Jak jsme se stali vánočním dárkem

Je neděle večer a my se právě vrátili z našeho tréninkového turnusu na horské chatě. Zhltli jsme večeři, otevřeli víno, zaujali naše pozice „doma“ a já se dávám do psaní. Váhal jsem, jestli kvůli posledním dvou dnům otvírat počítač a psát něco před Vánoci, ale shodli jsme se, že to bude stát za to. Nuže, jaké, že to bylo?

Někdy minulý týden nám šéf s personalistkou potvrdili, že nás berou. Poslali nám hromadu dokumentů k přečtení, podepsání a poslání zpět. Následně jsme se dohodli, respektive personalistka vymyslela, že bude super, když se pojedeme podívat nahoru, na chatu, na třídenní školení. To mělo proběhnout od úterý do čtvrtka. Nikdo se nám neozval, my začali být malinko nervózní a nevydrželi a zavolali generálnímu manažerovi, kdy že to tedy máme přijet. Byl milý, vysmál mezi řečí personalistku, že termín, který vybrala je nereálný a že máme přijet v sobotu. Máme dorazit ráno v 8:30.

Během týdne nás naši domácí pozvou na čtvrtek na předvánoční skleničku u nich nahoře. Ve čtvrtek večer Angela píše, že se zasekla v práci a že to nedá, jestli bychom nemohli přijít až v pátek. Přestože nám v hlavách blikají všechny varovné kontrolky, přijímáme posunuté pozvání. Bezva, jsme nepoučitelní. Víme, jak se s vínem umíme utrhnout v předvečer důležitých věcí a jaké to mívá následky. K večeři před návštěvou otvíráme první láhev, abychom si dali skleničku (ano, myslím tím láhev) dřív než půjdeme do společnosti. Nedbaje kontrolek klepeme v půl sedmé na dveře s láhví vína v ruce. Povedlo se nám sehnat dokonce sicilské. Našim hostitelům přijeli na svátky rodiče a tak sedíme v obýváku v šesti. Po usednutí nám nalévají svařák a maminka Angely (jsou to všichni Rumuni, nevím jestli jsem to zmínil předtím) nám dává ochutnat cukroví. Je to moc hezké, cítíme se, jako doma. Konverzace příjemně plyne, dostáváme druhou skleničku svařáku, řešíme různé tradice, naší práci, jak jsme se dostali do Kanady, jak se sem dostali oni v roce 2001. Rudý plamen varovných kontrolek nakonec tiší pes, kterého mají přes svátky domácí svěřeného do péče, že musí jít ven. Přijímáme pozvání na procházku a někdy po desáté uleháme do postelí. Výjimka, co potvrzuje pravidlo, a my střízliví v posteli přemýšlíme, co nás čeká. Máme problém usnout, ráno, když nám zvoní budík, máme problém vstát. Vyčistit zuby, dát rychlou snídani, popadnou předem zabalenou tašku a sednout do Hondy. Vyrážíme.

Cesta nám utíká, posloucháme hudbu a za 40 minut jsme na místě. Chčije. Neprší, to bych napsal, že prší, ale prostě chčije. U odbočky, na parkoviště nás zastavuje na řetěz zavřená brána. Odstavujeme auto a po svých jdeme prozkoumat, co dál. Naštěstí nacházíme nějaké lidi, ti nám radí kód zámku a ukazují nám, kam zaparkovat. U dolního parkoviště se nachází „základna.“ Pár unimobuňek, nějaké dřevostavby, dvoupatrový autobus alá kavárna, Kancelář s půjčovnou běžek. Přes sklo poznáváme našeho šéfa, kterého známe zatím jen z počítače. Vcházíme do dveří a hlásíme, že jsme tedy jakože tady na náš trénink. Přes tvář Keitha přeběhne nepochopení, udivení a nakonec naštěstí i secvaknutí koleček. Suše nám oznámí „aha, já myslel, že tu budete včera…“ my odpovídáme „ne?! Sám jsi to změnil a objednal sis nás přece na sobotu?!“ Tolik k organizaci :D všude to je stejné. Vyměňujeme si vzájemně pozdrav ve stylu Borata, „Jak se máš?“ Zde, malinká vsuvka o kulturních rozličnostech. Tady k pozdravu rovnou přidávají nějakou další frázi. My si stále ještě pořád myslíme, že to je nahozená udička ke small talku a chytáme na první nakopnutí a začínáme vyprávět. Ti druzí na nás nechápavě koukají a ze slušnosti nám odpovídají. Přátelé! Není to tak. Když se vás tady zeptají „jak se máš?“ odpovězte „jak se máš?“ a dál se v tom nerejpejte, nebo to začne smrdět a být divné. Vážně! Po opět rozpačitém začátku se chápe slova kolega Nick, který nám bude dělat spojku se základnou a potvrzuje si s námi naše jména. Dodává, že tu měl pár sezon nazpátek taky Čechy, a že se jmenovali Honza a Marie. Zasní se, že byli hrozně fajn, s Honzou že jezdil na běžky a poté, co ukončili sezonu otravoval ředitele s tím, že rozhodně chce další Čechy. Já finálně rozháním mlhu trapnosti hláškou, zda jsme se tak nevědomky stali Nickovým předvánočním dárkem a všichni se hlasitě smějeme.

Po vtipném začátku nás Keith vítá a jako první nám strká podepsat papíry, že se celá jejich společnost zříká jakékoliv odpovědnosti za to, co se nám stane v otevřeném terénu. Severoamerická klasika. Tam co by vám v Evropě dali dvě facky a řekli vám, že jste dementi, že nemáte svůj rozum a lezete kam nemáte a pak chcete zachránit, tady musíte mít papírek, že jste byli varováni. Podepisujeme a v zápětí dostáváme otázku, jak jsme na tom se sněžným skútrem. Já kývám, jakože trochu jo. Je to prý dobře, protože s rolbou s námi nahoru nepojedou, a že nás tam doprovodí jeden z kolegů, co tam má cestu s nějakým vybavením. Dostáváme školení, jak skútr používat, na co si dát pozor a já kroutím první tréninkové kolečka kolem baráku. Po chvilce se nás ujímá zmíněný kolega a vyrážíme. Pořád chčije, ale to neva.

Sedím na skútru, za sebou mám Zuzku, za námi sáně s vybavením, čeká nás asi 40 minut nahoru. Zuzka mi klepe na rameno a povídá „Ty si to teď asi hodně užíváš, co?“ Já kývám hlavou a vnitřně se směju od ucha k uchu. „To si piš, že jo“ Taková cesta nás čeká každý týden nahoru, i dolů. Házíme několik vtípků, jaká že je pruda se dostávat do práce na skútru, cesta nám ubíhá a my postupně promokáme na kost. Déšť se nezmění po celou dobu, ale promočení a šťastní (já si to vážně užíval, jako nikdy předtím) dorážíme na místo. Chata, spíš chalupa stojí v údolí sevřená ze všech stran vrcholky kopců v lese. Kousek od chaty je jezero. Vcházíme dovnitř, vítají nás naši kolegové, se kterými se budeme střídat po týdnu a spouští úvodní básničku. My je zastavujeme, že nejsme hosti, ale zácvik. Vykulí oči. Bezva, tak ani oni o nás nevěděli :D .

Jsou to Angličané Emma a Charlie, mladší než my. Od pohledu sympaťáci, tráví tady letos svojí druhou zimu. Bravurně otáčí během chvilky a přechází na neformální vřelé uvítání a nějaké to vysvětlování. Nabízí nám čaj (to by nabídli i hostům) a berou nás na prohlídku chaty. Má čtyři patra a vejde se do ní 25 hostů a 4 – 5x personál. Dole je vstupní hala s recepcí, jídelna s plynovým krbem, kuchyně, záchod, sklad pro zaměstnance. V prvním patře společenská místnost s krbem na dřevo, spešl pokoje - mají vlastní koupelny. V druhém patře standardní pokoje, spací kóje (ty vypadají fakt jako kajuta. Šoupací dveře, místo na položení tašky na podlahu a vyvýšená postel asi tak ve výši prsou menší postavy), přístěnek pro Harryho Pottera (pomocného kuchaře), společné sociálky a sprchy. V posledním patře pak je pokoj pro hlavního kuchaře, za polo zdí dvě postele pro případné horské průvodce a mini pokojík pro hostitele. Tady budeme spát my, až bude náš týden. Je mrňavý a super útulný.

Po představení interiéru postupně přecházíme ven, ukazují nám generátory. Není tu elektřina. Chata jede na hlavní, dieselový, a dva záložní benzínové. V celkem poklidném tempu nás postupně zasvěcují do našich povinností. Dostáváme oběd, který vaří bývalý Rakušák Richard. Je v Kanadě přes 50 let. Bavíme se tak tím, že zatím v týmu máme Němce, polo Maďara, dva Anglány, Rakušáka, druhý kuchař (hlavní) je Ukrajinec, pomocný kuchař, co vykrývá hlavního je Ital. Pecka. Tady se budeme cítit dobře. Dále nám ukazují saunu. To bych řekl, že je hlavní hřeb. Je asi 5 minut cesty od chaty polo závějí. Stojí pod kopcem u řeky. Je to celá malá chatička se strmými schody nahoru / dolů k potoku, předsíňkou s krbem a samotnou saunovací místností. Jedním z našich úkolu bude jí každý den ve dvě hodiny odpo roztopit, aby od čtyř byla připravená. Myslím, že o to se budeme prát. Když člověk stojí před saunou na schodech, kouká do zasněžené prázdnoty plné jehličnanů, potoka, zasněžených bakulí a v dáli vidí horský hřeben. Nesmírný kýč. I my budeme mít příležitost ve volné chvíli saunu použít. Asi si to budeme schovávat na večer, poté, co se vypne elektřina. To je totiž další zábavná věc. Generátor se zapíná ráno v sedm a vypíná v deset večer. V noci chata jede na plynová svítidla a topení. Mimochodem. Není tu signál a internet frčí díky Elonovi ze satelitu. Teda pokud jede elektřina. Místní večery budou velmi nerušené.

Aby to nebylo jenom růžové a sněhovo načechrané ( i přes déšť nahoře leží 1,9m), máme i další povinnosti, které budou částečně voser. Budou tři střídací dny, Pondělí, středa, neděle. V tyto dny je potřeba projít celou chatu, sundat špinavé prádlo a povléct nové, udělat všechny koupelny a větší úklidy. Taky připravovat snídaně, roznášet jídlo na večeře a případné obědy, po jídle sklidit a omýt nádobí. Udržovat ohěň v patře, kontrolovat generátory, aby nedošla nafta, hlídat plynové láhve, hlídat dopouštění vody do nádrže a přes den jí dopouštět. Hlídat, aby fungovalo přečerpávání septiku (ano, před dvěma týdny se tu povedl hovnopád, respektive gejzír…). Večer začíná déšť přecházet do sněžení. My zalézáme do postele někdy krátce po desáté a shodujeme se, že i přes případný oser, je tohle prototyp kanadské zimní přírody a práce v ní. A že nás to bude bavit.

Ráno dáváme budíček na 6:40. V 6:45 je potřeba přednahodit generátor, aby se v sedm zapnul. To se nám zprvu nedaří, ale později ano. Charlie nám ukazuje několik triků, jak vyzrát na vrtochy techniky. Další naší ranní povinností je odečítání povětrnostních podmínek. Celková sněhová pokrývka, nový přírůstek sněhu, venkovní teplota a stav oblohy. Třeba dnes ráno byly -2˚, 185 cm sněhu (ubylo 10 cm kvůli chcanci), 4cm přírůstek, mírné sněžení. Takto odesíláme zprávu dolů na base.

Přes den se dozvídáme, že nás ve dvě hodiny přijedou vyzvednout a doprovodit dolů během otočky nahoru s bagáží nově přijíždějících. Ti se vydávají na chatu po vlastních. Dopoledne nacvičujeme úklid vyklizených pokojů, převlečení postelí, mytí hajzlů a podobné srandičky. Emma s Charliem jsou zaběhnutí a jde jim to třikrát rychleji. My to nakonec všechno taky zvládáme a i když to bude v turnusové dny makačka, nakonec to taky stihneme. V Kanadě beztak nakonec panuje asi tak třetinové pracovní nasazení. Zvládneme to.

Ve dvě nás vyzvedá Nick (to je ten Kanaďan, jehož jsme dárkem, s Maďarskými kořeny. Vysoký, vysmátý, se zlatými zuby, pohodář). Nabíráme jednu hostku, startujeme náš skútr a za vydatného sněžení se vydáváme dolů. Je to stejná paráda, jako byla nahoru. Příště si aspoň kousek zkusí i Zuzka. Po tom, co se zabalíme na parkovišti ještě jedeme do Whistleru pro nějaké další vybavení. Zjistili jsme, že naše pohorky na Horské pláně nebudou nejlepší a navíc, že je voser si pořád šněrovat boty. Navštěvujeme tak podnikový obchod v centru Whistleru (mají jich tam celkem pět) a vybíráme ovcí zateplené holinky, které i pro naše na barefooty navyklé nohy jsou ucházející. Využíváme podnikovou slevu 40%. Doma po příjezdu odhazujeme tašku, dáváme horkou sprchu, žhavíme topení a spokojení se rozkydáváme. Myslím, že tuto pracovní zkušenost si rozhodně budeme pamatovat! Ve středu na nás myslete, začíná nám náš první týden nahoře. Prvních pár ní, budeme mít naštěstí maličkou výpomoc, za to, asi třetí den nás čeká hned jako rozcvička 21 lidí najednou. Bude prdel :)

Děkujeme. Podle ohlasů, co se k nám dostanou jsme moc rádi, že vás naše povídání baví. Moc nás to těší. My vám na oplátku přejeme krásné svátky. Opatrujte se. S těmi, co se uslyšíme, se uslyšíme. Zbytku ahooj, vaši HonZuka.

H.