Mezičlánek

Pozítří budeme mít naší první letní dovolenou a říkali jsme si, že by nám bylo líto ještě před tím neshrnout, co se událo kolem nás během posledních týdnů. Hrozně to totiž letí, my jsme už na jezeře měsíc a pár dní, fotek máme habaděj, protože přírody kolem Zuzanky je privela a ona nezahálí jediný den. Budeme tomu dnes ale říkat jen mezičlánek a než souvislý příběh to budou náhodně poskládané myšlenky a scénky z našeho života.

Tak například dnešek. Je začátek červa a my se už konečně koupali v Kanadě. Zuzka jednou, Já čtyřikrát. Z toho dvakrát na hambáře a dvakrát řádně oblečen. Na hambáře jsme využili velmi teplých dní, kdy jsme se během patrolování na zcela opuštěných pláží narychlo svlíkli, skočili do zatím pro nás stále ještě studené vody a trochu se osvěžili. Jednou, před asi týdnem (to jsem se koupal sám) a po druhé dnes. No a řádně oblečený jsem se shodou okolností koupal taky dnes. To se tak vrátíme domů z obhlídky, zaparkujeme člun, přivážeme ho k molu a vyndáme všechny věci, co nechceme přes noc nechávat v lodi. Zuzka odejde čůrat a já, že přendám věci domů, na hausbót. Zcela rutinně do obou rukou vložím tašky a vydám se na malou dřevěnou lávku, co spojuje molo s palubou. Samozřejmě nekoukám pod nohy, když tudy chodíme x krát za den no a šup! Nevšiml jsem si, že se zjevně loď trochu odpoledne posunula a že se prkno na druhém konci již o palubu neopírá a během vteřiny s těma plnýma rukama, komplet oblečen a vybaven nejen svým telefonem a peněženkou, ale samozřejmě i Zuzčinými věcmi, protože jsem galantní a chtěl jsem jí věci uložit domů, ocitnu pod hladinou. Ta se za mnou stihne komplet zavřít, já se přesvědčím, že vody pod lodí máme dostatek neb, i když mám obě ruce nad hlavou a pod vodou, stále nedosáhnu na dno. Druhé oblečené koupání byla trochu podobná situace, kdy jsme při prvním popíjení po příjezdu společně vyrazili od ohně domů a mne byla malá lávka. Tentokrát ta mezi souší a molem. Já tedy nadále tvrdím, že do mě strčila Zuzka a já došlápl vedle lávky do vody. Z toho jasně vyplývá, že pokud se chceme nadále koupat dobrovolně, měli bychom tak činit nazí!

Někdy nám tu na jezeře prší, někdy i celkem vydatně. Obecně vzato, tu bylo zatím spíš více dní studených, podmračných a spíše deštivých, než těch teplých slunečných. Ale zpět k věci. Sedíme si po jedné z takových celodenních bouřek doma a libujeme si, že díky hnusnému počasí jsme jediná loď na jezeře. Minimálně, kam dohlédneme. Popíjíme čaj, čekáme, kdy se setmí úplně a najednou mě Zuzka vyruší (to jsem totiž psal článek minulý), že venku dělají ptáci bordel a že někdo zjevně přijel, protože na vedlejším mole kouká na psa. Navíc ho nově příchozí zjevně nemají ani na vodítku. My se tak už mračíme na dvakrát, že nás v našem parku ruší lidi a že je budeme muset jít zkasírovat a navíc, že ani nemají psa na vodítku! Hanba! Zuzka mžourá, mžourá a najednou z ní vypadne, že to asi pes nebude. Okamžitě freneticky začne pobíhat a hledat své fotografické náčiní, protože nám na vedlejší molo nezavítali otravní turisté, ale puma. Ne malinká divoká kočička, nebo bobcat, ale vopravdická, kurevsky velká divoká puma. Po příjezdu sem nám místní rybáři říkali, že pumu zahlédli na pláži. K tomu dodávali jiní místní, že to byla obrovská vzácnost neb většina lidí pumu vidí tak jednou, maximálně párkrát za život a to se jim většinou mihla někde na kraji zorného pole. Ta naše puma si přišla na molo, postupně si sedla, lehla a zůstala nehnutě na jednom místě více než deset minut. Zjevně přišla sledovat a číhat na srnky, které začaly migrovat přes úžinu. Po celou dobu, co jí Zuzka fotila o nás věděla, neb několik fotek je včetně jejího čelního pohledu do kamery, ale nehla ani brvou a nenechala se námi zastrašit. Nakonec, už nebyla pro tmu skoro vůbec vidět. To jsem už nevydržel, šel se vyčůrat na břeh a až při tom se zvedla a odkráčela si zpět do lesa. Díky tomu tak máme novou fotopast a vy se tak snad časem budete moct těšit na nové fotky, možná i videa s divokou zvěří kolem nás. Třeba nakonec ulovíme na fotopast znovu i naší pumu.

Jedním z našich kanadských snů bylo vidět na živo polární záři. Ještě v Čechách jsme měli příležitost jednu vidět, ale díky skvělému večeru s našimi kamarády jí nakonec prospali. Druhou šanci jsme dostali hned na Nový rok. Poprvé jsme polární záři viděli na vlastní oči, kdy nebylo třeba foťáku. Byla to ale taková barevná šmouha na obzoru, i když jsme tvrdili, že byla super vidět a byla to pecka a tak. To všechno je samozřejmě pravda, ale teď jsme viděli další a byla ještě lepší! Jak se říká, štěstí přeje připraveným a my si tentokrát všimli dopředu, že by měla být v noci záře vidět. Připravili jsme se. Celý den bylo hnusně a pod mrakem a my to vlastně skoro vzdali. Někdy v deset, kdy se konečně udělala skoro tma, jsme se navlékli, otřeli sezení nahoře na vyhlídkové palubě a zasedli. Postupně se obloha vyjasnila a začaly vycházet hvězdy. Po dvou hodinách mrznutí nic. Zuzka malověrně prohlásila, že na to prdí a jde spát, protože se jí stejně nedaří nastavit foťák. Já zatvrzele prohlásil, že na střeše budu sedět, dokud jí neuvidím. V jednu nic, chtělo se mi spát. V půl druhý nic, zamhouřil jsem trochu oko. Ve dvě jsem se probudil a na celém obzoru přede mnou se vybarvila okem patrná, pulzující záře. Seběhl jsem dolů, probudil spící Zuzku a začaly neověřitelné divy. Polární záře chvíli svítila víc, chvíli míň. Chvíli to byl zase jen trošičku barevný obzor, jindy celé pruhy, které pulzovaly a převalovaly se přes sebe. Zuzka pořád trochu nadávala, že jí to nejde vyfotit a já přemýšlel nahlas nad tím, kolik věcí se muselo sejít, abychom teď mohli záři pozorovat. Mým obrovským snem je sledovat polární záři z plachetnice někde ve vodách severního oceánu. Když jsem nad tím ale začal uvažovat, přišel jsem na to, že s přáními člověk vážně musí být opatrný a vyslovovat je zcela jasně. Protože bylo prvního června, bylo to tedy alespoň v měsících, půl roku od minulého sledování a my sedíme na sladkovodním jezeře na hausbótu v Kanadě, což je setsakra blízko původní vize. U té záře mi tak došlo, že si sny plníme už teď a že máme neuvěřitelné štěstí a trochu náhody a že s trpělivostí, to vše nakonec dopadne.

Naše dobrodrůžo si někdy i trošku vylepšíme a to obzvláště ve chvílích, kdy moc nesledujeme předpověď nebo jí případně lehounce podceníme. Zde dodám, že naše originální loď je teď v servisu, aby konečně do ní přestalo téct a náhodně se jí nevypínal motor a aby udělali pár dalších drobností a máme půjčenou loď od šéfa, která nemá střechu. Tedy i rozhodneme se jednoho dne, že pojedeme na rutinní obhlídku a jelikož nemáme ještě otevřené všechny tábořiště, pojedeme na jedno z těch, co zatím není hotové a je od nás skoro nejdál (za ním je ještě jedno). Kolem nás jsou trochu šedivé mraky, ale nic, co bychom předtím už neviděli. Odbrbláme dál, než jsme kdy předtím dojeli, zakotvíme a dáme se do příprav. Pěkně si vybalíme oběd, začneme foukat fukarem cestičky a odmývat hajzly. I hle Zuzanka náhle zjistí, že k foukání větviček již nadále nepotřebuje fukaru a že se nám jaksi kaboní počasí. Zasedneme pod stříšku a přižene se déšť. Sedíme koukáme a zjišťujeme, že se kromě deště přihnaly i vlny a slušný vítr. I zjistíme, že nám vítr vyvrhl loď bokem na pláž (na většině tábořišť nejsou mola a my tak najíždíme přídí rovnou na pláž). Sedíme, koukáme a říkáme si, jak je pěkně pod střechou. Nu. Tu se odlomí jedna koruna stromu asi sto metrů od nás. Tu se odlomí druhá a třetí, tu támhle spadne celý strom. I řekneme si, že déšť bude asi větší pohodička a dáme se na úprk. Vše naházet do lodi, vyzout boty, vyhrnout kalhoty a vysvobodit obludně těžkou loď z břehu. Daří se a my promočení vyrážíme zpět. Kdo si říká, že máme vyhráno a utekli jsme před padajícími stromy, nechť zbystří a čte další řádky, jak malá posádka bojovala s velkými vlnami. No dobře přeháním. Nicméně vlny i u nás na jezeře měly díky větru dobrý metr a my se tak plazili podél pobřeží domů asi 40 minut. Zuzce se to rozhodně nelíbilo. Já si pohvizdoval a usmíval se pod vousy, jaké to pěkné počasí a jak je to konečně trochu zajímavé. Aniž bych cokoliv nahlas říkal, beztak mě propalovala očima a zlobila se na mě, že si to ještě ke všemu užívám (ano, užíval jsem si to)(ano, ve výsledku to bylo daleko od nebezpečného, ale již rozhodně zajímavé)! Tedy řekli jsme si, že se příště musíme na předpověď podívat lépe.

Asi o týden později jsme se rozhodli, že konečně pojedeme na výlet někam jinam, než jen na naše pracovní pláže a že tedy pojedeme na stranu jezera, kde jsme ještě nebyli. U toho že navštívíme naše pracovní kolegy, co jsme také ještě neviděli. Předtím, že se ale podíváme k vodopádům Albas Falls, které jsou asi tři čtvrtiny cesty k nim. Zastavíme tak na nové pláži, kocháme se přírodou a vydáváme se na asi pěti kilometrový okruh kolem vodopádů. Po cestě žertujeme, že je vidět, že park spravují jiní operátoři (naši kolegové) a že my bychom tedy tak neupravené cesty neměly. Asi po dvaceti minutách přicházíme k prvním vodopádům a žasneme nad jejich velikostí. Teď je asi nejlepší doba na vodopády, protože sníh stále odtává, hladina jezera stále ještě nedosáhla kulminace, která se odhaduje asi v polovině června, a tak vodopády byly doslova přeplněné burácející masou. Oba jsme se shodli, že tolik vody jsme nezažili ani na vodopádech v Rakousku na jaře. Nad prvními vodopády jsou vodopády druhé, ještě masivnější. Nádherný kus přírody. Při cestě zpět začne opět foukat a my se trochu nervózně začneme smát, že se přeci nemůžeme podruhé ocitnout v té samé pasti. Nemůžeme, máte pravdu. Je to totiž ještě horší. Teda ne v lese, z toho se dostáváme poměrně brzy a padající stromy slyšíme jen v dálce, ale zato na vodě, se dějí divy. Pro referenci se tentokrát nacházíme ještě dál než při první bouři. Stojíme na pláži, pozorujeme vytrvalý déšť a zvedající se vlny. Po půl hodince a pár sms se rozhodujeme, že návštěvu kamarádů rušíme a obracíme zpět do středu jezera (tvar písmene H, vzpomeňte) a že se pokusíme dojet ideálně až domů. Hned za rohem se podmínky dostanou na úroveň předchozí bouře. Za dalším obyhem se vlny ještě zvětší a to na odhadovaný metr a půl výšky. Zuzka se nefalšovaně začíná bát a trochu panikařit a trochu víc nahlas nadávat a malinko si zoufat. I já bez debat usuzuji, že dál se proti vlnám neprobojujeme a že musíme otočit. Což byl docela zajímavý krok. Vlny totiž měly velmi nepříjemnou frekvenci a chodily za sebou sotva v dvoumetrovém rozestupu a to s šestimetrovou lodí je nehezká věc. No, vzhledem k tomu, že si o tom čtete, tak víte, že to dopadlo dobře. My se otočili, já navrhl s vlnami splout níže a postupně traverzovat přes celou šířku jezera k druhému břehu, který byl o něco víc krytý před větrem a postupně se plahočit domů. Sranda už to nebyla, ale ještě pořád jsem si pobrukoval. Abych Zuzku ale nedráždil, jen v hlavě. Jsem trochu magor. Pořád to nebyly podmínky, které by nás potopili (přes příď nepřešla ani jedna vlna), ale nic příjemného to už taky nebylo.

Během našeho patrolování jsme se také již stihli dozvědět, že se už o nás na jezeře šíří zprávy. Většina míst, kde se dá kempovat a přirazit s lodí jsou buď soukromé pozemky nebo provinční park. Všechny parky jsou na principu „first come, first serve“ tedy kdo dřív přijde kempuje a jsou zpoplatněny poplatkem 20 dolarů za noc a plavidlo. Trochu hloupé je, že je vlastně úplně jedno jestli připlujete s obřím hausbótem nebo na singl kajaku. Dostali jsme se tak již dvakrát do konfliktu s kajakáři, kteří to samozřejmě považují za diskriminační a nefér (platili za dvě lodě). Taky jsme si to náležitě vyslechli. Další možností je, si koupit na vaše plavidlo sezónní průkaz za 600 dolarů. Není to málo, ale pokud za sezónu dáte pět nocí v měsíci, jste doma. Všechny půjčovnové hausbóty sezónní pas mají, ale některým soukromým vlastníkům se do toho příliš nechce a vymýšlejí různě vychytávky, jak se tomu vyhnout. S obzvláště jednou lodí jsme si zjevně hned na začátku vyhlásili džihád. Shodou okolností kotví u nás v maríně a hned první den nás paní velmi mile uvítala se slovy, co jako že tam chceme a bla bla bla (protivná kyselá …., jinak to říct nejde). Hned druhý den pro jistotu pověsila na bránu k molu vlastní visací zámek bez toho, aniž by cokoliv řekla jiným majitelům lodí v maríně nebo správci. Potkali jsme je tedy během patroly jednou v parku. Zakotvili jsme vedle, vylezli z lodi, zahulákali na ně, že „park operators“ a že je jdeme zaregistrovat. Celkem bez řečí vytáhli dvacku a čau. Přijeli jsme druhý den. Koukáme, že jsou na místě pořád, ohlásíme se tedy znovu a nic. Tváří se, že nikdo není doma. Nejsme policajti, abychom je tam naháněli, a tak si děláme fotku, že tam byli a jedeme dál. O pár dní je potkáme znovu. Znovu na ně hulákáme a po chvíli se vyvalí paní a že bůů a jeee, to je hloupý, my nemáme cash. My ještě stále hodní a spíš hloupí, že teda oukej a že nám dvacku dají v maríně, až je uvidíme příště. K tomu dodáváme, že teda čtyřicet, protože se minule před námi schovávali. Po pár dnech se bavíme s posádkou jiného hausbótu a ti nám říkají, že se na nás ptali jejich kamarádi a že jako jestli máme v plánu vážně kontrolovat každý den? Že jejich kamarádi minulou sezonu ze 72 nocí platili dvě! Dále se vyptávali, zda oni anual pass mají a oni že ano, že jim cena kilo za měsíc přijde fér. Střih do dalšího dne, kdy náš pověstný hausbót spatřujeme znovu. I připraveni a vybaveni dalšími frázemi a záložními variantami, že nám klidně můžou zaplatit převodem na místě, přirážíme ke břehu a voláme, že jdeme zaregistrovat plavidlo. No a najednou jaká změna! Za dveřmi se bez pozdravu zpoza záclony objeví ruka s nálepkou 2025. I dohnali jsme tedy nepoctivé domácí k tomu, aby si, jako jiní, koupili svůj sezónní permit. Takovou podobnou hru jsme měli ještě s dalšími loděmi.

Ne vždy je to ale taková pohoda. Kromě, v předchozím článku zmíněného, hovna uprostřed chaty a bordelu po feťácích se bohužel potkáváme i s místní smetánkou. Mno, spíš místním zvětralým pivem. Odpočíváme si tak doma a přijede motorový člun s dvoumístnou posádkou důchodového věku. S žirafími krky se s námi nakonec dají do řeči, že jsou místní, že se uvidíme často, že chtějí pozdravit, že na začátku sezóny zachránili ponton a že jestli nevíme co se s ním stalo. Později téhož dne je potkáme v jedné zátoce. Trochu přiopile, ale celkem mile se s námi znovu dávají do řeči. My se jich ptáme, zda na daném místě budou přes noc a oni, že asi ne a že pojedou asi jinam. Jedeme si po svých a v posledním kroku si necháváme posunutí mola na protějším břehu u nás v úžině. Přijíždíme k molu a už z dálky vidíme, že se znovu uvidíme s onou postarší dvojicí. Přirážíme k molu, Zuzka mává a vesele se ptá, zda je tedy tohle jejich finální destinace a v odpověď dostává milé „Fuck off!“ Zjevně opilý dědek na nás na první dobrou spustí, že je sledujeme, že jediné co chtějí je mít soukromí (stoupnou si na nejfrekventovanější místo v úžině a přímo naproti našemu hausbotu), že jsme otravní, že oni jsou místní, že on pomáhá všem lidem na jezeře, že je v důchodu a že platil celý život daně a že teď za to všechno po něm jako chceme 20 dolarů?! K tomu přidává další urážky,

H.