Servisní hlášení

Dnešní článek bude asi spíše kratším servisním hlášením, než příběhy nabitým a humornými okamžiky překypujícím kouskem. Z jednoduchého důvodu. U nás se toho, světe div se, moc neděje.

Máme za sebou náš první týden a svoji první kaďošskou rýmečku (nehledejte v tom dvojsmysly nebo se v tom zamotáme a už to nikdy nebudeme moct použít). Zkrátka jsem chtěl říct, že jsem v letadle nastydl od klimatizace a později nakazil Zuzku. Žádná velká trága a dokonce jsem, jako obyčejný muž, ani neumřel! S přihlédnutím k našemu stavu, jsme tak zvolili o něco pomalejší tempo a výlety zkrátili a uzpůsobili obtížnost. Částečně nám teď i hrálo do karet počasí, protože poslední tři dny bylo dokonce k deseti stupňům a slunečno. Hned z kraje musím říct, že se sluncem se místní příroda dostala do zcela jiných rozměrů a kudy chodíme, tudy žasneme. Čím se teď tedy bavíme?

Pomalu nám mizí i zblblost z časového posunu a už se nebudíme hystericky brzo ve čtyři ráno. Já tedy stále ještě trochu ano, ale zase usnu a pak vydržíme spát až do sedmi! Navykli jsme si mít rána docela pomalá. Když my máme ráno, vy už zažíváte po obědě a tak ještě v posteli mrkneme, co se stalo nového a případně, kdo nám co psal. Když se vykopeme, děláme čaj, snídani (nebudu psát snídošku) a usedáme k počítačům. Hledáme práci a koukáme po autech. Nikdo tu na nás kupodivu ani s jedním z toho nečekal a bude to asi poněkud tvrdší oříšek, než bychom chtěli. Na druhou stranu nesmíme ztrácet naději příliš rychle. Je to přeci jen pár dní. Každopádně, máme obepsaných asi tak 50 inzerátů a 0 reakcí. Ani blbé díky za mail. Nula. Zkoušíme různé triky, u každého z nich si říkáme, že na tohle se musí přece chytit hned! Ne-e. Utěšujeme se, že až bude fakt nejhůř, tak máme ještě mekáč, ale aby nás i ten nechtěl nemile překvapit.

S autem to taky není nic moc, ale jsme o kousek blíž. Tam, kde se zdálo, že internety před příjezdem překypují inzeráty, to tak slavné taky není. Bez auta se nám okruh zmenšil hlavně na Squamish, pokud nechceme sednout na bus a vyrazit se na auta koukat na blint. Nicméně jsme našli pěkné Subárko. Sice ne Forester, jak jsem si vysnil ještě před odjezdem, ale Outback a tím taky nepohrdneme. Našli jsme si ho na FB a klučina se s námi domluvil na odpoledne na ukázku. Ani v tomto případě není tak samozřejmé, že vám někdo na inzerát odpoví. A to jsou dokonce v postavení, že oni jsou prodejci. Takto nám neodpovědělo na poptávku už asi pět lidí, až náš subarista. Ten, je samozřejmě, jak se sluší, z Austrálie. Dává si s námi sraz kousek od nás u obchoďáku. Přijíždí s přítelkyní, zdraví nás a pak v tichosti stojí u auta. Na nás tak je se „dovolit“ jestli se můžeme podívat. Stojíme u auta ve čtyřech, jako na prvním rande, trochu nesmělí. Vyhrnuji tedy rukávy, jakože vím co dělám, a pouštím se do obhlídky. U takové prohlídky musí člověk dostatečně mrčet, krčit obočí, nezapomenout kopnout aspoň jednou do pneumatiky, zatřást s autem ze strany na stranu a dát ruce v bok.

Dělám si částečně srandu. Ale vlastně ne moc. Nebudeme předstírat, že autům nějak moc rozumíme. Domluvili jsme se tak už předtím se Zuzkou, na co se pokusíme zaměřit a podívat, abychom aspoň nějak měli možnost odhalit případné nedostatky. Z venku se auto zdá v pohodě. Má čtyři kola, je červený, sem tam poškrábaný a ťuknutý, nic velkého. Svítí (to jsme nezkontrolovali), troubí (to jsme taky nezkontrolovali) a nehučí (to jsme slyšeli). Po chvilce sedáme dovnitř, že dáme projížďku. Na parkovišti tak točíme první ostré zatáčky, přejíždíme nerovnosti a odhalujeme bouchání od levé přední nápravy. Říkáme si, že to bude stabilizační tyčka. Zmiňujeme se, a kupodivu, si toho nikdy nevšimli. Ehm. No nic. Po projížďce říkáme, že se nám auto líbí, ale že bychom chtěli od něj dát do pořádku ruční brzdu, (s tou taky něco bylo) a to bouchání nebo že se aspoň domluvíme na slevě. Ani jedno z toho by případně neměl být problém odstranit. Dnes se má ozvat, jak to dopadlo, abychom se posunuli a domluvili případnou koupi nebo slevu. Uvidíme.

Tím se oklikou vracíme k průběhu našeho dne. Jsme po snídani, obepsali jsme další várku pracovních inzerátů a podívali se, jaká auta jsou k mání. Později se oblékáme a sedáme na kola. Ještě že jsme si je koupili. Bez nich by to bylo nereálné. Po cyklostezce, kterou máme hned u baráku míříme na sever a přijíždíme k řece. Zde zpozorní ti, co viděli Virgin River, neb zastavujeme u Jackova baru. Uuuuu… V reálu to je prostě bufáč u řeky. Ale ta řeka je suprová. Tenhle kousek Squamishe se jmenuje Eagle Run. My hned po příjezdu koukáme asi tak na deset orlů bělohlavých, kteří si volně poskakují v korytě řeky. Je po lososí sezoně a v korytě se tak povalují mrtvolky volně k rozebrání. Někteří orli jsou obrovští. Když se vynadíváme, na kolech jedeme směrem na jih podél řeky až k moři. Teda za předpokladu, že to není oceán. Je voda, co je na konci zálivu, co je za ostrovem a pak oceánem pořád ještě oceán? Spíš asi jo, že? Takže dojíždíme k oceánu. Spojují se nám dohromady vjemy. Vypadá to tu trochu jako na Šumavě. Jsou tu travnaté mokřiny s jehličnany, voní to tu jako na Sicílii a když zvedneme hlavu, jsme rázem v Alpách. Super.

Jiný den míříme od řeky na druhou stranu do kopců. Spíš předkopců. Na konci sídliště za mateřskou školkou vcházíme do lesa a stoupáme po stezce k Alice lake. Vybaveni kromě batohů každý svojí proti medvědí rolničkou. Cinkáme jak paka, lidi se na nás koukají, jako na paka, ale Zuzanka je spokojená, protože o nás ví medvěd i za kopcem. U jezera je trochu kosa, ale když svačíme na lavičce, svítí nám slunce do obličeje a je nám dobře. K lesům obecně bych se ještě zmínil, jak nás zatím pořád překvapují. Kdekoliv vkročíme dovnitř, okamžitě nás pohltí atmosféra. Stromy jsou obrovské, porostlé mechy a kromě cestiček, krásně neudržované a nerostou v řadě podle pravítka. Nějak se zatím nemůžu sžít s představou, že vyjdeme z baráku a hned vlezeme do čarovného lesa. Budou jinde lesy ještě lesovatější, nebo je už tohle ono?

Dnes jsme byli pro změnu u divoké řeky podívat se na Mamquam falls. Opět neskutečná příroda. Vzhledem k tomu, že jsme usoudili, že na pěší výlet to je už daleko, zkoumáme, která bude nejlepší cesta. Nakonec vybíráme tu, kde by se mělo dát dojet na kolech až na místo. Jedná se o FSR neboli forest service road. Štěrkovka. Nutno říct, že značně rozmoklá a pěkně blátivá. Ještě, že na rozdíl od tatínka z Obecné školy, my blatníky máme. Necháváme stát kola u brány, koukáme do telefonu a vyrážíme k vodopádům. Celou dobu jsme nepotkali ani živáčka. Asi po kilometru se zastavujeme a dáváme si čaj. V tom okamžiku k nám přichází pán, aniž bychom si stihli všimnout odkud a hned spustí. “Vy jste se ztratili, že jo?” Odmítám realitu, ve které bych se já ztratil a pána zazdívám. On ale pokračuje. „Že jdete k vodopádům?“ Přiznáváme. „Hm. Tak tudy se tam nejde. Jdete špatně.“ Ještě poznamená, že jsme měli jít druhou cestou tam, kde jsme nechali kola. Jak může vědět, že jsou naše? Kouzelný dědeček, který se zčistajasna objevil nám šetří bloudění po lese špatným směrem a my se tak vracíme a po chvíli přicházíme k vodopádům. Zase krása.

Po návratu z výletů domů bývá většinou něco kolem třetí, čtvrté hodiny. Střídáme se tak u vaření čaje a brzké obědovečeře. Po jídle startujeme počítače, dáváme další kolečko hledání práce a přidáváme nový rituál a to dělání testů do autoškoly. Vážně tam budeme muset. Moc se nám do toho teda nechce. Sami se zamyslete, zda byste znovu chtěli jít do autoškoly po tolika letech zlozvyků a ohnuté reality vašeho přesvědčení, že jste nejlepší řidiči na světě. Mě první část čeká zítra (v pátek). Vzhledem k tomu, že poslední dva dny úspěšně dělám drtivou většinu testů, jsem se rozhodl to neodkládat a přihlásit se na termín v místní pobočce. Testy se zde dělají na počítači před přepážkou, kde kolem vás postávají další čekající lidi koukající u toho na vás. Po složení testu se ještě budeme muset přihlásit na jízdy. Prý se čekává klidně i déle než 14 dní. Uvidíme. Do té doby prý ještě nemusíme odevzdávat náš řidičák. Budeme mít ale dražší pojištění na auto s ne kanadským řidičákem.

Po takto nabitém dnu a sezení u počítače a bez siesty většinou zalézáme do postele někdy kolem šesté, sedmé večer zcela vyřízení. To vlastně bude asi i ten problém, proč se pořád budím tak brzo :D

To je pro dnešek vše s naším servisním hlášením. Moc akce tu nebylo, ale nemůže být každý den posvícení a čekají nás holt i dny nezáživné. Ať máte případně představu, co budeme dělat dále, tak tady má být přes víkend hnusně a pršavo. Takže kromě zítřejšího testu nás nic záživného nečeká. Budeme sedět doma a obepisovat práce. Taky jsme si říkali, že bychom mohli kontaktovat místní českou enklávu a sejít se třeba s někým na kus řeči. Tak uvidíme, co se z toho zase vyvrbí. Bude další článek mít název Napáleni při koupi auta nebo Máme kocovinu? Loučíme se a zase příště ahoj.

H.