Měsíc prázdnin

Po měsíci otvírám svůj počítač, lezu na naše stránky a musím si přečíst alespoň kousek posledního článku. Koukám u toho, že to je skoro měsíc od toho posledního, a tak to všechno začíná dávat smysl. Delší dovolená po práci byla zasloužená a mě se hrozně nechtělo ještě zpět k psaní. Zaprvé proto, že se toho pořád dělo hrozně moc, a zadruhé jsem psaní odkládal, protože jsem neměl tucha, co vynechat a co ne. Kdybych dovolenou v Mexiku měl vzít hodně zkráceně, tak jsme vlastně rádi, že už jsme zase doma v Kanadě. Bylo to krásné, ale bylo toho dost a někteří z nás by si své zážitky klidně odpustili. Nejradši bych rovnou přeskočil na konec a povídal o našem novém domově, ale pěkně postupně.

Zdá se, že naše dovolená musí zjevně vždy začínat dramaty. Tedy den první, si sedíme spokojeně na Kolagenu (tak jsme si přejmenovali Callaghan lodge), dopíjíme čaj, u toho svižně nahrávám na internet poslední článek a hlavou jsme už dole na parkovišti. V rychlosti se tedy rozloučíme s lidmi nahoře, posmutníme si, že mineme společnou posezóní párty a na skútru naposledy projíždíme bílým peklem. Na parkovišti zjišťujeme, že máme poloprázdné jedno kolo, čímž spustíme závod s časem, který bývá do odletu. Fakt se nám to nechce řešit na bázi, takže jen dofukujeme kolo se slovy, že to vyřešíme ve Squamishi a že už chceme mít celou zimu za zády. Se Zuzkou jsme se ještě předtím dohodli, že bude nejlepší přespat ve Vancouveru, to kdyby náhodou byl nějaký problém na dálnici. Letadlo nám totiž odlétalo druhý den někdy v poledne a my tak měli být na letišti v devět dopoledne. Mezitím, co já dofukuju kolo, Zuzka se nás snaží odbavit a ejhle další zádrhel. Máme letět s kanadskou nízkonákladovkou a při ověřovací fotografii našich pasů nám to píše, že se neshodují jména v rezervaci s jmény na pasech. Skoro zbytečné zmiňovat, že den předtím při zběžné kontrole jsme si všimli, že v rezervacích máme oba dva špatně naše data narození. Jak často se vám stane, že při kupování letenek uděláte chybu? Navíc oba dva a navíc zcela stejnou. Oběma to psalo, že jsme se narodili o den dřív, než ve skutečnosti. Tedy dejme si dvě a dvě dohromady. Nízkonákladovka. Někdo nepozorný dorazí na letiště, tam mu směle oznámí, že má špatně údaje na letence a že vysol penízky prosím. To do nás vjel vztek poprvé, tedy napsali jsme letecké společnosti přes chat, protože nemají infolinku. Po půl hodině se propracovali k živému člověku. Prošli si písničkou, že to je naše chyba, že neumíme zadat správně údajě. My milou a nápomocnou asistentku směle pošleme do hajzlu a najednou, že nám to změní zadarmo. Tady střih. Stojíme u auta na bázi, já foukám kolo, Zuzka nás odbavuje a zjišťujeme zádrhel dvě, tedy jména na letenkách. Připraveni ze včerejška rovnou skáčeme na web, do chatu, probojováváme se skrz automat k živému člověku a dřív než se stačí nadechnout, že chce peníze za změnu rovnou ho posíláme do hajzlu s rozběhem. Po půl hodině z něho vypadne, že to nejde změnit, respektive nám nepomůže se odbavit, ale že k naší rezervaci napíše, že nás nemají na letišti zkásnout za odbavení na letišti.

S asi tak dvouhodinovým zpožděním, protože jsme si užili ještě poslední ometání auta, vyrážíme s dofouknutým kolem do Squamishe. Musíme nakoupit něco málo na večer, až budeme spát u kamarádů ve Vancouveru, odhodit ještě poslední věci u domácích, přestože tam už nebydlíme (ano byli hodní a nechali nás si u nich nechat nějaké věci). Optimisticky si říkám, že by bylo asi rozumnější nechat kolo opravit ještě tady ve Squamishi, než se vydáme po dálnici do Vancouveru. Je asi tak půl hodiny do zavíračky, klasika. Přijedeme do autoservisu, kde nám velmi ochotně paní nabízí termín opravy píchlé pneumatiky v brzkém termínu, asi tak za 14 dní. S úsměvem děkujeme, že si teda přehodíme před pneuservisem rezervu sami. Další půl hodinu zápasím s obalem na rezervě, protože nám náhradní kolo stylově visí na zadních dveřích a obal je tak prorostlý mechem a zažraným bordele, že zip se ani nehne. Když sundám obal, nestačím se divit. Na rezervě je bezpečnostní šroub, ke kterému je potřeba speciální nástavec, který jsme k autu samozřejmě nedostali a nás nenapadlo se po něm shánět, protože na všech čtyřech ostatních kolech už dávno není. Je tedy pět odpoledne, my jsme stále ve Squamishi, kolo postupně uchází, nás čeká cesta do Vancouveru, nemůžeme sundat rezervu a vyměnit kolo (nebudu se vůbec zmiňovat o tom, že rezerva je samozřejmě ke všemu prázdná), druhý den máme být v devět ráno na letišti a v Kanadě se rychle ani pes nevysere bez předchozího zarezervování termínu. No a nechat to být nepřichází v úvahu, protože po třech týdnech v Mexiku máme přílet v jednu v noci a auto nám bude stát na letišti na odstavném parkovišti. Pecička přesně v našem stylu. Hlavně se nenervovat, u benzínky dofouknout kolo, dofouknout i rezervu, to až to jednoho pěknýho dne vyřešíme a budeme moct rezervu sundat ze dveří a hurá do velkoměsta na večeři. Domluvili jsme se totiž s kámoši na pátou až šestou večer. S dostatečnou rezervou, přesně na čas, ve čtvrt na devět večer brzdíme před restaurací a u večeře řešíme naše reálné možnosti. Holly nám hbitě, jako nejvíc záložní možnost, nabízí nechat auto stát celou dobu u ní před barákem, ráno si vzít na letiště tágo a vyřešit to až po příjezdu. Problém je v tom, že se mezitím má stěhovat a další jiné komplikace, znáte to. Řešení trochu na hovno, ale máme aspoň záložní plán. Večer v posteli nacházíme pneuservis, kde otvírají v 7:30, tak se domlouváme, že zkusíme ten. Jo a k tomu je dobré ještě zmínit, že všechny naše věci máme v autě, není v něm k hnutí (kromě pár cenností, co jsme nechali u domácích) a nechce se nám ho nechávat stát jen tak na ulici. Ráno nás budí brzký budíček a my se sázíme, zda přes noc stihlo kolo ujít až na nulu a další záchranné akce budou zbytečné. Máme štěstí, únik není tak rychlý. Dáváme velmi rychlou snídani a vyrážíme na lov pneuservisů.

V našem vybraném nás zdraví usměvavý pán a velmi usměvavě nás posílá do háje, že pokud nemáme domluvený termín a hlavně nástavec k tomu posranýmu bezpečnostnímu šroubu, nepomůže nám nikdo. Ještě přihodí knížecí radu, že bychom se měli obrátit na dealera, aby nám prodal zmíněný klíč (drogy by v tomto případě řešením nebyly, minimálně v dlouhodobém měřítku). V zoufalosti koukáme do mapy a shodou okolností ve Vancouveru jednu Hondu mají. Otvírají v osm. Někdy ve čtvrt na devět rozrážíme dveře podnikové prodejny, kde mají i autoservis. Na pána prodavače vyblejeme náš problém, pak mu ho ještě jednou pomaleji a srozumitelně zopakujeme, nezapomene přidat naší časovou představu o tom, kdy by se to mělo všechno odehrát a k našemu neskutečnému překvapení pán kývá, že klíč na dílně mají, že rezervu sundají a zkontrolují i kolo. Neuvěřitelné! Mě v tu chvíli začnou skákat odrazy dolarů v očích, jak na kasičce, kolik taková nadstandardní rychlo akce bude stát, ale to se nedá nic dělat. Je tedy lehce před půl a pán říká, že to bude za chvilku hotové. Je půl, pán se usmívá povídá si s dalšími zákazníky a auto nikde. Je čtyřicet, já se jdu radši procházet po prodejně a okukovat motorky. Je čtyřicet pět, pán se stále usmívá, Zuzce úsměv tuhne, mě motorky už nebaví, volím tedy strategické vyprázdnění před odletem. Je padesát. Pán se už neusmívá, naše auto na dohled není, já se už nemám čím zabavit, Zuzka přestala mluvit. V padesát pět nás oblaží historkou, jak mu stejná aerolinka oznámila zrušení jeho letu s rodinou ve chvíli, kdy jim dával tašku na odbavovací pás. My mu děkujeme za povzbudivé slovo. K tomu přihazuje, že tři hodiny před odletem jsou zbytečný. My mu děkujeme i za druhé přívětivé slovo. Někdy v devět pět přináší pravý, ušmudlaný, Japonec (jaké klišé, že?) z dílny naše klíče a pán se dává do počítání. Prý nakonec sundali šroub z rezervy a vyměnili ho za normální a v pneumatice na kole našli hřebík a že rovnou gumu opravili. Nakonec nás sranda stojí „jen“ asi 70 dolarů a my ve čtvrt na deset sedáme zpět do auta a vyrážíme na letiště.

V celku bez problémů se propleteme městem a necháváme naše auto stát na hlídaném parkovišti. Přesedáme na vlak, co nás sveze dvě zastávky a jsme zpět tam, kde jsme byli před pěti měsíci. Uvědomujeme si, v jak zvláštním časovém okně se pohybujeme, kdy nám někdy přijde, že tu jsme hrozně krátce, jindy, že tu už jsme roky a že až přijde na odjezd, bude to hrozné. My se ale stále vezeme na endorfinech z ranní akce a s lehkým krokem se vydáváme na odbavení. Vyčekáme si frontu, donutí nás nacpat naše příručáky do měřící schránky, zda by z nás nemohli vytlouct další peníze za nadrozměr a už stojíme u paní odbavující. Mile nás pozdraví, zváží nám kufr, co půjde dolů do podpalubí a zkontroluje nám pasy. Zasvítí jí oči, že jsme se neodbavili online a že to budou penízky. My připraveni přesně na tuhle situaci jí rázně utneme, že tohle už máme za sebou a rovnou jí před obličej cpeme telefon s uloženými zprávami od počítače a živého chatovacího operátora. Nakonec nám v celku bez problému tiskne letenky a v duchu určitě hýká radostí, že nás každého posadila na opačný konec letadla. Je čas na dopití vody v lahvích a průchod skrz skenery do mezinárodní části letiště. Zuzky batoh rovnou zamíří stranou na ruční kontrolu a nachází u ní samozřejmě nůž. V rychlosti nějak zapomněla myslet na to, co jí v batohu zbylo a teď už skoro začala plakat, že se se svým nožem bude muset rozloučit. Nakonec přijímá alternativní návrh a nechává se z kontroly eskortovat zpět před odbavení s tím, že by v jedné ze sámošek (Obchod je 7eleven a mají tam pobočku pošty) mělo být možné si poslat balík poštou. Uspěje a my se později odlepíme bez problémů od země. Tolik stresových situací během dne a půl ani nevíme, kdy jsme měli naposledy a já z toho už upletl tři stránky textu a to ani nejsme v Mexiku.

V letadle se hodí zmínit, že se vyplatila naše šetřivost, kdy jsme si nechtěli připlatit za sezení u sebe, protože se ukázalo, že letadlo poletí poloprázdné a my si tak budeme moci sednout po vzletu k sobě. Hned tak děláme, já otvírám knížku a Zuzka se kochá. Po cestě do mě v určitých chvílích drká. Hele divný kruhy uprostřed pouště. Ukázalo se, že to jsou políčka, který zalévá stroj, co se točí kolem své osy a dělá takový obrazce. Jů nevadská poušť, jů hele Grand kaňón, jů támhle jsou pěkný hory. Vskutku bylo po cestě na co koukat, ale nakonec jsme stejně pospávali. Byla to přeci jen pět a půl hodiny dlouhá štreka. Po přistání proběhlo všechno hladce a v celku rychle a celníci nám žádné problémy nedělali. Zajímavé bylo, že nad letištěm vlála mexická vlajka velikosti středního kamionu. Nechápu, jak se takový kolos udržel na stožáru a jak se podařilo, aby se svojí váhou vlál, i když nefoukal orkán. Vlajkologové mě neváhejte poučit. Před odletem a i během letu jsme se dohadovali, zda li se plácnout trochu víc přes kapsu a vzít si na první ubytování taxíka nebo jestli jet autobusem. Tak jako tak, co pláclo nás, byla teplota, protože takhle v odpoledni, kdy jsme přistáli bylo v Puerto Vallarta přes třicet stupňů, a to po týdnu v bílém pekle a minusových teplotách, byl slušnej šok. Pomalu jsem nás postrkoval ven z letiště a přes dálniční most někam, kde budeme moci vymyslet, co dál. Načasování opět rozhodlo za nás, protože akorát v půlce mostu, kdy povídám Zuzce odkud by asi tak měl jet případný autobus, jakou má barvu a že na sobě bude mít napsáno Sayulita, akorát ukážu prstem a dodám „jako támhleten, co zrovna přijíždí.“ Tedy s batohy na zádech si dáváme lehký sprintík a na poslední chvíli chytáme rozjíždějící a rozpadající se autobus. Je úplně přecpaný lidmi jedoucími z práce, takže stojíme na schodech u řidiče, který se neobtěžuje ani zavřít dveře před rozjezdem. Po chvíli vysledujeme, že to je jeho zásadní taktika. Hlavně neztrácet čas a rozjíždět se hned. K tomu kličkovat přes tři pruhy sem a tam a hlavně nedejbože blikat! To by akorát všechny zmátlo! Nás navyklé palermskému dopravnímu ruchu to nepřekvapujeme a spokojeně se necháváme ovívat větrem otevřených dveří. Když přistupují lidi, nastupují zadem. To pak putují peníze pěkně z ruky do ruky odzadu dopředu k řidiči a zpět a místní neváhají zapojit ani občasné turisty.

Baví nás to, protože to máme pěkně s vyhlídkovou cestou a místním koloritem. Jen prachu kolem cesty i v autobuse je neskutečně. Je před obdobím dešťům a celá příroda je sežehlá dlouhými měsíci bezdeštných slunečných dní. Po hodině uznáváme, že koloritu by i stačilo a že klimatizovaný taxík má taky něco do sebe, ale statečně se vezeme dál. Stejně nám nic jiného nezbývá. První ubytování je ve městě Sayulita. Kadoši nám jí doporučovali jako klidnou bezpečnou destinaci, kam se jezdí jako do Chorvatska. Nám to tam přijde spíš jako na Filipínách říznutých párty diskotékovým královstvím. Mno asi jsme to vlastně i tušili předtím, ale co se dá dělat. Je to na pár dní a na rozkoukání to bude dobré. Ubytování, tedy mezi námi, stálo taky docela za hovno (ano vybrali jsme si ho sami a bylo nejlevnější, víme). Jedna mini místnost s hlučným větrákem na stropě a zažranou špínou řekl bych od začátku sezony. Tedy snad jen. Je nám to ale vlastně i skoro jedno. Máme dovolenou, po x měsících měsíc nebudeme muset pracovat, jsme udyndaní po cestě a je čas na drinky a večeři. Vyrážíme tedy do víru velko malo města a diskoték. Všechny krámy jsou otevřené, všude přes sebe huláká hudba (ke cti aspoň mexická / latinsko americká). Odbíjíme prvního z mnoha podomních prodejců kokainu a marihuany a v první lékárně kupujeme sprej na komáry a opalovací krém. Milá paní lékárnice nám přídavkem hnedka strká pod obličej leták s nabídkou anabolik, antihysterik, antianxietik a jiných dobrůtek. Prostě všech krásných barevných a roztodivných prášků, které by vám měl pěkně předepisovat váš psychiatr. Zjevně tu jsou připraveni obsloužit každého dobrého Američana. My dáváme vyniknout naší evropské krvi a své potřeby zaháníme pouze alkoholem. A že nám Corony a margarity chutnají. První dny nám tak ubíhají v pomalém tempu polehávání, obcházením krámů, popíjením piv a navečer drinků a pojídáním různých burít a tacos. Pohodička.

Po pár dnech se přesuneme na sever asi o 15 kilometrů do San Pancha. Vesnice je to obdobná, jen ne tak turistická. Respektive ano, ale turisty zde tvoří spíš novousedlíci, přijíždějící na důchod, odpočinek, surfování, zevlení. Krámy jsou najednou spíše než cetky obchody se stylovým oblečením, ezo věcmi, surfovým vybavením, uměním a tak. Ubytování máme tentokrát dále od centra v kopci, takže máme krásný výhled do okolí. Prostorný dům s houpací sítí na terase a velkou kuchyní. Ač je to skoro nemožné, naše denní tempo ještě víc zpomalujeme. Neděláme vlastně vůbec nic. Zuzka na terase přes foťák loví jednoho ptáka za druhým, já v hamace s pivem v ruce drtím jednu stránku za stránkou. Ve výsledku jsem za ty tři týdny přečetl dvě pěti set stránkové knížky a třetí načal v letadle po cestě zpět. Jo a ještě jsem zapomněl zmínit, že v prvním ubytování jsme si zaplatili komentovanou tří hodinovou procházku po místní džungli s už místní německou bioložkou. Bylo to super, trpělivě nám odpovídala na spousty otázek, viděli jsme nějaké další ptáky, hada, ještěrky, brouky, co do písečných jam stahují jiné nepozorné brouky a v jedné z fotopastí i noční přechod místního jaguára. Pozorný čtenář by si taky v těchto místech mohl začít říkat, a co koupání. Mno popravdě jsme se za celou dobu v oceánu vykoupali asi tak třikrát. Pacifik je tu docela divoký s kalnou vodou a docela velkými vlnami. Navíc vystresovaná Zuzka, co si četla o vodních hadech, medúzách a dalších vodních zvířátkách plaveckou morálku příliš nezvedala. I tak jsme byli pořád v pohodě a zábavu jsme si našli dostatečnou. Jeden z večerů jsme strávili mimo jiné na večeru se salsou. Večer načala lektorka přecvičující základní kroky pro ty, kteří se chtěli učit a následně spustila živá kapela. My se chopili bílého vína a pozorování ruchu kolem sebe. Postupem večera se na akci ukázala půlka vesnice, včetně všech barmanek a prodavačů. Byl to super večer a museli jsme uznat, že tančit tedy všichni uměli perfektně.

Třetí ubytování jsme zarezervovali na celý poslední týden a tentokrát dál od oceánu v kopcích. Byla to vesnice asi tak o 200 lidech. My si vybrali na naše poměry docela luxusní ubytování s bazénem, televizí a brutálními výhledy na oceán a západy slunce. Ač to je k nevíře, naše tempo spadlo ještě níž a my náš pohyb a aktivitu omezili na jednu podvečerní návštěvu návsi do krámu. S první procházkou na náves jsme se v duchu vrátili do prvního dne v Domamyšli. Byli jsme zde jediní bílí (to zrovna s Domamyšlí nesouvisí, aby se náhodou domácí neurazili) a jako cizáci jsme svítili široko daleko. Všichni ale nakonec byli milí, pěkně zdravili a vůbec si nás nevšímali. Trefili jsme se zde do místních svátků, kdy svátek práce slavili devět dní v kuse. Pro nás to naštěstí znamenalo, že kromě obchodu byl skoro každý den otevřený nějaký stánek s jídlem. To si můžete představit tak, že několik rodin vytáhlo gril, topeniště nebo pojízdný stánek před barák na ulici, k tomu dotáhli pár plastových židlí, co dům dal a pěkně rukama bez mytí začali patlat a smažit a grilovat tu tacos, tu hamburgery, tu párky v rohlíku. Mňam, ale všechno bylo hrozně dobrý. Jeden večer přijela i kapela. Na prašný pahorek nad betonovým pláckem uprostřed vesnice přijeli s pickupem, na autobaterku napíchli světla, z kostela dotáhli prodlužku, zapojili dva mini repráky, z nichž jeden skoro nehrál a na improvizované pódium se vyvalilo asi deset kapelníků, spíš i víc, v modrých sakách. Měli trubky, trombony, klarinet, tubu, kytary, slepýho bubeníka, perkusistu a asi tři zpěváky. Hustý. Kromě místního opilce, který dvakrát z návrší spadnul se k tanci měla jen místní odvážná žena v našich letech, která postupně vytáhla tančit všechny dospívající dívky, jeden kovbojský pár s paní, jejíž zadek a prsa byla velikosti přezrálých dýní a pánův pupek stejné velikosti (přesto se pohybovali nečekaně lehce) a sem tam osmělivší se mladý muž, který vyzval svoji vrstevnici. Jo a spousta okolostojících přihlížejících. Zkrátka vesnická zábava jak víno, teda tequilla. Akorát se na nás překvapivě málo pilo. Rozhodně jsme si ale mohli odškrtnout nefalšovanou místní zábavu.

Sedmnáctým dnem končila naše dovolená a paní majitelka ubytování nám na naší prosbu zavolala taxíka. Čekání na něj jsme si zkrátili povídáním s ní o tom, že dům jí daroval její tatínek architekt a stavař, co bydlí někde jinde v Mexiku a vesele si staví jeden barák za druhým a povídáním o místní fauně. Paní domácí připojila několik humorných historek se štíry a Zuzka si posmutní, že ona teda žádného neviděla a že jí to moc mrzí, protože jí chybí ve fotodeníčku. V klimatizovaném taxíku se za naše rozhodnutí chválíme a pomalu se s Mexikem loučíme. Závěrem bychom asi shrnuli, že to bylo fajn, ale asi zase taková pecka ne. Přispělo tomu i roční období, kdy bylo vše sežehnuté na prach, výběr destinace, která byla vlastně hodně turistická a na památky chudá. Představa místních obchodníků, že vám musí vnutit vše a nabídnout vám koupi túze dobrých drog i v deset dopoledne a docela vedýrko. Na druhou stranu jsme odjížděli zcela odpočatí, spokojení a celkově v zenu. Na letišti nás už čekalo jen projít znovu odbavením a tyátrem u pásu a převléknutím zpět do zimnějšího oblečení z žabek. Nejdřív se jde převléknout na záchod Zuzka, po ní já. Já přicházím ze záchodu v totální harmonii a duchem někde jinde a před záchodem na mě kouká vykulená Zuzka. Ptám se, co že jí je. Dá se do vyprávění příběhu o boji o život. Jednou z humorných historek se štíry bylo, jak paní majitelce lezou po zahradě a jak měli hosty, kteří si neuměli po sobě zavírat dveře do baráku, a tak jednoho krásného dne našli svoje batole na posteli, jak na sebe koukají se štírem. Naše humorná story byla o tom, že nám při čekání na taxíka vlezl do jednoho z batohů štír. Samozřejmě, do toho Zuzčiného. No a jak si na sebe oblíkla na letišti mikinu, zažila blízké setkání, kdy jí tenhle roztomilý mazlíček lezl po ruce. Naštěstí byl z venku mikiny a naštěstí ho duchapřítomně ze sebe shodila a nějaký bojovný pán posléze za hrdelního doprovodu mé drahé ženy zašlápl. Já to samozřejmě všechno pročůral a ani ten křik jsem neslyšel. Dopadlo to dobře, i když o tom ještě dlouho nebyla Zuzka přesvědčená. Postupně jí z toho tuhl krk a ve stresu nebyla schopná určit, zda jí do ramene štípl zmíněný štír, komár, hla si úlekem rukou nebo měla prostě červený flek na rameni od batohu. Čas vyloučil variantu první. Takže milé děti, v exotických zemích si kontrolujte oblečení, co si na sebe berete, včetně bot a buďte stejně pohotoví, jako má milovaná žena. Nebo si aspoň nepřejte potkat a vyfotit si z blízka něco, co by vás mohlo zabít. Ano, i během smrtelného nebezpečí, si štíra Zuzka před zašlápnutím stihla ještě vyfotit. Teda aspoň na mobil.

S Kanadou jsme se po návratu přivítali slovy „uf, konečně doma“ a upřímně to tak i cítili. V noci jsme se pochválili, že jsme dotáhli do konce náš boj, za zachování nafouklé pneumatiky a vyrazili ještě hned do Squamishe. Tam nám nabídli domácí, že nás nechají u nich doma jednu noc přespat, abychom nemuseli kempovat. Hlavně druhý den po dovolené, nás čekala další dovolená. A to tentokrát vyčerpání mého vánočního dárku, jachtingu. Dostal jsem totiž darem odpolední projížďku Howe soundem (squamishským zálivem) na plachetnici. Ráno jsme se pomalu vyprdelili od domácích, donaložili poslední věci, co jsme u nich měli uschované a odjeli do downtouwnu na oběd před plachtěním. Byl nádherný den. Zcela náhodou jsme trefili jeden jediný slunečný den mezi dny totálně prochcanými a navíc korunovaný větry, přesahujícími 25 uzlů (přes 12 metrů, to už fouká pěkně zčerstva a začíná vám na kiteování stačit ikea taška). Před jízdou jsme ale byli prozkoumat novou restauraci a dali si excelentní poutine. Hranolky se sýrem a případně dalšími věcmi, přelitými teplou hnědou kejdičkou. Mňam! Po zaplacení jsme se přesunuli do přístavu a Zuzka začala z ničeho nic hlásit akutní problémy se svojí hnědou kejdičkou, blee! Zdá se, že jí něco nesedlo v její porci a spustila se hra o čas. Naštěstí měli v přístavu záchod. Nevypadalo to totiž vůbec dobře. K nástupu na loď jí nakonec uchlácholila přítomnost dalšího záchodu na palubě plachetnice. Mě tak začal boj s větry, Zuzce s jejím zažíváním. Jízda to byla parádní! Opravdu foukalo tak, že jiné lodě se z přístavu neodvážili. Oceán jsme tak sdíleli pouze s kitery. Naše dvoučlenná posádka, kterou tvořil sympatický kapitán a mladá slečna, ze které se vyklubala kamarádka našich kolegů z práce, se snažila nám zprostředkovat zážitek, co to šlo. S námi byli na palubě další čtyři lidi. Postupně jsme se tak i vystřídali u kormidla a ovládání plachet. Já byl v sedmém nebi o to více, o co se nakláněla loď. Zuzku zaměstnávala kupodivu fotografie, nikoliv její zažívání. Jediné, co nakonec chybělo k dokonalosti byly velryby, které před námi bohužel zůstaly schované. Tři hodiny nám utekly jako voda a to bez jediného problému. Po návratu na pevnou zem se nicméně navrátila i všednost okamžiků a Zuzka návrat oslavila v sedě. Na to, že nás čekal přesun na bázi pod Kolagenem, kde jsme si domluvili grilovačku na dnešní noc, nic moc.

Zahájili jsme tedy přesun nákupem živočišného uhlí a pomalým, přerušovaným přesunem. Ve ýsledku to ale nakonec dopadlo dobře a nemělo to zase tak dlouhé trvání. Večer se vše pomalinku začalo dávat do pořádku a druhý den, už to bylo dobré. My na bázi přijeli k večeru a ostatní naši kolegové, už seděli u ohně. Darem jsme přivezli flašku tequily a nějaká piva, postupně padlo vše. O co víc se Zuzka držela stranou, o to víc jsem já hájil domácí barvy. No zlil jsem se parádně. Naštěstí ne sám a naštěstí ne více, než ostatní kolem mě. Byl to moc pěkný večer. Ráno nám malino zmoknul náš střešní stan a nepůjčit si od kolegů jejich spacáky do -15, zima by nám byla strašná. Přeci jen zase přesun z 30ti plus pod bílé peklo byl rychlý. Jo a vlastně den předtím po cestě na základnu jsme z auta viděli naše první černé medvědy! Normálně se pásly u silnice a my jim byli úplně ukradení. Nejdřív jsme viděli jednoho, později další dva. Všechny u krajnice, jako by se nechumelilo.

Druhý den ráno po párty jsme vyrazili na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme v té době byli bezdomovci, rozhodli jsme se využít pozvání jedné z našich hostek, abychom ji navštívili na její levandulové farmě / v ovocném sadu v Okanagan valley ve městě Naramata. S ohledem na můj pozdně noční příchod do stanu zahájila řízení Zuzka. Ve Whistleru jsme si ještě vyzvedli naši poslední výplatu v kanceláři, protože se naši zaměstnavatelé rozhodli nám ji vyplatit pomocí šeku a ne jako lidem na účet. Nějak si říkáme, že na nás vlastně asi zkoušeli, zda budeme ještě kolem a budeme si ji chtít dojet vyzvednout osobně. K jejich smůle, jsme cestu kolem měli. K přesunu jsme se totiž rozhodli využít severní cestu, která byla delší a o to náročnější. Nicméně byla nádherná. Příroda se měnila snad co 50km a my si postupně přišli jako v České Kanadě, na Šumavě, v Novohradských a Krušných horách, v borovicových lesích středních Čech. Míjeli jsme jezera, špičatý hory, kulatý hory, pláně, řeky, borové písčiny, pastviny… Nádhera. Zhruba šesti set kilometrová cesta nám nakonec krásně utíkala nebýt dalších našich cestovních záserů. Zde si povšimněte, že jsme znovu na cestě, znovu v našem autě, co se tváří v pořádku, znovu máme někde být v určitou hodinu a znovu si auto usmyslí, že ne-e. Postupně nám začaly přibrzďovat všechny brzdy a vyhřívat kola tak, že jsem nechtěl pokračovat dál a uprostřed všech prdelí se jal hledat autoservis. Živě jsme si u toho vybavili naší cestu Lavinou k Balatónu, kde nám po výměně brzd začaly brzdy zlobit. To nám tenkrát odešel hlavní brzdový válec a čelisti se přestaly vracet zpět. Se vzpomínkou na tuto humornou kapitolu našeho cestování jsem propadal panice, že je svět jedna velká spirála a začal být paranoidní. K tomu se hodí dodat, že samozřejmě byly čtyři hodiny odpoledne. 20 kilometrů před námi naštěstí bylo větší město, kde byli asi tři autoservisy. Zuzka skepticky navrhovala prostě jet dál, já to vážně chtěl mít z krku. Na mé naléhání jsme zastavili v jedné z opraven a zase spustili divadýlko. Kupodivu nás nevyhodili oknem a kupodivu nám pán slíbil, že se na to mrkne. V půl hodince před zavíračkou si auto vzal, zvedl ho, a něco se jal dělat. Já opět z dlouhé chvíle navštívil místní záchod a po návratu přišel pán s výsledkem, že asi byly brzdy zatuhlé z přímořského podnebí a že nám sundal všechny kola, brzdy vyčistil a promazal a že by to už snad mělo být dobré. No a to fakt stihl půl hodiny do zavíračky. My plní díků jsme okamžitě vytáhli peněženky. Pán se podíval na kolegu a svorně prohlásili, že mají happy hour a že od nás peníze nechtějí. My jim s díky vmáčkli do rukou alespoň dýško a vydali se znovu na cestu. Na levandulovou farmu jsme tak dojeli asi jen s dvouhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Poté, co jsme Joni (levandulová paní) popsali naše strasti z cest, včetně mokrého stanu, se jí nás zželelo a nabídla nám, že můžeme zůstat v jejich apartmá pro hosty, za které si běžně účtuje přes 400 dolarů za noc. No nepohrdli jsme. Já tedy ještě v noci zaplul do vířivky, Zuzka rovnou do postele. Ráno jsme se potkali s Joni a ona na nás vychrlila své představy, s čím bychom jí na farmě mohli pomoct. Samozřejmě jsme to čekali a byli tak i dopředu domluvení, nicméně se toho vůbec nebála a nalajnovala nám velkolepé projekty. Se vzpomínkou na naše apartmá s výřivkou, jsme se však vůbec nebránili. Pro Zuzku si tak nakonec přichystala různé focení produktů a farmy a pro mě stavební projekty. Dlouhou dobu skákala z jedné myšlenky na druhou, než nakonec vyhrála opěrná zeď / terasovité truhlíky. Její farma je na břehu jezera Okanagan, které má na délku asi 120 km a jedná se o jedno z nejteplejších míst v Kanadě a největší zemědělskou oblast, minimálně v BC. Jsou tu tak naměstnány na sebe vinice a sady a políčka. Podnebím nám místo nejvíce připomínalo středomořské piniové lesy. Joni navíc úzkostlivě dbala na to, abychom kromě práce stihli i něco poznat a v podstatě trvala na tom, že se budeme chodit odpoledne projíždět na zapůjčených elektrokolech a navečer potkávat na skleničku nebo případnou společnou večeři. My se ani trochu nebránili a užívali si, že máme další týden dovolené před zahájením práce a že máme kde složit hlavu a vyprat. Abychom nevyzněli jako takové vyžírky, tak dodám, že jsme dělali vše, co bylo v našich silách, abychom proměnili Joniny sny v realitu a snad se nám to i povedlo. Myslím, že kdybychom přišli nakonec s tím, že bychom s ní zůstali celé léto, moc by se nebránila. Třeba si tak necháme otevřená zadní vrátka k návratu do Kanady.

No zde asi ukončím mé povídání o našem měsíci prázdnin, protože posledním dnem v Naramatě začalo naše letní dobrodružství v nové práci. To si už ale nechám na příště.

H.