Když nejsou galeje, máme roupy

Kroutíme druhý týden galejí. Je po večeři, nádobí umyté, hosté spokojeni, my kupodivu nejsme tak moc ošplíchaní a máme dokonce hodinu a půl do večerky a zrovna i volný čas. Zajímavé. Aniž bych to chtěl zakřiknout, vypadá to, že si věci sedly, my se zabydleli a galeje už nejsou takové, jako bývaly. Dokonce nás pustí i ven a máme k ruce knížku, když se nudíme. Já tedy ve volné chvíli čtu, Zuzka pospává a pročítá časopisy. Ještě dumáme, jestli je to tím, že tu teď máme aktuálně jenom dvanáct lidí, nebo jsme už ostřílení (v našem případě ošplíchaní) veteráni. Uvidíme. Náš první týden po práci nám v celku utekl a nic moc se v zásadě nedělo kromě toho, že z nudy a euforie, že jsme volní, jsme se malinko utrhli a vyhodili si z kopýtka. Jak, učtete za chvilku. pojďme na to.

Středu po příjezdu dolů jsme zahájili ometením auta a vypadnutím z práce. Což mě napadá, že jsem vlastně už asi psal, ale to máte případně, jako opáčko. Tedy ve zkratce první tři dny jsme spali, jedli a prali. Všeho bylo hodně a klidně bysme snesli víc. Teda krom prádla. Zde jen malá vsuvka, že jak nejsme moc konzumenti výkřiků technologie, tak sušičku, kterou tady máme uctíváme jako nově objevené náboženství. To by jeden neřekl jaká to je paráda, přitom taková blbost. Mimo jiné nás domácí pozvali na skleničku nahoru, abychom dořešili naše ubytování a dopadlo to lépe, než jsme čekali. Můžeme zůstat déle a dostaneme i o něco lepší cenu, než předtím. Ta už o sobě nebyla vůbec špatná, s přihlédnutím k tomu, že máme svojí garsonku a žádné spolubydlící, kterým bychom nuceně přáli dobrou noc. Jako bonus nám k tomu přihodili možnost, že pokud odjedeme na nějakou delší dobu pryč, máme jim dát vědět, že po dobu, co budeme pryč pronajmou byt na internetu a až se budeme vracet, znovu nám ho pro nás uvolní. Pecka. Ono se to totiž asi i bude hodit.

Angela, paní domácí, totiž mezi řečí prohodila, že zrovna plánuje nějakou dovolenou se svýma kamarádkama a zvažují, kam vyrazit. Prý se nabízí jako ideál Mexiko, což je pro Kanaďany Chorvatsko se vším všudy, včetně ponožek v sandálech (to jsem si asi vymyslel). Akorát zavařený lečo vymění za margaritu. No a prý je ideální stihnout Mexiko před jarníma prázdninama, které jsou v březnu. Kýveme, že jasný, že to dává smysl. No a nám se spouští kolečka v hlavě. Dopíjíme nabídnuté sherry (my alkohol, obzvlášť tady, neodmítáme) a přesouváme se dolů k nám. Se vzpomínkou na prožitá traumata z minulého týdne se vcelku rychle shodujeme, že je třeba nějaký ten dopamín a že taková dovolená uprostřed pracovní sezóny by se hodila. Sedáme ke strojům, nacházíme letenky a všechno to pěkně skládáme dohromady. Nuže. Na konci února, až budeme mít sněhu po krk (ano, obrazně i doslovně. Takový krásný příměr. Jak se hodí…), naskočíme na letadlo, nahodíme ponožky na nožky a uděláme si dovču. Našli jsme super letenky, do Puerto Vallarta, což je na západním pobřeží Mexika. Kousek odtamtud je malá vesnice Sayulita a my zde / tam budeme pět dní popíjet margaritu na pláži a surfovat / vegetit. Ubytování máme v centru, kousek od pláže a v zásadě by nám tam nemělo nic moc chybět. Ještě že se umíme odměnit za prožitá utrpení.

Teď bych měl věnovat odstavec dalším dnům, jenže my jsme byli ten den docela rozjetí a nestačil nám výlet do Mexika. Když už jsme byli u těch počítačů, vzpomněli jsme si na nevyřízený účet s Novozélandskou vládou, kdy nám při žádosti o víza všechno ztroskotalo na tom, že nám 14 dní nešla víza zaplatit. Ano, opět tušíte správně. V zápalu rozjetosti jsme víza dokončili a tentokrát bez jediného zádrhelu i zaplatili. Mimochodem, rozdíl v žádosti o víza do Kanady a na Zéland je něco jako rozdíl mezi žádostí o evropskou dotaci a objednání Bolta. Na ta zélandská vlastně stačilo jen napsat jméno, adresu, číslo pasu a kdy bychom asi tak chtěli přijet. Víc nic. Jo a teda slavnostně prohlásit, že nemáme tuberu a nejebe nám v hlavě a že jsme si nebyli odpočinout na střídačce na Borech. Obratem nám přichází, že někdy za pět týdnů, by se nám měli ozvat s výsledkem.

Po vydatném odpočinku a dopaminovém uspokojení nám zbyly tři dny na výlety. Hned první den jsme měli štěstí a vysvitlo sluníčko. My si tak vzpomněli na naše kola a takřka v mikinách podnikli výlet do města a dolů k oceánu. Bylo tak nádherně, že jsme asi hodinu seděli u vody a jen tak koukali do dáli. Výlet jsme zakončili v cukrárně, kde jsme ještě nebyli a dali si koblihu. teda dvě. Vlastně tři, když to budu brát dohromady. seděli jsme si tak u pultíku, koukali, jak venku jezdí auta, koukali na hory před námi a shodli se, že nás to neskutečně všechno baví. Dělat týden v práci a druhý mít volno. Sednout na kola a jít se projet, když se nám chce. Všechno tohle jsme vlastně mohli dělat i doma v Čechách, ale přes to všechno bláto všedních dní jsme beztak jenom seděli na gauči a čuměli do posranejch telefonů. Ať žijou změny.

Den poté jsme si řekli, že už na práci nemyslíme a je tak bezpečné se vrátit na místo činu a jít si zaběžkovat. Na bázi skoro nikdo nebyl a my si tak v pohodě vzali běžky a vyrazili se projet. Co nás šokovalo bylo to, že i přes dva metry sněhu, vzhledem k tomu, že bylo kolem nuly, kolem nás poletovali komáři! Čuměli jsme jak puci (puky?)! Nám to přišlo, jako zajíci jeho mrkev v zimě (neznalí si vtip dohledají na internetech). Projížďka byla nicméně fajn. Večer nás domácí ještě vytáhli k řece udělat oheň.

Taky jsme vlastně byli v autoškole. To byla vskutku náramně humorná záležitost (nebyla). Vzhledem k tomu, že se blíží můj termín jízd a ten Zuzčin za 14 dní, objednali jsme si po telefonu dopředu jízdy na týden, co budeme doma. Dohodli jsme si datum a čas. Den předtím nám zavolala autoškolačka, že se omlouvá, ale jestli bychom to nemohli přesunout místo dopoledne na jednu hodinu po o. Souhlasíme a přijíždíme v jednu. V jednu se potkáváme s Ninou, to je ta autoškolačka, a ta se nám omlouvá znova, že jiní klienti to popleti a přijeli dnes místo zítra a že přijeli z Whistleru. Chápeme, kam tím míří a se zenovým klidem odkýváme, že my v poho počkáme do zítra, že máme náš volný týden. Následující den se už potkáváme bez komplikací, nabíráme Ninu do auta, protože tady se dělají jízdy v autě žadatele o řidičák a vyrážíme. Řídím já, Zuzka sedí vzadu, Nina vedle mě. Má za úkol nás protáhnout obvyklýma trasama, kudy pojedeme s komisařem a hlásit nám, co všechno děláme blbě a pokusit se nám narychlo vysvětlit, jak to dělat lépe. Jít po 17ti letech do autoškoly je pakárna. Řadím na parkovišti jedničku, házím blinkr a vyjíždím z místa. Při prvním otočení volantu se Nina děsí, proč držím volant z vnitřní strany při točení. OK. mentální poznámka. Při prvním průjezdu křižovatkou a odbočení doleva dostávám druhý pohlavek, jakto, že řadím v zatáčce a křižovatce?! “To jako vážně?” Vážně! Zde minimálně před komisařem nesmíte řadit v křižovatkách, protože to ubírá vaší koncentraci. Tedy další mentální poznámka. Oběma se nám začíná honit v hlavě, že je zatraceně dobře, že jsme si Ninu zaplatili a že je zatraceně špatně, že tam musíme. Ale nedá se nic dělat. Na konci mojí hodiny byla Nina nakonec docela spokojená a prohlásila, že když to neposeru, tak mám docela šanci to udělat. Jak povzbudivé! Po mě usedla Zuzka a značně vystresovaná mým výkonem a děsíce se své hodinky před sebou se vydala do města. Chudák měla z Niny a situace tak zavařenou hlavu, že chvíli nedokázala ani zaparkovat paralelně. Naprosto jí chápu a pro ostatní zde svatě prohlašuji, že za normálních okolností je Zuzka skvělou řidičkou. Její nervozita nicméně v jednu chvíli vygradovala tak, že Nina začala mluvit ke mě, že bych měl Zuzku naučit parkovat. Chudák musela v hlavě zuřit nad absurditou téhle situace. Já mám zkoušku ve čtvrtek v jedenáct dopoledne našeho času, tak na mě myslete!

Poslední výlet jsme měli v blízkém okolí Squamishe. Všude po Kanadě a kolem nás obzvlášť jsou takzvané FSR (forest service road), což jsou štěrkovky mířící z města do divočiny, které používají lesáci. Často jsou v různém stádiu sjízdnosti a jsou k tomu i stránky, kde se to dá zjistit. Jinde platí, že jsou sjízdné jen v létě, jinde, že musíte mít řetězy, někam se nedostanete, pokud nemáte hardcore offroad auto. Jedním z mých požadavků na naše auto tudíž samozřejmě bylo, že musíme mít aspoň základní čtyřkolku s minimálně ucházející světlou výškou, abychom na takové cesty mohli vyrazit. Ještě doma jsem se třásl na to, jak po FSR budeme jezdit sem tam a mít spoustu zábavy a asi časem i spoustu míst, kde uvízneme (snad ne). No a teď v týdnu přišla první příležitost. Nabrali jsme směr do kopců nad městem a měli jsme před sebou asi 2O minut po nezpěvněné cestě. Nakonec byla celá v pohodě, místy nějaké vymleté díry. Poslední 2 km dle cedule vyžadovaly nasazení zimních řetězů. Ty nám naštěstí zapůjčili naši domácí. Dali bychom to asi i bez nich, ale poslední úsek byl značně strmý a docela ledový, takže jistota byla jistota. Ta zajímavá část nasazování řetězů byla ta, že během toho nás oslovili náhodní pocestní, jestli se k nám na ty dva poslední kilometry nemůžou přidat a svézt se s námi. Dali jsme se s nimi do řeči, zjistili, že jsou z Vancouveru, jeden je kanaďan s filipínskými kořeny a druhá Angličanka z Cambridge. Nakonec nám navrhli, jestli nechceme jít na výlet s nimi a vyklubalo se z toho moc hezké odpoledne, které jsme zakončili společnou večeří v místním pivovaru. Mimo jiné jsme dostali pozvání k nim domů, až budeme mít cestu zase do velkoměsta. Celkově to bylo príma a možná budeme mít i první kamarády.

Na závěr nám zbývalo se už jen znovu zabalit, ztlumit doma topení a vydat se na další turnus nahoře. Jak jsem psal na začátku, nakonec to nebude tak divoké a zatím nám dny ubíhají v poklidu. Tedy než se rozloučíme zbývá Vám sdělit poslední věc a tou je, že nám včera během dne přišlo mailem schválení našich Novo Zélandských víz a my tak máme čas do příštího ledna, abychom dorazili do Aucklandu a případně navázáli dalším ročním dobrodružstvím. Zde jen uvedu, že sami ještě nemáme žádné pevné plány a uvidíme, jak se všechny věci vyvinou. Na druhou stranu se železo a příležitosti mají kout, dokud jsou žhavé. Nebo aspoň dokud jsou. Tedy. Jak si asi budeme říkat na Zélandu, když tady jsme Kaďochy?! Zelňáci? co napadá Vás?

Mějte se báječně, dejte nám vědět, jak se máte vy. My se máme moc fajn a užíváme si i neužívatelné.

H.