celku jemně. Uf. Pokud jste čekali divadlo, my ho očekávali také, ale alespoň jednou se něco obešlo bez dramat. Loď je ve vodě, teď se zbavit auta. Neparkujeme nakonec totiž v maríně, ale kus dál v oploceném areálu. Je to asi 5 minut pěšky, což se později ukáže jako pěkná otrava, ale nedá se nic dělat. Šéf nás zve do Tim Hortons na rychlý oběd, kde nám dává podepsat daňové papíry, smlouvy nikoliv (ty vlastně nemáme podepsané do dneška). Začne nám různě popisovat, co nás bude čekat, jak máme co dělat a další plány. Dodává, že nám toho nebude vysvětlovat moc, že za tři dny se na nás přijede podívat, stráví s námi celý den a všechno nám pěkně ukáže. V maríně nastupuje do své lodi, my do té naší. Dodává něco jako, pojeďte za mnou, nemůžete se ztratit. Víc k navigaci nebo k tomu, jak máme s lodí zacházet, ne. Tedy startujeme, obracíme loď a vyrážíme za ním. Celé jezero má tvar tiskacího H. Sicamous leží v polovině pravé spodní nožičky, městem prochází úžina s loděnicemi a pak pokračuje další jezero (Mara). Naše marína je vlastně na konci města a musíme se probrblat celou úžinou. Zde platí zákaz rychlé jízdy a vytváření vln. Tedy na první rozjezd aspoň zvolna, ale v pomalé rychlosti loď zase reaguje pomaleji. Máme za sebou se Zuzkou ježdění na motorových člunech na Sicílii, alespoň pouze pár. Já k tomu mám české papíry na loď, včetně plachetnice a přímořské plavby a čerstvě i kanadské lodní papíry, ale stejně máme docela respekt a nechceme něco posrat hned první den. Úžina končí podjezdem pod dvěma mosty, jedním železničním a druhým, opravovaným, dálničním. Když koukáme na to, jak blízko jsme před tím byli, znovu pěníme vzteky. Ano byla naše chyba, že jsme si v Salmon Arm nevšimli asi tak třímetrové cedule, že se dálnice opravuje a že je zavřená od pondělí do soboty mezi devátou ráno a třetí odpolko.

Za mosty jsou dva zelené majáky, které ohraničují mělčiny po pravé ruce při výjezdu z úžiny. U druhého na nás čeká Cory. Ptá se, zda zatím dobrý a my kýváme. Dodává, že teď už to rozjedeme, že máme jet za ním, že máme držet otáčky kolem 4 tisíc a že případně můžeme po rozjezdu zatrimovat (nastavit sklon motoru) motor, aby nám to lépe jelo a měli jsme plynulejší skluz. Na to to odpíchne a zmizí v dáli. My to tedy taky odpíchneme. Zuzka má smrt v očích a nevěří mi ani trochu. Já se tvářím normálně, zarputile. Ona při každé vlnce a změně směru křičí. Snižujeme tedy rychlost. Do toho nám píše Cory, že to naopak můžeme klidně osolit o dalších 500 otáček víc. Zde vlastně se ještě hodí napsat, že při spouštění lodě v maríně jen tak utrousil, že v lodi máme vlastně díru, ale že v poho, že stačí jenom každý den ráno a večer zapnout čerpadlo a dobrý. Zde zpět na jezero k naší první jízdě. K panice přidává Zuzka ještě pocit nutného okamžitého potopení lodě. Po chvíli se trochu uvolnila, ale stejně jsme toho moc nenamluvili. Teď po třech týdnech si již zvykla a občas se jen na mě mračí, když se zapomenu nebo přehlédnu jednu z vln přicházejících od jiné lodě. Když na takovou vlnu najedete příliš rychle nebo ve špatném úhlu nebo v kombinaci, zpětný náraz dna lodi do vody za vlnou je jako když mrdnete tunou hliníku z metru na beton, uznávám. Moc se nám to ale už nestává. Kdyby zápisky psala Zuzka, asi by přidala další výtky, ale smůla…

Po asi 45 minutách jízdy se nám za poslední zatáčkou otevřel pohled na prostředek jezera s úžinou (tam co se spojují všechny nožičky Háčka) ve které je zakotvený náš nový domov. Silnice sem nevede, nejbližší chata je přes kopec dobrých 8 možná deset kilometrů, dobře asi míň, ale pro nás fakt daleko a volným terénem bez cesty. Další zajímavou částí na lodičkách je to, že vlastně vyjet z přístavu a držet loď v jednom směru je vlastně docela hračka, ale dostat se zpět k molu a zakotvit už zase taková sranda není. Nicméně se nám to povedlo. Cory nám dává do ruky klíče od huseboatu a kůlny a nabízí rychlou procházku parkem. Při procházce nám tak zběžně říká, co všechno by si představoval, abychom udělali. Pracovat máme začít v pondělí a do té doby se máme jen vybalovat a zabydlovat. V době našeho příjezdu bylo před oficiálním zahájením sezony a prvním úkolem bylo odzimovat. Tedy vymést pavučiny z kadibudek, omýt je, případně vymalovat, ofoukat fukarem všechny cesty od jehličí a šišek, odmýt jednotlivá tábořiště, vynést ohniště, ostříhat větvičky, co zasahují do cest a všechno ostatní, na co si vzpomeneme a nebo se nám bude zdát, že je třeba udělat, aby se nám u nás v parku líbilo.

Naším soukromým prvním krokem ale bylo zobytnit a deratizovat náš nový domov. Před příjezdem jsme se různě dohadovali a básnili, jaký asi bude, co všechno tam bude a nebude a co nás vlastně čeká. Koukali jsme na nějaká videa, jaké houseboaty se na jezeře půjčují a byli v celku překvapení, co vše tam může být. Reálně jsme se ale radši připravovali na prolezlou díru a k té to ve výsledku mělo blíže. Poslední úpravou případně výrobou prošla naše loď tak na začátku osumdesátek. Navíc byla celou zimu někde v Sicamu v přístavu, přivezli jí do úžiny pár dní před námi, bydleli tu zmínění dřevorubci a před nimi v minulé sezóně sám chlápek, co dělal naší práci. Postupně jsme tak začali odmývat nádobí, vyhazovat ze skříní věci, co tu před námi nahromadili a stírat povrchy. Tak hrozné to nebylo, ale žádný luxus tu taky není. I když. Cory nám do nové sezony nakoupil novou deku a polštáře, nové ručníky a utěrky. Nějaké věci na úklid. Máme solár a baterky, takže máme elektřinu. Máme Stárlink od Elona, takže máme internety. Nemáme pitnou vodu a záchod (venku je soukr kadibudka).Máme ledničku, teče tu teplá voda, troubu, kamna na dřevo se suprovejma panďulákama hokejistů na dvířkách a skoro nám dovnitř neteče a z trupu musíme odčerpávat vodu jen asi jednou za tři dny a ne dvakrát denně. Ikdyž jsem si nastavil rutinu, že čerpadla v obou lodích pouštím každé ráno.

Inu, postupně jsme setřeli poličky a vybalili kufry, povlékly postel a odmyli nádobí. V pondělí jsme se pustili do práce a objevování. Odbočkou popíšu, že náš park se skládá z parků více. Ten hlavní, kde máme zakotvený barák je Cinnemousun Narrows a rozkládá se nakonec po obou březích úžiny. Na našem břehu je 24 tábořišť se zastřešeným piknikovým stolem, ohništěm a místem na stan. Pak tu máme tři chatky s betonovou podlahou a kamínkama. Všechny místa jsou bez objednávek, kdo dřív přijde. K tomu 6 kadibudek (7, my máme soukromou, ale stejně nám tam lezli, takže jsme dnes koupili zámek). K tomu spodní a horní cestu a 2km dlouhý vyhlídkový okruh v lese nad tábořištěm. Na druhé straně jsou pak další čtyři stoly a záchody. Práce tedy jak na kostele. Bylo pondělí a ve čtvrtek za týden bylo oficiální zahájení sezony. Jali jsme se tedy jako první do čištění záchodů. Nebylo to tak hrozné a natřít jsme usoudili, že bude stačit jednu. Jaký má být oficiální vzhled jsme se však nedozvěděli. V podvečer jsme usoudili, že práce pro jeden den bylo dostatek a že musíme oslavit letní sezónu ohněm a pivem. Rozdělali jsme oheň, posadili se, otevřeli pivo a začali se bavit tím, že máme celý park pro sebe, nikdo nikde,my jsme uprostřed divočiny a že si docela užíváme náš rok v Kanadě a že jsme zase sehnali práci, co by nám jiní záviděli. Trocha sentimentu, dalšího rozjímání, další pivo. Postupem večera jsme přešli k poslechu Country rádia, Michalů Tučných, Nedvědů a konstatovali, že je to tu vlastně jako na Orlíku. Přijdeme z práce, sedneme si na pláži před hausbótem k ohni, naladíme zmíněné rádio, opečeme buřta, otevřeme Bráníček a máme pohodu. Jedinou změnou je, že buřty jsou hot dogy, nad hlavou nám létají orli bělohlaví, po plážích se potulují pumy (rybáři nám říkali druhý den, že jednu viděli ráno), odpadky vybírají medvědi a ne bezďáci a nad lesním reliéfem se tyčí zasněžené vrcholky kopců. Kýč jak prase. Co vám budu povídat, opili jsme se zase tak, že druhý den jsem vstávali až hluboce po obědě.

Naštěstí jsem Krákoryho správně odhadl na zcela zaneprázdněného muže, který neví, co komu slíbil a kam má skočit dřív a v úterý nepřijel, jak dříve slíbil. Nakonec, z přijedu za tři dny, byla středa za týden. My postupně uklidili celý park, převzali naše služební vozítko, pracovní čtyřkolku s korbičkou a dozvěděli se, že na starost budeme mít dalších asi 16 parků rozesetých různě po jezeře. To bylo v tu středu den před otvíracím dne, kdy si Cory představil, že je ideálně všechny otevřeme do víkendu. Tady si říkáte, že byl moc hodný a osobně nás lodičkou provezl po všech táborech, aby nám ukázal kde jsou, jak nám na začátku slíbil. Z prohlídky se vyklubalo asi deset minut mezi řečí nad mapou, kdy jsme sami aktivně nadhodili, jestli by nebylo super nás tam vzít nebo nám aspoň ukázat, kde ty další parky jsou. Vzal tedy šéf tužku do ruky a udělal nám rozšafně křížky v mapě s tím, že to najdem. Našli jsme. Našli a uklidili do víkendu. S otvíráním ostatních míst a příchodem oficiální sezony jsme tak najeli na novou denní rutinu.

Naší náplní práce je v blíže nespecifikovaný čas, minimálně však jednou za den projet všechny parky. Buď autíčkem nebo na lodi. Okouknout, zda jsou všechny záchody vypíglované, s dostatkem hajzlpapíru, desinfekce na ruce a jsou prudce vonící osvěžovačema vzduchu. Okouknout všechna tábořiště, zda tam není bordel, co je třeba uklidit a hlavně okouknout, kdo kam přijel, jak dlouho tam má v plánu být a zdalipak má zaplaceno. Pokud zaplaceno nemá, nastoupí na řadu destičky s povolením a „registrace“ nových návštěvníků. My totiž nevybíráme peníze, ale registrujeme hosty. Všechny místa, kromě dvou, jsou přístupná pouze lodí. Ceny jsou tak nastavené fixně 20 dolarů za loď (auto) a noc. Ano někdy to je hloupé, když se vedle sebe sejde kajakář s hausbótem s třiceti lidmi na palubě, ale co naděláte. Plavidlo je plavidlo. No a to je vlastně všechno. Já si oblíbil tomu říkat, že jedeme na patrolu a je to vlastně sranda a baví nás to. Máme v popisu práce plížit se podél pláží, sledovat dalekohledem, zda lidi v parku nedělají bordel, zda mají lodě vylepené celoroční permanentky, případně přirážet ke břehu a vystavovat krátkodobá povolení. Něco mezi sekuriťákem v Kauflandu, pokladní a profesionální sousedkou. Jo a hajzlbábou. Do naší rutiny jsme zapadli tak rychle, že nejezdit jednou za týden / deset dní do města na nákupy, nevíme ani co je za den. Nám je to totiž jedno. Pracovat musíme každý den až do 15. září (kromě dvakrát čtyř noční dovolené, co jsme si vydupali). Jsme ale v krásném prostředí, nikdo nám nedýchá za krk a nekontroluje píchačky, máme co jíst a za to, že v přírodě trávíme čas na rozdíl od ostatních dostáváme zaplaceno my.

Denní rutinu nám sem tam zpestří zajímavější chvíle a dny. Hned první týden shodou okolností „kolem nás“ projížděli naši kamarádi Emma a Charlie z Callaghanu, se kterými jsme vlastně bohužel nikdy neměli čas si v klidu sednout a strávit delší čas a společné chvíle byly jen každou středu, při každotýdenní výměně na chatě. Nu a shodou okolností zase ve středu nám napsali, že pojedou kolem z výletu do Yukonu a jestli bychom se s nimi nechtěli sejít ve městě na oběd. Hned jsme souhlasili, přijeli za nimi do přístavu a prošli si společně Sicamous. Oběd se nám začal protahovat a moc hezky se sedělo. Když se s námi přišli loučit do maríny, nabídli jsme jim krátké svezení lodičkou. Projíždíme úžinou, povídáme si, jaká je škoda, že už musejí jet do Vancouveru neb jim asi za tři dny letělo letadlo zpátky do Anglie. No chviličku jsme je naťukávali a dřív než jsme se dostali na konec přístavní úžiny, už jsme otáčeli zpět pro jejich spacáky. Navečer jsme rozdělali oheň a k tomu jsme darem dostali jejich malý rybářský prut, o kterém jsme předtím u oběda básnili, jak si ho nutně musíme koupit, když už jsme na tom jezeře. Naše úžina v parku má totiž být nejlepším místem na jezeře pro chytání duhových pstruhů. S rybařením to je tady ale trochu zapeklitá situace. Rybářský lístek zaplatíte celkem snadno, musíte si ale k němu přikoupit speciální povolení na naše jezero. K tomu přikoupit povolenku na chytání pstruhů (případně lososů, každá je zvlášť). No a když máte tohle všechno, ještě panují velmi přísná pravidla jakým způsobem a na co smíte ryby chytat. Závěrem pokud něco chytíte a rybu si chcete nechat, musí mít pstruh alespoň půl metru a losos 60cm. K tomu si jich za sezónu na jeden lístek můžete nechat pouze pět kusů od každého. Koneckonců s počtem lidí na jezeře a starostí o přírodu všechna omezení dávají smysl. My si nakonec pořídili ještě druhý prut a hned o pár dní později chytli naši první rybu. Pstruha. Byl ale příliš malý a my ho tak museli zase pustit.

Ve chvíli, kdy jsme trochu poklidil hausbót oba jsme svorně konstatovali, že je třeba k zabydlení pořídit ještě květiny. K tomu Zuzka v jedné ze skříni objevila krmítko na kolibříky a hned půl hodinky po zavěšení slavila svůj lovecký úspěch. Od té doby nám kolibříci na lodi sedají každý den a my je tak navečer pozorujeme místo televize. Rovněž jsme někdy druhý týden zakoupili první sazeničky, abychom přes léto mohli sklízet vlastní zeleninu. Máme zatím šest rajčat, nějaké papriky, koriandr. Myslím, že zanedlouho přibude ještě další zelenina. Další zábavou nám je jednou za týden se vypravit zpět do civilizace za nákupy, praním a doplněním vody. Bez legrace si troufám tvrdit, že to je vždy nejnáročnější den v týdnu. Večer před tím se člověk musí dopředu připravit. Posbírat všechno špinavé prádlo, prázdné barely na vodu, případné prázdné plynové láhve, nákupní seznam, tašky, klíče od auta, klíče od brány, kde stojí auto. K tomu zcela jasný časový plán a časový harmonogram. S tím, že zatím nefunguje plovoucí obchod s benzínkou, musíme pro benzín do lodi do města. Benzínka má otevřeno nejčastěji od deseti do čtyř. Jenže dálnice se zavírá už v devět a otvírá se až ve tři a to je šibeniční termín to všechno stihnout nakombinovat dohromady. Celou dobu se strachujete, že nestihnete dotankovat nebo budete muset jet 80km obkliku. V samotném městě pak lítáte z jednoho konce na druhý. Nejdřív prádelna, dát do pračky, nastavit časovač na 45 minut. Vyjet rychle na jeden nákup, vrátit se, přendat prádlo do sušičky, vrátit se nakupovat, za 40 minut zase zpět. Vzpomenout si na oběd, na vše co jsme zapomněli, vyrazit dom. Po cestě stočit vodu do barelů a vrátit se k nám do Sicamu. Přijet do maríny, odnosit věci k autu, přenosit do lodě, protože hloupě parkujeme až na konci a ještě za jedním člunem. Vráti se k autu, odvézt auto, dojít zpět do maríny, odrazit od břehu, pomalou jízdou přehrkat přes celou úžinu a snad stihnout natankovat. Absolvovali jsme to už dvakrát a benzín jme dvakrát brali pět minut do zavíračky.

Tedy u nás na Orlíku panuje v celku pohodička. V sezóně se to určitě změní a přibude ruchu, provozu na vodě, debilních lidí, debilních lidí na lodích, vodních skútrech, hausbótech, debilních lidí s hlasitou hudbou, co nutně kámošovi a všem ostatním lidem na vodě musí nutně ukázat svoje nový stereo, plavoucí obchod s restaurací a generátorama puštěnějma non stop 300 metrů od naší lodi. Debilních lidí, co si dělaj v národním parku oheň kde chtějí, blijí kde chtějí a serou vám vprostřed chaty. Ty poslední dvě se mimochodem už stihly udát. První jsme na jednom z, autem přístupných, míst, které je hnusné samo o sobě, po návštěvě fetek našli nablito a tunu odpadků včetně matrace, co nám tam nechali po sobě zjevně darem (zjevně nechtěným). Druhé na nás vykouklo u nás v našem domácím parku v jedné z chatek. Nepochopím. Nasráno vprostřed chatky i s papírem, když kadibudka nebyla ani 50 metrů. Takový pozdrav na způsob „vítejte, doufám, že se vám u nás hned od začátku sezóny bude líbit.“ Když nad tím přemýšlím, je to fakt letní Orlík, jak vyšitej. Tedy létu na Orlíku Ahoy!

H.