S Ďáblem v oblacích

U nás je středa ráno a poprvé jme se probudili v našem novém bytě. Domů jsme dojeli včera v noci, a tak vlastně ani nemáme pásmovou nemoc, protože jsme šli utahaní spát a probouzíme se se světlem. Máme vybaleno, popíjíme čaj a připravujeme se na první zařizování. Nicméně, zpátky k cestě…

Když se Zuzkou přemýšlíme nad posledními dny, nejsme schopní určit, který den se co stalo a celkově máme pocit, jako po slušném mejdanu. Jednotlivé dny se nám do sebe úplně slily, a myslím, že jediný pocit, který si zpětně vybavíme, bude ten, že máme zabaleno a předali jsme byt." Nové nájemce jsem potkal ve chvíli, kdy Zuzka myla záchod, a já šel v pantoflích vynést poslední odpadky. Zjevně už čekali v autě, a nechtělo se jim jít dovnitř dřív, než v domluvených 10 hodin. Nevydrželi, a hned jak mě uviděli, hrnuli se z auta. U bytu je nechávám stát se slovy, že nejdříve musím zkontrolovat, zda jsme připraveni. Jsme! Předání pak probíhá vcelku rychle, bez komplikací a my sedíme v autě s mým tátou, zpocení, ušmudlaní, vyřízení. Nejraději bychom usnuli ještě v autě, ale držíme se a povídáme si.

V Praze zvládáme poslední návštěvy rodin, nekonečné přebalování kufrů a převažování, aby seděly povolené váhy. Dáváme si i poslední pivo a u toho dokola prověřujeme, že máme vytištěné všechny potřebné dokumenty. Máme vše, je to v pohodě, můžeme jít vyčerpaní spát. Dopoledne znovu vše procházíme, pobíháme po baráku a vlastně už nemůžeme vydržet sedět a tak se shodujeme, že vyrazíme na letiště raději o něco dřív. Ještě že máme opravdu všechno...

Hovno! Pět minut před letištěm si Zuzka vzpomíná, že nemáme vytištěné výpisy z účtů, které mohou být potřeba u celní kontroly v Kanadě, neb je jednou z podmínek mít dostatečný finanční obnos a celník po nás papír může chtít (nechtěl, byl to zbytečný stres). Ještě že na letišti pracuje Kuba, se kterým se chceme tak jako tak potkat a stíháme ho na poslední chvíli poprosit o tisk. Díky nervozitě, zda se nám papíry povede vytisknout se ani nestíháme pořádně rozloučit a vyhlížíme Jakuba. Dobře to dopadá, loučíme se, Zuzance ukápne slzička a už máme kufry na odbavení. Váha sedne s krásnou rezervou 200 a 400g na batoh. Radujeme se, že bylo dobře si koupit nové kufry, které čeká první cesta.

V Praze odbavení proběhlo hladce, čekání nebylo dlouhé a už sedíme v letadle do Londýna. Baštíme podarované oříšky a během pár minut spíme. V očekávání, že to má být let dlouhý 2:15 žasneme, když zafunguje teleport a my se budíme chvilku před přistáním. Jo a dokonce jsme seděli sami (měli jsme si to víc užít…)

Na přestupu v Londýně doporučují mít alespoň 70 minut, my máme 90 (vlastně i o něco víc, neb jsme přistáli s předstihem). Už v Praze nám potvrdili, že nebudeme na odbavené kufry muset myslet a z letadla do letadla je přendají za nás. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že to nestihneme a popoháním Zuzku, aby sebou mákla. Jsem to ale já, kdo zdržuje. Na mezi kontrole procházím rámem, nic u sebe nemám, ale kontrole se stejně nezdám a tak na místě skáču panáky a cvičení mi zpestřují ruce kontrolora. Tak ještě boty dolu. Další cviky, nové vohmatávání. Z pocitu, že jsem nás zdržel moc, odmítám zastavit a vybírat si flašku skotský, na kterou jsem měl chuť a ženu nás rovnou na gate.

Zde si dovolím malou odbočku ohledně koupě našich letenek. Probírali jsme různé varianty a nakonec zavrhli nejlevnější variantu s tím, že si raději koupíme letenky dražší, kde bude možné si vybrat místa k sezení a více prostoru na nohy pro Zuzku, aby měla víc pohodlí pro svoje otékající nohy. Už v červenci tak kupujeme letenky s British Airways, dlouho zkoumáme, kde vybrat místenky a nadšeně konstatujeme, že budeme sedět vedle sebe, máme co jsme chtěli a čeká nás deset hodin nekonečnýho labůža. To znamená, že Zuzka sedí v uličce, před sebou nemá žádnou další sedačku, má svůj extra leg room, jsme na začátku oddílu a kolem nás láska, klid a mír.

A znova Hovno! Po nalodění na palubu konsternovaně čumíme, že jsme si omylem zarezervovali místa v oddílu pro děti. Kurvaa! Takže nás vítají tři hystericky vřískající batolata. Zuzka si sedá na své vysněné místo a s desátým člověkem zjišťuje, že existuje asi tak 80% šance, že jí někdo šlápne na nohu, vytrhne jí další kus vlasů nebo jí dá slušnej lokýtek. V panice zjišťuju, že jsem se dostal zpět do své už jednou prožité noční můry a to 12ti hodinovou cestu busem z Londýna do Glasgow s partou opilejch dělníků a samotných matek s uvřeštěnejma dětma. Takže v letadle už jen vyhlížím potůček chcanek volně putujících uličkou. To naštěstí nepřichází.

Nicméně ďábelská rekordmanka zvládla neusnout celých deset hodin letu. Utrpení aspoň trochu zmírňuje možnost nasadit sluchátka a pustit si film, ale i aktivní odclonění ruchů má co dělat. Hned po startu objednáváme dvojité víno, k jídlu další rundu. Zuzce se nakonec docela daří po cestě spát, ale jednou za čas dostane nožní budíček. Já si aspoň užívám svojí novou knížku, kterou jsem si schovával na let.

Po dosednutí lehce rozhození koukáme, kam míří proud lidí a necháváme se unášet směrem k celní kontrole. Nejdříve zastávka u automatu porovnat pas s našimi otisky a skenem obličeje. Je to dobrý, jsme to my a můžeme do dalšího kola arkádovky. Dohadujeme se, zda nejdříve vyrazit na celnici nebo si vyzvednout kufry a v domnění, že je tam přeci nenecháme kroužit bez dozoru nejdříve bereme kufry. Jaké překvapení, když zjistíme, že můj nový kufr má ulomený kolečko a Zuzky prasklý plast. Tolik k novým věcem, budeme to muset ještě nahlásit na reklamacích. Teď ale hurá k celníkům! Stranou mumraje je kancelář celníků, z asi tak dvaceti přepážek v noci fungují čtyři. Zjišťujeme, že kufry si dovnitř vzít nemůžeme a musíme je tak nechat stát bez dozoru venku na chodbě. Takže by to bylo vlastně jedno, jaké pořadí bychom zvolili.

V kanceláři omylem předbíháme půl fronty, odevzdáváme pasy a čekáme až nás vyvolají. Pořád jsme nervózní, protože finální rozhodnutí, zda dostaneme pracovní povolení má právě úředník na přepážce. Jak tak sedíme a koukáme, co dělají lidé před námi, zdá se, že se nikdo na nic neptá a jen vyvolávají jednotlivé lidi v pořadí za sebou, aby si vyzvedli vytištěná víza. Po 20. minutách čekání, nás zavolají, úředník hodí papíry na pult jako 20 dkg šunky, něco zamumlá a jde pryč. Nerozumíme, co se děje. Máme si je vzít, nebo jde něco ověřit? Nakonec se vrátí a diví se co tam ještě děláme, ať si papíry vezmeme a mažeme. Takže infarktovka v Praze byla zbytečná. Máme naše vysněná povolení a na letišti už tak zbývá jen nahlásit poškozené kufry. Ještě v Praze jsem musel uvést, v kolik hodin si vyzvedneme auto z půjčovny a dal jsem nám solidní rezervu 2 hodiny po přistání. I přestože jsme dosedli o 20 minut dříve, vstupujeme do autopůjčovny přesně v domluvených 21:00 místního času.

Máme zarezervované nejlevnější nejmrňavější auto, které jde a přesně v duchu půjčoven „dostaneš, co máme,“ odjíždíme s nejnovějším Grand Cherokee, co je asi tak stejně velký, jako Lavina. Po 20 hodinách na cestě tak sedáme do auta velikosti menší garsonky a vrháme se do Vancouveru a víru místních dopravních předpisů. Čeká nás ještě necelá hodinka a půl, ale zvládáme to bez zaváhání a někdy v jedenáct v noci míříme bez sprchy do postele. Dali jsme to! Dobrodružství začíná!

H.