Zpátky na začátek

Je prvního října, my jsme zpátky ve Squamishi, já začínám psát poslední článek a přijdeme si zase na začátku. Za čtyři dny odjíždíme z Kanady, zase balíme, zase nervózně posedáváme a přemýšlíme, co vše musíme ještě zařídit. Tentokrát se nám ale nechce a čas se snažíme na místo popohánění brzdit, co to jde. Nevím, jestli se dříve pustit do lavírování nad odjezdem nebo vyprávění z našich cest. Když si nechám lavírování na konec, odbydu ho, protože se mi už nebude chtít psát.

Je nám smutno. To, jak jsme před pár týdny byli nadšení z nových zážitků a poznávání Zélandu, se zase nějak vytratilo a na nás, hlavně v posledních dnech tvrdě dopadla realita odjezdu. Na konci minulého týdne jsme přijeli zpět k našim bývalým bytným z Rumunska. Tentokrát přímo k nim do domu, neboť dole mají nové nájemníky. Angela s Paulem jsou naštěstí na návštěvě v Rumunsku, protože kdyby viděli, jak jsme se jim rozlezli přes celou kuchyň a obývák, moc radosti by jim to neudělalo. V úterý jsme prodali naší Hondičku novým majitelům. Sedíme tak uprostřed bytu u polo zabalených kufrů, bez auta a cítíme, jak pomalu ztrácíme domov. Aktuálně se nacházíme ve fázi, kdy možnost, že bychom se sem nemuseli možná už nikdy vrátit, zcela odmítáme přijmout. Poslední dvě noci v Kanadě máme naplánované přečkat u Holly s Arnilem ve Vancouveru a v pátek před odletem nás čekají jazykové testy, které jsou nedílnou součástí při žádosti o trvalý pobyt. Tak nám držte palce, ať to nezmrvíme a nezavřeme si dveře hned na začátku. Pojďme ale radši na cestování, protože jsme zase měli vlastně na všechno štěstí a dobře to dopadlo.

V posledním měsíci jsme u nás na jezeře stihli ještě přivítat mé drahé rodiče s Alicí, kteří se rozhodli se za námi podívat a u toho stihnout velký roadtrip po malé části Kanady. Přiletěli tak do Calgary, kde si pronajali auto a v dosti vražedném tempu si naplánovali cestu přes Banff, Jasper, Shuswap dolů do Whistleru, Squamishe a Vancouveru. K nám přijeli asi po pěti dnech na cestě a měli u nás naplánované čtyři dny odpočinku. Dle jejich harmonogramu k nám první den měli dorazit někdy kolem druhé hodiny odpoledne. My se tak vydali do přístavu je vyhlížet. Ve chvíli, kdy jsme měli vše připraveno a zbývalo už jen všechny přivítat a nalodit, napsala Alice, že se na cestě k nám stala nehoda a zavřeli silnici. Nakonec se zpoždění vyhouplo přes více než šest hodin a my tak mohli poprvé ozkoušet, jaké to je plout po tmě. S plně naloženou lodí, pěti lidmi, svítícím jedním bílým pozičním světlem jsme se za svitu měsíce od majáku k majáku vydali na dobrodružnou čtyřiceti minutovou jízdu. Vše proběhlo hladce, ale naši měli antré, jak se patří. Vzhledem k tomu, že my stále museli každý den alespoň chvíli do práce a naši bych řekl, byli trochu utahaní po cestě jsme měli krásné poklidné tři dny s koupáním a drobnými výlety. Vzali jsme rodinu na pěší výlet na Hunakwu a lodní výlet na večeři. Máma s námi jeden den vyrazila na ranní patrolu a hned měla plný zážitek, kdy se s námi poměrně nevybíravě dohadovala posádka jedné ze zakotvených lodí v parku. Po pár minutách dohadování po nás kapitán lodi hodil dvacet dolarů, ať už radši jedeme pryč. Celkově bych však řekl, že bylo báječné po dlouhé době mít zase kousek domova u nás a moci si pořádně popovídat v češtině.

Ještě na jaře jsme si záměrně nechali nějaký čas na cestování před odjezdem. Měli jsme velké plány, jak projedeme znovu Rockies, okružní jízdou zabrousíme dolů k Americkým hranicím a prozkoumáme hory tam a procestujeme celý Vancouver Island. No. Co nám nedošlo, že plán je to více než smělý, trasa poněkud delší a navíc, že zima je už za rohem a v horách bude už jaksi zima a u tichého oceánu poněkud pršavo. Hledání ubytování, případné rezervování kempů jsme vzdali už někdy v červnu s tím, že nejsme schopní přesně určit, kam chceme jet, protože nevíme, jaké bude počasí. Navíc, i když u nás v parku bylo už po sezóně, tak všude jinde vesele pokračuje minimálně do konce října. Znamenalo to, že všechna turisticky exponovaná místa byly stejně beznadějně vyrezervované. Zde si dovolím komentář, že na to jsme si tu nezvykli a sere nás to, že když se chce člověk někam podívat, musí sedět u rezervačního systému rok dopředu a zběsile se snažit přes internet v den spuštění rezervací urvat aspoň něco. Jako chápu to, že hodně lidí, všechno daleko a tak chtěj bejt všichni na pár zajímavejch dostupnejch místech, ale stejně mě to sere. Po osekání plánu, vzhledem k obsazenosti kempů a atrakcí jsme tak vymysleli, že naší jedinou cestou na severovýchod do hor bude tak národní park Yoho. Taky proto, že u jednoho z dostupných výletů je park bez rezervačního systému, kde nás kamarádi přesvědčili, že v půlce září nebude problém se vejít.

V úterý ráno před čtrnácti dny jsme tak naložili naši loď všemi svými krámy a naposledy se vydali vstříc maríně. Loď jsme měli narvanou věcmi až po sedačky. Tady další vsuvkou doplním, že naše loď, kterou Cory přes dva měsíce opravoval a stejně neopravil začala během sezóny téct víc a víc a pár dní před odjezdem se rozhodla pumpa odčerpávající vodu přestat fungovat a my si tak užili zábavné chvilky s ručním vylíváním vody z lodě, než jsme si dojeli pro loď náhradní. Bylo to takové zpestření na závěr sezony. Zpět k věcem. Už při návštěvě našich jsme naštěstí s nimi poslali zpět domů dva plné kufry věcí (Zuzanka kamení), protože bychom jinak neměli šanci se vejít do auta. V maríně na nás v podstatě už čekal Cory a pomohl nám naložit věci. Vešli jsme se jen tak tak a při představě, že v tak plném autě budeme bezdomovčit dalších osmnáct dní, mě trochu jímala hrůza. U naloženého auta jsme společně vypili jedno ranní pivo (každý svoje) k snídani, objali se a vyrazili. Cory nás na cestu vybavil poděkováním, vlastnoručně psaným přáním a příslibem, že u něj máme vždy otevřené dveře v jakémkoliv z jeho parků. S autem naloženým po střechu jsme naposledy vyrazili směr Revelstoke, Golden a Yoho.

Cesta nám hezky ubíhala, my se kochali horami kolem nás a byli v sedmém nebi. Bylo i krásné cestovní počasí s polojasnou oblohou a teplotou kolem dvaceti stupňů. Po pár hodinách jízdy jsme minuli poslední větší město toho dne a začali odhadovat, zda se nám povede zaparkovat. Park Yoho, ač je hned u dálnice nepatří mezi ty nejlépe přístupné. Není zde žádný obří kemp, který by obsloužil všechny, ale jen jeden menší, který se musí rezervovat dopředu, dopředu je beznadějně vybookovaný a pak druhý kemp, mrňavý, s nějakýma 24 místama. Ten by měl být na principu, kdo dřív přijde, bydlí. Druhý den ráno bychom chtěli jít na túru u Emerald lake, kam by rezervace taky neměla být potřeba, ale musí se to všechno správně načasovat. Z dálnice sjíždíme spíš navečer než brzy odpoledne a radši mlčíme než řešit nahlas, že jedeme asi dost pozdě a že to taky vyjít nemusí. Zde doplním, že Zuzanka chtěla mít všechno pěkně naplánované dopředu a mít ideálně zarezervované všechny kempy a ubytování a já byl zastáncem toho to neřešit a řešit to na poslední chvíli podle okolností. Napětí v autě by se dalo krájet, jedeme po malé silničce ke kempu a už od silnice vidíme, že je docela plný. Pro jistotu objedeme kolečko po štěrkovce v kempu, abychom se ujistili, že je skutečně plně obsazený. Zuzanka mlčí a vykřičníky jí koukají z očí. Záložní varianta je přespat na takzvaném overflow parkovišti. Tedy něčím, co slouží pro lidi, co se nevejdou, aby nebloudili po cestách a mohli alespoň někde přečkat noc. Na takovém místě se pak může stát jen jednu noc a člověk ráno musí zase vyrazit, pokud se neuvolní místo v kempu. Já ještě navrhuji jet se zeptat na bránu do vedlejšího kempu, toho co je jen na rezervace předem, zda jim náhodou někdo na dnešek nevypadl. Na bráně nás značně kyselá slečna rovnou otáčí, že ne. Zuzanky vykřičníky rostou a já nás směřuju zpět na náhradní parkoviště s tím, že to bude taky v pohodě. Zuzka si myslí, že ne, protože bychom podle ní museli mít dodávku / camper a ne střešní stan a že přece nebude spát nikde na parkovišti. Při příjezdu na parkoviště se potkáme ve vjezdu s autem, co přijíždí z druhé strany a různě po Kanadsku se navzájem pouštíme. Pán nakonec slušnostní přetlačovanou vyhrává, že on jde jenom s odpadkama a já že mám jet. Moment?! Vážně řekl, že jde už jenom s odpadkama, má evidentně naložené auto s připnutým karavanem a míří směrem ven z kempu? Nedá mi to, dávám zpátečku a vracím se těch pět metrů k pánovi. Zuzka na mě kouká, co zas kurva dělám a ať neblokuju provoz. Já nevnímám, stahuju okýnko a dávám se s pánem do řeči. Říkám: „To vypadá, že odjíždíte? A vy jste měli místo? Že se vám nelíbilo a blbě se spalo? Hmm… blbý blbý. Takže je po vás volný? No super, tak díky!“ Rychlostí nechtěné návštěvy, co se vám vyloupne uprostřed bytu, ani nevíte jak, parkujeme na krásném volném místě po pánovi, co ho už nechtěl a hned si ho rezervujeme na dvě noci a já se prsím, že to přece takhle bylo celou dobu naplánovaný a nevidím důvod, proč to nemělo vyjít. Zuzka trochu nevěřícně kroutí hlavou nad mým / naším štěstím a náhodě a postupně se uvolňuje. Ruku na srdce, kdyby se nám nepovedlo to místo náhodou chytit, dostal bych pěkně za uši.

No ale aby to nebylo tak růžový, to že tam pán nechtěl spát mělo své důvody. Nás jen utěšuje, že by bylo úplně jedno, zda bychom chtěli spát v tom našem kempu nebo v tom rezervačním. To z toho důvodu, že oba kempy se nachází v hlubokém údolí sevřeném z obou stran vysokými skalami. Na dně údolí teče řeka, vedle řeky vede dálnice a naproti v kopci vede železnice. Což je asi tak příjemné, jako dávat si šlofíčka na dálnici nebo pod mostem. Kamionová doprava brzdící motory při sjezdu do údolí a vlaková nákladní doprava, která se špatně vyrovnávala s táhlou zatáčkou před vjezdem do tunelu byla výživná. Druhá noc už byla trochu lepší. Nic co by se ale nedalo vydržet, obzvláště pak po pozření tekutých sedativ ve večerních hodinách.

Narvanost kempu nás překvapila a tak jsme na druhý den naplánovali docela brzký budíček, abychom na parkovišti u Emerald lake, což bylo asi dvacet minut jízdy, byli ještě před osmou ráno. Před vyjetím na naší dovolenou jsme se těšili, jak si dáme nohy nahoru, budeme si v klidu pomalinku cestovat a nebude nikam spěchat a bude po ránu vyspávat vzala za své tedy hned první den. Na druhou stranu taková půlka září v horách v Kanadě začíná být poněkud frišná, obzvláště po ránu. Dle předpovědí bylo tak nad ránem kolem dvou stupňů nad nulou. Při ranním vaření čaje jsem také pochopil, že výběr našeho vařiče nebyl optimální neb frčí jen na butan a tomu se hořet nechtělo ani trochu. Pro ohřátí vody jsem tak točil dvě flašky, přičemž tu druhou jsem vždy ohříval pod bundou blízko mé tukové vrstvě (aspoň k něčemu se hodí).

Náš brzký příjezd k jezeru se nakonec vyplatil, protože i v osum hodin ráno, bylo skoro plné. Po prohlédnutí mapy a obhlédnutí terénu na živo jsme usoudili, že místo mnou naplánovaného výletu, se vydáme na druhou stranu, kde nás bude čekat trochu menší stoupání a pravděpodobně i o něco zábavnější cesta. Kolem jezera se vydáváme na cestu překonat vzdálený hřeben k jezeru menšímu. Na prvních kilometrech se tlačíme s dalšími turisty, kteří ve většině chtějí pouze obejít jezero, ale jedna skupina japonských turistů se nás urputně držela vlastně celou cestu. Po pár kilometrech jsme se odpojili od hlavní cesty a začali stoupat proti proudu mnoho ramenného potoka k obrovskému vodopádu, který živil ledovec nahoře v horách. Postupně se vše začalo odhalovat a opět žasli, jak je tady příroda nádherná a pokaždé trochu jiná. Po pár hodinách jsme dorazili k menšímu jezírku s neskutečně modrou vodou a dokonce zažili asi tak pět minut bez jediného člověka. Já našich pět minut bez váhání využil skokem do ledovcově studené vody.

Večer po výletě přišel čas dotáhnout do konce náš inzerát na auto. Prodej jsme si schovávali někdy na poslední tři týdny a chlácholili se zkušenostmi Emmy s Charliem, kteří své auto prodali během pár dnů. Velký úklid auta a fotky interiéru jsme již měli naštěstí za sebou a zbývalo jen nafotit věci na kempování, kola, rozložený stan a sepsat text. Inzerát jsme dopsali druhý den a zveřejnili po cestě na další stanoviště v Goldenu v KFC. Během pěti minut, po odbouchnutí inzerátu začaly pípat zprávy v telefonu, jak divé. Nekecám. Během prvních deseti minut se ozvalo asi deset lidí. Pro nás skeptické lidi, to samozřejmě vyvolávalo spoustu pochybností, zda se jedná o reálné lidi s reálným zájmem. Nechali jsme tak telefon postupně pípat a vydali se do Halfway hot springs asi hodinu cesty na jih od Revelstoku. Na Coryho doporučení jsme se nevydali do Vancouveru obvyklou cestou, ale o dvě údolí jinudy a stejně tak na Coryho doporučení vybrali na přespání zmíněné horké jezírka. Jednalo se o přírodní jezírka u řeky s malým kempem pod správou BC Parks, kde by opět mělo být first come, first serve. Po přeplutí malým trajektem přes jezero a ujetí asi dvaceti kilometrů jsme odbočili z hlavní silnice na štěrkovku a vydali se stoupat asi 14 kilometrů do odlehlejšího údolí. Už po cestě v mapách jsme četli recenze na kemp, kde mu dlouhá léta šéfuje Bob, co prý má být milý člověk. Postupně se za námi zařadí další dvě auta, která se na nás trochu lepí, ale my nechceme aby nás předjeli a nevzali nám místo, takže to nakonec i docela valíme, štěrkovce navzdory. U toho nám jen jede hlavou, jaká by byla paráda, kdyby se nám takovou jízdou nerozsvítila kontrolka motoru nebo nezačalo bouchat něco na podvozku případně neprolétl kamínek z kolem jedoucího auta, který by nám rozbil čelní sklo. Bylo by to náramné takhle čtrnáct dní před odjezdem. Nic se naštěstí nestalo, ani po zbytek cestování, ale tahle radši ani nahlas nevyslovená paranoia nás provázela oba celou cestu a svěřili jsme se o ní navzájem až po prodeji.

V jednu chvíli, na poslední chvíli na cestě ukáže cedule odbočku šikmo dolů ze srázu, že kemp je tam. My na poslední chvíli zpomalujeme a odbočujeme. Dole se skutečně kemp nachází a u vjezdu čeká Bob. Omlouvá se, že už nemá místo a my trochu rozhození už vidíme, jak pojedeme tu štěrkovku zase zpátky úplně zbytečně. Bob je ale vskutku sympaťák a nabízí nám, že můžeme na jednu noc přespat na horním denním parkovišti, že už tam dneska taky pár lidí poslal. Po prozkoumání kempu se nakonec shodujeme na tom, že horní parkoviště je možná nakonec hezčí než samotný kemp. Rozhodně klidnější a vlastně tak jásáme, že to zase dopadlo dobře a lépe než jsme čekali. Po rozložení stanu bereme plavky a vyrážíme dolů k řece na termály. Cesta tam je krásná, místo to je krásné taky, jen je tam na náš vkus stále docela dost lidí. Teplá voda je však super, my si říkáme, že na první sprchu po třech dnech to není špatný a poklidně se dál odmáčíme. Na ráno jsme se domluvili, že vzhledem k tomu, že tady u pramenů není vůbec žádný signál, že si přivstaneme, dojdeme se ještě jednou odmočit a bez snídaně sjedeme zpátky do údolí a najíme se až někde po cestě se signálem, abychom mohli vyřešit prodej auta a rezervaci trajektu z Vancouveru do Victorie. Přivstání se nakonec vyplácí, protože máme asi na půl hodiny jezírka jenom pro sebe a ve chvíli, kdy konečně vylezeme, že už pojedeme, začnou jeden za druhým táhnout k jezírkům důchodci.

Dole na signálu jsme našli nádherné odpočívadlo s obřím dřevěným altánem a výhledem na jezero a hned se dali do vaření snídaně a zařizování. Během jednoho dne nám odpovědělo na inzerát asi dvacet lidí a my postupně vybrali Tři ucházející uchazeče a domluvili se s nimi na druhý den poblíž nástupu na trajekt. Jako první nám napsal pro nás vlastně takový pochybný kluk u něhož do dnes nevíme, zda to byl podvodník nebo ne. Druhý klučina ze severního Vancouveru a třetí Ludvík Hále. Tak jsem si ho pojmenoval já, protože jsem si to tak v rychlosti během řízení přečetl a radoval se, že nám píšou nějací Češi nebo Slováci. Začal jsem si s Ludvíkem psát a po chvíli zjistil, že to není krajan, nýbrž Francouz a ještě ke všemu slečna Ludevine. Myslím, že bych někdy s přehledem mohl být dyslektik.

V tento cestovní den nás „už jen“ čekal přejezd asi šest hodin do Okanagan valley ještě jednou naposledy se rozloučit s Joni, naší levandulovou kamarádkou. K nim domů jsme přijeli zase až někdy navečer, přestože jsme si plánovali tam být asi tak ve tři hodiny odpoledne. Projížděli jsme nádhernou krajinou, opět zase úplně jinou než jinde. Takovou Šumavskou. Ne moc vysoké, zalesněné kopce s mokřady. Postupně se krajina změnila do sadovo - koňařské a naposledy do středomořsky viniční. V tu dobu jsme už byli na cestě asi pátý den a čekal nás první večer zase v posteli. Moc jsme si to ale neužili, protože abychom stihli prohlídky auta druhý den, museli jsme vyrazit ještě před šestou hodinou ranní, abychom byli ve dvě odpoledne ve Vancouveru na domluvených schůzkách. Pořadí se nakonec trochu ještě proházelo a žhavým kandidátem se stal Ludvík s přítelem. Po nich se měl přijet podívat ještě chlapec ze severního Vancouveru. Už v inzerátu jsme uváděli, že jsme aktuálně na cestě a v určitých datech můžeme auto po cestě přistavit k prohlídce, ale že skutečný prodej by se uskutečnil asi o týden později, někdy kolem 26. října. Domlouvat takovou prohlídku auta na dálku, po cestě, je taky sranda. Protože to v daném místě neznáte a tak s mapou hledáte nějaké dostatečně velké a nejlépe prázdné parkoviště. My takové našli asi deset minut jízdy od přístavu, odkud nám večer jel trajekt. Přijeli jsme na místo s hodinovým předstihem a hned se zaradovali, že si stihneme ještě koupit něco k jídlu. Při vyčkání fronty v restauraci a otevření pusy, abychom si objednali, nám cinkne telefon, že první zájemci jsou už na místě. Otáčíme se tak se slovy, že na jídlo přijdeme později a jdeme se věnovat zájemcům.

Na parkoviště přichází sympatická drobná Francouzka s kudrnato vlasým vysokým přítelem a nám hned padnou do oka. V duchu si oba říkáme, že prodat auto jim by bylo super. My se ještě před otevřením auta omlouváme, že v něm teď jaksi žijeme, a že je plné věcí. Oni dovnitř jen nahlídnou a položí pár otázek. Vlastně se ani moc ptát nechtějí a my na ně spíš valíme, co všechno je na autě udělané a kam by se ještě měli podívat, aby to viděli na vlastní oči. Motor by snad sami ani otevřít nechtěli. Když jsem klučinovi poradil, aby se mrknul na podvozek, tak jen řekl wow, tam není žádná rez. Stan otevřít nechtěli vůbec, že ho viděli na fotkách. Postupně se oba se mnou projeli, protože se vešli vždy jen dva lidi. Každý z nich ujel sotva pět minut. Hotovo vymalováno. Auto se jim líbí, že koukají přesně po tom našem a že naše mělo hezký inzerát a že vypadalo pěkně. My tak znovu opakujeme podmínky a jak bychom si prodej představovali a domlouváme se, že se společně pobaví a dají vědět. Druhý doráží mladý klučina. Auto obchází, zkoumá, nechává si otevřít stan, kontroluje olej, kouká pod víčko oleje, houpe pružinama. No takový šťouravý chlapec. Sedá, ujíždí asi tak podobných pět minut a že taky dobrý. Do toho nám píše třetí člověk, že nedorazí a čtvrtý, že by se s námi rád sešel druhý den po cestě do Victorie.

My se po cestě na trajekt se Zuzkou bavíme, že ti první se nám fakt líbili a že to vypadá nadějně, ale že uvidíme, abychom to nezakřikli. O hodinu později už Ludvík píše, že by auto vzali. Žádné smlouvání, žádné dohadování, nic. No wow! Že bychom měli štěstí a auto prodali prvním zájemcům, co nám napsali první den zveřejnění inzerátu, za námi požadovanou plnou cenu, kterou jsme nastavili sice rozumně, ale stále s místem pro případné smlouvání? No tak jo. Prodej auta nás stresoval delší dobu a teď s příslibem prodeje, se to sice trochu zlepšilo, ale znáte to. Dokud to není hotový, nic jistého není.

Na Vancouver Islandu jsme jednu noc přespali v ubytování po cestě z trajektu v Nanaimu do Victorie. Byl to nádherný barák na útesu u oceánu s překrásnými výhledy na moře, které jsme si ale neužili, protože jsme klasicky přijeli za tmy a také poprvé za výlet pořádně pršelo. My se ale bavili tím, jak to hezky vyšlo a pršelo přesně ve chvíli, kdy jsme měli domluvené normální ubytování. Nutno podotknout, že za velkého přispění a plánovaní ze strany Zuzanky. Ta se celou dobu starala o to, aby na nás nepršelo ve stanu. Zase to ale vždycky vyšlo, tak jak bylo potřeba a jak to zapadalo do plánu. Ve Victorii jsme navštívili místní botanickou zahradu, kde byla Zuzka v šestém nebi. Do toho sedmého tomu scházelo trochu více místa kolem sebe, neb jsme se celou dobu proplétali mezi tunou dalších návštěvníků, což zážitek trochu kazilo. Odpoledne jsme zařadili ještě vycházku po centru města, kde jsme se utvrdili, že už nám chybělo zase mořské prostředí. S popíjením piva jsme pozorovali plachetnice, koukali na přistávající hydroplány a obecný šrumec kolem vody. Další den byl přesun do Tofina, asi hlavního hřebu Vancouver Islandu. Jedná se o malé městečko na západním, tedy rovnou do Pacifiku otevřeného, břehu, které je minimálně kanadskou surfařskou Mekkou. Pro hodně otužilé nutno dodat. V letních měsících místní surfařské školy lákají, že je krásné letní počasí a konečně čas vytáhnout čtyř milimetrové neopreny. To znamená, že je pořád neskutečná kláda.

Mimo surfování je Tofino i místem nádherné drsné přírody s pacifickým deštným pralesem. Díky větrům, co vanou od oceánům a častým bouřím, zde není nouze o vodu a na přírodě je to znát. Nádherné pokroucené, mechem porostlé lesy plné medvědů a vlků. My si dopředu rezervovali tři noci v nádherném novém kempu zasazeným do jednoho z lesů kousek od pláže. Vytáhli jsme konečně zase jednou kola, vydali se do města prozkoumávat, večer popíjet víno na útesech při čekání na západ slunce. Pozorovali jsme vlny, surfaře a čekali na kosatky a velryby. Okamžitě jsme se shodli, že kromě hor v našem životě potřebujeme i moře / oceán. Za mě spíše takovýhle, studenější a ošlehanější než středozemní moře, ale budiž. Na poslední noc jsme si schovali zlatý hřeb, proč jsme do Tofina jeli my a to byl výlet na jeden z nedalekých opuštěných ostrovů, kde jsou mořští vlci, je možné pozorovat kosatky a velryby.

Na Vargas Island je nutné si domluvit dopředu lodní taxi, případně hydroplán. My volíme variantu taxi. Původně jsme se chtěli nechat odvézt až na námi požadovanou pláž, protože jsme četli, že cesta skrz ostrov je neschůdná, ale místní holčina na recepci nás překecala, že to je v pohodě a že to budeme mít ještě levnější. Protože až na pláž účtovali minimálně za čtyři lidi a to dvojnásobnou cenu za osobu, kdežto na začátek stezky, co byl jen 15 minut jízdy lodí pouhých šedesát dolarů za osobu. Dopoledne jsme si zabalili batohy, naložili potřebné jídlo, spacáky, stany a nasedli takto obtěžkaní na naše skládací kola a dojeli sedm kilometrů z kempu do přístavu. V půl druhé odpoledne nás u smluveného mola naloží pán s lodí. Po cestě se s jízdou moc nepáře a my jsme zlití odstřikující vodou z vln během pěti minut. Naštěstí to nebylo tak hrozné a stejně věčně přítomná, v podstatě stoprocentní, vlhkost dělá taky své. Za čtvrt hodinky nás vysadí na oblázkové pláži s pár baráčky, které ani nevypadaly obývaně a ukáže do lesa, že tam začíná cesta.

Mělo nás čekat devadesát minut chůze skrz celý ostrov na druhou stranu, kde je v zálivu obří písečná pláž. Schůdnost cesty byla tak na hraně. Začátek byl velmi zarostlý, kdy cesta místy neměla snad ani půl metru a z obou stran husté listnaté křoví. Postupně se přidaly polorozpadlé, až rozpadlé dřevěné cestičky přes louže a mokřiny. V prostřední třetině se les trochu více otevřel, přibylo místa na obou stranách, mokřiny se rozšířily a nám se otevřela příroda, kterou bychom tam vůbec nečekali. Tam to pro změnu vypadalo, jak ve Středozemí. Takový klečovitý pokroucený borovice, traviny a vprostřed cesta. Někde v tomhle místě jsme potkali dvě holčiny, jak se s krosnami na zádech a surfovými prkny prodírají z druhé strany. Prý po cestě potkali před námi akorát dva místňáky se psem a na místě je jeden chlápek s letadlem, ale že tam taky spát nebude. S letadlem? Jojo, přiletěl si opíct buřta. Za slíbených devadesát minut přicházíme na zmíněnou pláž do Ahous Bay. Byla to nádhera. Asi tak tříkilometrová písečná pláž, vůně oceánu, mírná mlha od tříštící se vody z vln, asi patnáct stupňů a krásná divoká příroda. Odhodili jsme batohy, na lehko se šli projít po pláži a prozkoumat, kde se utáboříme. Během chvilky jsme v oceánu spatřili první velrybí dýchanec. Nejdřív jsme tomu nechtěli ani věřit, ale když se opakoval asi třetí, nebylo o čem pochybovat. Je to oblíbené místo na trase k Aljašce, kde se velryby zastavují a my jich za večer pozorovali několik. Neuvěřitelný pocit, když padesát metrů od vás v oceánu pomalu proplouvají velryby. Ty, co jsme viděli tam byly Gray whale. Nakonec jsme se utábořili na druhém konci pláže, kde byl dříve zmíněný pán s letadlem. Měl to zabrané dobře. Nebyl tam poprvé a na „jeho“ konec pláže prý létá pravidelně z Vancouveru, což je asi hodinka letu. Bylo to v závětří, měl tam udělaný stolek, místo, kam natáhnout plachtu v případě deště, ohniště. Zprvu se nám tam nechtělo oxidovat, ale nakonec jsme se dali do řeči, z pána vypadlo, že jeho dobrý kamarád je Čechoslovák, kterému jsme nakonec poslali českou zdravici. Ray nechal Zuzku si sednou do letadla, aby poslala fotky domů pro Láďu s Kubou, nadšené aviátory, nechal nám rozdělaný oheň a nařezal další dřevo na večer. Prostě paráda. Navečer, se bohužel ukázali další lidi a samozřejmě si hned museli rozdělat stany kousek od nás, ale my si večer nenechali zkazit a užili jsme si krásný západ slunce s velrybami a později neuvěřitelnou noční oblohu bez jediného mráčku. Ráno nás čekalo opět brzké a velmi vlhké probuzení. Vlhké vzhledem k místu hned u oceánu a brzké díky tomu, že jsme museli stihnout objednané taxi a ještě týž den zase asi pětihodinový přesun autem. Cestu zpět jsme stihli snad asi za hodinku neb jsme šli již více na lehko a dřív než bychom tušili jsme seděli zase v autě.

Po cestě jsme neodolali nenavštívit ještě Ucluelet, což je pár kilometrů od Tofina, ale podle nás o něco méně turistické. Nebo nevím, jak to napsat, ale byla tam trochu klidnější nálada a nám se tam hrozně moc líbilo. Bez rozmýšlení jsme prohlásili, že za nás asi i lepší než Squamish, a to je co říct! Bude to ale tím, že je tam víc oceánu než tady u nás. Uclueletem jsme se rozloučili s Vancouver Islandem a čekal nás přesun na Sunshine coast, což je řekněmě, severní cesta do Squamishe, pokud nechcete jet zase přes Vancouver. Samotný Sunshine coast, slunečné pobřeží, by prý mělo být taky nádherné a samo o sobě by stálo za hlubší prozkoumání. My jsme si ale objednali vlastně jen jedno ubytování vprostřed cesty, protože se mělo kazit počasí a my si chtěli odpočinout od cesty a všechno usušit. Po příjezdu do ubytování jsme vytáhli mokrý stan, otevřeli mokrý střešní stan, vyházeli všechny naše věci doprostřed podlahy a jali se to všechno nějak zase jednou přeskládat. Ve chvíli, kdy jsme usušili poslední věc, začalo pršet a od té doby vlastně pršet nepřestalo. Takové my máme štěstí na cestování. Poslední den ráno se nám ještě na fotopast povedlo zachytit medvědí rodinku, co si přišla na zahradu k sousedům pochutnat na čerstvých jablkách.

Kdy přestalo pršet byly dvě chvíle, obě zpátky „u nás doma“ u Rumunů ve Squamishi. Poprvé, když jsme se rozhodli naposledy vyjet na gondolu a udělat si výlet v kopcích. Podruhé, když jsme definitivně prodávali auto. To bylo teď v úterý. S Ludevine a Corym jsme se potkali tady na parkovišti před nákupákem u alá magistrátu. S přehledem jsme jim tak zvládli naposledy otevřít stan a ukázat jim, jak ho zase složit, ukázat jim kola a udělat společné fotky u auta. Samotný prodej proběhl neuvěřitelně hladce a přesně tak, jak jsme se společně domluvili. Dohromady jsme se shodli na tom, že budou naší Hondičce dobrými novými majiteli a že se o ní určitě budou starat příkladně a vezmou jí na spoustu dalších výletů. Taky jsme se shodli, že je škoda, že jsme se vlastně poznali na konci a že bude fajn, až se vrátíme a pojedeme společně kempovat, protože jsme si padli navzájem do oka. Závěrem se nám dokonce povedlo, si za drobný poplatek nechat jednu z registračních značek na památku. Měli jsme totiž ty pěkné, s horama a to by byla věčná škoda, kdybychom jí nemohli mít.

No úplně na závěr bych znovu mohl začít rozebírat, jak se nám nechce pryč, jaké strašné štěstí jsme měli úplně na všechno, jak smutno nám bylo, když jsme se vrátili zase na začátek a postávali u baráku a koukali na auto, jak jsme ho prodali a bylo nám z toho smutno ještě víc. Jak zase stojíme bezradně uprostřed pokoje v rozbalených kufrech, máme poházení věci všude kolem, jsme nervózní a smutní. Jak se těšíme, že zase uvidíme Holly s Arnilem, jak se nám nechce v pátek na jazykové testy. Jak se vnitřně nemůžeme srovnat s představou, že je klidně možné, že se sem už nikdy nedostaneme a jak moc chceme, aby to pravda nebyla a my na jaře rovnou ideálně jeli zase zpátky, jak se tu cítíme doma, jak se nám Kanada zamilovala a vše další, ale co z toho. Stejně musíme čtvrtého odletět. Zase netušíme, co bude za týden, kde budeme za čtrnáct dní, jak to všechno dopadne, co vše se případně posere, s jakými uřvanými dětmi budeme sedět v letadle tentokrát. No nějaké příběhy určitě přivezeme a pokud na psaní nezanevřu, možná si i přečtete naše zápisky ze Zélandu. Ale kdo ví. Naposledy z Kanady vás zdraví vaši HonZuka.

H.