Double pleasure

Je středa večer, zasedám k počítači a přemýšlím, jak zase shrnout pár našich posledních dní, aby to nebylo strohé konstatování. Samozřejmě u psaní popíjím, abych načerpal inspiraci. Dnes je den změn a to včetně druhu alkoholu. Načali jsme právě dvojláhev (má 1,5l) místního bílého vína a je i přes šroubovací uzávěr pitelné. Kromě mé drahé polovičky mi společnost dělá ještě pytel octových brambůrků. Dnes slavíme a to hned minimálně dvojmo.

Je to čtrnáct dní, co jsme přijeli a začínáme si pomalu zvykat na denní režim, teplotu, chod věcí, a tak prostě obecně. Když nad tím oba přemýšlíme, tak nám přijde, že tu jsme už mnohem déle. Nálady se nám střídají, jako dny. Někdy si zoufáme, že se nám pořád nikdo neozval s prací, že nemáme auto, házíme peníze z okna a po probuzení na nás doléhá tíha střízlivění. Trudomyslnost je svině, obzvlášť, když si zapomenete doma míč. My máme naštěstí kola a snad to nejlepší místo, kde si vyvětrat hlavu. Stále žasneme, že stačí obejít blok, vlézt do lesa a během pěti minut se ztratit v místní přírodě. Kdyby člověk neslyšel místy hučící dálnici nebo probíhající stavební práce na stále se rozrůstajícím městě, mohl by si připadat, jako v naprosté pustině.

Onehdá, při jedné z procházek, u potoka nacházíme ceduli „pozor nerušte lososy“ a smějeme se, kde by se tu vzali. Je to spíš přerušovaná dlouhá louže, kde by si člověk ani nenamočil kotníky. Druhý den na tom samém místě najednou vidíme lososů hned několik, jak usilovně pracují na předání své genetické informace dalším pokolením. Neuvěřitelné. Přitom máme pořád ještě na dohled ploty posledních baráků. Zmíněná trudomyslnost tu zkrátka nemá šanci.

Pokud by vás někdy napadlo si prohlížet fotky Squamishe, bude jednou z prvních věcí, co vás práskne do očí, ikonický skalní masiv Stavamus Chief. Jedná se o trojvrší, ze kterého je nádherný výhled dolů na celé město, záliv i hory na severu. Já o zdolání mlel ještě před samotným příjezdem a trpělivě vyčkával, až se Zuzce udělá lépe po nachlazení. Dobře, možná to nebylo tak trpělivé. Popravdě jsem s tím otravoval každý den, až se nám to v neděli povedlo. Zuzka přišla s tím, že by o víkendu mělo být teplo, a před tím, než se pojedeme podívat na další auto, uděláme si výlet na kolech někam směrem k této skále. Vzhledem k tomu, že to bylo přes celé město a ještě za něj, což je nějakých 8,5km, to samotné bylo na jeden výlet dostatečné. Ráno ještě na mobilu kontroluje, že z parkoviště pod by to na vrchol mělo být nějakých 40 minut. Ok. Sedáme na kola. S již domáckým pocitem projíždíme po cyklostezce celým městem a vydáváme se do neznámých končin. V centru končí pěkná cyklostezka a od nemocnice dál na jih je již jenom taková hnusná štěrkovko krajnice vedle dálnice.

Celí uřícení, přestože je asi tak 5° nad nulou, přijíždíme k nástupu. Kontrolujeme hodinky a říkáme si, že to je tak akorát, abychom nahlídli na začátek cesty, podívali se, kudy příště půjdeme nahoru a vrátili se zpět, abychom si ještě stihli dát zaslouženou horkou čokoládu než se půjdeme podívat na auto. Vcházíme do lesa, míjíme připravené placy na postavení stanů a přicházíme k řece / vodopádům. Mrkneme na sebe, že teda jo, že ještě kousek půjdeme. Schody. Kurva hodně schodů. No nic. Já, s týdenním náskokem po rýmečce, letím nahoru, jako po ráně panzerfaustem a Zuzka sotva stíhá. Myšák se při každé zastávce diví, že těch 40 minut na vrchol je nějakých dlouhých, ale statečně šlape. Po cestě nás míjí nespočet maníků, kteří výšlap berou jako lehký výklus a nechávají nás daleko za sebou. Již po hodině a půl dosahuje vrcholu my, společně. Je to neskutečné. Výhled je opravdu nádherný, protože den se vážně povedl a při svačince nás hřeje sluníčko. Nahoře dostáváme sms, že paní bude připravená u auta za hodinku a půl. To nemáme šanci stihnout. Urychleně tak balíme a spěcháme dolů. Na parkovišti u kol jenom odepisujeme, že sorry, že budeme mít zpoždění. Tedy místo pohodičky a slunění u kakaa si dáváme kardio a na domluveném srazu jsme asi jen o 10 minut později.

Protože majitelé původně chtěného Subaru se na nás vyprdli a v půlce jednání s námi přestali odepisovat, našli jsme si další auto. Tentokrát takové malé, hravé SUV Honda CRV. Na místě, dříve než přijde majitelka, v rychlosti na auto koukáme a shodujeme se, že se nám vážně líbí. Že je to takový kompromis mezi mnou chtěným americkým 4x4 nesmyslem a Zuzkou preferovaným prťavým autem, co nesežere i trávu kolem silnice. Je to manuál. Další výhoda. Z venku je to oka, žádná rez, nové zimní pneu, žádné bouchance, vnitřek vypadá udržovaně a zachovale. Za dobrý peníz na místní poměry. Před rozjetím se ptáme majitelky, co všechno je blbě, že to je až moc dobré. Prý nic. Teda okýnko řidiče nejde dolů. Podezřelé…

Startujeme, nabíráme majitelku dovnitř a jedeme auto projet. Vyhlížím první rygol, abych vyzkoušel podvozek a jsme doma. Zuzka má vykřičníky v očích, já si říkám, že to není tak hrozné. Trochu bouchají nápravy, nic hrozného. Dál jí přijde, že slyší pištění od kola, že prý ložisko. Já to neslyším. Po zastavení majitelku se zjištěními konfrontujeme a prý o ničem neví. Zuzka by už šla pryč, mě se to pořád líbí. Vzhledem k množství inzerátů na dobré auto si říkám, že tohle není tak špatné. Na rozdíl od australských mlaďochů, nám paní Hondistka jde naproti a navrhuje, že můžeme dát auto do servisu, aby se podívali, co je tedy všechno špatně a pak, že se uvidí. Přijímáme s mírným odstupem s tím, že se nám nechce platit prohlídka za auto, které si kvůli vadám nakonec nekoupíme. Nakonec kývneme, že oká, a že pokud by ceny oprav měly překročit pro nás únosnou mez, zaplatí si za inspekci sama. Pořád je neděle a my máme zaděláno na první potencionální úspěch.

V pondělí ráno sedáme opět k počítačům a pokračujeme v hledání práce. Oba máme odeslaných asi tak 15 poptávek a u každé z nich si říkáme, že lepší než jsme my nenajdou ani lupou. Beztak nic. Nula odpovědí. Najednou Zuzka vykřikuje, že našla další totální pecku, kde nás musí chtít, i kdyby nechtěli. Já si držím střízlivý nadhled a pochybnosti. Je to zcela čerstvá nabídka práce, která na internetu nevisí ani 5 minut. Já si zachovávám stoický odstup a skepsi. „Prý hledají dvojice. Na úklid a vítání hostů“ No jasně. „Prý je to práce na horský chatě.“ To víš že jo. „Prý nástup skoro hned, dobrý prachy, možnost si půjčovat zadarmo jejich vybavení, práce týden nahoře, týden volno.“ Jojo. „Tak já tam napíšu?“ Hm, třeba. Po odeslání zprávy nám odepisují ani ne za dvacet minut, že jim přijdeme, jako ideální pár a že kdy si s námi můžou dát telefonát. Domlouváme se tak na další den někdy kolem oběda.

V úterý tak nemůžeme dospat, předháníme se v malování budoucnosti a básnění nad tím, jak hustý by to bylo a že to je vlastně přesně to, co jsme si vysnili už doma. Teda vlastně spíš já, protože chata se nachází na samotě, asi 13 km a 650 výškových metrů od parkoviště v odlehlém sedle, kam se dostane jenom rolba nebo skútr. Jedná se o skialpinistickou a běžkařskou Mekku. Po obědě nervózně pobíháme po garsonce a vymýšlíme, kde bude nejlepší položit počítač. Vyhrává výhled na kuchyňské zákoutí. Uklízíme tak nádobí v sušáku, rovnáme ovoce a leštíme dřezovou baterii. Po chvíli se skoro srážíme v koupelně, že si přece musíme na telefonát vyčistit zuby a navonět se! Ehm… Během telefonátu si nás přehodí personalistka s hlavním ředitelem a vedeme v celku uvolněnou konverzaci, kde jim povídáme, co jsme v poslední době dělali. Kývají, že asi docela dobrý a že budeme v kontaktu a že nám dají vědět. Co jsme dělali po telefonátu vlastně ani nevím, tedy střih do dneška.

Vím, že jsme ani jeden z nás nemohli spát a převalovali se. Nervózní. Už před šestou se budíme a povídáme si se zatajeným dechem, jak by to bylo super a co všechno bychom tam mohli dělat a že líp bychom to nevymysleli. Z nervozity nás bolí břicha. Někdy ve čtvrt na osm ráno pípá mail, že nás tedy jako berou!!! Uiii… My máme práci! A rovnou tu nejlepší. Budeme zase moct dělat spolu, budeme částečně odříznutí od civilizace, budeme bydlet na běžkařský stopě, já budu moct proniknout do skialpinismu. Tuny sněhu. Zároveň budeme dělat jen týden v kuse a ne měsíc, jako na Sicilce a Kvildě. Sami bychom to nevymysleli lépe.

Ve čtyři odpoledne se máme sejít s paní od auta v servisu po provedené prohlídce a rozseknout, zda auto vezmeme. My do servisu přijíždíme s předstihem a zpovídáme servisáka na co přišli. Dle očekávání je auto v nečekaně dobrém stavu. Co je potřeba prý udělat jsou stabilizační tyčky a bushingy (vlastně netuším, jak se to řekne česky. Vibrace tlumící kus gumy? Třeba). Taky, že nedohledal, kdy naposledy proběhlo seřízení chodu válců (tohle je vlastně asi taky něco jinýho, ale já vím hovno a takhle jsem to pochopil. Zkrátka, že prej je servisní interval na to, aby se to srovnalo a bylo to oukej, a že se to ještě nedělalo a bylo by dobrý to udělat a u toho vyměnit svíčky). K tomu pár dalších drobností a dohro, že oprava asi tak 1200 CAD. Říkáme si, že to vlastně je dobrá zpráva a že pokud majitelku stáhneme na původní ceně, bude to pro nás přijatelné a stále ještě pod cenou dříve zmiňovaného Subaru. Později navrhujeme požadovanou slevu, paní říká, že nějakou stovku nahoru a že se dohodneme. Plácáme si. Ona nám dává klíče od auta do ruky, že si musí odskočit vyzvednout syna ze školky a že se za půl hodinky potkáme na magistrátu. Bez jediné převedené koruno – dolaru tak sedáme do cizího auta, nakládáme naše milovaná kola a jedem dom se vyčůrat a převléct. O půl hodiny později se potkáváme v pojišťovno-magistrátu, vyplňujeme převodní papíry a za další půl hodinku v rukách držíme naše nové SPZtky. Ty máme na naší žádost speciální. V BC funguje kromě standardních značek možnost mít speciální příplatkové s přispěním na místní národní parky. My tak neváháme ani okamžik vysolit peníze navíc a mít krásné značky s horami v pozadí. Jsou fakt boží.

Ve chvíli, kdy je všechno hotové, přepsané, značky vyměněné a my sedíme v našem novém autě se mi rozezvoní telefon a ozve se pán, že se mu jakože líbí můj životopis a chce mi obratem nabídnout práci na stavbě? What??? Takže fungování vesmíru běží dál a ve chvíli, kdy nám spadne kámen ze srdce a přestaneme hledat práci, se všechno odblokuje a najednou to začne chodit. Mno. Domluvil jsem se s chlapíkem, že se u něj zítra stavím na kus řeči, že až budeme hledat další práci v dubnu, že by se kontakt mohl hodit.

To je pro dnešek vše. Vy nám držte palce, aby proběhlo pracovní papírování dobře. My si dali v příštím týdnu trénink a mohli nastoupit do práce na místní Vánoce 25.12. Jaký to přenádherný vánoční dárek. Vesmíre, Zuzko, Díky! Jste boží.

Díky, čau

H.

PS: fotky budou přidány později. očekávejte krutopřísné fotky naší káry v balkánském stylu (sezení na kapotě, loket z vokna...) a nějaké fotky z výletů