U nás dobrý

Bystrý čtenář si již zajisté všiml, že se intervaly mezi jednotlivými články prodlužují s tím, jak se nám čas v Kanadě krátí. Chtělo by se mi napsat, že je to určitě tím, jak nám začínají být okamžiky tady dražší a nechce se mi je trávit u počítače, ale realita je spíš taková, že jsme si hezky zabředli do naší pohodičky na hausbótu a já zlenivěl. Když jsem se chystal psát článek před čtrnácti dny, sumíroval jsem si v hlavě, že popíšu naše pocity z odjezdu, že jsme si to tu vážně zamilovali, že odsud nechceme odjet snad nikdy a že se nám bude stýskat. Měli jsme se Zuzkou trochu melancholickou náladu, že se nám pobyt strašně rychle krátí. Mimochodem teď nás čekají už jen tři týdny v práci. No a když sepisuju článek teď, pomalinku se nám to asi přelévá do toho, že jsme přeci jen zvědaví na nové dobrodružství, zralí vyrazit po práci ještě jednou projet Britskou Kolumbii, poflákat se týden u moře na Fidži a nakrojit nové dobrodružství na Zélandu. Taky se tu toho zase tak moc teď neděje (to mi zase Zuzka dá). Zkusím zkratkovitě popsat, co se vše událo od doby, co byl u nás Jakoubek.

Nejprve o tom, jak dopadla opravdická letní sezóna na jezeře a jestli nás to pořád baví. Tedy, baví, ale. V melancholických chvilkách jsme se ujistili, že pokud zůstávat dál nebo znovu v Kanadě, asi bychom si znova Shuswap nevybrali, tedy pokud bychom nedostali nabídku odmakat tu ještě jednu sezonu, na což se tak trochu Cory i tvářil, ale rozhodně zatím nechtěl předbíhat. Rovněž jsme si zamilovali jednoduché dny tady na jezeře, kdy se probouzíme do povětšinou velmi klidných rán, v práci nějak výrazně většinou nestresujeme a pracovní morálka je velmi blízko celodennímu polehávání v houpací síti. Tu ale nemáme a velmi blízko to je taky jen někdy. Zuzka miluje místní přírodu. Nadšeně běhá od jednoho motýla k nejrůznějším druhům dravců, tahá mě několikrát do týdne po cestách, abychom mohli přenastavit fotopasti a nadšeně pak do noci sleduje svoje úlovky na videích. Máme tak už několik medvědů, kojoty, různou vysokou, máme na fotkách losy, zkrátka všechno možné, co si dokážete představit kromě vlka a bobrů. Ti nám zatím chybí. Stejně tak se rozplývá nad svými knížkami s popisem všech jedlých divokých plodin, které pak ochutnává (já jen někdy, jsem značně vybíravý vlastně). Kolem a kolem je to tedy vlastně ráj, ale chodí nám sem lidi.

Jak já vždy s láskou vzpomínám na Cimrmanovu hospodu Na mýtince. Než si začnu stěžovat, tak doplním, že jsme byli varováni a že jsme si to vlastně představovali horší, než to ve výsledku je, ale i tak léto bylo někdy náročné. Se všemi evropskými kamarády se shodujeme, že je super se ocitnout v evropském kolektivu a hezky od plic si společně na všechno možné postěžovat. Tedy pojďme na to. V průběhu léta nadále jezdíme jednou až dvakrát na naše patroly. Rozdělili jsme to tak, že jeden den jedeme po jezeře jedním směrem a druhý den zase na druhou stranu. K tomu vždy po příjezdu z patroly ještě jdeme projet náš domovský park v úžině, kde bydlíme. Máme některé dny deštivé a jiné dny je horko až běda. Sem tam jsou i státní svátky s prodlouženým víkendem. No a to se pak vyrojí spoustu lidí. Se Zuzkou, abychom měli lehčí komunikaci jsme si označili tři hlavní skupiny lidí. Jsou zde lidé normální, pak tu jsou takzvaní rentálové – mentálové. To jsou půjčovnové hausbóty, které všechny naštěstí mají koupenou sezonní povolenku. Řekli byste si, tím je vše vyřešené a my s nimi nemusíme nic dalšího řešit. Ano, ale jen většinou. Hausbóty na jezeře jsou na půjčení v několika velikostech od čtyřmístných s hodnými důchodci, zodpovědnými rodiči s dětmi na prázdninách, lodě s pár kamarády, co jeli utéct velkoměstu. K tomu ale zde pluje mnohonásobně větší počet lodí, na které se vejde klidně i třicet lidí a takové lodě lákají lidi, co jezdí na jezero zapařit. Taky nejrůznější rozlučky se svobodou, zapíjení jiných životních událostí a jiné divočiny. Mimo to zde přes nejrušnější dny plul i striptýzový hausboat „Pussy Pirates.“ My tak objíždíme na patrole a Zuzka přes dalekohled z dálky hlásí „to jsou mentálové, to je v pohodě“ Já pak ani nepřibrzdím a jedeme dál. Většinou. Pak jsou dny, kdy tihle mentálové rozdělávají ohně všude, kde se dá. Tahají k tomu dřevo z lesa, za což hrozí pokuta v přírodním parku milion dolarů. Také půjčí loď v půjčovně každému s tím, že nepotřebuje ani papíry a jen si nakouká dočasný kapitán video instruktáž. Nu a to pak vyvolá spooustu naštěstí zatím jen humorných chvilek. Tu se zaseknou mentálové na mělčině, tu vás skoro smetou. Hned vedle našeho hausbótu jsou popelnice, kde můžou vyhodit lidi odpadky, po jejich kempování a nejednou se stalo, že při tom do nás půjčovnový hausbót, tedy několika tunové, více patrové monstrum skoro vrazilo. Nejbližší to zatím dotáhl na dva metry od nás. Cory prý zažil i dotek, kdy stál na mole a ručně tohle monstrum odstrkával, aby nezničili molo. Jiní mentálové jsou schopní zakotvit přímo pod cedulí NO HAUSBOATS. Další oblíbenou kratochvílí je zaparkovat hned vedle našeho hausbótu a spustit několika hodinovou diskotéku. Vždy samozřejmě za sebou zanechat tisíc bordelu a alespoň tři nelegální ohniště. Lidi, lidi a zase lidi, teda dementi, teda MENTÁLOVÉ.

Další skupinou jsou koupáci – čuráci. Ve spoustě případů je to vlastně jen rýmovačka, kterou si nezaslouží. Jsou často úplně v pohodě, jen se nám mísí do přenocujících a to pak trávíme zbytečné chvíle, kdy ke každé lodi musíme přijet a ptát se jestli mají v plánu zůstávat přes noc a to se pak patrola protáhne na několik hodin ve vytížené dny. Pod skupinou koupáků jsou ovšem i ti, kteří si rýmování zaslouží a jsou to prostě čuráci. Začne to nevině tím, že vám tvrdí, že se přijeli jenom koupat a zůstávat nebudou a vy je vidíte druhý den ráno, kdy s sebou zrovna nemáte věci na vybírání poplatků, protože jedete akorát nakoupit nebo s dýškama do sběrňáku. Někteří to dotáhnou tak daleko, že je vidíte s vytahanýma všema věcma půl hodiny do tmy a oni se vámi půl hodiny dohadují, že tu teda rozhodně spát nebudou, vy je vidíte přes úžinu ještě ve tři v noci, kdy se jdete vyčůrat a ráno v šest se seberou a táhnou bez placení do prdele. Tahle skupina koupáků dokáže pak být taky příjemná jak drátem do oka. No a pak je tu na jezeře pod podskupina jednorožců, co jsou fakt sráči. Sorry, ale jinak to napsat nejde. Máme tu aktuálně asi tak tři, čtyři lodě, skupiny lodí, se kterýma se nenudíme nikdy a už z dálky víme, že budou problémy.

To se na mě onehdá doslova rozeběhla jedna samička poddruhu za doprovodu hulákání, co si to dovolujeme je slušně požádat, že diskotéka, která křičí z jejich lodi na celý park a čtyři skupiny jiných chudáků si na ně stěžuje, je příliš nahlas a aby ji ztlumili. Notně jí pomáhal mladý sameček, který rameny bránil své dočasné teritorium, agresivně strkal obličej do naší osobní zóny a hlasitě se projevoval voláním „ukaž mi, kdo si stěžuje.“ Po asi dvaceti minutách docela vyhrocené hádky, kdy se vedle mě Zuzka doslova klepala vzteky, jsme museli takticky ustoupit a zavolat si na pomoc šéfa. Hádka mimo jiné obsahovala jejich totální ignoranci pravidel, kdy otevřeně odmítli uvázat jejich psa na vodítko po třech dnech varování a vyhrožování. Šéf nám pomohl, byl i rozhodnutý je vyhodit z parku, ale nakonec pak ustoupil a vyžádal si od nich jen slovní omluvu a odjel. Jak kanadské. No, dost stěžování. Shrnul bych to tak, že jsme rádi za zkušenost být na druhé straně, tedy té alá vládní, co poskytuje veřejnou službu a můžeme tak zhodnotit, že přeslušní Kanaďané, zase tak přeslušní nejsou a chovají se často stejně buransky, jako všechny ostatní národy. Jakmile dostanou šanci něco zneužít, na někoho ukázat prstem, požalovat si nebo vám bezostyšně kecat do ksichtu, tak toho využijí. Ne všichni. Vlastně asi tak pět procent, ale s těmi je pak sranda. Jo a taky tady Shuswapsko je takovej rednekovskej kraj. Uzavřu ještě poslední historkou, kdy jsme vyprovázeli kamarády, co tu za námi byli na den zpět k autu, které měli přes noc zavřené ve městě na pozemku, kde parkujeme auto my a při odjezdu nám vjel do cesty další uživatel pozemku. Důchodce. Slušně jsme ho požádali, jestli by auto nemohl kousek posunout, že budeme za chvilku odjíždět. Místo toho, aby auto odstavil, vypnul a šel dělat, co potřebuje, musel celou dobu v nastartovaném autě čekat a zcela autonomě sebe sama nasrat a začít na nás bezmocně křičet, ať už táhneme do prdele. Zakončil to zcela prožitým asi dvaceti vteřinovým brunátným, srdceryvným křikem FUUUUUCK a my se už jen smáli a smáli, jak máme kousek domova i tady.

Pojďme na výlety a návštěvy. Tím, že odjel Jakoubek, jsme vyplácali naší poslední dovolenou a od té doby pracujeme každý den. Čas nám ale mile ukrátilo několik návštěv. Byli jsme se znovu mrknout někdy v červenci za Samem s Millie, našimi parkovými kolegy. Společně jsme poseděli, popili, zanadávali jsme si no a pak si Sam vzpomněl, že si vlastně koupil nový wake board a že je vlastně nejlepší čas to jít zkusit. K tomu ukecal souseda důchodce, co má pořádnou loď, slovo dalo slovo a už jsme seděli všichni v lodi. Zaparkovali jsme uprostřed jezera, Sam si nazul prkno, vskočil do vody, já mu hodil lano s ráhnem a během chvilky už uháněl za lodí. Šlo mu to, i když to zkoušel po druhé v životě a poprvé za pořádnou lodí. Hezky se na to koukalo, Zuzka dělala fotky no a za asi čtvrt hodiny mě už Sam lákal ať to zkusím taky. Nikdy jsem na tom nestál, měl jsem v sobě pár piv. No ideální kombinace, že? V hlavě se mi převalovalo, že na tom přeci nemůže být nic těžkého, že na skejtu jsem jezdil, na snowboardu taky, na kitu jsem pár hodin taky odrkoutil, jak ale na ten rozjezd. No spláchl jsem pochyby zbytkem piva, nazul prkno a vskočil do vody. Byla aspoň docela teplá, minimálně ne moc studená. V hlavě jsem si sesumíroval všechny postupy, jak se dostat z vody s drakem. Nohy k tělu, držet zabalenej, počkat si, až ucítím tah, pak se vymrštit nad vodu, propnout nohu, trochu zaklonit a pak už uhánět. Teď máte poslední možnost zatajit dech a odhadnout, co se klukovi ušatému s asi deseti pivami v sobě stalo. No co myslíte?! Nic! Normálně jsem se na pána na první dobrou rozjel, mojí bující kadeř rozčísl vítr a já uháněl za lodí. Teda asi tak půl minuty, protože pak mi otrnulo, já se pokusil o první sto osmdesátku a vymlel se. Pak jsem si dal ještě asi další dvě jízdy a konstatoval, že docela dobré, s cvikem by to šlo, ale že z toho hrozně bolej ruce (ráno samozřejmě celé tělo), je to zldouhavé, než vás loď zase vyzvedne a že zlatej kajt. Mě Zuzanka také fotila a natáčela, publikovatelné to ovšem není neb zcela jistě špatným světlem, či lomem obrazu na čočce mám brutální panděro, za který by se nestyděl ani Miloš ve svém žlutém nafukovacím člunu. Sakra, zase s letní pohodičko na jezeře a grilováním a popíjením piv jsem se docela slušně vyžral. Možná se i osmělím a jednu fotku, jako důkaz mojí všestrannosti (nikoliv vyžranosti) vám sem k článku dám.

Jindy jsme byli zase na horním jezeře, Hunakwa. To je takové to malé jezírko, na konci jednoho z čtyř ramen, ke kterému vede dvou kilometrová zarostlá stezka, jako z prehistorické doby, kde na konci je v křoví schovaná kánoe a kam jsme si zvykli utíkat před lidmi. Hlavně o prodloužených víkendech. Tam jsme naštěstí zatím nepotkali nikdy nikoho. Jen zvěř. Jeden z výletů jsme umístili asi v prostředku jezera na břehu fotopast a po návratu k ní asi o tři týdny později žašli, co všechno jsme natočili. Teda Zuzka. Toto je čistě její zásluha, iniciativa a vše ostatní. Za tu doby se u kamery vystřídali asi tři různí medvědi černí, koroptve, srnka, veverky, něco jako lasička, něco jako potkan bez ocasu. Snad jsem vyjmenoval všechno, jinak bych dostal za uši. Vzhledem k tomu, že si ale během psaní textu Zuzka čte na horní palubě časopis, má smolíka a vy si musíte vystačit s mým neotesaným popisem přírody. Třeba si představujte, jak by Zuzce svítily oči, kdyby vám to vyprávěla na živo. No a po cestě zpět od kamery, jsme zastavili na dalším potencionálním foto stanovišti, kde to konečně vypadá na vytoužené bobry, když jsme zaslechli z mokřadu po levé ruce čvachtání a lámání stromků a po chvíli se z trávy vyloupla dospělá máma losice s dvěma mláďaty. Můj osobní David Attenborough byl štěstím bez sebe a závěrka cvakala kulometnou rychlostí. Ještě náš tedy čeká jedna vyjížďka na jezeře vyzvednout kameru z bobřiště, tak nám držte palce, co ulovíme.

Zastavovali se u nás na tři dny Holly s Arneilem, naši kamarádi z Vancouveru. Bylo to moc príma, my je povozili po jezeře, konečně jsme se dostali na konec posledního neprozkoumaného jezera, byli na večeři na lodi, udělali s nimi spoustu procházek, oheň, grilování. Byli jsme s nimi na jediném ostrově na jezeře, kde je krásná procházka kolem dokola. U toho jsme si všimli, jak rozdílná jsou jednotlivá ramena jezera. Směrem dolů je to tu vyloženě Orlík, s marínami, baráky, místy souvislou zástavbou a s přírodou nic moc. Tam, kde jsou Sam a Millie, to je zase taková chtělo by se mi říct do indiánova, ale spíš s uzavřenou komunitou lidí, co bydlí v jediné něco jako vesnici. Do nejbližšího města to je čtyřicet kilometrů po štěrkovce a dalších čtyřicet po asfaltu. Naše oblíbené rameno, je zase jen lesnaté, opuštěné, s horami na konci.

Stavoval se tu za námi Bert, náš Belgický kolega z Kolagenu. Jen na jednu noc, i když teď pracuje vlastně ve vedlejším městě na jezeře. Přinesl spoustu drbů, co se doslechl z naší bývalé práce. Společně jsme ugrilovali, popili, poseděli u táboráku. Ráno jsme ho ještě vyvezli na ryby bez jediného záběru. Také zcela náhodou projížděla kolem během jejich dovolené v Kanadě Zuzky spolužačka ze střední Štěpánka s jejím přítelem Denisem a my si od Jakoubka poprvé pochvalovali, že zase můžeme s někým drbat v češtině. No snad jsme je pustili ke slovu alespoň trochu, protože nám se pusa nezastavila celý večer. Bylo to moc fajn. V Salmon Armu, městě, kam jezdíme nakupovat a kde bydlí Bert jsme byli na cyklo projížďce ptačí rezervací, kde jsme odlovili na záběr pelikány. Teď jsme si v týdnu nakonec koupili ještě malý, přenosný stan, abychom se mohli vypravit tábořit tady u nás na jezeře alespoň na jednu noc mimo úžinu. Střádáme plány, co všechno podnikneme, až to tady zabalíme a začínáme být takoví napjatí a v očekávání všech nových dobrodružství. No a závěrem se za námi chystají v úterý mí drazí rodičové s Alicí. Máme se na co těšit a vy snad také.

H.