Pohádky z Kanady

Týdny nám utíkají, jako divé, pomalinku přichází jaro a nám zbývají už jen tři pracovní týdny tady v bílém pekle, včetně toho již probíhajícího. Dole u oceánu už mají stromy pupeny, viděli jsme první jarní kvítí a poprvé bylo 15°. Pro nás to tak znamená, že bychom měli začít řešit letní sezónu a konečně rozseknout, kde jí budeme trávit. Před každým článkem se Zuzkou řešíme, co že to vlastně napsat a ona pokaždé žasne, když pronesu větu, že nemám o čem psát a začne sypat z rukávu příběhy. Dnes to tak zkusím po jejím, po jednotlivých pohádkách.

Bruno a Juan

Bylo nebylo na začátku minulého pracovního týdne nám Emma s Charliem při každotýdenním předání stráže začnou vyjmenovávt seznam věcí, co se staly, co je třeba udělat, jak jsme na tom se zásobami a co je připravené pro novou skupinu hostů. Mezi řečí přihodí, že měli noční návštěvu a popíší nám jejich noční lov na Juana, tedy jednu z kun, co pobíhá kolem chaty. Dodávájí, že asi někdo z hostů nechal otevřené okno a nechtěně tak pozval Juana na noční hostinu. Povedlo se jim ho nakonec odchytit a v době našeho příjezdu tak byl Juan už na cestě za jeho novým dobrodružstvím. V kleci odcestoval nejdříve dolů na základnu a následně povozem za hory za řeky. My si oddechneme, že jsme to nemuseli řešit my a chopíme se nástupnického žezla. V úvodní řeči dáme zvýšený důraz na zavírání oken a dveří. Poučeni cizími zkušenostmi večer vysypeme všechny koše, prohlídneme celou chatu, že nikde nejsou otevřená okna nebo dveře a jdeme spát. Ráno krásně čisto, naklizeno, voňavo, žádný problém. Celý další den probíhá báječně, barbarské nájezdy zvenčí jsou zapomenuty a dny zase ubíhají jak mají. Další ráno jdu nahodit generátor a v rozespalosti mi někde do koutku oka klepne nějaký bordel v prvním patře. Rozsypaný koš. “Hmm,” říkám si. To jsme rychle polevili v ostražitosti a v duchu zanadávám na chorobné nedovírače oken. Naházím bordel zpět do koše a mažu si po svém. Během snídaně přichází jeden z hostů a podělí se s námi pro něj s asi ne tak zábavnou historkou, jak jde v noci na záchod, v klidu si čůrá, spláchne, jako čistotný muž si následně umyje ruce a během toho na něj ze skříňky pod umyvadlem zaklepe neznámý duch. Zarazí se a protože je samozřejmě i slušně vychovaný, na výzvu zaklepáním odpoví otevřením dveří. Ze skříňky v tu chvíli na něj vyskočí Bruno a odpeláší kamsi pryč. My tak víme, že nás čekají zábavné noci. Večer sklidíme všechny koše, projdeme celý barák a nastražíme klece s lákavým uzeným losůskem. Někdy kolem druhé hodiny ranní na nás začne klepat Damiano, že je to tu. Slyšel prý z vedlejšího pokoje mužně pištět jednoho z hostů, že má kunu v pokoji a že nás tak volá do zbraně. To se nám tak ve dvě v noci fakt chce. No nic. Když přicházím dolů oznamuje nám Damiano ozbrojený tágem od kulečníku, že se mu Bruna povedlo zavřít v jídelně. To je sice hezké, ale všechny pasti jsou samozřejmě jinde než v jídelně. Sic ozbrojen tágem odmítne vejít dovnitř, že je Bruno nasranej a že se ve chvíli, kdy se někdo pokusí přiblížit vyráží proti němu. Nakonec obcházím jídelnu z venku, druhým vchodem vcházím dovnitř, Damiano povzbuzen mojí přítomností se přidává a pokládáme past za bar, kde se Bruno schoval. Když na něj posvítíme syčí a prská, jako nasraný kocour. Shodneme se, že víc neuděláme a že musíme počkat do rána, zda se nám zadařilo. Ráno je klec prázdná a hadry, kterými byly ucpané díry pod dveřmi jsou rozházené. Damiano se svěří, že Bruno dál v noci škrábal na dveře tak usilovně, že se u toho nedalo spát a byl nucen ho z jídelny vypustit pryč. My to ve čtvrtém patře s klidem zaspali. Po snídani si tak začneme lámat hlavu, jak toho uličníka chytit a já mezitím odnáším prázdné klece ven na terasu. Celý den jsme totálně rozbití z nočního lovu a už se strachujeme z další probdělé lovecké noci, když nám při večeři hosti, co si jdou pro pivo na terasu, suše oznámí, že jen tak mimochodem máme venku v kleci kunu a jestli o tom víme. Haa! Bruno se nakonec lapil sám do odložené, nikoliv nastražené, pasti. Shodneme se, že ho přes noc nenecháme venku a že ho ubytujeme na jednu noc v přístřešku pro generátor a na ráno mu objednáme jednu expresní jízdenku z našeho již bezkuního údolí.

O hodných babičkách a nerudných Češích

Před příjezdem do Kanady jsme se dlouhé měsíce bavili pročítáním různých článků a posloucháním podcastů o tom, co nás čeká a co zažívali ostatní při jejich cestování po Kanadě. Zajímavá věc, která nás upoutala bylo, že skoro všichni zmiňovali, že jsou sice kanaďani hodní a přátelští lidé, ale že si vás domů hned tak někdo nepozve. My máme zatím zkušenost zcela obrácenou. Jak nám utíkají pracovní týdny, otočí se nám tu spousta lidí a většina si nás rovnou zve domů. To k nám minulý týden přijeli dvě starší paní na pár dní. Zuzka se s nimi dala do řeči a hned mezi dveřmi z nich vypadlo, že to jsou staré jachtařky a pejskařky, takže společnou řeč jsme našli velmi rychle. Hned samozřejmě začali sondovat, kdo jsme, jak jsme se tu vyloupli a nestačili se divit, když jsme znovu po stopadesáté popisovali, jak jsme se tu vlastně ocitli omylem respektive náhodou. Ony bydlí na Vancouver islandu v Comox valley. Tři dny s nimi byly moc příjemné a při odjezdu nám nechali krásný vzkaz včetně telefonního čísla, mailu a pozvání k nim hned, jak budeme mít cestu kolem. Manžel jedné je prý zažraný do plachtění natolik, že jí to už nebaví poslouchat a bude tak ráda, když bude moct manžel jednou povídat příběhy z moře někomu jinému, ideálně na jejich plachetnici. Zajímavé taky je, že jsme se s lidmi, které jsme znali sotva tři dny loučili obětím. A to nebyl první případ. Což ve výsledku musí znamenat, že v lidech evokujeme raněná štěňátka, o které se musí postarat a nebo že to holt děláme dobře a lidem se tu s námi líbí. Ať tak, nebo tak, my se podrbat za uchem rádi necháme. No a pak někde náhodou narazíte na Čecha a to se hned vrátíte zpět do fronty v Penny. Přijde nám, že většina Čechů se tu snaží být inkognito a nedat na sobě znát, že jsou z Čech. Když už jejich původ odhalíme, tak spíš tak zavrčí pozdrav a zatváří se jako kyselá prdel a utrousí jedno rychlé čau. Na Čechy a Poláky, na ty já mám čuch. To třeba takhle ve sběrňáku vyhazujeme tříděný odpad, přihrkočí bílá dodávka, za volantem rozcuchaný chlapík, dodávka hlásá, že je hrdým obkladačem a dřív než jeho krabice skončí v popelnici, zkusmo nahazuju ahoj a já si připisuji další bod. Jindy stojíme ve frontě v prodejně alkoholu, otočíme se přes rameno a ob dva lidi za námi stojí chlapík s kartonem kozlů a plzní v ruce. Zde se shodujeme ze Zuzkou, že nebude ani třeba pána oslovovat. Mimochodem se znovu tvářil, jak kyselá prdel. Jiného jsme potkali v show roomu, o tom ale zase v jiné pohádce.

Jak jsme byli v šourůmu

S tím, jak se minimálně v našich očích, nezadržitelně blíží jaro, přišlo na přetřas, jak budeme trávit naše volné dny. Já si trochu posmutnil, že by se mi chtělo kempovat a že přeci potřebujeme nějaké to vybavení. Taky utrousím, že hrozně nutně musíme mít střešní stan a hned přispěchám s několika zcela jasně obhajitelnými výhodami takového stanu. Zuzka hned slyšela, že nebude ležet na zemi, kde jí od ní bude zima, že jí do takového stanu nepoleze tolik zvířátek a hlavně, že bude dál od medvědů. Medvědi to zachránili a my tak začali hledat na internetech použité stany. Jeden jsem měl vyhlídnutý ve Vancouveru a asi čtrnáct dní s pánem řešil, že si pro něj přijedeme. Nejdřív byl pryč on, pak my, pak zase on no a pak jsme se domluvili, že hned po příjezdu z práce si pro něj ve čtvrtek ráno pojedeme. ve středu v deset večer mi pípne zpráva, že stan právě prodal a my se tak ocitli opět na začátku. “Problém” byl v tom, že zrovna minulý týden měl být výjimečně slunečný a teplý a akorát zrozený ke kempování. Nelenil jsem tak a našel stan nový, čínský, který by měl být vystavený ve Squamishi v šourůmu jedné z místních firem. Vypravili jsme se tedy do obchodu, porozhlédli se a zjistili, že ho nemají. Prodavače jsem se na něj zeptal a ten mi smutně řekl, že ho už nemají a že by se musel objednat a byl by k vyzvednutí až příští týden. Já udělal psí oči a otočil se. Chlapík zacítil příležitost a šibalsky nám navrhl, že kdybychom jó chtěli kempovat tenhle týden, můžeme si vzít stan, co mají vystavený. Uprostřed šourůmu stál načančaný, rozestavěný a nazdobený stan od Thule (rozuměj jedna z nejdražších značek na trhu). Já se zasmál, že díky, že moje ledvina je už zarezervovaná na koupi budoucí plachetnice a že nás tak snadno nezdolá. Rozený obchodník se vysmál, že ledvina přeci nebude potřeba, a že když jsme tak príma lidé, že nám přihodí slevu. Vypadlo z něho, že ho tam mají už nějakou dobu vystavený, že on ho stejně musí odepsat a že nám dá tisíc dolarů slevu. V tu ránu jsme se ocitli zpět na ceně čínského modelu a my začali váhat. V tu chvíli obchodník z rukávu vytáhl trumf, že má v garáži schovaného dalšího Čecha a odběhl. Po pár minutách přivedl z dílny ušmudlaného Honzu, který se tvářil přesně, jako dříve popsaní milí lidé z Čech. Vysmátý obchodník básní, jak je to supr stan a jak je bezvadné, že jsme potkali krajana a nutí Honzu do vynesení nového stanu do nebes. Honza se na nás podívá a řekne něco ve smyslu “hm, stan. Jo docela dobrý, z měkkejch stanů asi nejlepší, ale neni to skořepinovej stan (ten stojí asi tak o 2500 dolarů víc) a stejně vám tam pochčije!” My si v duchu pomyslíme, že díky Honzo za radu, ale obchodník ví moc dobře, že nás má v hrsti. K tomu přihodí, že nám stan na střechu zadarmo nainstalují a u toho i zkontrolují ukotvení příčníků. Nakonec v obchodě strávíme asi tři hodiny, z čehož 15 minutovou instalaci chlapci na dílně provádějí přes hodinu. Druhý z techniků má nicméně skvělýho pejska, kterého si můžeme danou hodinu hladit a házet mu míčky. Kdyby obchodník věděl, že nás uhnal na pejska a ne krajana, otevřel by si v šourůmu petting zoo. Závěrem ještě jedna poznámka a to, že chlapci odhalili, že jsme měli v nosníkách moc dlouhé šrouby a ještě nějaké další věci a že bylo dobře si nakonec koupit stan nový a nechat si odborně zkontrolovat před instalací stav auta, než si koupit stan z bazaru. No tak snad ho prodáme s autem za vyšší cenu a investice se nám vrátí. Pokud ne, můžete se těšit na první ubytovací kapacitu na Sicílii. Rychlým porovnáním jsme zjistili, že v Čechách se daný stan prodává někde o 15 - 25 tisíc dráž, než jsme ho koupili my, podle akcí prodejců. Ať žijí pejskové.

Jak Honzík k sekerce přišel

Stává se vám taky, že když si koupíte nové auto, stojíte pak před ním a trávíte dlouhé chvíle koukáním na něj? My to tak měli s Lavinou, na kterou jako dementi čumíme dlouhé chvíle i teď a kanadskou Hondu jsem chodil očumovat asi čtrnáct dní. Kecám, dělám to doteď a teď ještě se stanem na střeše, je mnohem hustší! Nuže. Auto máme, stan máme, spacáky máme taky. Děláme si v hlavě seznam věcí, co musíme mít před kempováním, já házím jednu hrozně potřebnou věc za druhou a Zuzka mě krotí. Stoicky prohlásí, že nám stačí židličky a že můžeme jet. Mě povadnou koutky a říkám, že oká. Jdeme tedy hledat na internetech stoličky, abychom nemuseli kupovat nové a hned nějaké nacházíme. Nicméně, jako na potvoru, nám nikdo z prodejců neodpovídá a my se tak musíme vydat do kamenných prodejen. Drobnější problém je, že v únoru nikdo na kempování připravený není a my zjišťujeme, že to taková sranda nebude. Při návštěvě něčeho jako Obi si až u pokladny Zuzka všimne, že mi mezi prsty zůstala omylem přichycená sekerka, zakroutí hlavou a když vidí můj připitomělý dětský úsměv, nakonec svolí. Mám novou sekerku, je nerezová a s topůrkem z hikoru! Jo a já z ní mám fakt radost! Židličky nakonec seženeme v našem oblíbeném Canadian Tire. Tam už se mnou Zuzka jít nechce, že počká v autě. Já tak rychle probíhám obchodem, zastavuju v kempingové sekci, ujišťuji se, že moje sekerka je lepší, než ta co mají tam, omylem mi za nehtem zůstane litinová pánev na grilování hotdogů (no fakt tady něco takového mají a musel jsem to mít!) a po cestě ven se mě zeptá prodavač, co že to hledám. Já jen tak zkusmo nadhodím, že židličky a on, že je ještě mají ve skladu. Je ale hodný a slíbí mi, že když mu řeknu číslo položky, že se mi po nich podívá. Má je! Uf! to by mi jinak ta pánev neprošla. Další zábavnou a divnou věcí je, že když tady chcete jet kempovat, hlavně do parků, musíte si s sebou přivézt vlastní dřevo, které koupíte na benzínce nebo třeba v Canadian tire. My nad tím stále ještě kroutíme hlavou, že to je fakt na palici v takových lesích, jako jsou tady, ale na druhou stranu nechtě uznáváme, že právě proto možná ty lesy stále vypadají, jak vypadají. Dát ale 12 dolarů za hrst polínek je úchylárna. Seznam je tak kompletní. Máme stan, spacáky, sekerku, pánev i židličky. Aspoň, že stůl jsme nemuseli kupovat, protože naše husto Honda ho má v základní výbavě umístěný, jako víko v kufru! To koukáte, co?! Tedy hurá kempovat!

Deset piv je deset piv

Přišel pátek a den našeho prvního kempování. Já nemohl nedočkáním dospat a Zuzka naopak chtěla vyrazit co nejpozději. Vybrali jsme si po konzultaci s bytným místo severně od města u Squamish river asi 40 minut od nás a z toho tak 20 po štěrkovkách. Když jsme sjeli z asfaltu já si začal spokojeně pobrukovat a ve chvíli, kdy jsme míjeli první tábořiště mě trochu zaskočila moje vlastní naivita, že budeme v lese sami. Na oficiálním tábořišti bylo asi tak šest aut a dodávek a tím pádem vlastně asi plno. My pokračovali dál proti proudu a já se začal malinko obávat, abychom vůbec nějaké místo našli. A to byl teprve konec února! Nedovedu si představit, jak natřískáno bude v letní sezóně. Nakonec jsme zastavili na doporučeném místě a i zde už byli roztahaní lidé. My si nicméně šikovně všimli denního rybáře, co si akorát stahoval kalhoty (teda jakože ty gumový na rybaření) a vypadal, že bude odjíždět. Počkali jsme si a asi po pěti minutách podle našeho mínění zaparkovali na nejlepším spotu. Na vedlejším místě, které v tu chvíli bylo stále volné jsme si dokonce všimli zanechaného dříví od minulých táborníků. Zuzce to přišlo blbý, mě vůbec, tak jsme se shodli, že si přivlastníme jenom trochu dříví. Vědět, že hodinu po nás si přijdou jiní a vyberou úplně všechno, vzali bychom ho my. Tedy chviličkou pojíždění sem a tam jsme postavili Hondičku do roviny a přišel čas na první rozbalení stanu. Na videích to lidem trvá přibližně 5 minut a já si tak nechávám Zuzkou stopovat čas. Mno… stihl jsem to za 15 a s pomocí, ale snad to bylo tím, že to bylo poprvé. Uvidíme příště. V tu chvíli se na nás z kufru začala smát připravená piva, ale silou vůle jsme se ještě donutili rozestavět židličky a stolek. Já se už chystal, že hned začnu rozdělávat oheň, ale vyšší moc mě zastavila, že je příliš brzy a i s přivlastněným dřevem budeme mít málo a že musíme počkat až navečer. Byl tedy čas zasednout a načnout první pivo. Vdechli jsme ho snad na počkání. Já v tu chvíli nevěděl jestli mám mít otočenou k popíjení židličku s výhledem na řeku nebo otočenou směrem k autu se stanem. Začali jsme brebentit, plánovat, jak nám v tu chvíli chybí už jenom medvědi na břehu řeky a Zuzce asi tak o 10 stupňů tepleji. Nicméně navlečeni do našich nových vlněných košil a s pivem v ruce nám bylo hej. V jednu chvíli jsem to nevydržel a musel jsem požádat Zuzanku, aby mě vyfotila pěkně s polínkem, pivem a novou sekerkou. Zpětně mě akorát mrzí, že nemám v ruce ještě tu pánvičku! No co vám budu povídat, byl jsem v sedmém nebi. Epesní romantiku nám akorát s postupem času malinko nakřápli další přijížděníjící, kteří si uspořádali malou diskotéku, ale s odpitými pivy nám to bylo jedno a později hudba zcela utichla. Když se setmělo, začali jsme se projídat zásobami jídla a konečně pokřtili i pánvičku. S odpitými pivy začala naplno pracovat i naše fantazie a v ohni se začali zjevovat roztodivná zvířata a tvary. V galerii tak můžete obdivovat lišku, orla i holubici. S pivy začala padat i zima a nesedět u ohně, možná bychom si i říkali, že kempovat v únoru zas tak super nápad není. No, co vám budu povídat, v našich letních spacákách nám byla kosa, ale stálo to za to. Ve stanu se leželo parádně a probuzení u řeky na střeše auta má sakra něco do sebe. Nemůžeme se dočkat léta. Jedinou drobnou kaňkou kromě zimy z pohledu Zuzanky bylo poučení, že deset piv je deset piv a že taková teplá sprcha doma a čínská polévka jsou dobrými přáteli, když vám je ouzko.

Nemusí pršet, stačí když kape

Už ve čtvrtek večer jsme si zarezervovali místa v kempu u oceánu, kde jsme se, pár týdnu nazpět, byli podívat a fotit tuleně. Z pondělí na úterý dle předpovědi mělo být z celého týdne nejkrásněji. Každý z kempů, který je provozovaný BC Parks má na webu svůj rezervační kalendář, kde si můžete vybrat termín a konkrétní místo. My horko těžko našli poslední volné místečko u oceánu a kromě této jedné noci byl kemp vybookovaný až do konce dubna. V pondělí nás z postele vytáhlo sluníčko a my se nadšeně začali chystat na výlet. Domácí nám dokonce půjčili náhradní spacák do -17° se kterým byla zaručená večerní pohodička. Sedli jsme tak do auta a vyrazili na jih, minuli jsme zatáčku a co čert nechtěl, začalo kapat. Zuzka se mračila a já jí uklidňoval, že to za chvilku přejde. V kempu jsme zaparkovali a rozhodli se, že pro jistotu stan necháme zatím složený a přikrytý plachtou, kdyby to přeci jen nepřestalo, abychom pak nenechávali zavřený mokrý stan přes týden, co budeme v práci. Vyrazili jsme k molu okouknout tuleně. U toho mě napadlo, že čeština je vlastně príma a že slovo tuleň dává perfektní smysl. Jejich halekání bylo slyšet široko daleko a nám tahle televize vydržela velmi dlouho. Počasí si s námi, ale pořád hrálo a v jednu chvíli jsme zažili současně slunečno, mlhu, déšť i duhu. Bylo nádherně, akorát ne na kempování. A to jsme tentokrát koupili dva balíky dřeva! Nakonec zvítězil rozum a my na našem zaplaceném místě jsme jen rozdělali oheň, pozorovali stoupající příliv, tuleně, racky a zbaštili opečené hotdogy a na noc prchli před deštěm do tepla domova.

Zazvonil zvonec a kanadských příběhů je konec. Příští týden, tedy 17.3. nejenže popřejte Láďovi vše nejlepší, ale myslete i na Zuzanku, kterou bude čekat její autoškola, pokud se jí nerozhodne na poslední chvíli přesunout. My vás zdravíme a u dalších pohádek ahoj!

H.