Jakoubkova cesta

Už to bude skoro týden, co Jakoubek zase odjel zpět do Čech a je tak na čase shrnou, náš poslední měsíc a naší první českou návštěvu. No a jaká, že vlastně byla? Hrozně rychlá. Vše tady začíná být nějak příliš rychlé. V týdnu jsme se zamysleli, že nás čeká už jen osm týdnů v práci a v Kanadě dva a půl měsíce. Stále se utěšujeme, že máme ještě čas, ale jak to znám, dřív než se nadechneme, bude to vše pryč. Jsem na sebe zvědavý, zda ještě a případně kolik článků vyplodím.

Mezi naší první a druhou dovolenou se toho nedělo moc, v práci nám utíkal den za dnem a slily se všechny do jednoho. Zde tak můžu možná jen tak zmínit, jak vyhlížíme lodě, které k nám jezdí vyhazovat odpadky a tetelíme se, zda nám vezou nějaká dýška. Jako v podstatě státní zaměstnanci žádná dýška v práci nedostáváme a vlastně ani neočekáváme. Což je po zimě na Kolagenu trochu smutné. Ale způsob, jak si přilepšit tady na jezeře také existuje a je to vracení plechovek od piva. Zlaté to zálohy za obaly od pití a plechovky. Tedy jak jsem říkal, s každou lodí, co k nám přijede vyhodit odpadky do kontejnerů sledujeme, zda správně třídí a zda nám vezou nějaké penízky. My totiž pak hezky okoukneme odpaďák k tříděný určený, zhodnotíme naplnění a posléze napytlujeme, na lodi odvezeme do města a hezký vrátíme. Ve Squamishi jsme žasli, jak si místní bezdomovci přivydělávají sběrem odpadků a zde jsme se do klubu sběračů přidali i my. Nenechte se ale zmást, nějakou tu stovečku nám to už taky hodilo a tady u nás v úžině se plechovky hromadí v podstatě ob den, tedy minimálně teď v sezóně. Už jsme si i koupili extra pevné rukavice na třídění. Nechť tedy žijí naše smradlavá dýška! Poznámkou jen dodám, že lidé mají stále možnost si své penízky odvést s sebou zpět do města a vrátit si je sami a takto je to pro nás lepší, že to pak nemusíme sbírat po plážích.

No zpět ale k tématu. Jakoubek. Jedna ze dvou našich očekávaných návštěv, rodina a kus závanu domoviny. Tím neříkám, že by nám kluk ušatá smrděl, ale to, že jsme se na něj moc těšili. Nějakou dobu jsme se sázeli, zda přiletí nebo se najde nějaký zádrhel a na poslední chvíli to nevyjde. Pak, zda dostane víza, jestli mu neuletí letadlo, jestli se nám neztratí na přestupu a jestli dostane štempl do pasu. Vzhledem k tomu, že náš přílet je už pro nás tak vzdálený, že si to skoro ani nevybavujeme, měli jsme cestovní horečku a nervozitu snad větší než on sám. Pár dní před příletem jsme museli v práci máknout trochu víc, abychom dodělali poslední nutnou větší údržbu v parcích, připravili pokoj / palubu pro hosty. Nebudu lhát, na poslední chvíli jsme si ještě vymysleli, že horní kajuta, mimochodem zatečená, zvlněná a loupající se, bude vypadat lépe, když jí natřeme. S čelovkou na hlavě tedy jsem se ujal patlat a zamaskovávat nejošklivější místa a připadal si u toho jako největší anglický domovník. I výsledek tomu odpovídá, ale trochu to prokouklo.

Ještě před příletem jsme se s Kubou dohodli, že jeho deset dní rozdělíme na dva celky a to po příletovou dovolenou na Orlíku a ultra rychlo výlet do trochu vzdálenějších míst s road tripem. Aby Kuba nestrávil další celý den cestou z Vancouveru k nám na jezero, koupil si na druhý den ráno přelet z Vacouveru do Kelowny, což bylo kratší než cesta do Brna a pro nás ještě snesitelná zastávka nějakou hodinu a půl od jezera. Ráno, už nevím kterého dne jsme tak sedli na loď, auto a vyrazili si vyzvednout naší návštěvu. Cesta utekla rychle, kolony nebyly a se zpožděním jen asi půl hodinky (rozumějte na nás vlastně na čas) zastavili u letiště na „Mekáči“ před letištěm. Shledání to bylo velkolepé, obejmutí proběhla a už jsme mazali zpět na jezero. Po cestě jsme nezavřeli pusu a po několika měsících si užívali konverzaci v češtině s někým jiným než mezi sebou, případně telefonem. Kuba nám vyprávěl o tom, že měl dobrou cestu, my na něj valili jedenu historku za druhou, rukama jsme kroutili ze stranu na stranu, abychom mu ukázali všechno a nejlépe najednou. Přírodu, auta kolem nás, divnosti a odlišnosti a tak. Tady by se hodil Jakoubkův komentář, jak to vnímal on, ale smůla. Tak sofistikované články, případně místo pro komentáře pod články nemáme. Třeba si to ale přečte tady, rozhoupe se nám něco sepsat a my to pak vydáme jako speciál, mrk mrk, Kubo! Na počasí jsme v tu dobu měli štěstí neštěstí neb pařilo jako o život a my umírali vedrem. K tomu se ještě zastavit pro jídlo, drinky, oběd, vodu, vše posléze nanosit do lodě a vyrazit domů.

Zda jsme po příjezdu otevřeli jako první pivo nebo skočili do vody si už nevybavuju, ale možná jsme první kousky pili ve skoku do vody. Slavnostně jsme zapálili gril, připili a začali zkoumat, jak se Kuba vyrovná s pásmovou nemocí. Hrdě prohlásil, že žádnou nemá, že se v noci dobře vyspal, špatnému ubytování ve Vancouveru navzdory a že bude okej. Kolem desáté, jedenácté nicméně dohořel jak svíčka a my jej následovali. Zpětně jsme se Zuzkou přemýšleli, zda byla lepší část dovolené pro bráchu ta na jezeře nebo ta pryč a vlastně si nejsme vůbec jistí. Každopádně Kuba byl v sedmém nebi. Ráno zahájil den ranní rozplavbou, nahozením prutu, lehkou snídaní a pivečkem. Poté následoval nějaký drobný výlet a odpolední lekce cizího jazyka. Z výletů stojí za zmínku, že jsme se byli podívat na vodopády, ale hlavně jsme byli na komáří stezce. Výlet to vlastně není tak zajímavý, ale spíš dokládá naší roztěkanost a neschopnost plánovat. Jedno z ramen našeho jezera končí drobným potokem, který vytéká z jezera nad ním. Kolem potoka se vine cesta, kterou jsme chtěli prozkoumat už dlouho. Básníme tedy Jakoubkovi, že máme pro něj super vejlet, že to bude nezapomenutelné, a že si ho schováváme pro něj. Vzhledem k vedru se všichni vydáváme v kraťasech a trikách, Zuzanka navíc v kraťasech ďábelsky kraťoučkých a v tílečku. Když zaparkujeme, vzájemně se proklejeme, že jsme si nevzali sprej na komáry a vydáváme se vstříc dobrodružství. Komáři si nás našli asi během minuty. Mraky. Tuny. K tomu byla cesta zarostlá až běda. My po cestě nadávali, proč jí jako nemůže někdo udržovat, než nám došlo, že je v našem rajónu (na obhajobu nám o ní ale Cory nic neříkal). Kapradím a dalšími bordely jsme se tak prodírali nic moc cestou asi dva a půl kilometru, až jsme dorazili k druhému jezeru, kde jsme udělali společné „hm, jezero“ a vydali jsme se prodírat zpět. K dobru tak jediným bylo, že Zuzanka zde nainstalovala jednu ze svých fotopastí, na kterou během naší druhé části dovolené ulovila jednu krásnou medvědici. Teď je aktuálně kamera přesunutá o kousek dál a míří do vchodu doupěte a my čekáme, čí doupě to asi bude.

Angličtinu měl Jakoubek možnost pocvičit s našimi kamarády z jezera. Na třetí den po příjezdu se u nás nečekaně sešla silná sestava skládající se z Vince s Karen s jejich dětmi (naši první kamarádi na jezeře z hausbótu) a Bena (nového majitele hausbotu našeho šéfa táty). Odbočka ve vyprávění směřuje k Benovi. To si takhle ze začátku sezóny jdeme k molu v maríně a přikvasí si to k nám usměvavý zarostlý bezdomovec. Volá na nás, že ahoj a jestli nechceme s něčím pomoct. Je to bílo, dlouhovlasý fousatý pokérovaný týpek ve vytahaném triku a potrhaných džínách. My s díky říkáme, že ne-e a s jistou podezřívavostí držitelů jednoho z míst u mola vyzvídáme, co že tam takový člověk pohledává. Dostáváme obratem odpověď, že je majitelem hausbotu. My říkkáme „fakt? Kterýho?“ on ukazuje na nejkrásnější a nejcharismatičtější plavidlo v celé přístavní úžině a my se smějeme, že dobrý pokus, že to je hausbot našeho šéfa, respektive jeho tatínka, Billa. O téhle lodi jsem první den na jezeře prohlásil, že jí musí vlastnit nějaký bývalý jezerní šerif a později si to i potvrdil. Bill, Coryho táta je totiž majitelem firmy, pro kterou děláme a co spravuje všechny provinční parky v okolí a že on býval park operátorem posledních dvacet let na jezeře. Tedy stojíme, smějeme se na vlasatého podivína a ten nám úsměv oplácí a dodává, že je novým majitelem lodi. No jasně, že je! Kdyby měla mít Shanty Rose nového majitele, nemohl by to být nikdo jiný! Ben se k jeho nové lodi hodí zcela dokonale. Teď si teda už oholil hlavu a upravil vous, ale dvojka to je nerozlučná. Zpět z okliky tedy navážu, že nerozlučnou dvojkou se na jezeře stali i Jakoubek s Benem.

Jednoho dne, lehce před obědem máváme na projíždějící Shanty Rose a povídáme Kubovi historku o seznámení. Ben na nás mává zpět a svojí loď otáčí směrem k nám. Kluky navzájem představujeme a nabízíme, jestli si Ben nechce dát s námi pivo. Přikyvuje a usedá ke stolu. Přinášíme piva a volně navazujeme otázkou, zda si s námi dá i oběd. Přihazuji hamburger navíc i pro Bena, Kuba přihazuje další pivo. Chlapci si notují a postupně jim začínají zářit očka, jak dvěma kumpánům domlouvajícím další společné rošťárny. Později se připojí i Vinc s rodinou a my se Zuzankou svedeme tvrdou bitvu, zda vyrazit ještě do práce na patrolu, nebo si to schovat na druhý den. Odpovědnost v nás vyhrává a my s lehkou obavou necháváme Kubu s Benem střežit molo. Po návratu nacházíme kluky u Bena na lodi, jak společně poslouchají hudbu, popíjí piva a dalekohledem okukují kolem projíždějící holky. Fakt jak přistihnout dva puberťáky při prázdninových lumpárnách. Už jim snad chyběly jen práskací kuličky a prdící pytlíky. Později tedy voláme kluky k večeři a přidáváme se k popíjení. Zjišťujeme, že Kuba půl naší nepřítomnosti strávil učením Bena českých sprosťáren a také, že se mu to nechtěně vymklo z rukou a že si chlapec náš vysloužil novou přezdívku. V Kubově nepřítomnosti se po něm Ben začne shánět a ptá se, kde je „Piczka.“ My vyvalíme oči a Ben se začne smát, že se to prý Jakoubkovi líbí, když to říká. Jó, kdo si s ohněm zahrává, často se popálí. Hehe. Původně jsem chtěl nazvat náš článek jinak, ale rozhodl jsem se zachovat dekórum a Jakoubka jeho nové kanadské přezdívky ušetřit. Promiň Kubo, ale musel jsem. Výsledkem večerního popíjení bylo navíc přídavkem rozšíření našeho vozového parku. Ben na své lodi mimo jiné vozí i kanoi poděděnou po původním majiteli. Večer jsme se zmínili, že bychom tady chtěli mít i kanoi, abychom mohli vyrazit na malé dobrodružství a Ben hned přispěchal s návrhem, že neví co s tou svojí, že jí k ničemu nepoužívá a že je oser jí sundávat na vodu a hned jsme se tak za tepla domluvili, že nám jí na sezónu zapůjčí. My tak máme další plavidlo a naše návštěvy budou mít další možnost vyblbnutí na jezeře, Rodino, těšte se.

Dny nám tak s Kubou utíkaly, jako splašené a byl čas vyrazit na náš road trip. Dávno před příjezdem jsme totiž náhodně zarezervovali pobyt na jedné z horských chat, spravovaných místním horolezeckým klubem v horách, pod hřebenem s ledovcem v Glacier National parku, asi hodinu a půl cesty od nás směrem k hranicím s Albertou. Nabalili jsme tak naše batohy, přepravky s vybavením a jídlem a vyrazili na čtyři noci pryč z jezera. Hrozně jsme se těšili, jak Jakoubkovi ukážeme místní krajinu a kus jiného světa. Ráno jsme tak vyrazili k autu a směrem přes Revelstoke zamířili do zmíněného národního parku. Před sebou jsme měli ten den kromě přesunu výšlap od parkoviště nahoru do hor.

Každý jsme si do batůžku zabalili něco jídla, spacáky, hůlky, bear spreje, rolničky a už jsme šlapali. Hned za parkovištěm jsme minuli infostánek rangerů, kteří moniturují pohyb medvědů v okolí a ujistili se, že posledního medvěda na místě spatřili dva dny nazpátek. A to hned místní grizzlyci s dvěma mláďaty. Nasadili jsme výletní tempo a před sebou jsme měli nějakých pět hodin stoupání s převýšením asi 850 výškových metrů. Zuzanka nás povzbuzovala ke společnému pění písní a dělání hluku. Nám se do toho moc nechtělo a tak většina tropení hluku byla na ní. V jednu chvíli se zarazí a začne na nás pokřikovat, že vidí před námi hýbající se křoví. Kuba se vydal hýbání prozkoumat a hned se taky zarazil, protože vskutku k našemu štěstí, opravdu ve křoví hned vedle cesty něco bylo. Žádný vítr, nýbrž pořádné lomození větvemi. Hned jsme začali hulákat, jak na lesy a vytahovat pepřáky. Pohyb ve křoví naštěstí ustal a o chviličku později jsme zahlédli část hnědého kožichu, stahujícího se ze svých pozic a velmi pomalým krokem stoupajícím kopcem, dál do hloubi lesa. Uf. Ukázalo se, že budeme moci přidat další pozorování Grizzlyho v okolí a to rovnou z docela nepříjemné vzdálenosti a to asi pěti metrů. Drama to naštěstí zůstalo jen vzdálené, přesto bylo intenzivní. Postupně krajina od lesnaté, zarostlé a podél potoka vinoucí se, se změnila do horské, kamenité. K vesele skotačícímu potoku se postupně přidaly vodopády a první zmínky loňských sněhů. Výstup jsme prokládali postupným baštěním salámků, sušeného masa, čokolády a müssli tyčinek, až jsme se ocitli někde ve dvou tisících nad mořem před nádhernou horskou chatičkou / srubem pro pocestné. Na místo jsme dorazili jako první přenocující toho dne a hned zabrali nejlepší místa na spaní. Jedná se o horskou chatu pro deset lidí, kde ve spodním patře je společná kuchyňka, stoly na sezení a v patře palandy pro horaly. Chata se nacházela na první vyvýšenině pod tyčícími se ostrými vrcholky pokrytými ledovcem. K tomu naprosté ticho hučící přírody a nádherné výhledy. Naše fotografické duo se hned chopilo fotoaparátů a jalo se dokumentovat vše v dostupném okolí. Postupně se k nám přidali ještě další dvě dvojice a my tak přenocovali v příjemném počtu a poklidné atmosféře. Kolem chaty hned moji romantici začali sbírat kamínky a fotit výhledy, západy slunce a kolem pobíhající, na lidi zvyklé zemní veverky. My se posadili na verandu, otevřeli každý svá dvě, těžce vynesená, piva a bylo nám dobře. Bylo nám tůze dobře. Spokojení, unavení a dechberoucí přírodou obklopení jsme zalehli.

Ráno nás čekal sestup dolů do reality a přesun na další nocování, tentokrát kousek od města Golden. Původně jsme si se Zuzkou mysleli, že budeme mít více času a další noc jsme naplánovali v blízkosti dalšího národního parku, Yoho, na odlehlém ranči s rozlehlými loukami a výhledem na hory. Místo dalších výletů jsme se ale zvládli vlastně jen přesunout do dalšího kempu. Ke kempu vedla asi deseti kilometrová štěrková cesta. Na místě nás uvítala lehce rozpačitě, dle nás, nejspíše Ruska se slovy „jo vy máte kemp, aha.“ V přivítání kromě toho bylo zahrnuto, že jsou vlastně asi zavření, respektive, že provozují jen „hotel“ v hlavní budově a tábořiště je na přilehlé louce, ale že tam vlastně ještě od začátku sezóny nikdo nebyl. Respektive tam nebyli oni a že kde si najdeme místo, tam budeme spát. Přejeli jsme tedy kousek autem a objevili po kolena trávou zarostlé polorozpadající se tábořiště. Tábořiště zjevně bylo připravené pro asi tak 200 lidí, se sociálkami, kde netekla teplá voda, záchody byly špinavé až běda, v kuchyni odpadky asi po loňských hostech, nefungující ledničky a tuny komárů. Naším super skoro offroadovým autem jsme si proklestili cestu k jednomu z kempových míst, které se nám líbilo, ušlapali trávu, zapálili proti komáří františky, rozdělali oheň a otevřeli piva. Vlastně by to bylo všechno príma, kromě těch komárů. No, noc jsme přečkali, Kuba hrdinně přespal v kufru našeho auta a ráno jsme bez snídaně vysmahli o dům dál.

Abychom z parku Yoho viděli alespoň něco, přejeli jsme pár kilometrů k dalším místním vodopádům a po návštěvě se stáhli do Goldenu na oběd. Já si u toho lehounce postýskal, že tady by se mi teda také líbilo a že jestli není trochu škoda, že jsme se na čtyři a půl měsíce zavřeli na jezero. Nakonec jsme společně vyhodnotili, že škoda to není a že jedinou škodou tak zůstává, že jsme v Kanadě zatím jen na rok. Je tu toho k objevování tolik, že to snad nejde stihnout ani za jeden život. Ale my se vrátíme! Z našich čtyř nocí pryč, byly dvě za námi a před námi byl přesun asi necelých 800 kilometrů dolů do Vancouveru. Slíbili jsme totiž Kubovi, že ho na letiště hodíme, abychom měli více společného času, Kuba viděl, alespoň z auta, víc míst a my si užili letní Vancouver. Stejnou cestou zpět jsme to vzali do Sicamu přes westernové a vláčkové muzeum a přenocovali mezi Kamloops a Meritem v nádherném údolí Nicola.

Stále při našem projíždění Britskou Kolumbií žasneme, jak se dokáže příroda dramaticky měnit. Například zmíněné údolí Nicola vypadá, jako vystřižené z koňácké, přírodně pornografické, čítanky. Odlesněné oblé kopečky s travnatými ranči, kam jen oko dohlédne a v údolí vinoucí se řekou a jezery. Dalším ubytováním měla být, alespoň dle fotografií, maringotka u někoho na zahradě. Po příjezdu se z nečekaného vyklubala krásná malá chatička s příjemným posezením na břehu jezera, kde jsme si večer zase udělali oheň a dopřáli si zaslouženého odpočinku po celo denní jízdě. Domácí si za nás rozhodně vysloužili pět bludišťáků. Ranní koupání v jezeře to jen podtrhlo. Nakopli jsme Hondičku, rozloučili se se super mazlivým velikým psem jménem Máslo, který předvedl prvotřídní smutné psí oči, že už jedeme pryč a nebudeme ho už dál hladit a vyrazili na jih směr Vancouver. Jízda to už byla spíše z povinnosti, ale i tak krásná. O pár hodin později nás dálnice vyplivla do rušného města a před námi bylo odškrtnout poslední must have pro Jakoubka a to koupačka v Tichém oceánu. Zamířili jsme na jednu z městských pláží ve čtvrti Kitsilano, kde při neděli, byl venku snad celý Vancouver. Nicméně to vlastně byl spíš příjemný zážitek. Byla nádherná, horká slunná neděle a pláže byly obsypané. Zároveň ale kolem panovala pohodová atmosféra. Žádná ukřičená diskotéka přecpaná plážovými pokoutními prodejci vnucujícími všemožné píčoviny, ale jeden velký brunch a chill out.

Dříve než jsme se nadáli, stáli jsme před letištěm a loučili se s Jakoubkem a vstřebávali deset krásných, společně prožitých dní. Jeho čekala cesta domů a nás poslední noc naší dovolené. Říkali jsme si se Zuzkou, že se rozmazlíme a zarezervujeme si nějaké parádní bydlení v donwtownu, abychom si trochu užili po dlouhé době velkoměsto. Vybrali jsme si krásný být v jednom z věžáků v úplném centru města. S Sebou jsme přibalili i naše kola, odpoledne vyjeli na projížďku podél pobřeží do Stanley parku, dali si výbornou večeři a v noci pozorovali ruch velkoměsta. Seděli jsme na balkonu, popíjeli pivo, přes objektiv šmírovali sousedy v okolních věžácích a stali se mimo jiné pozorovateli noční policejní akce. Z ničeho nic slyšíme houkající auto, během chvíle se do vedlejší ulice sjelo asi šest policejních aut, vyskákali policajti a zatkli chlápka na skůtru. Nevíme přesně, co se stalo, ale po chvíli chlapíka dali do klepet, obestoupili ho ze čtyř stran a začali něco řešit. Chlapík si poklečel, pak přijela odtahovka, naložili skůtr, s chlapíkem ještě něco pořešili a pak ho zase vypustili do víru velkoměsta. Tentokrát, ale musel domů šlapat po svých. Ani ne za pět minut uslyšíme policejní auta znovu a to o 50 metrů dále. Přihučeli před strip klub a jali se řešit další noční zločin. My si po ránu v bytě užili, že na záchod nemusíme chodit do lesa na kadibudku, dali si výbornou snídani v náhodně vybrané padesátkové restauraci, o které jsme se dozvěděli, že je jednou z místních stálic s původním vybavením a vydali se zpět na jezero.

Po příjezdu jsme zjistili, že Během naší nepřítomnosti se Benovi porouchalo cosi na jeho lodi (já i vím co, ale bylo by zdlouhavé a nudné to vysvětlovat) a že kotví vedle nás v úžině. Svezli jsme ho tak zpátky k nám a během dalších pár dní cestu s ním absolvovali ještě párkrát, než se mu loď podařilo opravit. Během oprav jsme také zažili naší největší bouři na jezeře. Od místních jsme se dozvěděli, že byla vydána výstraha pro mimořádné bouřky přecházející přes jezero. Varovali jsme tak všechny u nás v kempu a těšili se, že jednou během bouřky nebudeme někde na lodi uprostřed jezera. V očekávání jsme hodili maso na gril, otevřeli červené víno a připravili se na podívanou. V dálce jsme uviděli první temné mraky a uslyšeli vzdálené hřmění. Během deseti minut se bouře přihnala k nám a my se nestačili divit. Přihnal se silný vítr a byla vidět přibližující se čára rozbouřené vody. Z ničeho nic vidíme, jak Ben vedle nás začíná hekticky pobíhat kolem své lodi a že se mu povolilo jedno z kotvících lan a jeho hausbót se začíná stáčet bokem k pláži. Vyběhli jsme mu na pomoc a společnými silami v bouřící vodě začali loď převazovat. Sotva jsme ukotvili jeho loď, všimli jsme si, že naše druhá loď, ta pontonová rybářská, se nepříjemně tříští o čelo našeho mola. Dříve než jsme doběhli zpět na molo, už skákala loď nahoru a dolů u mola o dobrý metr a půl s každou vlnou. I přes fendry se dřela bokem o molo a během chvilky se přervaly obě naše kotvící lana. V jedné z dramatických chvil jsem tedy usoudil, že bude bezpečnější na poletující loď naskočit, nahodit motor a přeparkovat jí ke břehu. Kupodivu a hlavně naštěstí se nám manévr povedl napoprvé a my zachránili v pořadí již druhou loď. Vše za doprovodu blesků nad hlavou. Aby toho nebylo málo, během záchranných manévrů se z lan utrhla i naše první loď, ta kterou jezdíme na patroly a začala se nebezpečně blížit zádí ke břehu. Tedy všeho nechat a jít zachraňovat poslední loď. Bouře naštěstí během půl hodiny polevila, ale těch třicet minut bylo ve znamení frenetického pobíhání kolem našich lodí a snaze uchránit nám svěřený majetek před největšími škodami. Zuzka zpětně konstatovala, že během té půl hodiny mě s Benem svítily oči přívalem adrenalinu a skrytým nadšením nad bojem s nenadále silnými živly na jezeře. Unavení a kompletně promočení jsme konečně dodělali v dramatu opuštěné steaky z grilu a popili otevřeného vína. To byl panečku intenzivní zážitek. Později jsme zjistili, že u nás v parku popadalo asi pět stromů, naštěstí bez vážných škod. Podle zpráv, ale v Sicamu, tam kde máme marínu a zaparkované auto, byly škody mnohem větší, včetně odlétnutých střech a velkého množstvím popadaných stromů. Našemu autu se však neštěstí naštěstí vyhnulo. Stále žasneme, jak se někdy dokáže i na takové zavřené vodě rozbouřit hladina a kolik dokáže způsobit škod. Během patroly v následujících dnech jsme potkali několik hausbótů bez milosti vyvržených na břeh a další popadané stromy v našich parcích. Tedy snad už takovou další bouři zde nezažijeme. Ale bylo to něco panečku.

H.