Pařba ve Vancouveru

Jsme v práci. Sněží a v baráku nikdo není. Všichni naši hosti jsou venku a my tak máme zase jednou na chvilku klid. Přes víkend nás čeká bouře. Je otázka jestli bude pršet nebo se to překlopí do sněžení. Po dvou týdnech, kdy údolí sevřely mrazy, kdy každé ráno bylo pod -20°C, se oteplilo. Ve Squamishi začalo opět pršet a na úrovni základny se to tak nějak změnilo na sněhánky. I na chatě, která je asi 1350 nad mořem je to sněžení jen o fous a tak uvidíme, co se na nás přivalí. Pokud to dopadne, jak předpokládají, očekáváme přes víkend více než metr sněhu! Sakriš, to bude zase házení lopatou. Minulé volno bylo poklidné a my se stihli konečně dostat i za kamarády do Vancouveru, ale pěkně popořádku.

Minulý týden v práci byl strašně dlouhý a otočilo se tu velké množství lidí. První polovinu tady trávili filmaři a dva profesionální závodníci a naše chata hostila kvalifikační část závodů Natural Selection. Jedná se o freestyle závody ve volném terénu. Většinou závodníky vozí nahoru a dolů helikoptérou nebo na saních, u nás ale byla poprvé změna a celé závody se konaly pěkně po staru pěšky. Což znamená, že všechny ráno rolba odvezla pod svah, závodníci a filmaři a fotografové nandali lyže, vyšlápli si nahoru, část se rozestavěla po kopci a závodníci vyrazili přes skály, stromy, návěje skákaje a točíce se kolem dokola dolů. Po celou dobu jim nad hlavama bzučely drony a sledovali každý jejich trik. Dole si všichni řekli “Dobrý!” a vyrazili znovu nahoru. Takhle tu blbli dohromady přes týden. My je měli asi tři dny. Ačkoli byli všichni, včetně závodníků milí, byl jich plný barák a byli rozlezlí úplně všude. Odměnou alespoň bylo, že poslední večeře bylo barbeque formou bufetu, my nemuseli roznášet a navíc přijeli kolegové zdola na kus řeči a pivo. Což pro nás byl asi tak největší hřeb závodů. Po odjezdu je vystřídali noví hosté a nečekaně se tu dala dohromady báječná parta lidí, o kterých jsme později prohlásili, že byli naši nejlepší hosté a my se cítili, jako když vám domů přijede banda tetiček, strejdů a kámošů, se kterými kecáte, popíjíte a máte se dobře. Mimo jiné se Zuzce povedlo poprvé krmit z ruky místní sojky, které jsou zvědavé a když dostatečnou chvíli stojíte s nataženou rukou, máte velkou pravděpodobnost, že vám do ní sednou. U toho jí navíc jedna z hostek, čínská babička, která byla náhodou malířka, vyfotila a později podle fotky Zuzce namalovala obrázek, který jí na závěr pobytu věnovala (Zuzka edit: ti ptáčci jsou úžasní, obrovské nadšení střídá ještě větší nadšení, když dostávám malovaný záznam toho okamžiku, nepopsatelná nádhera!). V sobotu jsme ocitli přesně v polovině našeho zaměstnání a od středečního příjezdu domů můžeme začít říkat, že už to budou jen čtyři týdny! Pořád nás to tu tak nějak baví, nebo jsme se spíš sžili s místním tempem, ale začíná se projevovat náročnost. Zuzku chytly trochu záda a rozjel se jí syndrom karpálního tunelu od věčného leštění skleniček a obecně přehršel fyzické aktivity. Prý možná i od běžkování. Mezi hosty pak byl mladý kanadsko/italsko rakouský pár, který aspiruje na naše další kamarády. Výhodou bylo, že Melissa je místní praktická lékařka a poradila Zuzce nějaké cviky na ruce a co může udělat pro svoje karpály.

První věc tak po příjezdu domů bylo objednání se na masáž, která prý sice nebyla špatná, ale Zuzky vrchní domácí masérka je zcela jiná třída. Já si během čekání udělal krásnou přestávku u oceánu s horkou čokoládou v ruce a později jsme se shodli na tom, že vlastně se už vážně těšíme na jaro. Pořád jsme nevymysleli, kde budeme bydlet a co budeme dělat, ale je nejvyšší čas, to začít řešit. Plachetnicový plán je tak jen jednou z variant. Povzbuzeni čokoládou a masáží jsme se vydali nakupovat a nečekaně jsme se opět odměnili za perný týden. Myslím, že při odjezdu budeme mít trochu problém se vejít! Máme nový přenosný repráček, Zuzka má konečně svůj shiatsu masážní stroj o kterém prohlásila, že je lepší než místní fyzioterapeut, má novou dlahu, která by jí měla pomoc od brnění ruky. Máme taky naše nové pořádné kanadské vlněné košile, které jsou perfektní! Zkrátka se tady tak nějak zabydlujeme.

O víkendu byl také svátek sv. Valentýna. Vcelku debilní svátek, ale všude kolem toho bylo hodně povyku, v Kanadě navíc spojeným s pondělním svátkem Rodiny. Což znamená hodně akcí, slevy, zvýhodněné nabídky pro páry. Vyjeli jsme na lanovku nad Squamishem, zjistili, že v pondělí budou mít 40% slevy a zase nám začaly svítit oči. U nás v práci byla také valentýnská akce a to zvláštní oběd pro páry nahoře na chatě. Neváhali jsme a využili příležitosti podívat se, jak to vypadá v práci, když tam nejsme a užít si, že někdo obsluhuje nás. Vyrazil s námi kolega Brad, který nám na začátku pomáhal první týden, že s sebou vezme svoji ženu a dáme si sportovní rande ve čtyřech. Ráno po příjezdu na základnu jsme zjistili, že místo ženy přijela jeho dcera s kamarádkou. Další změnou bylo, že jaksi došly skútry. Zde odbočka k technickému zázemí. Máme / měli jsme asi 8 sněžných skůtrů. Ale vzhledem k technickým problémům, kdy na začátku sezony jeden po cestě na chatu shořel pod zadkem jednoho z kolegů, když vezl nahoru klienta a několik dalších začalo mít problémy pravděpodobně někde u palivových filtrů, zavládl celoplošný zákaz ježdění na skútrech, které neprošly podrobnou generálkou. Jo a další saně den před tím obrátil ten samý kolega po cestě dolů kolem dokola a znehybnil je tak tak. Chudák si u toho ještě opatřil otřes mozku. Obecně má Koover docela smůlu, protože dřív v sezoně se majznul sekerkou do hlavy a do sbírky si přidal dva stehy na čele. Mno je to chudák pechfógl! Zpět k věci.

Na cestu na chatu na nás zbyla pracovní čtyřkolka na pásech, do které se vejde pět lidí a vzadu má ještě místo na korbě. Je to pomalá, hlučná bestie, která má problémy s jízdou do příliš příkrého kopce. Jediné, co mě mrzí je, že řídil Brad a ne já. Posbíral bych tak další řiditelný stroj do sbírky. To mi připomíná, že zpět v Čechách se musím nechat vyvézt na traktoru. Jo a mám / máme taky zálusk na rolbu a přislíb malého školení a nechání si zařídit. O tom ale jindy a až jestli. Asi po hodině jsme se dokodrcali nahoru, nandali běžky a projeli si společně všechny upravené tratě. Bradovi holky stály na běžkách poprvé, on sám přiznal, že běžkování taky moc nedá. Což je vlastně mimochodem pro mě stále nepochopitelná věc, že tady lidi kolem Whistleru moc na běžkách neumí. Nakonec to všichni zvládli a měli jsme krásný den. Další odbočkou prohlašuji, že v porovnání s ostatními Zuzka pro mne oficiálně přestala býti jakýmkoliv způsobem začátečnicí, za kterou se ona sama považuje. Udrží se mnou tempo a všechny kopce tady zvládá sjet bez jediného problému a minule jsem ji dokonce přistihl s úsměvem na tváři a broukáním si a prohlášením, že by šla asi i lyžovat! Po výletě jsme zasedli k nádherně nazdobenému stolu a tříchodovému menu, které bylo vynikající (rodino, jedl jsem řepu! Co ta cizina s člověkem dokáže udělat…).

V pondělí nás čekal vyhlížený výlet do Vancouveru a zmíněné slevy na gondole. Zuzka si pořídila nějaké náramky, díky kterým zachránila jednu červenou vlčici a sněžnou leopardici. K náramku patřil qr kód, pod kterým může sledovat, kde se její zvíře pohybuje s určitým zpožděním. Nadšeně tak začala koukat, kde zrovna holky jsou a jak se jim daří. Zde spoiler neb dnes zjistila, že její vlčice je už rok mrtvá. Ehm. V aplikaci aktualizují její dřívější pozice, kudy chodila. Zdejší červení vlci jsou totiž super vzácní a na vymření a je jich asi 20. Teda spíš 19. Ve Vancouveru jsme měli domluvené rande s našimi novými kanadskými kamarády, které jsme potkali na výletě a vzali je stopem. Po cestě hnusně pršelo a už jsme si říkali, že to bude den na hovno a že zima, ale po příjezdu se ve městě vyjasnilo, začalo svítit sluníčko a udělalo se 10 stupňů. Ideál. Nejdříve jsme zamířili do Jericho parku, kde se měli dle knížky, co si Zuzka koupila na gondole, pohybovat na volno divocí králíci. Ano králíci a ne zajíci. Já jí to taky nevěřil. Mají to být potomci zrecyklovaných domácích mazlíčků. Zaparkujeme auto, vylezeme ven a málem zašlápneme prvního králíčka. Jsou všude. Zvesela si hopkají, ožírají vše, dle Zuzky jsou roztomilí a dle cedulí mají zakázáno se nechat od lidí krmit. I přes to, že je únor, byl park plný lidí na procházkách, posedávajících na plážích, běhajících a jezdících na kolech. Bylo tam krásně.

Ve dvě hodiny odpoledne se scházíme s kamarády a ti nás berou na docela dlouhou procházku podél oceánu do města a tak kolem. My jim na oplátku přivážíme asi šest flašek vína. Minule jsme se bavili o tom, že víno mají rádi, my že víno ze Sicílie a že dobrý a že něco přivezeme. Tedy na procházce ve městě jsme si dali každý dvě piva, vzali taxík k nim domů a jali se ochutnávat víno. Standardně první láhev prosecca, pak lehké červené z Marsaly, následně Nero D’avola a pak další. Při poslední láhvi nám chudák Al začal usínat, ale Holly se statečně držela, přestože musela ráno vstávat do práce. Rodí děti a dělá poporodní péči. To museli mít maminky druhý de radost. Jejich dům je v nádherné klidné čtvrti Kitsilano, mají krb a na zahradě jim létají kolibříci, které jsme ke štěstí Zuzanky ráno viděli. Bohužel jsou brutálně rychlí a nebyla šance je vyfotit.

Ráno po párty kupodivu nebylo nijak tragické a kromě toho, že bychom baštili prasárny, jsme byli připraveni na další poznávání. Čekalo na nás antropologické muzeum s rozsáhlou sbírkou a expozicí na téma původních obyvatel. Hodně totemů, kánoí a uznávání míst jim náležících. Jsem asi zbytečně necita, ale kam se to hrabalo na mamuta, šutry a velrybu v Národním. Na druhou stranu jsme byli na Wreck beach, která je kousek od muzea, dle cedulí byla indiánským pohřebištěm a zde na nás celá atmosféra dýchla mnohem více než muzeum. Najednou bylo na pláži úplné ticho, trochu mlha a absolutní pokoj. Takhle bych si to představoval. Byla to nádhera.

To bylo už úterý odpoledne, my přeci jen měli trochu kopr po propité noci a začala nás děsit představa, že musíme jít zítra do práce. Tentokrát se nám hrozně moc nechtělo, ale nakonec to tady nevypadá tak tragicky. Zase se tu sešla snad docela prima parta lidí a je tu celkem poklidně. Tím se s vámi rozloučím a zamáváme vám zase na příště.

H.