Brzo bezdomovci

Ani nevíme jak, ale v týdnu proběhl kolem nás čtvrtý měsíc v Kanadě. Tento týden je náš poslední v bytě, kde jsme si zvykli říkat doma a ve středu jedeme odkroutit poslední týden v práci. Všechno běží tak hrozně rychle, že se mi ani vlastně nechce psát nebo mi případně přijde, že není pořádně o čem. Jak to tu vypadá, jste už četli, v práci to už taky znáte a na výlety teď vlastně moc nejezdíme. Za poslední dvě volna bych řekl, že jsme si zvykli převážně spát, povalovat se, číst si (teda já si čtu, Zuzka zkoumá nemovitosti po celém světě), dojet nakoupit a vyrazit někam kolem Squamishe na mikro výlet. Samozřejmě, že musíme zkoušet nový objektiv, ale co bych vám o tom povídal. Zuzka kroutí objektivem sem a tam, já za ní postávám a snažím se jí nestát ve výhledu, u toho si pobrukuju a mentálně se jí snažím popohnat, abychom se zase rozešli a někam došli. Naší další disciplínou pak je hra na schovku, kdy od té doby, co už nemáme hlavní foto modelku Dixinku musím stát modelem já a já to z duše vlastně nenávidím. Teda po chvíli. Řeknu si, jedna fotka bude stačit a pak se rozjede blikačka jak na červeném koberci a to mé plaché duši srnky nedělá dobře. Pak se většinou Zuzka naprdne, že jí modelem stát nechci a mračí se na mě.

Taky se už nezvratně udělalo jaro. Dnes jsme byli na skalách nad oceánem vyhlížet kosatky, které už připluli a náš kolega rolbař Dan je už viděl naživo. No a to je něco, co rozhodně na seznamu musíme mít taky. Ale zpět k tématu. Svítilo nádherně sluníčko, řekl bych, že bylo tak 16 – 18 stupňů a my na skále seděli v tričku a kolem nás pučely stromy. Baví nás to tu! Baví nás dělat jen každý druhý týden a užívat si volna a poflakovat se. Pokud si říkáte zrovna, zda už máme práci, tak ne. Od středy z nás budou nezaměstnaní bezdomovci před cestou do Mexika, ale ono to nějak dopadne. V týdnu jsme měli pohovor a vypadalo to nadějně. Měli bychom se to dozvědět z kraje týdne. Prý jsme žhavými kandidáty my a po nás měl mít, snad náš budoucí šéf, Cory, pohovor s ještě jedním párem. Byla by to pro nás další snová práce, kterou jsme si vysnili ještě v Čechách a pokud to dopadne, bylo by to hustý. Pracovali bychom pro BC Parks jako správci národního parku na obrovském jezeře, které je o trochu menší než lago di Garda. Co je na tom ale speciální je, že náš park je přístupný pouze po vodě, chtějí abychom na místě bydleli na hausbótu, chodili vybírat peníze od turistů za kempování, obecně udržovali pořádek a na jezeře jezdili kontrolovat další tábořiště na lodi, kterou bychom měli po celou dobu k výhradnímu užívání. Už asi čtyři dny o tom nemůžeme přestat bez ustání povídat a básnit si, jaké by to bylo. Ještě doma jsme se bavili, že pokud bychom vážně něco chtěli v Kanadě dělat, bylo by to přes zimu být na horách a užít si sníh a na léto dělat rangery v národním parku. K tomu přimíchejte mojí posedlost lodičkama (i když by to nebyla plachetnice, ale motorový člun), bydlení v rámci práce zdarma na jiné lodičce a máte z toho kýč, jak prase! No vysíláme přání do vesmírné banky horem dolem. Případnému budoucímu šéfovi jsme začali přezdívat strejda Cory, protože během pohovoru se z něho vyklubal pohodář. My jsme s ním mluvili ve čtvrtek a to říkal, že má v pátek ještě jeden pohovor a že nám dá pak vědět, jaký ten druhý pohovor byl. Vědět nám nedal a my se tak celý víkend stresujeme, jestli nám to klapne nebo ne. Držte nám palce a snad, až to budete číst, to už nebude aktuálně potřeba a my budeme mít práci. Mimochodem, chtějí, abychom případně začali pracovat den po příletu z dovolené, takže by to znamenalo, že nemusíme hledat jiné ubytování a rovnou bychom se z Vancouveru přesunuli 500km severovýchodním směrem na konec Okanagan Valley na jezero Shuswap. Pokud si chcete dát chvilku u mapy, hledejte Sicamous, kde bydlí strejdy Coryho rodiče, je tam základna a pak Cinnemousun Narrows park. Jezero má tvar písmene H, to najdete. No teď zas ale o něčem jiném, ať pak nemáme mrzeníčko, když by nám to nevyšlo.

Minulé volno měla Zuzka zkoušku v autoškole. Před jízdou byla spíš skeptická a mysleli si, že to nemůže dát. Ráno se jí nechtělo už vůbec a vymýšlela, jak to zatáhnout a vůbec neřešit. Nicméně se sama odhodlala, že s místními papíry se jí bude případně lépe hledat jiná práce a že by pak taky pořád musela dumat nad tím, zda by to udělala nebo ne. Vzorně, jako doprovodný řidič jsem jí odvezl na magistrát a doprovodil dovnitř. Myslím, že v tu chvíli jsem byl nervóznější než ona. Shodou okolností na ní vyšla taky paní Kyselá, o které já už věděl, že tak kyselá zase není, ale klidně se to mohlo změnit během chvilky. Předal jsem Zuzanku, Zuzance klíče, ona nasedla a při rozjezdu z parkoviště jí Hondička chcípla. Mno. Šel jsem si koupit radši horkou čokoládu, abych se při čekání neukousal a pak seděl a seděl a čekal. Asi po dvaceti minutách přijela zpět a já přes okno sledoval, jak se bude tvářit. Nijak! Nešlo nic vyčíst a asi ani ona sama ještě nevěděla neb jí teprve čekalo závěrečné shrnutí v autě. Po chvilce se jí na tváři vykouzlil úsměv a bylo vyhráno. Jsme tedy dvojnásobnými držiteli kanadských řidičáků a už to nikdy nebudeme muset řešit. Jako bonus jsme se po cestě domů hned zastavili v pojišťovně, aby nám upravili povinné ručení a místo počátečních asi 210 dolarů nám teď pojištění stáhli na nějakých 80 měsíčně! Pořád je to brutální pálka, nad kterou člověk radši nesmí vůbec přemýšlet a hlavně přepočítávat na český peníze, ale je aspoň o víc jak polovinu nižší než byla na začátku a to se vyplatilo.

V práci to za poslední dvě směny bylo taky docela zajímavé. Jen to nějak uchopit. Ze všeho nejvíc, to asi bylo náročné. Hlavně předminulou směnu brutálně sněžilo. V celkovém úhrnu za týden napadlo přes dva metry nového sněhu a v jeden den ráno nás čekalo dokonce najednou 80cm prašanu. K tomu samozřejmě plná chata lidí, takže o fitness zdarma bylo postaráno až až. Vzpomínal jsem, jestli jsem někdy viděl tolik nového sněhu najednou a asi ne. Respektive si tak mlhavě pamatuju, že kdysi v Rakousku, když jsme byli malí, jsme prohazovali cestičky ve sněhu, které byly větší než já. Ale to se asi nepočítá, když měl člověk metr. No dobře asi víc, ale tak nějak to určitě bylo. No a tady jsem si to zopakoval značně naživo. Při prohrabávání se ke stolku, na kterém se měří denní přírůstek sněhu jsem po prvním kroku zapadl po prsa do prašanu a to jsem měl na nohách sněžnice. Taky jak jsme si se Zuzou říkali, jak tady budeme přehazovat Čechy vidlema, tak zatím nic moc, kromě posledních dvou týdnů. Měli jsme na chatě přes noc prvního Čecha a zrovna se jmenoval zcela stejně jako můj spolužák ze základky, se kterým jsem seděl v lavici. Prý se spolu neznají, ale divil se. Zprvu nevypadal příliš nadšeně, že potkal krajany, asi tak jako ušmudlaný Honza od stanů, ale časem pookřál a dali jsme se společně do řeči. Jeden večer jsme si tak povídali ve dveřích do kuchyně, když z ničeho nic začal ukazovat rukou za nás se slovy „jé, vy tady máte v kuchyni domácího mazlíčka, to je hustý!“ Ehm. Nebyl to domácí mazlíček, ale nová kuna, která si to v té chvíli producírovala prostředkem kuchyně. Pecička. Takže kromě sněhu a obhospodařovávání hostů na seznam přidat ještě úklid kuchyně a chytání další kuny.

V tom samém týdnu přijela jiná klientka s čepicí z Jizerský padesátky, která byla nadšená, že jsme Češi a vypadlo z ní, že nás sbírá do práce, jako pokémony. Ve Whistleru provozuje kus běžkařských tratí s půjčovnou a kavárnu a v práci měla Čechy asi tři. K čepici přišla, když jí její zaměstnanci pozvali na zmíněný závod. Další den přijela skupinka lidí se kterými jsme si asi tak čtvrt hodiny spokojeně klábosili anglicky, než jsme se dohodli, že česky to bude asi jednodušší. Shodou náhod to byl zaměstnanec naší klientky a vůbec neměl tucha, že v té době zrovna na chatě bude. Paní byla sympatická a milá a časem z ní i vypadlo, že v Okanagan valley má levandulovou farmu, na kterou nás pozvala, abychom kdykoliv přijeli a zůstali, jak dlouho chceme. Jednu chvilku jsme si společně i hráli s myšlenkou, že bychom u ní mohli pracovat ve Whistleru v kavárně, ale z toho z naší strany nakonec sešlo, že se nám vlastně asi nechce. Ale třeba když nevyjde strejda Cory, budeme za levandulovou paní rádi. Určitě se ale budeme chtít za ní podívat na farmu, která by od naší nové práce nebyla na kanadské poměry zase tak daleko. Jen asi 2,5 hodiny cesty, což je tady za rohem.

Dále, jak jsme si na začátku stěžo – konstatovali, že se v naší části Kanady a bubliny moc nepije, tak to se nám za poslední dvě šichty taky změnilo. Nejdřív přijela jedna skupinka skialpinistů s průvodcem, která zvládla tři večery za sebou vyhrávat na kytáry a tancovat na stolech a opakovaně si s mýma prosbama o dodržování nočního klidu vytírat prdel a druhá partička minulý týden pro změnu na svůj třídenní pobyt přijela připravená, jako by čerstvě přepadli pivovar, lékarnu a coffee shop dohromady. Zarezervovali si celou chatu a při příjezdu začali hned naprudko a z rolby rovnou málem vypadli. Rolbaře po cestě na chatu obdarovali pohledem na odkvétající poprsí a pivním odérem z rozlitých piv. K večeři si naordinovali k vínečku závan vzpomínek na Woodstock, na cestu do sauny si zahráli na mykology a ráno pro změnu ke kávě trochu přisladili. No a takhle si tam hráli tři dny. Jejich jedinou výhodou oproti zájezdu Já písniček bylo, že v deset se všichni sebrali a odtáhli pařit do sauny, kde jsme o nich nevěděli. Teda pokud nám druhý den nenechali překvapeníčka v sauně. Na druhou stranu nevýhodou bylo, že jeden z hostů zůstával pak do konce týdne, kdy už chata byla obsazená jinými, poněkud normálnějšími, hosty a milý pán se nějak nedokázal přesunout do škatulky střízlivý. No byla to s ním sranda. Obzvlášť po nocích, kdy se po cestě do postele marně snažíval najít dveře svého pokoje. Ale přežili jsme.

Jo a taky v ten sněžný den, kdy jsme se od rána nezastavili a po snídaních si Zuzka střihla úklid celého baráku, protože já se nás snažil vyprostit ze sněžného pekla, jsme zjistili, že nám jaksi chybí kuchař, který šel na výlet na skialpy. Druhému kuchaři ráno řekl, že bude za hodinku a půl zpátky a že udělá obědy. Nebyl. Shodou okolností to byl ten den s levandulovou paní, českým zájezdem a 80 čísly sněhu. Tedy v oteplovákách a lopatou v ruce přivítat hosty a nenajít ani jednoho z kuchařů. Čekat půl hodiny a začít hledat druhého kuchaře, který se v předtuše hoven ukryl v sauně. Na skůtr, vydolovat nadšeného kuchaře užívajícího si své volno. Dovézt ho do kuchyně. Zjistit, že všechno jídlo je brutálně přesolený, zamávat na uklízející Zuzku, která má věcí nad hlavu, jít si zaházet lopatou, stále v oteplovákách obsloužit hosty novou polévkou, jít házet sníh a asi s jen tříhodinovým zpožděním přivítat hlavního kuchaře. No a jako perlička zjistit, že se ucpal odpad v kuchyni za odlučovačem tuků. Tedy, že je kuchyně vyplavená. Rozebrat odlučovač, zasmrdět celou chatu odérem rozkládajících se tuků, vyhrnout si rukávy a stále v oteplovákách se začít přehrabovat tou hromadou připomínající hovna a blitky dohromady. U toho strávit asi tak čtyři hodinky, abychom si pak mohli jít napravit záda trochou házení lopatou. Parádní den. Myslím, že ten den jsme oba trhli rekord a měli asi 15,5 hodinovou směnu.

Ne každý den, ale stál nahoře za hovno. Ve volném týdnu byl další podnikový lyžařský den, kterého jsme se zúčastnili se Zuzkou tentokrát oba. Zuzku tak čekal její první výlet na skialpech. Celá příprava začala už den předtím, kdy jsme si jeli do Whistleru půjčit vybavení. Jo vlastně to muselo být pondělí, protože Zuzka měla akorát po autoškole, ve Whistleru jsme stihli kafe u levandulový paní v kavárně a vyzvednout zmíněné vybavení. Naštěstí nakrásně zadarmiko, díky tomu, že to bylo z podnikové půjčovny. Večer jsem ještě stihl donutit Zuzku aby si zkusila složit lopatu a lavinovou sondu a seznámil jí s pípákem. No a v úterý ráno jsme stáli zpět na značkách dole na základně s ostatními kolegy. Bylo nás dohromady odhadem asi deset, možná trochu víc. Udělal se nádherný den mezi přívaly sněžení a pršení, které trvalo přes týden a pak po taky asi další týden. No víc jsme si zkrátka nemohli přát. Společně jsme všichni nasedli do rolby a absolvovali celou cestu až k chatě. Musím říct, že je to v rolbě voser. Je hrozně pomalá a v kabině pro cestující i pěkně hlučná. Zpětně přemýšlím, jestli byla Zuzka nervózní nebo ne. Řekl bych, že naštěstí moc netušila, co jí vlastně čeká. I když jsme se dopředu domluvili s Nickem, jedním ze šéfů, že nám bude celý den dělat průvodce a ochránce a že dáme totálně začátečnické lyžování, aby toho nebylo najednou příliš a Případně jsem neodradil Zuzku od dalších možných pokusů. Začali jsme tedy tím, že jsme se u chaty přebalili, nasadili tulení pásy a připravili se na cestu. Zatím vše proběhlo dobře, Zuzka vše krásně sama pod dozorem zvládla. Následně oproti očekávání neproběhlo školení používání pípáku ani teorie hledání člověka v lavině a jeho vyproštění. Já se tak duševně pochválil, že aspoň rychlokurz jsme si dali večer předtím. Tedy nacvaknout do lyží a vzhůru dolů na cestu pod kopce. Zde Zuzka díky cviku z běžek bravurně vše zvládla. Výhodou skialpů je, že oproti běžkám na tuleních pásek z kopce fakt nejedou a je tak vše o dost pomalejší a jednodušší. Tempo bylo nasazeno ukázkově vycházkové a bylo to fajn. S ostatními jsme poklábosily a za chvíli jsme už byli pod kopcem. Zde nastala první potencionálně horší část a to stoupání cik cak do strmého kopce, kde bylo někdy potřeba špeciálně otočit lyže, aby bylo možné přejít z jednoho traverzování do druhého. Pro výstup jsme ten den používali už vychozenou cestičku a stoupání tak bylo jednodušší. Zuzka se držela lépe než jiní účastníci lyžování a vše zvládla na výbornou. Asi tak po hodince a půl jsme dali pauzu a sváču a dostali se do místa, kde bylo třeba se rozhodnout, zda už pojedeme dolů nebo výš. Nevýhodou kopců kolem chaty je, že všechny jsou dost strmé a pro cestu dolů vlastně asi moc neexistuje začátečnická cesta. Nicméně se Zuzka zatím stále cítila dobře a s ostatními odsouhlasila další postup vzhůru. My se tak postupně dostali nad pás stromů a začali stoupat volným terénem směrem k hřebeni a postupně se začali otvírat nádherné pohledy na celé údolí a vrcholky kolem nás.

Dali jsme ještě asi dalších 200 výškových metrů, když při obědové pauze Zuzka naznala, že je čas to otočit a vyrazit dolů. Já s Nickem a Zuzkou jsme se tak otočili a ostatní zamířili ještě výš. Tedy doobědvat, sundat pásy a nandat helmu a lyžařské rukavice a brýle. Aha, zde se Zuzka rozhodla raději pásy nesundavat a pokračovat na nich i dolů, aby jí to tak nejelo. Já tedy zaklepal hůlkami o sebe a spustil se dolů, jako první. Udělal jsem pár prvních obloučků a zjistil, že na kopci je stále asi tak po kolena prašanu. Otočit se a sledovat první obloučky Zuzky. Čekám chvíli, další chvíli a ono pořád nic. Nakonec se první spustí kousek Nick, ale ne obloučky, ale traverzem šikmo napříč kopec. Za ním už i Zuzka. Zjistila, že v prašanu toho moc neujede a dělat obloučky je jiné než na sjezdovce. Všichni tři si gratulujeme za skvělé rozhodnutí už nepokračovat výš a společně vymýšlíme nejlepší postup, jak z kopce sestoupit. Sundat lyže nepřichází v úvahu protože bez nich člověk hned zapadne po prsa do prašanu. Tedy nakonec budeme traverzovat celou cestu až dolů, ale mělo by to být dostatečně bezpečné a pro Zuzku schůdné. Já se snažím držet malinko před nimi a vybírat trasu, Nick pak se Zuzkou pomalinku a trpělivě pomalým tempem za mnou. Cesta dolů nám nakonec trvala možná stejně dlouho jako nahoru tam, kde běžně sestup trvá asi pět minut. Místy Zuzka střídala sveřepé mlčení trochu vyděšenými jednoduchými větami a nadáváním, ale šlo to. Největší problém jí nakonec dělala hlava a pohled dolů z kopce do otevřené krajiny společně s převýšením. Nicméně jsme celou cestu zvládli v pohodě a dolů se dostali vlastně v úplně stejný čas, jako zbytek skupiny, který pokračoval před tím výše. Poslední část sestupu bych řekl, že Zuzku nad vodou držela vidina toho, že to už za chvilku skončí a bude si moct dát pivo. S odstupem času pak konstatovala, že cesta nahoru byla super, výhledy taky a cesta dolů peklo. Věřím ale, že s více tréninkem by nakonec ovládla i sjezd dolů. Uvidíme, zda se někdy v budoucnu ještě přidá, či nikoliv. Necháme to otevřené a uvidíme.

H.