Kartičkoví králové

Práci už máme, jenom zatím ne fyzicky. Poté, co jsme oběhli ve městě kopírku a scan, vyplnili smlouvy a odeslali všechny potřebné dokumenty jsme, se zatajeným dechem, čekali, co se bude dít dále. Při telefonickém pohovoru se Kim, myslím, že personalistka a organizérka, zmínila, že bychom „next week“ měli v úterý nastoupit na zácvik. Netrpělivě tak čekáme na mail s více podrobnosti, abychom si mohli začít plánovat naše poslední volné dny, ale pořád nic. O víkendu si říkáme, že když v pondělí nic nepřijde, zavoláme, abychom případně hned první den nepřišli pozdě.

V neděli večer přichází vyhlížený mail určený všem zaměstnancům a z tabulky se dočítáme, že se s námi opravdu počítá od úterý na tři dny na zácvik. Bezva už se těšíme. Nicméně se nedozvídáme kde a v kolik hodin bychom měli být. Budeme už spát nahoře na chatě nebo budeme mít zácvik někde dole? Jediné, co se v dopise zmiňuje je, že se jednotliví zaměstnanci mají hlásit svému přímému nadřízenému. My budeme spadat rovnou pod hlavního šéfa, Keitha. Shodujeme se tak se Zuzkou, že se stejně nevyhneme pondělnímu telefonátu. V pondělí dopoledne se tak osmělujeme a vytáčíme telefon. Keith zvedá skoro hned a diví se, že máme naplánovaný zácvik v den, kdy se na chatě mění lidi a obratem nám celý program mění. Zácvik proběhne, ale vlastně jen den a půl, máme přijet v sobotu ráno, budeme spát na chatě a v neděli nás někdo hodí dolů na parkoviště. Oficiální zahájení ale zůstává a začneme tak naši týdenní směnu 25. ráno. České Vánoce tak krásně stihneme v pohodlí domova a ty kanadské oslavíme první den v práci a první týden zakončíme novoroční oslavou a 1. po obědě pojedeme dolů. Jsme docela zvědaví, co se tak z prvního týdne vyvrbí. Uvidíme.

Každopádně překopáním programu nám vzniklo zajímavé okénko, se kterým jsme nepočítali a s mírným překvapením zjišťujeme, že tím vlastně nemáme do čeho píchnout a že jsme se do práce už těšili. Že by hned ve třetím týdnu přišla Nuda v Brně? Počasí nemá být nic moc, má hodně pršet, teploty mají padnout k nule. Plánujeme tak, čím si zpříjemníme volno. Pokusím se shrnout náš celý týden nějak postupně a moc v tom neskákat i když bylo něco už dříve.

Neděle je extra deštivá a my tak vybíráme výlet do Vancouveru, kde je největší akvárium v Kanadě, které Zuzka musí bezpodmínečně vidět a plánujeme zastávku v Decathlonu (opět). Delší výlet je optimální, aby si řízení v Kanadě vyzkoušela i Zuzka a tak sedá za volant ona. Já se chápu telefonu a volám domů. Krásně prší, jede se fajn, Zuza dopravu zvládá víc než se ctí a za necelou hodinku vystupujeme u akvária. Vezeme s sebou i kola, protože před návštěvou akvária jsme si chtěli ještě projet Stanley park, což by mělo být krásné místo ve Vanu. Prší ale tak, že místo toho sedíme hodinku v autě, dáváme svačinu a telefonujeme si s Markét. Taky skvěle vyplněný čas. V jednu hodinu vcházíme do akvária a pro nás nečekaně zjišťujeme, že předvánoční čas a poobědí znamená, že akvárium je narvané školami a matkami s kočárky. Super. Zuzka slibovala i kosatku a já si plánoval spoustu hlášek, jak že to je nehumánní (teda nehezké ke kosatkám) a že „Zachraňte Willyho.“ Kosatku nemají… Mají ale různé druhy tuleňů, lachtany, mořské vydry a vnitřní expozici se spoustou akvárií, žabárium a tak. Připraveni na severoamerické přehánění a nad rozměry jsme nakonec udivení, že akvárium je docela mrňavé, a že jestli má být největší v Kanadě, tak teda nic moc (konečně nějaké to čecháčkovství!). No, máme ale fotky, Zuzka je spokojená a víc není třeba. Po návštěvě akvária mi předává řízení, že podvečerní dopravní špičku v solidním lijáku si mám užít já. Po cestě do Decathlonu projíždíme centrem a mimo jiné i neslavně slavnou ulicí East Hastings, kde se shlukují bezdomovci a feťáci. Jedete po „normální“ ulici, zahnete za roh a rázem se ocitnete v jiném světě. Po stranách ulice stojí provizorní přístřešky, hloučky shrbených stojících zombíků a mezitím normálně procházející lidi, co jdou z práce. Zuzka by se chtěla v autě zamykat, mě to spíš přijde smutné. No, bohužel i toto je realita života a měst obecně. No a za kilometr už zase projíždíte předvánoční atmosférou.

Jiný den, asi v pondělí (možná úterý), dáváme výlet kousíček za Squamishem směrem na jih. Hned vedle dálnice je jezero a u něj odpočívadlo. Od parkoviště se dá vběhnout do lesa a do skal směrem k nejvyššímu bodu Watts point. Opět nás uchvacuje příroda, která mi připomíná trochu Labák, možná České Švýcarsko. Kdyby to byl pískovec a ty skály byly jednotlivé věže. Ale spíš tak obecně, to je tady všude lezecké porno. Proplétáme se jehličnatým lesem, trochu poprchává, trochu mlha, trochu sluníčko. Stoupáme podél skalních masivů a míjíme jednotlivé vyhlídky na fjord a okolní kopce. Místy to je až neskutečný kýč, kdy máte pod sebou nějakých 100 metrů hloubky, holou plošinu na skále, na ní přivrtanou lavičku a epický výhled na jih do zálivu, který vám rámují lesy a hory. Jo a je pár stupňů nad nulou, ale vám do obličeje svítí v poledne jižní sluníčko. Shodujeme se, že pokud budeme dál bydlet ve Squamishi a někdo za námi přijede, určitě ho vezmeme sem.

Některé dny prší opravdu vydatně. V rádiu dokonce zjišťujeme, že v pondělí, tedy den po akváriu, se dokonce na dálnici do Vanu utrhl svah a zavalil celou silnici. Nikomu se nic nestalo, pokud víme, ale pro nás vlastně klika, že to bylo až den po. Dálnici odklízeli celé odpoledne a provoz obnovili až druhý den ráno. Chudáci, co byli lyžovat ve Whistleru nebo jeli naopak obráceně, tak museli noc strávit na své straně závalu po hotelích nebo v krizových střediskách. Když tu prší hodně, není výjimkou, že denní úhrny jsou někde kolem 30 – 60 mm/m2. Intenzivně vzpomínám na vštípený tatínkův dril a už plánuji dovybavení auta. Máme už sice smetáček a lopatu na sníh, ale co taková deka?! Co baterka? Neměli bychom vozit i kanystr s benzínem (když tak přemýšlím, nemáme asi ani lano)? Tolik neznámých. Asi to nakonec vozit nebudeme, ale pište si, že vám pak budu psát humornou scénku.

Když prší moc, navečer chodíme na jógu. Teda Zuzka chodí na jógu. Už doma si našla studio v docházkové vzdálenosti od nás, po příjezdu jí ho doporučila i paní domácí, že tam chodí taky a že je nejlepší ve městě. Zuzka si tak hned kupuje permanentku. Zde si dovolím odbočku ke kartičkám. Milují je tady asi tak stejně, jako v Čechách. Mají je všude a na všechno. Akorát, že tady ty kartičky většinou k něčemu jsou. V obchodech s potravinami se ceny liší klidně o tři dolary, teda aspoň v tom „našem,“ což je Save on foods. V bance nám natlačili kreditky, i tady je na běžné věci hodně slušný cash back. Permice na 7. denní neomezenou jógu stojí jako jeden a půl vstupu na hodinovou lekci. Zkrátka tady ty kartičky mají aspoň nějaký význam, my jich máme plnou peněženku a jsou z nás za tři týdny kartičkoví králové (aspoň první úrovně, protože jiní, co vidí až za roh, mají kartiček určitě mnohem víc než my). Zpět ale k józe. Na první lekci mě bere Zuzka s sebou. Vede jí majitelka studia, doporučila nám jí paní domácí, Angela. Má to být klidové večerní protahování se zpívánky. Ve studiu tlumená světla, hořící svíčky, esenciální oleje a slušně narváno. Zasedáme, vítáme se a s prvním společným hlasitým ohm se mi mírně zvedá obočí. Dále už naštěstí zvuky vydává jen lektorka. Střídáme jednotlivé pozice, ona střídá různé nástroje, já zjišťuju, že to nebude tak hrozné a společně proválíme skoro dvě hodinky. O pár dní později jdeme na podobnou jógu s jinou lektorkou a já zjišťuji dvě zásadní věci. Zaprvé, že první lekce byla fakt promakaná a lektorka je po právu majitelkou studia a zadruhé, že pokud budu doprovázet Zuzku častěji, chybí mi v peněžence kartička, neb to bez ní leze slušně do peněz. Zde prosím berte moje jógové buranství s rezervou. Tak špatné to není, i já se u toho krásně protáhnu, jen je to na můj pragmatický mozek někdy příliš ezo. Navíc je to pasáž textu, kde můžu hodit nějaký ten fórek, případně se vy můžete smát mému buranství. Zuzka už byla na čtyřech lekcích, má príma novou korkovou károšku, moc jí to baví a já někdy půjdu s ní. Jen musím rozlousknout tu kartičku, sakra.

Naším včerejším výletem si odškrtáváme poslední squamishskou velkou atrakci a tou je lanovka do hor Sea to Sky Gondola. Dejte do vyhledávače Squamish a tady gondola vám vyjede, jako jeden z prvních odkazů. Od moře stoupá do slušných 850 m.n.m, odkud začínají různé treky do hor. Nad lanovkou pak ční vrchol Sky Pilot 2031m.n.m. Já chtěl z parkoviště vyjít pěšky k horní stanici lanovky, Zuzce se asi spíš moc nechtělo. Vysrabili jsme oba. Hlavně proto, že jsme v předvečer zjistili, že lanovka má svojí kartičku! Za 150 dolarů roční permice v akci teď do konce roku. Normálně stojí jedna cesta nahoru a dolu asi 80 – 90 dolarů. Pokud za námi někdo přijede, stejně sem pojedeme znovu. No, i kdyby ne, my se sem vracet budeme určitě. Včera se udělal krásný slunečný den. My si vyzvedáváme na recepci lanovky naše nové kartičky, sedáme do vajíčka a svištíme nahoru. Lanovka od moře míří přes kolmou skálu rovnou do kopců. Prvních 700 metrů nastoupá rovnou z kraje. Na horní stanici na nás čeká sníh. Ne úplně moc, ale třeba 30 cm to bude. Kromě jednotlivých stezek je místní atrakcí visutá lávka. Pořizujeme zde fotografie, kocháme se výhledy a vybíráme naší trasu. V jednu chvíli se usměje štěstí a z mraků se vyloupne vrchol Sky Pilotu a já mám jasno, kam se budeme muset někdy vypravit. Mimo jiné od lanovky taky začínají skialpové trasy do přiléhajících kopců. My pro dnešek, teda včerejšek, dáváme kratší výlet po okraji skály, k malému jezírku, ještě menšímu vodopádíčku a zpět domů. Tady nahoře nás to hodně baví a těšíme se, až se sem zase vrátíme.

Dnes, ve čtvrtek, jsem ráno odvezl auto do servisu, Zuzka si byla zacvičit, večer jsme pozvaní k domácím, kterým přijela rodina, na víno a v pátek máme před sebou poslední volný den. Jsme už zvědaví na naší novou práci a těšíme se, že potkáme nové kolegy. Jedna kolegyně by měla být nějaká profi fotografka a motivátorka, pomocný kuchař je Ital, jiný kolega vypadá německy. Mimochodem, tohle všechno člověk vyčte z toho, když vám vaše personalistka posílá mailem instrukce a dá do kopie všechny ostatní spolupracovníky. Tak se těšte na další vyprávění ze zkušebního dne a našich předvánočních mikro příprav.

Zdravíme vás

H.