Koňmo Jasperem

Červen je pro nás se Zuzkou vždy zajímavý měsíc vzhledem k tomu, že máme oba narozeniny a aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu v lóni ještě svatbu, takže i pěkně s výročím. Mimochodem je pro nás zvláštní, jak to hrozně uteklo a kolik se toho za ten rok pro nás stihlo změnit, respektive udát. Kdo by řekl že budeme na druhém konci Země a vlastně v půlce naší cesty kolem světa. To jsme tedy před rokem nevěděli, ale teď už to víme a bude to sranda, že to vážně vezmeme kolem dokola. Za nás lepší, než sedět v kanclu, nechť jsou naši bývalí zaměstnavatelé v míru a pohodě. U nich se to přežít taky dalo, ale srovnávat to radši nebudeme. Jo a taky přesunem do června se nám pobyt v Kanadě dostal do poloviny a teď už i za ní. Nuže vzhledem k výše zmíněným dvojitým narozeninám bylo jasné, že je třeba na nic nečekat a využít naše první dovolenkové čtyřnocí mimo jezero a vyrazit prozkoumat zase jiný kousek Kanady. Rozhodli jsme se zvolit náš pomyslně nejvzdálenější bod míst, kam se ještě reálně dostaneme a vyrazili jsme do Jasperu ve vedlejší provincii Alberta. Povinná zastávka už od příletu do Vancouveru a díky práci na jezeře příhodně o polovinu blíž, tedy jen pouhých asi 500km od jezera. Jasně, není to zas tak daleko a za Terkou do Rakouska to na čtyři dny taky jezdíme. K narozeninám si se Zuzkou vzájemně většinou kupujeme nějaké zážitky a kdo by pochyboval o tom, že se k sobě hodíme a nebylo mu dostačujícím, že máme narozeniny stejný měsíc a naše rodná čísla mají identická čtyři poslední čísla vězte, že teď jsme to povýšili ještě výš a vzájemně jsme si koupili i stejný dárek, aniž bychom se na tom domlouvali.

Ve výsledku se sejít asi nebylo tak těžké neb máme oba určitou představu o tom, co všechno bychom zde chtěli zažít a postupně seznam proškrtáváme, ale i tak jsme se u toho nasmáli. Pár dní před odjezdem jsme se postupně začali bavit o tom, jak se vlastně nejvíc těšíme na to, až jeden druhému předáme dárek a že se vlastně oba těšíme na dárek toho druhého. Bruslili jsme kolem toho několik dní, sondovali, co jeden od druhého potřebujeme, aby udělal případně si vzal s sebou, až jsme usoudili, že to stejně musíme propálit dopředu. Tedy za odpočtu tři, dva jedna, teď jsme na sebe vzájemně vyhrkli, že pojedeme na koně! Což dvakrát za čtyři dny není málo. Dokonce se nám povedlo vyjížďky zarezervovat každý jinde. Tedy rajtky, co sebou vezeme z Čech zabalit do tašky, večer nasmažit řízky a chleby ve vajíčku a hurá na cestu!

Obé je totiž cestovní nutnost. Tím myslím jídlo. Když už mi neprojdou ponožky v sandálech, řízek za volantem je absolutní nutnost. No a s takovou smaženkou je to pak neodolatelné duo, stejně jako my! V noci před odjezdem společně nasmažíme, dáme budík odporně brzo a já už dopředu vím, že stejně odjedeme minimálně o hodinu déle. Znaje však naše tempo, objednáváme si šéfa Coryho, který za nás bude ty čtyři dny pracovat, až na devátou ráno. V deset hodin se s ním potkáváme v maríně, vyměňujeme si poslední informace za přání pěkného výletu a hurá na cestu. Já si nechávám vybalit první řízek ještě u nás v městě. Plán cesty je jednoduchý, neb na místo vede v podstatě jen jedna cesta. Tedy dvě, ale ta druhá je delší a nudná. My se tak vydáváme na západ směr Revelstoke, kolem národních parků Glacier a Yoho. Pak zahnete doleva a stočíte se na sever, další národní park, dálnice mezi horama, pak další národní park a jste tam.

Mno to mi asi nevyjde to takhle odbýt, že? No nic, Zkusím to tedy rozvést. Pamatujete, když jsme říkali, že od prvního dne, co jsme přijeli do Kanady, ať jedeme kamkoliv, tak o tom místě prohlásíme, že je to nejhezčí kus Kanady, co jsme zatím viděli a pak ujedeme 50 kilometrů nebo zahneme za zatáčku a můžeme své prohlášení okamžitě změnit. No tak ani cesta do Jasperu nebyla jiná. Jen s tím, že o téhle cestě to je známé široko daleko. Vjezdem do Revelstokeu totiž člověk vjede i do Kanadské části Skalistých hor, co se táhnou celou Amerikou a slovo scénický nabere nový význam. Postupně jsme viděli lesy, hluboké údolí, burácející řeky s vodopády, špičaté hory, špičaté hory se sněhem, skály, další údolí, údolí s řekami, vodopády a sněhopády (nevím jak se to jmenuje, když sjíždí sníh z kopců dolů do údolí a je to jenom ten nudnej, vobičejnej sníh, co na jaře roztaje a ne ten čupr ledovcovej). Průhledy z jednoho údolí, do druhého údolí obehnanýma špičatýma zasněženýma horama kolem. Skály. Hodně skal. Šutry různých tvarů a barev.

Nekecám, za každou zatáčkou z nás vypadlo, tyvole tady to je ještě hezčí. Zuzce zářily oči a prst na spoušti cvakal rychleji než prsty zapisovatelce u soudu. Do mě stejnou rychlostí padaly řízky a kilometry. Už po pár hodinách bylo jasné, že výběr fotek do galerie a článku bude oříšek, a to jsme byli na cestě sotva pár hodin. Jo a taky, že řízků bude málo! Mezi Glacier national park a Yoho national park leží město Golden. Tam jsme nezastavovali. Zmiňuji to jenom proto, abyste mohli šmejdit prstem po mapě. Taky se tam chystáme za 14 dní, až přijede Jakoubek (o tom příště). Za Yoho na chvilku sjedete z hor do údolí a taky překročíte hranici. Žádná spešl hitparáda, normálka odpočívadlo, cedule Alberta, rychlý čůrání, řízek, fotka a šup zase na cestu.

Přejezdem hranice se změnilo akorát to, že jsme vjeli do jiného národního parku a to tentokrát do Banffu. Taky se zde cesta začne stáčet k severu a průjezdem parkovou bránou / budkou vjedete na Icefields parkway. Tedy dálnici 93. Z Lake louise do Jasperu nějakých 230 scénických kilometrů z obou stran sevřených štíty zasněžených hor bez signálu a s jednou předraženou benzínkou v půlce cesty. Taky smaragdově modrými ledovcovými jezery, vopravdickym ledovcem, kterej tam už asi moc dlouho nebude, zvířenou a tůristama. Nebyla sezona a už jich tam bylo na náš vkus docela dost, bude to ale horší. Nicméně i tak jsme stejně jako všichni zastavovali snad každých 5 až deset kilometrů na vyhlídky a focení. Tady prostě nevíte kam koukat dřív. Tedy zcela přijímáme, že tu ti lidi jsou a stejně jako všichni ostatní čekáme na naší chvilku prázdného výhledu. Kdybych vám vyprávěl každou zastávku, budete tu hodně dlouho. Tedy za mě vtipnou zastávkou byla vyhlídka, která zjevně pro již vyčerpané zásoby jiných jmen, byla pojmenovaná prostě „Kozy a kopce.“ Zvířátka, přátelé. Teď se to snažím v mapě dohledat, abych si ověřil, že nekecám, ale možná už mě jen šálila moje přeřízkovaná mysl a mé myšlenky plynuly jiným směrem. Ale v tý době bych dal ruku do ohně za ty kozy. Jo a taky jsme tam potkali italský Dukáto s italskou spz, což klobouček před majitely, kteří byli zjevně na své cestě po Amerikách. Karmu jim trochu pokazilo, že jsme je akorát přistihli, když kradli dřevo z lesa. Ach ta evropská nátura. Poslední větou bych dodal, že když se řekne kanadská příroda a vybaví se vám nějaký proto obrázek, bude s největší pravděpodobností odsud. Jakože někde mezi Banffem, Jasperem a Yoho. Je to neskutečné a popisovat to někomu, kdo to neviděl, takřka nejde.

To, že se blížíme k městu Jasper, nám bohužel dala najevo příroda. Loni na podzim okolí města i město samotné spálil obrovský požár. Před odjezdem na výlet, jsme se trochu obávali, jaké to tu bude, kolik míst bude zavřených, jaké bude ubytování a všechno ostatní, ale nakonec zvítězil pocit, že bychom turismus naopak v místě měli podpořit a vyrazit. I když vše kolem nás bylo spálené na popel a místo lesa trčely kolem silnice jen pahýly, bylo to krásné. Už po roce bylo znát, že se země postupně otřepává a po zimě roste první tráva a náletové keříky. Holt i toto je součástí přírody a beztak to v sobě má určitou krásu. Přijeli jsme do kempu, který byl celý fungl nový a vypíglovaný a s radostí zjistili, že jsme při výběru kempovacího místa měli docela štěstí a vybrali si nevědomky kousek kempu, kde některé stromy přežily. V mžiku jsme zaparkovali auto, vybalili střešní stan a vyrazili na našich skládačkách do města na obhlídku. Zde opět děkujeme, za vánočně narozeninový dárek!

Překvapilo nás hned několik věcí najednou. Zaprvé, že ač by měla být Alberta, jako celá provincie, levnější, Jasper je drahý, jako kráva. Za druhé, že jsme si navykli být jedinými Čechy v okolí a přestali jsme si dávat pozor a skrývat se před okolím a že Jasper je Čechů plný. Začali na nás vyskakovat zpoza každého rohu, jako svítivě bílé ponožky v sandálech z plážového panoramatu. Zjistili jsme, že jsme si už zvykli, minimálně na jezeře, býti jedinými Čechy v okolí. Dále také nám dalším překvapením bylo, když po příjezdu do kempu, odjezdu na kolech do města, nákupu, pivům po návratu, ohni a brambůrkám je pořád ještě světlo, i když je už po jedenácté večer. Mě se tak hned z mysli vynořily norské pracovní zážitky (Pavlíkovi mávám, ostatní se někdy o historku přihlaste).

Druhý den po příjezdu nás čekal můj narozeninový dárek a tedy Zuzkou vybraná koňská vyjížďka. Výhodou bylo, že se na místo stájí dalo z našeho kempu dojet na kolech. Nabalili jsme tedy batůžky a vyrazili přes město kousek do kopců. Prozřetelně Zuzanka objednala vyjížďku až na desátou dopoledne a my tak nemuseli ráno extrémně spěchat. Naštěstí, protože už dopoledne bylo spalující vedro. To nás vlastně taky překvapilo, že je znatelně tepleji než na jezeře. Tedy městem jsme bez problému prosvištěli a jali se stoupat do kopců, což je na našich mini kolech sranda. Já nasadil tempo a Zuzance zmizel během chvíle. Jako hodný muž jsem však na ní už někde v půlce čekal, ale stejně jsem schytal huláka, že na ní v medvědí krajině nečekám a nechám jí jet samotnou. Odmávnu jí rukou, že prosím tě, tady na nás tak medvědi budou čekat a odjíždíme společně dál. Po 45 minutách přijíždíme do nablýskaných stájí, vítají nás kovbojští koňáci amerického střihu a my se začneme chystat na vyjížďku. Prý však ale čekáme ještě na další dva lidi, kteří mají zpoždění. Po telefonátu od slečny recepční se dozvídáme, že se zasekli na cestě neb čekají, až jim uhne ze silnice grizzly. Ano, z té silnice, po které jsme čtvrt hodiny dozadu přijeli z města a kde jsem nečekal na Zuzanku a vysmál jí s medvědy. No nic. Povzdechl jsem si, že jsem přece medvěda chtěl vidět a vrátil se k přípravám. Za pět minut jsme byli v kompletní sestavě a přistoupili jsme k posledním přípravám před vyjížďkou. Z ničeho nic se však stájemi rozletí vícehlasý křik, že „medvěéd!“ teda „grizzlýý!“ abych byl přesnější. Nu a ono se ten medvídek, co potkali spolukoňáci na silnici, přihnal i do stájí a vběhl zmateně až skoro do půlky pozemku, kde se mu vydali zaměstnanci v ústrety a jali se ho za pomoci psa vyhánět. Medvěda zahnali, nicméně se ještě jednou vrátil. Koňáci se jali vysvětlovat, že ho asi park rangeři vyháněli z blízkých turistických stezek a nevědomky ho zahnali k nám do stájí. Já v duchu tleskal ručičkama, že jsem viděl už i medvěda hnědého, Zuzanka plakala, že má ručičky pomalé a nemá fotky.

Vyjeli jsme tedy v pěti členné sestavě na naši cestu. Průvodkyně v čele následovaná čtyřmi klienty. První jsme jeli my se Zuzkou, za námi druzí dva, co byli trochu arogantní dementi, ale o nich příběh není. Jen dodám, že se na koních táhli a my na ně museli často čekat. Tím jsme si ale vyjížďku nenechali zkazit. Čekaly nás dvě hodiny v sedle v nádherné přírodě, doplněné komentářem naší průvodkyně. Koně šlapali, poslouchali na sebe jemnější brnknutí a nám slečna průvodkyně ukazovala místní květenu, tu bobří hráze, tu škrábance na stromech od medvědů, tu výhledy na město a hory kolem. Kousek od stájí na cestě zpět v jednu chvíli povídám Zuzce, že můj kůň něco cítí, že furt stáčí hlavu a za chvíli už slečna průvodkyně zastaví a docela klidně povídá. „No dál nejedem, před náma je zase grizzly.“ No a fakt tam byl. V pohodičce se na cestě před námi, asi 15 metrů od nás, vochomejtal, baštil trávu a na nějaké „huš, huš“ absolutně nereagoval. Tedy museli jsme s koňmi postupně vycouvat, otočit a vrátit se domů jinou cestou. My tak měli další medvědí zážitek a asi o půl hodiny delší vyjížďku. Krásný to den! Přes grizliště (podle mě místo, kde se vyskytují hnědí medvědi) jsme po vyjížďce sjeli zpět do města na oběd, dali jsme si výborné hamburgery, udělali nákup a zastavili se v obchodě vyzvednout vybavení na druhý den.

Abychom oddělili od sebe dva koňo dny, museli jsme si odškrtnout další kanadský zážitek a to vyjížďku na kánoi. Chtěli jsme dát více denní kempování s táboráky a buřty a tak, ale zmenšená verze byla také pecka. Čekal nás totiž celodenní výlet na Maligne lake k Spirit Islandu, který je na přebalu každého druhého průvodce. 14 kilometrů každým směrem. Abychom to stihli, přivstali jsme si, zabalili auto a přesunuli se k jezeru už v šest ráno a před sedmou jsme již nabalení v péřovkách pádlovali k našemu cíli. Jezero bylo nádherné, voda studená, jako kráva, sluníčko ze začátku v nedohlednu. Postupně se však oteplilo, až skoro k nevydržení. Co nás překvapilo, že celý den jsme vlastně na jezeře pádlovali skoro sami. Kromě dvou kánoí s rybáři ráno, asi třech skupinek lidí vracejících se zpět v opačném směru z kempování a vyhlídkových lodí pendlujících po jezeře tam a zpět, tam nebyl nikdo. Idylka. Po cestě se otvíraly brutální výhledy. My si zastavovali, kde jsme chtěli, chvilkami bojovali s větry, baštili svačinky, odpíjeli pivo, koupali se, až jsme dosáhli našeho cíle. U Spirit Islandu, což vlastně není ostrov, ale polo ostrov, jsme přijeli kolem poledne, což Zuzka okomentovala, že světlo na hovno a konstatovali jsme, že tisíc lepších výhledů bylo spíš po cestě, než na Té jedné vyhlídce. Ke cti alespoň, že jsme vychytali okno asi 20ti minut, kdy jsme na místě byli pouze my a komáři! Celkově celý kánojový zážitek byl báječný, na přírodu a výhledy plný a ke konci maličko dlouhý. Větry se rozfoukaly a my měli skoro celou cestu zpět proti nim a to na těch necelých 30km za den, nebylo málo. K tomu žhnulo slunce až běda! Ale stálo to za to!

V úterý, náš předposlední den jsme na programu měli koně číslo dvě a Zuzanky dárek. Vybral jsem ho kousek dál směrem na sever od Jasperu, abychom se podívali na více míst. K dobru nám dokonce hrálo, že farma byla zpět v Britské Kolumbii, kde je o hodinu méně, protože nás čekala hodina a půl cesty a měli jsme na místě být v půl desáté dopoledne. Zarezervoval jsem nám dokonce čtyř hodinovou vyjížďku. Na místě, ještě před vystoupením z auta byl vidět patrný rozdíl ve vedení stájí. Z našeho pohledu, nám asi bližší, ranč, s nějakým tím harampádím kolem dokola, starým autobusem, kadibudkou. Při vystoupení z auta se za námi rozehnal menší pes, který se smál od ucha k uchu, i když štěkal. Hned jak si jej od koní zavolali nazpátek, že o nás vědí a že jsme vítaní začal kolem nás radostně pobíhat, jako blázen a nechal se odrbat od hlavy k patě. Jo, tady se nám bude líbit. Přivítali nás dvě mladé slečny, že nás na vyjížďku vezmou ony. Vypadlo z nich, že tam jsou na prázdniny z Dánska. Mimo jiné se nás rovnou na začátek zeptali, zda vážně chceme tu čtyř hodinovou vyjížďku, že má být horko a že trasa je vlastně nudná, celou cestu nahoru a pak zase zase jenom dolů. Ehm. Oká? Že to budeme mít levnější a že ta dvouhodinová, má vyhlídky taky a že je jejich oblíbená. To jsou tedy obchodnice. No asi se jim moc nechtělo na půl dne ven. No nic, rozhodli jsme se, že tedy na doporučení dáme dvouhodinovou jízdu a pak nám zbyde část dne na další výlet. Tedy byli jsme připraveni vyrazit. Dostali jsme rychlé bezpečnostní školení, podepsali jsme zbavení se odpovědnosti a jedem. Holky ukázaly na koně, zavelely, že máme nasednout a jede se. V prvních stájích nás ani nenechali sami nasednout. Museli jsme na stupínek se zábradlím, doprovod nám držel koně a dokud jsme neopustili stáje, vedli nás na vodítku. Milá změna. Vysedli jsme tedy na naše nové koně, já na hnědého, Zuzka na světle hnědého. Asi se barva nějak spešl jmenuje, ale to po mě nechtějte. Máte fotky. Tedy vyrazili jsme ve složení dvě průvodkyně, dva platící. Holky byly milé, hned se s námi dali do řeči a povídali jsme si vlastně celou cestu. Na rozdíl ale od první vyjížďky chybělo povídání o okolní krajině, zvířátkách, co vidíme a dalších věcech. To kovbojové v Jasperu měli krásně nacvičené. Zato ale koně, ti byli prvotřídní. Na sebe menší pomyšlení dělali přesně to, co jsme chtěli a šlapali pěkně z čerstva, až jsme museli každou chvílí čekat na slečnu průvodkyni na konci. Její kůň navíc v polovině cesty ztratil podkovu a ona chudák musela došlapat zpátky po svých. Slíbená dvouhodinová procházka se vinula v podstatě celou cestu lesem, po úzkých stezečkách a výhled se ukázal v polovině. Takže asi tak jako na té delší cestě. Nakonec z nich vypadlo, že do Kanady přijeli jen na turistická víza, u paní majitelky dobrovolničí a pracují za ubytování a stravu. Heh, pěkně si to paní majitelka zařídila. Po příjezdu zpět taky holky hned dostaly huláka, že nám nabídly kratší verzi. Srovnáním jsme tedy přišli na to, že je dobře, že jsme měli každý zážitek jinde a viděli dva zcela různé přístupy a dvě zcela jiné krajiny. U profesionálů v Jasperu jsme dostali nastrojené kovboje, krásné výhledy a přírodu, profesionální výklad o přírodě kolem, medvěda a přísná pravidla. U holek jsme se naopak cítili, jako když jedete se známými z jízdárny na dvě hodinky do lesa. Tedy příroda asi vyhrála v Jasperu a koně v druhé jízdárně. Taky jsme konstatovali, že bychom se už asi měli přestat považovat za začátečníky. Minimálně, co se v trailovém, volném, ježdění týče.

Díky obchodnicím jsme vyhráli půl dne jiného výletu a ke koním a kánoím tak přidali i lehký výšlap. Po cestě na koně jsme totiž zahlédli velkou horu u silnice, nějaký stánek a infocentrum a na zdařbůh při cestě zpět zastavili. Na místě jsme zjistili, že jsme vlastně šťastlivci, protože jsme zastavili pod nejvyšší horou Skalistých hor, Mount Robson. Zuzka ještě v autě odhadla, že tu přeci musí být i jezero a že se k němu určitě musí dát dojít. Měla pravdu. Jezer bylo nad sebou po cestě pod vrchol dokonce více a my vyrazili k prvnímu z nich. Bylo to nějakých pět kilometrů a vzhledem k tomu, že s počasím se předtím děvčata trefila, bylo to akorát.

Poslední den, byl také mým narozeninovým dnem a tak jsme před odjezdem z Jasperu zamířili na snídani a já si objednal pěkně lívance s javorovým sirupem, ovocem a slaninou. Mňáám! Při snídani jsme si všimli, že ranní mlha se nějak nechce rozehnat a že je už od úsvitu tak nějak divě pošmourno a v zápětí jsme dostali vysvětlení, že od severu vítr přihnal kouř z probíhajícíh požárů, které zase Kanadu sužují. Z všech krásných výhledů a zasněžených vrcholků hor bylo velké prd a nám došlo, jaké štěstí na počasí jsme ty předchozí dny měli. Z lívanců jsme vyrazili rovnou na cestu zpět zase přes Icefield parkway. Kouř z oblohy zmizel až daleko za Jasperem. V půli cesty jsme do Lake Louise jsme zastavili na Athabasca Glacier. Před sto lety byl ledovec ještě přes dálnici, dnes se za ním muselo jít pořádný kus cesty. Icefield parkway se s námi nakonec rozloučila sérií střetnutí s místní zvěřenou. Rozloučením s našimi pěti nádhernými dny tak byl další medvěd, tentokrát černý. Tenhle konkrétní kousek v evoluci dosáhl dalšího stupně, protože pochopil, že turisticky frekventovanou dálnici je možné přejít jedině tehdy, pokud se nejdřív postavíte před dálnicí na veliký šutr, budete se tam ochomýtat, bez hnutí zapózujete, počkáte až všechny auta kolem zastaví, turisti vytvoří nepropustný koridor z obou směrů, kompletně zastaví veškerou dopravu a vuolá! Vy máte volnou cestu mořem aut k druhému břehu. Za ním se cesta hned zavřela, závěry fotoaparátů docvakali a my bez dalšího problému v pořádku dorazili domů. Jo teda bez problémů úplně né, protože jsme začali pozorovat čím dál větší chvění volantu, až nám doma v Sicamu začalo auto i táhnout na stranu. No super. Teď v týdnu jsme auto dali zase do servisu a a chytré hlavy přišli na to, že prý máme úplně sjetou gumu až na výztuž. No, říkáme si, že toho bychom si přece museli všimnout, ale co se dá dělat. Budeme tedy mít nové pneumatiky všechny čtyři a my budeme muset přihodit nějaký peníz na finální prodejní ceně auta. Takovou za chvíli budeme prodávat Ferrari a ne naší Hondu. No nic. Tak zase příště.

H.