Svatá trojice

U nás je sobota, máme za sebou prvních pár dní a užíváme si „odpočinkový“ den. Venku je krásné skotské počasí(1) a pijeme první kanadské pivo! Na dnešek jsme neměli žádné velké plány kromě vaření, praní a prvního hledání práce. Zuzka dokonce odmítla jít ven, že dneska prostě nic. Je pravda, že na rozdíl ode mne si vlastně teprve teď užívá opravdové volno po výpovědi, kdy není nic potřeba zařizovat. A že jsme se v posledních dnech činili. Na rozdíl od Sicílie, zde slavíme úspěchy skoro na každém kroku a to na první pokus. Sem tam s lehčími komplikacemi, ale nic hrozného. Dnes to tedy bude o zařizování pracovní „svaté trojice“ a jiných věcech.

Aby člověk v Kanadě mohl fungovat jako člověk, potřebuje k tomu místní SIMku, číslo sociálního pojištění a bankovní účet. Jedno bez druhého se neobejde a zařídit se to musí (Kanadou sběhlejší, co by nás mohli poučovat, nechť tak učiní a usnadní nám případně život). Bez místního čísla nemáte data a s českými daty to je nereálné. Využíváme tedy naší domácí přípravy a volíme Koodo, neb mají dobré pokrytí a hlavně mají pobočku tady v ulici. Ráno po příjezdu z letiště tak sedáme do naší pojízdné garsonky a vyrážíme za zařizováním a nákupy. U operátora jde vlastně všechno hladce, kromě toho, že elektronického peška(2) jsem si tentokrát vytáhl já. I když to je vlastně spíš mojí zbrklostí. Škodolibě se raduju, že můžu mít v telefonu virtuální simku, a že jsem tedy hustší než Zuzka, a registruju si novou SIM jako e-sim. V zápětí přicházím na to, že hovno hovno a pokud chci mít funkční obě čísla (české mám taky na e-sim) musí být jedna simka virtuální a druhá fyzická. Tímto krokem se dostávám do kouta a registrace zůstane viset v mezikroku. Paní na přepážce to neumí vyřešit a objednává mi hovor od operátora na druhý den v šest ráno!

Jak jsme se v dřívějšim článku prsili, že nemáme ani trochu jetlag a všechno to vyrovnáme v první noci, tak to moc nefungovalo a druhý den jsme nevydrželi a šli si odpo lehnout. Což znamená, že ráno někdy kolem čtvrté ranní svítíme, jak žárovky a nemůžeme už usnout. Aspoň mě nevadí ten telefonát v šest ráno. S paní na infolince řeším problém celkem rychle. První zářez do svaté trojice je tak za námi a celý den před námi. Dokud máme auto jsme se tak rozhodli podívat se za humna a zjistit, jestli by se nám líbilo ve Whistleru na práci / žití a jak to vypadá v Pembertonu, kde ještě před odjezdem nacházíme spoustu levného ubytování (taky už víme proč…).

Po snídani sedáme do Jeepa na cestu směrem na sever. Čeká nás nějakých 45 minut jízdy. Já se chci nejdřív podívat do olympijského (to se tak fakt píše? Vypadá to divně. Nevím!) parku, kde jsou protažené běžkařské trasy a je zde nástup na skialpy. Z dálnice stoupáme po menší silničce do kopce asi dalších 10 km, kde končíme před bránou do zmíněného parku(3), kde nám pán na pokladně s úsměvem říká, že i na čumendu chce 10 dolarů za každého. Tím, že jsme se chtěli jen podívat, tak si to schovávámeme na jindy a jedeme na vodopád, který je sotva 300 metrů pod bránou. Ocitáme se tak poprvé mimo město venku z auta a na sněhu. Zuzka okamžitě chytá strach, že nás sní medvěd a 100 metrová vycházka je tak extra rychlá. Je to vlastně dobře, protože je nahoře fakt zima a my zatím nejsme zvyklí. Na vyhlídce stoicky prohlašuju „hm. Vodopád…“ v přesvědčení, že přeci nemůžu vidět nejlepší vodopád, co jsem kdy viděl poté, co na prvním výletě vylezu z auta, ujdu 100 kroků a bum. Sedáme tak zpět do auta a jedeme do města. Parkujeme a jdeme si projít centrum, které je vlastně moc hezké, ale zároveň si říkáme „tak tady ne“. V sezoně tu musí být k nepřežití. Na každém kroku krámek, bude tu tisíc lidí a hluk. Dáváme horkou čokošku, děláme fotky a zastavujeme se na pobočce ICBC. To je něco jako pojišťovna a magistrát v jednom. Tady nám paní potvrzuje, že vážně budeme muset do autoškoly, ale že teda aspoň ne na tři roky, jako místní začátečníci, ale „jen“ na testy a jízdy. Alespoň nás uklidňuje, že můžeme auto koupit dříve, než budeme mít místní řidičák. Akorát nás to bude na pojištění stát asi tak 2x tolik než s ním.

Z Whistleru míříme dál na sever do Pembertonu, což by mělo být první město nad a potencionální ideální místo, kdybychom chtěli dělat ve Whistleru a přitom tam nežít. Mno. Cesta je opět nádherná, i když jsem to předtím nezmínil. Vine se mezi horami, skalami, lesy. Kam se člověk podívá, tam je to super. Trochu nám to tady připomíná Norsko, akorát s více stromy. Po příjezdu do centra má Zuzka pocit, že se během pěti minut musí strhnout přestřelka za bílého dne. Je to tu takové „americké“ (já tam nikdy nebyl, tak nevím) maloměstečko, novodobý western. Pár baráků, vlaková a autobusová zastávka, pár obchodů. Poprvé ale vidíme trochu nepořádek, je ve vzduchu cítit alkohol (je sotva poledne) a tráva. Oboje je vlastně legál, ale takhle k obědu nám to zatím přichází nepatřičné. Město bylo vlastně hezké, malé, ale zároveň si o něm trochu říkáme, že to je buranov. Taky si zde kupujeme první sixpack piv, které teď piju u psaní.

Na cestě zpět hned za městečkem stavíme u jezera, kde se jdeme ještě projít a děláme první must have fotky přírody, abychom mohli nakrmit web. Po procházce mažeme domů, protože jsme si domluvili první prohlídku auta zpátky u nás ve Squamishi. Shodou náhod zrovna od Čechů. Při prohlídce si vzpomínáme na všechny naše předchozí debaty, jak nechceme koupit první auto, kolem kterého půjdeme a na co všechno si na místě musíme dát pozor. U auta se spíš než na auto soustředíme na povídání s klučinou. Ten nám mezi řečí ukazuje vlastně tři auta na prodej, ale po zvážení ani jedno nepřichází v úvahu a necháváme příležitost jiným.

V předvečer cesty do Vanu jsme také řešili, že tím, že vrátíme auto a nemáme ještě naše, jsme jaksi trochu nahraní a nemáme se jak pohybovat po Squamishi. Obzvlášť tehdy, když přijedeme busem zpět po vrácení auta, který končí u centra a je to nějakých 5 km k nám domů. Napadlo nás tak si pořídit skládací kola v Dekáči. Skládačky proto, protože se nám vejdou do autobusu a budeme je moct skladovat u nás v mini bytě. Sedáme tak znovu k internetům a objednáváme kola s vyzvednutím druhý den ve Vancouveru.

Další den by nás měla čekat cesta do Vancouveru vrátit auto a zařídit číslo sociálního pojištění (SIN), ale u počítačů zjišťujeme, že můžeme zažádat online a samotné číslo nám taky přijde online. Tím máme hotový bez zádrhelů druhý krok. V pátek ráno míříme na pobočku banky, kterou jsme taky vymysleli ještě před příjezdem (ano, opět je to nejbližší pobočka od nás) a usedáme s paní ke stolku. Otevření účtu není problém, na imigranty tu jsou dobře připravení a my navíc už máme i SIN. Malinko paní vaříme hlavu, když si vymýšlíme různé kombinace, jak mít každý svůj účet a i jeden společný a odcházíme už asi po hodince plně obslouženi. Doma ještě ladíme internetové bankovnictví a já zažívám druhý elektronický výser. Nejde se mi přihlásit do internetového bankovnictví. Po chvíli nevydržím a sedám do auta a mažu zpět na pobočku. Zjišťuju, že paní zadala špatně moje telefonní číslo a tak přihlášení nešlo zadat správně. Opraveno ani ne za dalších 20 minut a oba tak vítězíme nad systémem a připisujeme třetí zářez! Ve zkratce to znamená, že máme vyřešené tři důležité věci ve třech dnech, a to by se nám na Sicilce teda nepovedlo.

Zbývá vrátit auto na letišti ve Vancouveru a vyzvednout v místním obchoďáku naše nová kola. V autě po cestě na jih si konečně užíváme i nějaké výhledy, kdy není tma nebo zataženo a kocháme se krajinou. Přískokem se blížíme centru a nakonec přijíždíme i do obchoďáku. Po cestě se bavíme, co budeme dělat s krabicemi od kol, když máme v plánu kola hodit do auta, dojet na letiště, vrátit auto, naložit kola, u nás je vyndat a mastit to domů. Na místě nám všechno krásně usnadňují a žádné krabice nám nedávají a předávají nám rovnou připravená, nafouknutá kola tak, jak jsou. V nákupáku ještě dáváme rychlý oběd, kdy žasneme, kolik lidí je schopných se v jeden čas pohybovat na stejném místě (ano, byl Black Friday a všude lidí jak po kokot) a po jídle jedeme na letiště.

Na začátku jsme si plánovali, jak ve Vanu vyzvedneme kola, přesuneme se k vodě, uděláme si výlet a prozkoumáme centrum, ale nestíháme vlastně nic a jsme rádi, když přijedeme v určený čas na letiště. Auto, vlastně se slzou v oku, vracíme v pořádku v půjčovně a u odjezdové haly vyhlížíme stání autobusu. Na jízdenkách se dočítáme, že před odjezdem je potřeba se ještě nahlásit u přepážky. Paní na přepážce nám oznamuje, že autobus bude mít hodinu zpoždění (Black Frriday) a já se na ní koukám nasraně. Následně si, ještě mezi řečí, dovolí nás upozornit, že ty kola nám do busu nevezme, pokud nebudou v krabicích. Ano v krabicích, které jsme s díky v Decathlonu odmítli. Tím pádem svůj kyselý ksicht ze zpoždění nahrazuji ksichtem „a kurva to nestihneme vyřešit.“ Zachraňuje nás paní, která na letišti balí zavazadla tím, že nám nabízí krabici na kola „jenom“ za 90 dolarů!!!!! Kola pak hravě odbavujeme a nastupujeme do autobusu. Se zpožděním asi dvě hodiny následně vystupujeme u nás do totálního chcance někdy v deset večer a s nepotřebnou dvoumetrovou krabicí v ruce. Tuto předrahou krabici necháváme stát u popelnice na dešti, skládáme kola a míříme konečně domů.

Tolik k naší akci tři věci za tři dny a bonusovým příběhem „platíme za vše jako kokoti.“ Máme naše kola, tímto děkujeme babičkám za parádní vánoční dárek. Máme svatou trojici a už nám zbývá pouze si sehnat novou práci!

Hurá do příštích dnů a ahoj u další relace „nesežral je medvěd a mají co jíst“.

1 Rozuměj hnusně jako prdel. Kosa, mlha, konstantní mrholení. Já to rád, Zuzka se to učí mít ráda (tady jí nic jiného stejně nezbyde...)
2 Zuzka má krásnou vlastnost, že jakákoliv elektronika v její blízkosti bezdůvodně přestává fungovat nebo se sere jiným způsobem.
3 odmítám psát znovu slovo olympijský. To „j“ totiž vážně vypadá divně. Teda aspoň dnes s popíjením piva. Nevím

H.