Dvouměsíční bilance

Dva měsíce v Kanadě utekly, aniž bychom vůbec stihli zaregistrovat 26. ledna. To jsme zrovna byli v práci a pravděpodobně se na nás valily nějaký sračky. V našem třetím pracovním týdnu nám práce trochu přerostla přes hlavu. V sobotu, poté co jsme dělali už 10 hodinu v kuse a kuchaři nám oznámili, že oni mají odděláno a že holt my máme smolíček a ať si políbíme a jdeme makat, nám maličko utekly nervy a zavolali jsme si na druhý den do práce šéfa. Měli jsme společně řeč na téma přesčasů a zcela nereálných možností dodržet podepsanou smlouvu a potřebných 8 hodin. Je to zcela scestné a moc dobře to vědí. Vtipné bylo, že tady vás chválí, když si stěžujete na svého zaměstnavatele. Představte si to v Čechách. Takže jsme dostali pochvalu, že si moc hezky stěžujeme, že je určitě mooc špatné, že máme tolik hodin a že s tím něco udělají a než s tím něco udělají, prý nám proplatí přesčasy. Zuzka jich za tři týdny stihla nadělat 22 hodin, já 42, což hodí mimochodem přes tisíc dolarů čistého a to není zanedbatelná částka, která se nám bude zatraceně hodit. Jsme zvědaví, zda se šéf zařadí do fronty pohádkářů nebo se vážně něco změní. My to odhadujeme na to první, ale tajně doufáme, že jim aspoň vydrží platební morálka. Jo mimochodem nám přišla už i třetí výplata, i ta je každá jiná, i když bychom jí měli mít stejnou, ale tentokrát dostala malinko víc Zuzka. Nicméně to neodpovídá částce, kterou jí dluží z prvních dvou výplat a kterou jí doteď nevyrovnali.

Říkali jsme si, že je dobrý čas trochu porovnat a zhodnotit ty první dva měsíce, ale Zuzka mi usnula a tak budu muset bilancovat sám se sebou a tahat z rukávu, co jsme probrali v autě při poslední cestě domů.

S každou cestou domů z práce zažíváme neskutečnou euforii. Říkáme si, že takhle nějak se musí cítí vězni, když je propustí z lochu. My zabočíme na hlavní silnici za bránou na parkoviště, zhluboka se nadechneme, prohlásíme „svoboda.“ Na tvářích se nám rozlije úsměv a ze srdce spadne kámen. Okamžitě dostaneme slinu na pár drinků, nějakou prasárnu k jídlu a zatoužíme protančit celou noc. Při příjezdu domů se to pomalu začne lámat tak 50/50 mezi spánkem a pocitem, že bychom tu únavu přepili. Zatím to vždy dopadlo kompromisem, kdy nakoupíme v alkoobchodě něco na domů a uděláme si soukromou ospalou párty doma. Tentokrát jsme ztrestali dva litry cideru a únavou prospali celý druhý den.

Jak se po dvou měsících cítíme? Baví nás to tu. Baví nás objevovat novou zemi, přírodu. Bojíme se, jak to tu dáme. Je tu neskutečně draho a po třech výplatách se spíš držíme na nule než, že bychom alespoň vyrovnávali to, co jsme museli vynaložit na příjezd. Chybí nám Dixinka. Psa tu má každý a musí to tu pro ně být ráj. My ho ale teď mít nemůžeme. Nahoru na chatu by nám ho vzít nedovolili, kvůli klientům a strachu z alergií. Navíc nevíme, co budeme dělat dál. Dále jsme překvapivě zhodnotili, že se nám asi víc stýská po Sicílii než po Čechách, ale to bude spíš ročním obdobím a tím, že nám konečně po více než dvou letech schválili žádost o stavbu plotu kolem pozemku. Psal nám to náš geometra Paolo a povedlo se mu do žádosti protlačit kromě plotu i zakopanou betonovou nádrž na vodu. Zuzka hned vidí příležitost a místo nádrže by chtěla sklep. Po návratu do Evropy tedy hned můžeme konečně něco dělat na našem pozemku a posunout sicilský projekt dál. Nedovedeme si totiž představit, že bychom se vrátili do kanceláří. Dále nás hrozně baví dělat jen každý druhý týden, i když tady je otázka se zamyslet, jestli to je ekonomicky únosné. Snad s těmy přesčasy ano. Onehdá jsme o volném dni jeli k oceánu, poflakovali se, baštili dortíky, popíjeli čokoládu, koukali na lodičky a tuleně a mě se honilo hlavou, že v Čechách jsme nějak na takovouhle poflakovací pohodu zapomněli a že nám tam nejde si užívat volných chvil. Nevím, jestli je to tím, že tu jsme chvilku, tím, že nám to tu zatím nezevšednělo nebo se nám nechce sedět na zadku v naší kobce a radši jdeme ven. Možná doma víme, kolik práce tam na nás číhá na každém rohu a místo toho, abychom museli něco dělat, radši neděláme nic. Ale tady to je prostě jinačí. Všechno má jiné barvy a jinak voní a není to nuda. I když to je blbost, tak mi to tak přijde, že doma v Čechách jsme zapomněli, jak trávit volný čas a nenudit se u toho. Nebo máme holt jenom víc energie a chuť poznávat.

Podle osnovy, co jsem si sepsal se mám teď zamyslet, co se nám tu líbí, nelíbí a co nás překvapilo. Mno. Překvapilo nás, že tu nikdo nekouří. Za dva měsíce jsme snad nepotkali jediného člověka, který by venku kouřil. Vypadá to, že tady, kde se sportuje, to už prostě není in. To už jsme potkali víc lidí, co kouří trávu, ale i tu člověk jen zacítí ze vzduchu, projíždějícího auta nebo zahrady u baráku a to taky výjimečně. Dál tady skoro nikdo nepije. Očekávali jsme, že když budeme dělat na horský chatě a to hlavně přes Silvestra, že bude v álejích nablito, ale kromě jednoho odkvétajícího Amíka nikdo ani nevydržel do půlnoci! Nový rok, jsme tak symbolicky oslavili ve dvou Češích, Italovi a zmíněném Američanovi. K tomu nám lidi ale říkají, že si myslí, že to je tím, že teď je zima a lyžaři zkrátka nepijou. Prý jsou moc soustředění, aby chytili první lano / prašan ve volném terénu a že alkohol je pro ně fůj. V létě prý přijedou horolezci a to jsou větší pankáči a nejsou tak zaměření na vyvrcholení. Mno tak uvidíme. Třeba se tu jenom bojí, aby náhodou neumrzli. Co se nám tu líbí? Lidi tu jsou na sebe milí. Většinou bych řekl, že nespěchají nebo u toho alespoň do sebe nevrážejí. Jsou tu zvyklí mít kolem sebe hodně místa a radši chvíli počkají, než aby vás museli obejít a nedejbože se vás u toho dotknout. Všude vás pustí, všude vás nechají v klidu přejít silnici. Všude se na vás usmívají. Všude si s vámi chtějí dávat small talk. Ha! To je něco, co se mi nelíbí. Nebo vlastně nevím. Pořád jsem si na to nezvykl a pořád, když se mě zeptají jak se mám, začnu něco blekotat, a začnu se potit a cítit divně. Zkrátka rozhovor o ničem je pořád divný. Všude, absolutně všude, se cítíme bezpečně. Na chatě nás ani nenapadne si hlídat telefony nebo ani peníze. Prostě tam, kde věci necháte, je taky najdete. Na silnicích jezdí všichni spíš o 10 – 15 km rychleji. Když vás ale dojedou, neblikají, netroubí na vás, prostě počkají, až jsou dva pruhy a pak vás předjedou. Výjimečně vás někdo vezme na dvojité plné, ale je to spíš výjimka.

Jídlo tu je zvláštní. Je drahé a není moc kvalitní. Pokud si nejdete koupit řemeslný chleba za 10 dolarů, čeká na vás převážně vybělená, chemicky všeho zbavená a zpětně ovitamínovaná sračka, co se nedá jíst. Nejkvalitnější jídlo tu je dovezené z Evropy a Mexika. Musíte se pídit po složení a ani pak není zaručené, že vám tam napíšou složení celé. To je třeba často i u oblečení. Zvesela píšou, jak je něco vlněné. Už se ale nedočtete, z kolika procent, případně zjistíte, že vlny tam je jenom tak cmrdnuto, aby to teda mohli napsat. V Evropě píčujeme, jak přehnusná bramborová sračka se nesmí jmenovat rum nebo že zlá Únije tohle a tamto, ale tady mimo Evropu člověku dojde, že to má docela dobré opodstatnění a že informovat zákazníka je docela fajn. Z práce třeba taky víme, že tady v severní Americe jsou gluten free asi čtyři lidi z deseti jen proto, že mouka tu prostě stojí za hovno. Kolik znáte lidí s intolerancí na lepek v Čechách? To je vlastně další věc. Poskládat v práci jídelníček je někdy oříšek skrze všechny dietáře světa. Dále třeba Američani si neuvěřitelně vymýšlejí, co přesně chtějí jíst. Dáte jim na výběr ze dvou jídel a oni vám z toho vytvoří jídlo třetí, které neobsahuje ani jednu původní ingredienci. Přeháním, ale to oni také. Jo a sladké věci, tu jsou nechutně přesladký. Horká čokoláda tu chutná jako hodně naředěný kakao. Kafe. Kafe! To se tu nedá pít. I když dnes jsem měl jedno docela ucházející espresso, které bylo jen dvakrát větší než mělo. Chuťově ale bylo docela plné, místo vymáchaných ponožek. Oklikou ale k zelenině. Když se nebudu pídit, čím byla nastříkaná, tak je jí tu docela velký výběr. Teda když jste ve správné sámošce. V některých totiž zeleninu nemají. Když už jí mají, tak je to ale super. Mají u ní i rozprašovače s mlhou, co jí drží svěží. Na cenu ale radši nekoukáme.

Co všechno jsme stihli za dva měsíce a zda-li to je vše z našeho seznamu? Tady musím zalovit v paměti a vzpomenout si na všechno chvástání v Čechách a komu jsme co všechno vyblili, že budeme dělat. Bydlení. To máme pořád stejné od začátku. Povedlo se nám nicméně dohodnout s domácími na prodloužení a za příznivější cenu. I ta nás nicméně pořád stojí skoro půlku měsíční výplaty. Máme to tu ale vlastně rádi. Máme rádi, že tu bydlíme sami a ve volném týdnu se nemusíme s nikým bavit. Máme svojí pračku. Domácí hrozně dupou. Baráky staví na hovno, všechno je slyšet, vibrace se přenáší, jak divé. K tomu pustit teplou vodu z kohoutku je někdy oříšek. Záchody se tu nalévají až po horní okraj a při spláchnutí pak sledujete vodní víry odnášející vaši maličkost. Je to ale naše a zvykli jsme si tomu říkat doma. Práci jsme našli vlastně rychle. Krizové výhledy říkali, že se hledání klidně může protáhnout i přes dva měsíce. Nevím, co bychom dělali, protože bychom na to rozhodně neměli peníze. Při řešení přesčasů jsme si se Zuzkou položili i řečnickou otázku, kdyby šlo vše do hajzlu, zda bychom dali výpověď a nevíme. Představa hledání nové práce nás malinko děsí. S touhle jsme měli sakra velké štěstí, hrozně nás ten proces nebavil a víme, že budeme muset nějakou hledat zase na jaře. Mimochodem už teď skoro začíná být pozdě. Nicméně my zatím absolutně nevíme, co budeme chtít dělat. Tedy máme práci, relativně dobrou, kterou by nám asi pár lidí závidělo. Peníze dostáváme pravidelně. Máme místní účty, telefony, nejsme na ulici. Máme auto, které jezdí a funguje. Mě přišel v týdnu řidičák! Na dva měsíce docela slušné bych řekl. Schválili nám víza na Zéland! V práci nás chválí. Prý, většina hostů, co přijede dolů na bázi, na nás pěje ódy, jak pohodoví jsme lidé a jak máme naklizeno. V knize hostů se dokonce jedna hostka nebála zapřehánět, že jsme byli nejlepší z jejích čtyř návštěv. Koupíme si z toho sice hovno, moc nás to nezahřeje, ale asi to potěší. Zde mě Zuzka krotí, že z toho máme aspoň super dýška. Což je pravda, ale klidně víc, přátelé! I když z minulého týdne v Dachau jsme si přivezli skoro 800 dolarů a to je vlastně asi hodně slušné poděkování a ohodnocení.

No a na co se těšíme a co máme v plánu? Je začátek února a my se začínáme těšit na jaro a léto. Smutné je, že tady zima v podstatě ještě ani nezačala, ale nám by vlastně už i stačila. To říkám i já, co se považuju za polovičního sněžného muže. Se sněhem to je všechno trochu těžší. Do středisek nemůžeme, protože ježdění na den ve Whistleru stojí, jako trochu hůř fungující ledvina. Tady dole pořád chčije, takže se blbě výletuje. Na skialpy nemáme moc času nebo příležitostí. Navíc jsme už trochu ochutnali, jaké to tu je, když je aspoň deset stupňů a svítí sluníčko. A u oceánu to je pak pecka. Jo a taky pak všichni začnou grilovat a všude to začne strašně vonět. Mě to v tu chvíli začne lákat ke kempování a vytažení vlastního grilu, který zatím nemáme. Chtělo by se mi nám koupit kánoi, plácnout jí na jezero nebo do fjordu a vyrazit na čundr. Chtělo by se mi koupit střešní stan, přijet z práce, přebalit auto a vyrazit do přírody rozdělávat ohně, posedávat v křesílku, grilovat, popíjet alkohol a koukat na hvězdy. Chci mít malou sekerku! Chci mít v autě plastovou krabici plnou kempovýho vybavení a vlněný deky a super skladný židličky! Chce se mi jezdit po štěrkovkách a pokoušet štěstí, kde zapadneme. U toho jsem ochoten ustoupit z nároků a nasazovat řetězy a zapadávat i ve sněhu. Lopatu v autě už totiž vozíme! A řetězy máme taky! Ale ty peníze! Dokonce si myslím, že tady postupně hubneme, ale rozum (myšleno moje chytřejší polovička) nás krotí, že co budeme dělat s váhou, a že zbytečně vyhozené peníze.

Taky ale moc nevíme, co budeme dělat, až nám skončí galeje na chatě. Dostali jsme nabídku zprostředkování práce v národním parku, kde by bylo ubytko zdarma, práce na 10 hodin lehára denně. Zní to dobře, ale asi nám v tom chybí oceán. Shodujeme se se Zuzkou, že nás to přes léto spíš táhne dolů k pobřeží. Nevíme, ale úplně co. Zuzka si představuje prodávat párky / točit zmrzču / pivka ve stánku na pobřeží. Poslouchat si hudbu a mít pohodičku a hlavně dýška. Mě to pořád táhne k lodičkám. Viděl jsem skvělej inzerát na posádku na plachetnicích při denních výletech! Obecně vlastně. Nadhodil jsem možnost si koupit plachetnici, protože to tady vyjde asi tak stejně, jako platit na pět šest měsíců někomu nájem za bydlení a Zuzance se to moc líbí. Papíry teoreticky máme, víme o tom ale hovno a ještě větší hovno víme o koupi lodě tady. Podle inzerátů, jsme ale hned lokalizovali několik vhodných kandidátů za přijatelnou cenu. Dále se zdá, že se dá najít i kotvení v marině za rozumný peníz a že to stále po sečtení nákladů vychází lépe než platit měsíční nájem za byt. Že by to tedy byl náš další plán? Je totálně šílený, ale na druhou stranu, zas tak ne. Já o lodičce melu už dlouho, Zuzce se to taky začíná líbit a kdy jindy než teď. Na podzim bychom jí zase prodali, vytáhli z toho peníze, co jsme do toho vložili a ve výsledku bydleli „zadara“. Teda hodně teoreticky. Ale proč kurva ne?! Žejo?! Teď očekáváme, že se za nás ti co vědí, přimluví ve vesmírné bance a jiní, že nám začnou posílat inzeráty na maríny a vhodné plachetnice. Nebo aspoň, že nám budete držet palce. Případně se nebudeme bránit příběhům: „hele kámoš má plachetnici s parkováním ve Vancouveru a na jaře jede do hajzlu a hledá za sebe náhradu…“. No a pokud ani to ne, tak se potutelně smějte a nezapomeňte škodolibě tleskat ručičkama, až si budete číst, jak jsme si koupili potápějící se prohnilou píčovinu a vy se máte čím bavit :) Znáte tu reklamu a v přeneseném významu „Naše hovna, vaše radost!“ A co bychom pro vás (tím myslíme hlavně sebe) neudělali.

Příběhům zdar!

H.