Paní Kyselá

Budeme v Kanadě za chvilku už dva měsíce a už teď jsme zážitků plní, jako za celý rok. Navíc začínám bojovat se svým předsevzetím, že vám budu psát. Hlavně ve spojení s tím, že se toho v porovnání s předtím vážně moc zajímavého neděje. To se mi pak špatně hledá motivace. Vrátili jsme se po druhém týdnu v práci, který proběhl řekl bych už skoro hladce. Zuzka si přivezla druhý moribundus, který chytila od jednoho z klientů nebo Arsenie, a tak se povalujeme doma na posteli, koukáme na seriály a hodně spíme. Nicméně jsem byl hned druhý den po příjezdu z práce v autoškole, tak shrnu alespoň to.

To si tak zabookujete jízdy, většinou je čekačka minimálně měsíc. Já se tuším hlásil hned druhý týden po příjezdu. No a pak čekáte a čekáte, šprtáte (zas tak moc ne), objednáte si jízdy s místní autoškolačkou, aby vám to tady ukázala a upozornila na všechny možné a nemožné trasy a překážky, co vás můžou potkat a vám pak nezbývá než sedět na zadku a čekat, jak to dopadne.

Na jízdy musíte přistavit vlastní, nebo z autoškoly půjčené, auto, které má odpovídající technický stav, aby si do něj komisař / ka sedli. My o tom věděli, takže hned po koupi šla naše Honda do servisu. Takže tím pádem by měla být testo-jízdy schopná. Mno. Nešlo nám stahovat okýnko u řidiče. O tom jsme věděli a objednali na Amazonu náhradní díl, že si ho vyměníme sami protože v servisu chtěli za díl 150 dolarů a za výměnu dalších 200. Amazon si ze mě chtěl vystřelit a chvíli se zdálo, že nám náhradní díl přijde tuto středu odpoledne před odjezdem do autoškoly. Naštěstí nakonec přišel už předminulý týden a já měl dost času na výměnu. Na internetu jsem skouknul video, jak na to, od domácího si půjčil nářadí a s vidinou, že to bude za 15 minut hotové se do toho pustil.

Abych nebyl opět taková atrakce, přeparkoval jsem auto z ulice před barákem kousek dál na parkoviště, kde nechodí tolik lidí. Beru šroubovák, zkušeně sundavám plastové krytky a dokonce se mi daří nepolámat jedinou pacičku. Tapecírunk dveří je dole stejně rychle, jako to šlo chlapíkovi na videu. Koukám do dveří, koukám na video a porovnávám. Teď mě čeká jenom nadzvednout okýnko, abych se dostal na spodní šrouby, zafixovat ho nahoře, povolit dalších šest šroubů a je hotovo. OK nic těžkýho. Koukám na dveře, koukám do videa. Aha! Oni mají okýnko dole, já ho mám nahoře. Hmmm… V paměti toho, že je zima, že tady prší skoro každý den a fakt se mi nechce řešit rozbité okno aplikuji něžné zacházení a slovně se snažím okno poprosit, zda by mohlo zajet dolů. Ne! Dobře. Prosbou to nešlo, říkám si tedy, že na to musím vyzrát chytrostí. Okno je zaseklý nahoře, potřebuju ho dole. Bude tam tedy asi nějaká kolejnička a nějaká táhla, která se zasekla a je potřeba je rozhýbat. Vážně si nechci zkurvit před autoškolou okýnko víc než třeba a tedy beru do ruky místo kladiva znovu telefon. Někdy se okýnko vážně zasekne nahoře, to pak chytří pánové vezmou do ruky kleště, zanoří ruku do dveří tam, kam slunce nesvítí a šmiknou drát. Beru kleště, nořím ruku, šmikám. Hrkne ve mně, že sem si zapomněl zaseknout okýnko v horní poloze a když otevřu šokem zavřené oči, nic! Zamračím se tedy na okno a naznačím mu, že je pravá chvíle, aby přestalo dělat drahoty a laskavě sjelo tam kam má. Přemýšlím dál. OK, když je tam jeden drát, bude tam asi i druhý. Respektive smyčka. Jedna tahá nahoru, druhá tahá dolů a zjevně jsem přestřihl ten druhý. Střihám tedy druhý drát a pomalu, ale jistě ve mně bublá přesvědčení, že stejně zase dojde na násilí, jako vždy (tímto mávám Pavlíkovi a všem velrybářům s filetáři)! Naštěstí bylo moje přesvědčení pevnější než plastové části starého ramínka a drátky a já si tak zachoval příčetnost, bylo to ale těsně! Zbytek jde ukázkově hravě, jako ve video návodu a já se plácám po ramínku (tomu na těle. To je akorát shoda názvů ;) ). Zuzanka později taky samozřejmě. Nakonec jsem dopadl lépe než pánové v autoservisu, protože ti při diagnostice zapomněli připojit nazpátek ovládání zrcátek a my museli do servisu znovu.

Naše auto je tak konečně způsobilé k přistavení na jízdu. Hmm, ta kapka, co je přesně uprostřed řidičova výhledu, tam drží nějak dlouho?! Aha! Ne tedy kapka, ale díra v čelním skle. Paráda. Výslovně zde uvádí, že na jízdy nesmí být poškozené čelní sklo. Nikde. Kurvaa! Nebudu platit ještě výměnu skla přeci! OK. Tedy do obchodu, koupit opravnou sadu na malé prasklinky. V návodu se dočíst, že ideálně teplota nad 10˚C, slunečno, nějaký čas, bla bla bla… U nás je pod mrakem snad víc než v Bergenu, deštivých dní asi tak podobně. No nic. Nějak si s tím poradím. Jsou asi tak tři nad nulou, mám nastartované auto, topím na čelní sklo a opravuji. Není to nic moc, ale maličko lepší to je. Třeba budeme mít štěstí a zrovna bude pršet a nebude ta ďubka vidět. Oficiálně prohlašuji Hondu za jízdy schopnou a připravenou.

Ve středu odpo, jsme přijeli z práce. Já si celý týden říkám, jak hned musím sednout do auta a jet se znovu projet po centru a všema těma cestama, kudy mě / nás protáhla Nina. Zuzce není nic moc, já jsem taky vyšťaven a tedy vzdávám. Bude to muset stačit ráno před testem. Na test si musíte přivézt náhradního řidiče, kdybyste test neudělali, aby vás měl kdo odvézt. Zuzce je ještě hůř než včera. Navrhuji tedy, že se půjdu projet do města sám a vyzvednu jí až na poslední chvíli před testem. Sedám tedy sám do auta a vítám drobné mrholení. Yes! Ďubka bude přehlédnutelná. Jezdím křížem krážem a postupně se mi daří najít všechny zóny a 30tky ve městě. Teda kromě jedné. Kurva. A zrovna ta přeci měla být schovaná někde za zaparkovanými auty a lehce přehlédnutelná. Zjevně.

Jak jsem si říkal ráno, že je to dobrý, že ani nejsem moc nervózní, tak už to začíná klepat na dveře (i doslovně). No bezva! Aby toho nebylo málo někdy v půlce mého ježdění po městě se začnou ozývat rány od přední nápravy. Konkrétně z levé strany! „To si děláte prdel kurva drát do prdele Čuráci! Vždyť u vás to auto bylo před třemi týdny! To jste něco přehlédli nebo posrali samotnou opravu?!“ Ehm. Dámy omluví a jemné povahy přimhouří oko. Vážně mě to naštvalo. Co teď sakriš ale? Je hodina a 15 minut do testu, rány od auta jsou, jako by mi mělo za chvilku upadnout kolo. No nic. Zkusím na rychlovku zajet do „našeho“ servisu, třeba mě zachrání. Nezachrání! Mají až do příštího týdne plno. Na uklidněnou ale přihodí, že bouchání z auta by neměl být problém, pokud mi nesvítí nějaká varovná kontrolka. Dík hoši, to mě fakt uklidnilo! No nic, jedu vyzvednout Zuzku, protože je čas vyrazit na magistrát. Doma sděluji nejnovější technický stav vozu a oba kroutíme hlavami, že to bychom nebyli my, aby se zase něco nevysralo na autě v nevhodnou dobu. Chvíli přemýšlíme, jestli nezavolat na poslední chvíli Nině, jestli by nám nepůjčila auto ona, ale to obratem zavrhuji, že to je blbost. No nic. Musím to risknout s dírou ve skle a bouchající nápravou.

Nervozita stoupá a já si vybavuji, že po té, co člověk udělal českou autoškolu, maturitu, přijímačky, diplom, si už myslel, že má tyhle srandičky za sebou. Když zaparkujeme, akorát koukáme, že přijela komisařka s nějakou holčinou v autě jako kráva. Holčina nevypadá úplně spokojená. Vcházíme do kanceláře, zdravíme holčiny doprovod, co čekal vevnitř, on nám slovensky odpovídá a vypadne z něho, že přítelkyně dělá jízdy už po druhý a my k tomu dodáváme, že půjde zjevně i potřetí. Potvrzuje se nám to, když nejde ani dovnitř. Dovnitř nakráčí jen komisařka, mladá a od pohledu nasraná, respektive kyselá. Dvakrát supr! Komisně mi oznamuje, že jí mám dát naší spztku, zaplatit poplatky a jít čekat k autu. Závěrem dodává, že jestli jsem srozuměn s tím, že pokud dnes jízdu nedám, můj evropský řidičák mi už nevrátí a dostanu místo něho ten učňovský kanadský, se kterým nemůžu řídit bez zaregistrovaného doprovodu, který má plnou kanadskou licenci. Báječné! Odcházím si radši stoupnout ven k autu a čekat na čerstvý vzduch, abych to všechno vydýchal. S touhle variantou jsme jaksi nepočítali, protože před tím nám řekli, že když to nedám, vrátí mi evropský, dokud mi nevyprší tři měsíce. U auta ještě vedeme rychlou debatu, jestli jí říkat o díře ve skle a té bouchající nápravě.

Paní Kyselá přichází k autu, vyzývá mě ať nastoupím, nahodím motor a začnu na ní blikat a mávat stěračema. První prohlídkou provozuschopnosti auto prochází naštěstí v pohodě a tím zavrhuji hlášení díry ve skle. Nastoupí ke mně a spustí nacvičenou pohádku, jak bude test probíhat, jestli si jí náhodou nenahrávám, protože to nemůžu a jestli mám něco, co bych jí chtěl ještě říct, než vyrazíme. Riskuji, Mirek Dušín ve mně vítězí a já nahlašuji posranou přední nápravu. Ona mává rukou, že v poho a že můžeme vyrazit. Povzbudivě se na mě usměje, mě se povede zařadit jedničku a bez chcípnutí auta vyrazit do víru provozu. Jeden z mých katastrofických scénářů mi naznačoval, že se zapomenu připoutat, auto mi chcípne ještě na parkovišti a že při výjezdu z něj přejedu na přechodu důchodce na vozíku v doprovodu dítěte se školní brašničkou. Přežil jsem první minutu provozu bez zmíněného a dokonce se paní Kyselá pomalu začala měnit na paní Vpohodě. První konverzaci nabrnkla ona a to, jak dlouho jsme v Kanadě a z jízdy se postupně stalo docela příjemných 25 minut se small talkem.

Napůl uvolněný jsem zvládl dodržet její navádění, předvést podélné parkování, nasimulovat parkování v kopci, předvést ruční signály odbočování, vyjmenovat rizika v provozu, zacouvat, správně otevřít dveře do provozu a závěrem zaparkovat pozadu. Po vypnutí auta má přijít povídání o tom, jak se cítím, co si myslím o své jízdě, kde jsem tak asi mohl udělat chybu, co si o tom myslí ona a pak mi říci jestli jsem prošel nebo ne. Naštěstí si všechno tohle odpouští, první větou mi oznamuje, že to bylo bez zaváhání a že si povídání ušetří, protože žádný drobný nedostatek se nestal víc než jednou a že by to byla ztráta času. Já se na ní culím jak debil neb mi to dochází pomalu. Společně tedy vyrážíme do kanceláře, dáme si malou kanadskou hru Kdo projde první dveřmi, neb se oba vzájemně pouštíme a zbývá jen podepsat výsledek testu. Jedna rychlá fotka a dostávám do ruky žlutý papír místo plastové kartičky. Ta mi přijde prý do 60ti dnů poštou do schránky. Na závěr mě vyprovodí jedním hezký den a havlovským véčkem na stvrzení, že to bylo v pohodě a je to! A to bylo tolik stresu kvůli takové debilitě. Ne vážně. Jsem rád, že to mám za sebou na první dobrou, protože by nám to sakra zkomplikovalo místní život. Teď je řada na Zuzce, která přemýšlí, jestli do toho jít nebo se smířit s tím, že v Kanadě budu řídit já. Na rozdíl ode mě jí totiž český řidičák platí ještě asi pět let (mě ten můj propadne v červenci. Ano jsem debil a nezkontroloval jsem si to před odjezdem, abych si ho včas vyměnil, takže jsem stejně neměl na vybranou a musel jsem si udělat ten kanadský. Stejně mi ten evropský už nevrátili) a může s ním odjet na Zéland, kde ho bude potřebovat asi víc než tady, pokud budeme bydlet v dodávce a máme v plánu objet oba ostrovy křížem krážem. Tedy pro tuto chvíli si posunula termín až někdy na půlku března, že do té doby bude tady řídit ona a pak se prostě uvidí, jak se bude cítit. Moc se jí do toho nechce. Nedivím se.

Závěrem ještě dodám, že jsme oba už po dvou výplatách a že dostávat jí jednou za 14 dní není špatné. Obecně dostávat výplatu není špatné. Teda když vám chodí tak, jak má. Což není náš případ. Ehm. Už minule jsem ráno proloupnul oko, zjistil, že mi přišla první výplata a nadšeně to začal ukazovat Zuzce. Jaké překvapení, když na ní nečekala její výplatnice a ani peníze! Po asi čtyřech dnech zjišťování proč, zjistili, že jim zkrátka vypadla ze systému a že sorry. Peníze jí pak přišly druhý den. Další záser nicméně v tom, že jí přišlo asi o 100 dolarů méně než mě. Další omlouvání, že to napraví v další výplatě. Druhá výplata přišla teď v týdnu. Dokonce jsme dostali peníze oba a dokonce jsme oba dostali i výplatní pásku. To vás pak překvapí na druhou, když zjistíte, že každý má tu výplatnici jinou a jí nejen že neposlali těch 100 doláčů z minula, ale napočítali jí k tomu o dalších 200 méně než me?! To se moje odvážná a spravedlnosti chtivá, nejen mzdová, účetní už nasrala a zasedla k tabulkám! Po asi hodince uklidňování se u tabulky přišla na to, že zjevně každému dělá účetnictví někdo jiný a ten Zuzky účetní je dement. Celá její výplatní páska je na hovno. Svému nadřízenému tedy přeposlala, tabulku svojí, poučila je, jak mají výplatu počítat a že jí visí přes 300 dolarů. Teď je víkend, tak nevíme, jaký bude další vývoj, ale jsme na to zvědaví. V Čechách na mzdy jsou všichni extra opatrní a zde tomu tak zjevně není. Uvidíme tedy, co se bude dít v příštím týdnu. Jo a taky v pondělí vezeme auto do servisu, aby se podívali na tu nápravu. To jsem zvědavý o kolik si řeknou tentokrát nebo zda se přiznají, že něco posrali oni. To se nám ještě v životě nestalo, takže očekáváme variantu první. Stay tuned a my vám to příště zase povíme. Ještě, že máme ta dramata bez kterých bychom vám napsali, že se máme dobře a jídlo tu je chutné a výživné!

Záserům zdar!

H.