Jak jsme měli padla

Říkali jsme, že už teď psát nebudeme, ale vám i nám by to bylo líto, navíc jsme posledně nechali otevřenou kapitolu nové práce. Tedy dnes jen velice zkráceně neb my už máme padla, sedíme na chatě a za chviličku budeme odjíždět. Vlastně poslední, co nás tady drží je poslední čaj a článek.

Minule největší neznámou bylo, zda se nám ozve "strejda" Cory nebo ne. Navíc se to trochu zamotalo, protože jsme ještě našli druhou nabídku, která se zdála taky suprová. Bylo by to na Vancouver islandu v Uclueletu, což je asi v prostředku ostrova na západní straně, tedy směrem do Pacifiku. Hledali tam hostitelskou dvojici do jurtového kempu, který bychom měli celý na starosti. Navíc se nacházel přímo na hraně lesa a oceánu, měli jeden den v týdnu volno, surfovali a pozorovali velryby. Dostali jsme pozvánku k telefonickému pohovoru a později se za námi dokonce přijel potencionální zaměstnavatel podívat. Sedli jsme si společně do kavárny a on se začal vyptávat na spoustu věcí. My se taky vyptávali a dostávali takový povrchní odpovědi, dokud jsme nešli cíleně hlouběji. Celé to trochu smrdělo, on moc sympatický nebyl a navíc jsme dostali nůž na krk, že se musíme rozhodnout do druhého dne. Měli jsme tedy slušně zamotané hlavy, protože strejda Cory se neozýval, tahle práce na první pohled vypadala krásně a pohledně, ale zevnitř trochu smrděla. Celá práce by začínala tím, že bychom museli celý kemp odzimovat, odmýt špinavé a plesnivé jurty, používat společnou kuchyň a sociálky s kempovými hosty celé léto a tak. Taky po troše zkoumání a přemýšlení, jsme došli názoru, že tamní léto by bylo mnohem více vlhké a vlezavě studené. Zkrátka se nám do toho moc nechtělo. Začali jsme tedy trochu hulvátsky nahánět Coryho, že by bylo super, kdyby nám mohl dát vědět. Strávili jsme celý víkend jak na trní, básněním jaké by to na jezeře bylo. V jednu chvíli jsem to dohnal tak daleko, že jsem se rozhodl, že mi nestačí české papíry na loď a že si tak radši udělám ještě i ty kanadské. Bylo to v celku jedoduché a stačilo mi projít asi tříhodinovým kurzem na internetu a potom i online složit zkoušku. No nebudu to protahovat. Ve středu nám strejda napsal, že nás bere! Hurá budeme tedy v uniformách park rangerů brázdit vody na motorovém člunu, vybírat poplatky a noci trávit na hausbótu u popíjení piva a chytání ryb. Dopadne ta lepší varianta a bude to, jak má být. V jednu chvíli jsme si dokonce začali říkat, že bychom se nejradši rovnou přesunuli tam a Mexiko vynechali.

Ve středu jsme taky předali po více než čtyřech měsících "náš" byt zpět domácím. Bylo to takové všelijaké. Balili jsme na poslední chvíli v noci na středu, ráno pak hrozně pršelo, do toho nám psal Cory, takže jsem se zrpvu ani neradoval, protože jsem v v hlavě držel plán, jak všechno narvat do auta a najednou jsme byli pryč. Squamish nám bude chybět. Za tu dobu jsme si to tam hrozně zamilovali a líbilo by se nám tam být v létě, až celá příroda kolem rozkvete, bude vidět do deseti a my budeme moci sedět na pláži u oceánu a grilovat. Škoda no. Je nám čím dál jasnější že jeden rok v Kanadě je strašně málo a že tu necháváme otevřených hrozně moc věcí. Co nás ovšem těší, že při našem rozlučkovém posedávání u oceánu jsme konečně viděli první velrybu! Hoodně z dálky a asi to byl spíš plejtvák nebo jemu podobá velryba než kosatka, ale byla tam. Zuzce se dokonce povedlo vyfotit její zamávání ocasní ploutví. Bylo to tak krásné rozloučení se Squamishem.

V práci byl poslední týden konečně taky aspoň jednou klidnější. Začali jsme se skupinou 10. lidí, následně sehranou skupinu 19. a pak už klídeček. Přes víkend se udělalo teplo i tady nahoře a v sobotu bylo dokonce slunečno, 13 stupňů a my byli běžkovat v triku s vyhrnutými rukávy. Zpetně to asi nebyl zas tak skvělý nápad, protože teď vedle mě Zuzka loví jednu nudli za druhou, ale to se poddá a margaritová léčebná kůra zabere s prvním drinkem. Taky u nás na chatě byli naši kamarádi a domácí a panečku, byla to docela jízda. Odpoledne jsme zatopili v sauně a začali společně popíjet a povídat si. Naštěstí tu kromě nich byli jen další tři hosté, a tak ranní služba se dala přežít i s parádní opičkou.

Dnes to bude vše. Jsem u psaní roztržitý a už se nám chce jet dolů, pryč ze sněžného pekla. Začalo totiž znovu sněžit a od pondělí napadlo dalších 40cm sněhu. Taky musíme checknout letenky na zítřejší odlet, přebalit kufry, přesunout se do Vancouveru, kde nám nabídli kamarádi jednu noc přespat, abysme nezůstali zítra ráno viset v zácpě na dálnici. Taky musíme odeslat naše velikosti, aby nám Cory objednal nové uniformy. Mexiku a novým obzorům zdar! Pokračujeme totiž dál, máme zase kde bydlet, čekají nás nepoznané kouty a obzory a my se už nemůžeme dočkat. Jsme totiž tam, kde být máme a děláme přesně to, co dělat chceme. Je to hustý a baví nás to a jsme zvědaví, co všechno zase zažijeme. Za pár týdnů zase ahoj.

H.